Člověk, příroda a mýty v kultuře

Mýtus je slovo řeckého původu pocházející z tvaru "mythos", ve významu báje, legenda, pověst nebo pohádka - obecně historicky nepodložený příběh. Protože však žádné z těchto synonym nevystihuje tento termín beze zbytku, zůstaňme během výkladu u pojmu mýtus. Kromě toho, že se s tímto slovem setkáváme jako s odborným termínem označujícím významný kulturní prvek, který bude předmětem zájmu následujícího textu, nalezneme je i v běžném hovorovém jazyce, kde označuje nejčastěji nějaký nepodložený názor, výmysl nebo smyšlenku.

Následující text bude ovšem mýtus sledovat z hlediska kulturní antropologie, neboť se jedná o významný kulturní fenomén univerzální povahy vyskytující se ve všech kulturách bez rozdílu. Mýtus lze charakterizovat jako posvátné vyprávění zachycující myšlenkový svět našich archaických předků odrážející základní zákonitosti lidského života, způsob, jakým lidé vnímali a chápali svět po tisíciletí. Mýtus je vždy nedílně spjat s určitou kulturou (je zajímavé sledovat, jak se v mýtech odráží krajina lokality, v níž vznikly a šířily se), jej jejím odrazem a zároveň se podílí na jejím utváření.

Mýtus je výsledkem působení kulturní tradice a kulturní kontinuity a zároveň je nástrojem, který přenos tradice a udržení kulturní kontinuity zajišťuje.

Funkce mýtu

Základní funkce mýtu spočívá ve faktu, že mýtus po dlouhá tisíciletí pomáhal jedinci i celým společenstvím pochopit prožívanou skutečnost a zorientovat se ve světě. Dávno před zrodem filosofie právě mýtus obsahoval soubor odpovědí na základní otázky lidské existence: "kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme". Prostřednictvím mytických příběhů nalézal člověk odpovědi na tyto otázky.

Francouzský sociolog Émile Durkheim a britský etnolog J.G. Frazer se shodovali v chápání mýtu jako důležitého prvku hrajícího roli v organizaci sociálního života - mýtus podle nich obsahuje určitý systém, v němž je ukryt normativní řád určité kultury, zdůvodnění norem a tradic panujících v určité kultuře a společnosti. Mýtus tedy logicky sloužil jako významný nástroj výchovy a působil při začleňování dětí, dospívajících nebo nově příchozích do společenství. Tuto roli dodnes v našem kulturním okruhu plní pohádka jak transformace mýtu obsahující základní obrazec dobra a zla, mravného a nemravného jednání a obsahující poučení, že dobro bude odměněno a zlo potrestáno.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Význam mýtu spočíval a stále spočívá v tom, že propojuje jedince s přírodou a se společenstvím. Od nejstarších dob člověk vkládal do mýtů i zobrazení svého pocitu sounáležitosti s přírodou, protože v nejstarších mýtech příroda a člověk nejsou odděleni, ale tvoří jediný celek.

Mýtus dále poukazuje ke kořenům existence jedince i celého kulturního společenství - je v něm obsažena konkrétní návaznost na život a zkušenost předchozích generací, ale i propojení s generacemi budoucími. Hodnota a bohatství mýtu jsou tedy určeny návazností kulturní tradice, schopností nových generací vnímat sdělení a moudrost mýtu. Právě z toho důvodu mýtus v průběhu kulturního vývoje prochází neustálými proměnami a mimo jiné i proto se setkáváme se stále novými obměnami určitých mytických námětů.

Význam studia mýtu při studiu dějin kultury je nedozírný. Je nutno si uvědomit, že dějiny zachycené v písemné podobě představují jen nepatrný zlomek kulturního vývoje lidstva, navíc příslušníci řady tzv. předliterárních kultur nikdy své dějiny v písemné podobě nezaznamenali. Právě do mýtů ukládali lidé povědomí o klíčových událostech z dějin svého společenství, v mýtech jsou zachyceny významné mezníky a společenské převraty ještě z doby předhistorické, o níž neexistují písemné záznamy. Poselství mýtu je tedy ve faktické rovině mimo jiné též významným sdělením obsahující informace z prehistorie společenství, jež mýtus vytvořilo. S mýty ovšem samozřejmě není možno zacházet jako se seriózním historickým pramenem, protože jejich poselství je zamlženo a různě zkomoleno (což je dáno mimo jiné i zmíněnými dalšími funkcemi, které mýtus plní).

