Mince a bankovky nás doprovázejí téměř na každém kroku a odrážejí politicko-hospodářskou situaci země. Od vzniku samostatného českého státu prošla naše platidla mnoha bouřlivými změnami a příprava technicky i výtvarně jednotné soustavy byla často přerušena politickým vývojem.
Historický vývoj peněz v českých zemích
Koncem roku 1918 se projevoval akutní nedostatek oběživa. Bylo rozhodnuto o vydání nouzových platidel - poukázek, které zněly na koruny směnitelné za bankovky Rakousko-uherské banky. Jejich emisí byla pověřena Zemská banka království Českého a pro výtvarné zpracování byly vybrány návrhy Alfonse Muchy.
V okamžiku vyhlášení samostatného Československa u nás obíhala rakousko-uherská platidla. Mince byly z různých kovů a slitin včetně zlata. Na začátku I. světové války si lidé zlaté mince nechávali a nepouštěli je znovu do oběhu, protože se očekávalo zvýšení tržní ceny zlata nad nominální hodnotu mincí. Stát během války stahoval i mince z ostatních materiálů jako strategickou surovinu.
Měnová odluka v roce 1919
Na přelomu února a března 1919 došlo k měnové odluce. Jednalo se o organizačně složitou akci spočívající mimo jiné v uzavření hranic, zastavení přeshraničního pohybu osob, mezinárodního poštovního styku a ve vypsání národní půjčky. Polovina obíhajících platidel byla zadržena, bankovky vyšších hodnot okolkovány a některé při té příležitosti staženy z oběhu. Mince naopak zůstaly ještě několik měsíců platné bez omezení, protože jejich měnový význam byl zanedbatelný.
Přechodné oběživo bylo nutné nahradit definitivními československými platidly. Vzhledem k neexistenci cedulové banky nešlo o bankovky, ale státovky. Státovky,, tzv. I.emise byly uváděny do oběhu od července 1919 do února 1920. V letech 1920 - 1923 byla vydána tzv. II.emise tištěná v New Yorku. Státovky byly vyspělé technicky, ale neměly příliš vysokou výtvarnou úroveň.
Čtěte také: Vše o emisních normách
Národní banka Československá převzala obíhající státovky jako své bankovky a chystala vydání nových, z nichž první byla vydána v roce 1926. V roce 1928 zahájila provoz Tiskárna bankovek NBČ, malý, ale velmi moderně zařízený grafický ústav, který produkoval špičkovou bankovní grafiku. Výtvarné pojetí československých bankovek bylo svěřeno Alfonsu Muchovi a po něm Maxu Švabinskému.
Po okupaci a vyhlášení samostatného Slovenska zůstala v oběhu bývalá československá platidla. Na Slovensku byla poměrně rychle vyměněna za státovky a bankovky Slovenské národní banky. V českých zemích byla přeměna pozvolná, poslední československá platidla byla stažena z oběhu až na konci roku 1944.
Na osvobozené území dovezla Rudá armáda jednoduché provizorní poukázky vyrobené v Sovětském svazu bez vědomí tuzemských i exilových československých emisních orgánů. Po obnovení Československa stále obíhalo několik měn: protektorátní, slovenská a na částech území i německá a maďarská. K peněžní reformě došlo 1. listopadu 1945. Byla stažena všechna papírová platidla (s výjimkou poukázek po 1 koruně) a emisní činnost převzala obnovená Národní banka Československá. Do oběhu bylo vydáno jednotné československé oběživo tvořené státovkami tzv. londýnské emise a platidly tuzemské výroby.
Po vzniku Státní banky československé se připravovalo vydání formálně správných bankovek, k jejich vydání však nedošlo kvůli peněžní reformě vyhlášené k 1. červnu 1953. Všechna platidla byla z důvodu utajení vyrobena v Sovětském svazu. Tato platidla měla nízkou technickou i výtvarnou úroveň. K jejich výměně docházelo postupně v průběhu let 1958 - 1964.
Od roku 1957 byla ražena mince po 1 koruně se zobrazením klečící ženy sázející lipovou ratolest. Od poloviny 70. let proto byla připravována nová emise. Kvůli sporům o ideovou náplň však byla její realizace o mnoho let posunuta a první hodnota vyšla až v roce 1985. Emisi se však nepodařilo zcela dokončit.
Čtěte také: Více o pamětních emisích
Po listopadové revoluci v roce 1989 mince i bankovky formálně zastaraly - změnil se název státu i státní znak. Bankovky bylo nutné modernizovat rovněž z hlediska technického provedení, aby se omezila možnost falsifikace. V roce 1991 byla vypsána soutěž na výtvarné návrhy, ale nebyl vybrán vítěz. Státní banka československá si následně vybrala k realizaci návrhy Oldřicha Kulhánka. I tuto emisi předběhl politický vývoj, návrhy musely být upraveny na bankovky budoucí samostatné České republiky.