Přesto a právě proto, že mýtům byla přiznána určitá historická věrohodnost, došlo zejména v 19. a století k celé řadě významných archeologických objevů. Díky tomu, že Heinrich Schliemann byl skálopevně přesvědčen, že homérské eposy mají reálné historické jádro, což do té doby vědecká veřejnost zpochybňovala, byla objevena Trója, na mykénské Akropoli stejný badatel objevil šachtové hroby, na Krétě, zejména v Knóssu byly objeveny složité palácové komplexy a díky zmínkám v bibli byla nalezena asyrská města zavátá po tisíciletí pískem pouště. Zajímavou otázkou zůstává vztah mezi mýtem a zapsanou historií, kterým se zabýval např. strukturalistický antropolog Claude Lévi-Strauss.

1. Podle něj každý historiograf zůstává v zajetí své mytologie (tedy svého výkladu popisovaných faktů), proto různí historikové popisují stejné historické situace různě.

Mýtus a rituál

Mýtus má velmi úzkou spojitost s rituálem, jejich hranice je někdy těžko rozlišitelná. Mýtus byl podle odborníků mnohdy převyprávěný rituál rozvedený do epizod příběhu (např. mýtus o zplození Mínotaura královnou Pásifaé s posvátný býkem na Krétě nebo mýtus o založení Říma). Rituál byl zase velmi často zpodobením děje mýtu, mnohdy se přímo konal jako připomínka mytické události (řecké dionýsie, křesťanské Vánoce, křesťanské Velikonoce, postní měsíc Ramadán, křesťanská mše, olympijské hry, zavedení sedmidenního týdne, atd.).

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Kategorizace mýtů

Podle hlavního námětu jsou mýty rozdělovány do jednotlivých kategorií, z nichž nejdůležitější nyní uvedeme. Velmi často mýty splňují podmínky pro zařazení do více jak jedné z těchto kategorií, neboť se v nich určité náměty kombinují, existují i mýty, které nelze zařadit do žádné z uvedených kategorií.

1. Mýty kosmogonické (kosmos = řec. vesmír, svět, genesis = lat. zrod)

Jedná se o mýty popisující a vysvětlující původ a vznik světa - vyskytují se v různých podobách u všech kultur. Zajímavé je zjištění, ke kterému lze dospět na základě srovnání různých kosmogonických mýtů: ve velké části z nich se objevuje představa prvotního Chaosu (stavu neuspořádanosti), tmy nebo prvotního Oceánu, z něhož vzešel nebo byl stvořen svět.

Je zde tedy:

1. častá představa prvotní neuspořádanosti, která byla vystřídána nastolením pořádku a řádu v okamžiku stvoření
2. častá myšlenka, že život vyšel z vody

Je zajímavé, že obě tyto archaické kosmogonické představy korespondují s moderními vědeckými hypotézami o možném vzniku vesmíru a života na naší planetě.

Pravděpodobně nejstarším známým nebo jedním z nejstarších kosmogonických mýtů je babylónský, mezopotamský (území dnešního Iráku) mýtus o stvoření nazvaný podle dvou počátečních slov Enúma eliš = Když nahoře. Jeho stručný děj podle Puhvel,Jaan: Srovnávací mythologie, s. 38: Na samém počátku příběhu se setkáváme s dvojicí bohů, která reprezentuje základní životní principy: sladká voda Apsú reprezentuje mužské pohlaví, slaná voda Tiámat zastupuje ženské pohlaví. Jejich smísením se zrodí generace božstev, z nichž vyniká bůh Ea, bůh moudrosti a magie. Tito bohové se brzy začnou chovat zpupně a Apsú se rozhodne je zničit, bůh Ea je však rychlejší a otce zabije. Pak zplodí boha Marduka, který zatlačí otce do pozadí. Mezitím Tiámat usiluje o pomstu a s jedním ze svých synů, bratrem Eaovým zvaným Kingu, zplodí pokolení netvorů a chce se ujmout vlády. Mocný Marduk v nastalé bitvě nevory vyhubí a rozpůlí tělo Tiámat, čímž vznikne nebe a země. Z krve démona Kingu pak Marduk stvoří prvního člověka a Mardukova vláda je poté stvrzena navěky. Motiv střídání tří generací bohů a božské otcovraždy se objevuje například i ve starořecké mytologii, viz Hésiodova Theogonie.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Evropskému kulturnímu okruhu je díky křesťanské tradici nejbližší kosmogonický mýtus o stvoření světa převzatý křesťanstvím od starých hebrejců, zaznamenaný v první knize Mojžíšově zvané Genesis (Starý zákon, Kniha Genesis, kap. 1., odst. 1-31, kap. 2., odst. 1-3.): Na samém počátku byla země beztvará, pustá a pohroužená do věčné tmy, všude se rozprostírala voda a nad ní se vznášel duch boží.

1. den - I řekl Bůh - "Budiž světlo!" A bylo světlo. Když Bůh spatřil, jak je krásné, oddělil ho od tmy a nazval ho dnem, tmu pak nazval nocí.
2. den - Příštího dne vytvořil Bůh nebeskou klenbu a oddělil ji od vod.
3. den - Shromáždil Bůh vody na jedno místo a tehdy se poprvé objevila souš. Vodstvo nazval mořem a souš zemí. Dále přikázal, aby na zemi rostlo mnoho druhů rostlin dávajících semena a plody.
4. den - Stvořil Bůh dvě nebeská tělesa svítící na obloze: velké, aby svítilo ve dne (Slunce), menší pro zjasnění noci (Měsíc). Došlo k vyznačení ročních dob a na nebeské klenbě Bůh umístil hvězdy.
5. den - Bůh stvořil mořské tvory a ptáky a poručil jim plodit a množit se.
6. den - Bůh stvořil veškeré suchozemské živočichy. Nakonec Bůh učinil člověka k obrazu svému, aby vládl nade vším, co žije a roste na zemi.
7. den - Bůh odpočíval po svém stvořitelském díle, požehnal tomuto dni a učinil ho svátkem na věčné časy.

Tento starý kosmogonický hebrejský mýtus bývá někdy vykládán jako popis souboje boha světla zvaného Jahve proti Chaosu moře. Opakováním tohoto mýtu se pak stal sedmidenní týden zakončený dnem odpočinku (v křesťanství nedělí - dnem Kristova vzkříšení, u hebrejců sobotou), je ovšem také možné, že tento mýtus vznikl ve snaze vysvětlit dodržování sedmidenního týdne a zavedení sedmého dne jako dne odpočinku.(viz vztah mezi mýtem a rituálem)

2. Mýty teogonické (theos = řec. bůh, genesis = lat. zrod)

Tyto mýty vyprávějí o původu a zrození božstev, často tvoří nedílnou součást mýtů kosmogonických.

U starých Řeků nacházíme řadu mýtů o zrození bohů, které zachytil řecký básník Hésiodos v epické básni zvané Theogonia. Shromáždil zde zřejmě různé verze podobných mytických příběhů, uspořádal je v určité návaznosti v epos a vytvořil tak příběh o několika po sobě následujících generacích řeckých bohů, který je považován za předstupeň řecké historiografie (Viz: Graves,Robert: Řecké mýty I., s.28-41). Na počátku všech věcí se vynořila matka Gaia (Země) z Chaosu a ve spánku porodila syna Úrana (Nebesa). Spolu pak zplodili storuké obry Hekantocheiry a jednooké obry Kyklópy. (Úranův sňatek s Gaiou je někdy vysvětlován jako raný vpád Helénů do severního Řecka.) Úranos svrhl Storuké a Kyklópy do propasti Tartaru a zplodil s Gaiou pokolení sedmi Titánů. Nejmladší z nich byl Kronos, pod jehož vedením se Titáni proti otci vzbouřili. Pomohla jim Gaia, která ze sebe zrodila kov a vyzbrojila Krona kovovým srpem, jímž Kronos ve spánku otce vykastroval. Uchopil jej přitom za varlata levou rukou, která od té doby nosí smůlu a se srpem je odhodil do moře. Tři kapky Úranovy krve dopadly však na Zemi a ta pak porodila Erínye - Lítice, které v řecké mytologii mstily vraždu rodičů a křivé přísahy. Jejich jména jsou Alektó, Tisyfoné a Megaira (původně zřejmě ztělesnění kněžek Velké Matky, předhelénské trojjediné bohyně). Titáni pak vysvobodili Kyklópy z Tartaru a Krona odměnili vládou nad zemí. Kronos si vzal za ženu jednu ze svých sester, Titánku Rheiu, ovšem umírající Úranos mu předpověděl, že jej svrhne jeden z jeho synů. Proto Kronos každý rok spolkl jedno dítě, které mu Rheia porodila. Nejdříve to byla Hestia (později ochránkyně rodinného krbu, v Římě Vesta), potom Déméter (bohyně obilí a úrody, v Římě Ceres), potom Héra, Hádés a Poseidon. Když Rheia porodila nejmladší šesté dítě, třetího syna, jímž byl bůh Zeus, rozhodla se zabránit jeho pozření a svěřila jej matce Gaie, která jej ukryla na Krétě v jeskyni Dikté. Tam ho vychovaly nymfy a odkojila koza Amaltheia (za to byla vyzvednuta na hvězdnou oblohu v podobě znamení kozoroha a jeden z jejích rohů je tradičním symbolem hojnosti). Jeho kolébka byla zavěšena na stromě, aby jej Kronos nemohl najít ani na zemi, ani na nebi, ani na moři. Rheia místo syna zabalila do plenek kámen a podala jej Kronovi ke spolknutí. Když Zeus dospěl v muže, předložil za pomoci matky Rhei Kronovi dávidlo a donutil jej vyvrhnout své sourozence. Nastal deset let trvající zápas, kdy si Kronos pozval na pomoc Titány, ale nakonec Zeus srazil Krona (Saturna) bleskem a stal se definitivním vítězem. Kronos přišel o moc a stal se otcem času s jeho nemilosrdným srpem (jeho jméno zaznívá ve slovech jako kronika, chronogram, chronometr, synchronizace). Rheini synové si pak rozdělili vládu nad světem: Zeus (Jupiter) vládl nad zemí a nebesy, Poseidón (Neptun) nad mořem a Hádés (Pluto) nad podsvětím (někdy toto bratrstvo vysvětlováno jako božská trojice častá i v jiných náboženstvích, nebo jako podobenství tří helénských kmenů). Zeus si potom vzal za ženu svou sestru Héru (Juno) a byl ustaven řecký pantheon, který se usídlil na Olympu, a do něhož byla začleněna i starší ochranná předhelénská božstva, často ženská.