Během příprav na rozdělení republiky se chystalo i přechodné označení platidel. Měnová rozluka 8. února 1993 byla stejně jako v roce 1919 legislativně i organizačně náročnou akcí. Byly okolkovány bankovky nejvyšších hodnot a vydány nové české bankovky i mince. Bankovky hodnot po 50, 100, 200, 500, 1 000 a 5 000 korunách doplnila v roce 1994 ještě dvacetikoruna a v roce 1996 dvoutisícikoruna.
Definice emise bezhotovostních peněz
Emise bezhotovostních peněz, neboli vytváření peněz bankami prostřednictvím úvěrů, spočívá v tom, že když banka poskytne úvěr, nové peníze nevznikají fyzicky, ale jsou pouze zapsány na účet klienta jako vklad. Tím se zvyšuje celková peněžní zásoba v ekonomice.
Kde se s tím setkáme?
S tímto procesem se setkáváme prakticky denně, například při poskytování hypoték, spotřebitelských úvěrů, kontokorentů či firemních půjček.
Význam a regulace
Význam spočívá v tom, že banky mohou pružně reagovat na poptávku po penězích v ekonomice a stimulovat ekonomický růst. Umožňuje firmám a jednotlivcům investovat a spotřebovávat, čímž se podporuje hospodářská aktivita.
Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení
Za zmínku stojí, že tento proces je regulován centrální bankou, která stanovuje povinné minimální rezervy a další pravidla, aby se zabránilo nadměrnému růstu peněžní zásoby a inflaci.
Elektronické peníze
S penězi v elektronické podobě se setkáváme čím dál častěji. Samozřejmě na mysli peníze uložené na účtech bank.
Formy elektronických peněz
Hodnoty (informace) - může mít dvě podoby:
- Elektronických bankovek
- Počítačovým souborem.
Elektronická bankovka obsahuje číslo bankovky a další data, která určí centrální banka. Centrální banka je zároveň tvůrcem jednotlivých instancí.
Bezpečnost elektronických peněz
Elektronické peníze nelze padělat ani zkopírovat, což je výhodou. Dohlížející subjekt musí vést evidenci, kdo momentálně danou elektronickou bankovku drží. Je znemožněno platit kradenou bankovkou, neboť dohlížitel zjistí, že bankovka patří někomu jinému.
Autentizační procedura řeší, zda kupující je skutečně vlastníkem dané bankovky. K převodu vlastnictví bankovky dochází u dohlížitele.
Pro účely platby elektronickou bankovkou není nutná identifikace kupujícího ani prodávajícího (nestanoví-li mu to zákon za povinnost). Vlastnictví prokáže znalostí odpovídajícího soukromého klíče.
Role centrální banky
Centrální banky v podobě, jak je známe dnes, vznikly relativně nedávno, většinou ve 20. století. Hlavním úkolem centrálních bank vyspělých zemí dnes obvykle není udržovat fixní kurz měny, ale udržovat cenovou stabilitu, která je interpretována jako udržování nízké a stabilní inflace, většinou ve výši 2 %.
Centrální banky jsou současně v moderním bankovním systému tzv. „bankou bank“. To znamená, že pokud se komerční banky dostanou do problémů s nedostatkem likvidity, centrální banka jim poskytne půjčku. Tato možnost umožňuje předcházet tzv. „runům“ na banky a šíření problémů jedné finanční instituce napříč celým finančním systémem.
Centrální banka nastavením svých měnověpolitických sazeb ovlivňuje, za jakou úrokovou sazbu si komerční banky mezi sebou likviditu navzájem půjčují. Od mezibankovní úrokové sazby se poté odvíjí úrokové sazby klientů bank z úvěrů i vkladů. Prostřednictvím nastavení úrokových sazeb tak centrální banka realizuje měnovou politiku.
Pokud chce centrální banka podpořit agregátní poptávku, snižuje úrokové sazby, které následně podporují tvorbu úvěrů a vznik nových peněz. Centrální banka množství peněz v oběhu přímo nekontroluje. Toto množství se pružně přizpůsobuje potřebám ekonomiky.
Digitální peníze centrálních bank (CBDC)
V souvislosti s rozvojem digitálních forem placení je v současnosti v řadě zemí, ale i na mezinárodní a evropské úrovni, diskutováno téma možné emise digitálních peněz centrálními bankami (central bank digital currencies - dále také jen „CBDC“). CBDC by byly novou, digitální formou peněz emitovanou centrální bankou a denominovanou v zúčtovací jednotce daného státu.
CBDC lze obecně definovat jako digitální peníze, které představují přímou pohledávku držitele vůči centrální bance a jsou denominovány v zúčtovací jednotce daného státu. CBDC tedy přestavují novou, digitální formu peněz emitovaných centrální bankou a stejně jako současné hotovostní peníze je lze využít jako prostředek směny (k placení) i jako uchovatele hodnoty (ke spoření).
Výhody a rizika CBDC
CBDC s sebou vedle možných výhod přinášejí i rizika. Zavedení CBDC by - v závislosti na zvolené podobě - mohlo znamenat podstatnou změnu fungování centrální banky i obchodních bank v daném státě a mohlo by eventuálně mít - v závislosti na konkrétních podmínkách - významné negativní dopady na provádění měnové politiky a přinášet potenciálně dalekosáhlá rizika pro finanční stabilitu.