Kromě zmíněných božstev to byla:

• Athéna (Minerva): panenská bohyně předhelén. původu, bohyně moudrosti a války, dcera Diova
• Afrodíté (Venuše): bohyně krásy a lásky, dcera Diova zrozená z mořské pěny
• Artemis (Diana): dcera Diova, panenská bohyně lovu
• Apollón (Apollo): bratr-dvojče Artemis, bůh věšteb, hudby a umění
• Arés (Mars): bůh války
• Hermés (Merkur): posel bohů a bůh obchodu
• Dionýsos (Bacchus): bůh vína, a emocionálního uvolnění a pastýřů , sídlící na Naxu (nebyl považován za olympské božstvo)

Diovy časté zálety a někdy i násilnosti pravděpodobně v mytické podobě popisují postupné dobývání Peloponésu helénskými nájezdníky a podmaňovali si svatyně patřící především ženským božstvům, která uctívalo předhelénské neolitické obyvatelstvo Řecka.

3. Mýty antropogonické (antropos = řec. člověk, geneze = lat. zrod)

Tyto mýty popisují představu vzniku lidstva nebo stvoření člověka. Často jsou součástí mýtů kosmogonických nebo teogonických. Nejčastěji se v mýtech objevuje představa, že lidé byli uhněteni z hlíny a život jim vdechlo božstvo. Podle představ antického Řecka lidi uhnětl z hlíny Prométheus a dal jim podobu bohů - život jim pak vdechla bohyně Athéna. V našem kulturním okruhu nejznámější antropogonický mýtus pochází ze Starého zákona, knihy Genesis, kde je součástí mýtu o stvoření světa.

4. Mýty etiologické, též mýty původu

Mýty spadající do této kategorie vyprávějí o příčinách, původu a podstatě některých jevů a zvyků, o založení sídel, měst nebo státních útvarů, o příchodu národů do určité lokality, apod.

Příklady etiologických mýtů: o založení Říma, o založení Kartága, založení Prahy, příchod Čechů pod vedením praotce Čecha na horu Říp, atd.

Ukázkou etiologického mýtu je staroegyptský mýtus Usíre a Éset (Osiris a Isis). V dávných dobách, kdy lidé neznali ani nástroje ani oheň, vládl v Egyptě dobrý bůh Usíre se svou manželkou a zároveň sestrou Éset. Naučil lidi zhotovovat si příbytky, ukázal jim, jak mají pěstovat rostliny a ovocné...

tags: #clovek #priroda #a #myty #v #kultuře

Oblíbené příspěvky:

• Recenze fólií na okna
• Co je Solar Global?
• Svoz odpadu Sušice – podrobný rozpis
• Emise a STK v Soběslavi: Praktický průvodce
• Zjistěte více o ekologickém zemědělství