Mezi hlavní rizika patří, že by CBDC mohly odejmout bankovnímu sektoru významný objem bankovních vkladů, což by mohlo ohrozit základní funkci bank, kterou je poskytování úvěrů, a tedy vytváření peněz, či přinejmenším úvěry zdražit. V době krize by existence digitálních peněz centrální banky mohla usnadnit tzv. runy na banky, tedy rychlý úprk vkladatelů z banky v problémech přeměnou bankovních vkladů na CBDC. CBDC by rovněž bylo nezbytné dostatečně zabezpečit před kybernetickou kriminalitou.
Česká národní banka a CBDC
Česká národní banka sleduje problematiku digitálních peněz centrálních bank již od roku 2016 a v únoru 2021 byla zřízena pracovní skupina k problematice CBDC. Jejím hlavním úkolem je sledovat a analyzovat probíhající vývoj v oblasti CBDC se zaměřením na možné dopady na ČNB a Českou republiku, včetně analýz, zda vůbec a za jakých podmínek by bylo důvodné reálně uvažovat o případné emisi CBDC Českou národní bankou.
Historie peněz
V dávných dobách, kdy lidé ještě neznali peníze, docházelo k pracnému a časově náročnému směňování zboží a služeb za jiné zboží a služby (tzv. výměnný obchod či barter). S rostoucí specializací a dělbou práce došlo k postupnému přechodu z barterové směny k efektivnějšímu využití peněz.
Po staletí nechávali panovníci a později i vlády razit mince z drahých kovů (např. ze zlata), což určovalo jejich hodnotu. Ještě v minulém století, v dobách tzv. zlatého standardu, byly centrální banky zavázány na požádání směnit peníze za zlato ve fixním poměru.
Dnes mají vyspělé země nastavený takový systém pravidel, který riziko zneužití pravomoci emitovat peníze minimalizuje. Především se jedná o centrální banku nezávislou na vládě a s pověřením pečovat o cenovou stabilitu.
Funkce peněz
Peníze mají několik funkcí. Jsou všeobecně přijímaným prostředkem směny, za který si lze koupit to, co potřebujeme. Slouží také jako zúčtovací jednotka pro oceňování zboží a služeb.
Hlavní funkcí peněz je zprostředkování směny zboží a služeb. Další, související funkcí peněz je, že jsou používány jako zúčtovací jednotka pro oceňování nejen zboží a služeb, ale třeba i práce, kapitálu, závazků, daní atd.
Formy peněz
Peníze se v ekonomice vyskytují v několika formách. První, tradiční formou je oběživo (hotovost), tedy bankovky a mince vydávané centrální bankou. Moderní formou jsou bezhotovostní peníze, čili peníze ve formě záznamů na účtech v bankách.
Peníze v současnosti vznikají bezhotovostně tehdy, když komerční banka připíše určitou částku na účet klienta, aniž by od něj přijala hotovost či aniž by tatáž nebo jiná banka zároveň odepsala stejnou částku z jiného účtu. Nejčastěji se tak děje při poskytování úvěrů, ale stejný důsledek má například nákup cenných papírů nebo cizí měny komerční bankou od klienta.
Peněžní agregáty
Množství peněz v ekonomice se počítá pomocí tzv. peněžních agregátů. Peněžní agregát M1 jsou takzvané „úzké peníze“, které zahrnují oběživo, tedy bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např. běžné účty.
Vývoj bankovního sektoru
Rozvoj peněz je v posledních staletích nerozlučně spojen s vývojem bankovního sektoru včetně vzniku centrálních bank. První centrální banky se začaly objevovat již v 17. století. Hlavním důvodem jejich vzniku bylo poskytování úvěrů státní pokladně a vedení účtů pro panovníka. Později se dalším důvodem stala emise bankovek a mincí vyplývající ze snahy sjednotit tehdejší emisní systém oběživa.
Platební styk
Platební styk v České republice metodicky řídí Česká národní banka. Nezastupitelný a zvláštní význam v něm mají dvě instituce a sice banky a pošty. Platební styk můžeme posuzovat jednak z hlediska formy použitých platebních prostředků, a jednak z hlediska určení teritoria, ve kterém platební styk probíhá.
Hotovostní platební styk
Hotovostní platební styk se uskutečňuje mezi podniky nebo mezi podniky a obyvatelstvem s použitím peněz. Šeky jsou klasickým nástrojem platebního styku. Využívají se při hotovostních i bezhotovostních platbách.
Bezhotovostní platební styk
Běžný účet je chronologicky vedený záznam o vzájemných peněžních pohledávkách. S účinností od 1. března 2004 již nejsou konstantní symboly povinnou náležitostí všech příkazů k zúčtování, ale pouze těch, které jsou příjmem nebo výdajem státního rozpočtu a těch, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis.
Formy peněz
- Oběživo (hotovost)
- Běžné účty
- Termínované vklady
Platební karty
V současné době jsou nejrozšířenější karty s magnetickým proužkem. Jejich výhodou je jednoduchost a tudíž i nízké náklady na výrobu, naopak nevýhodou je omezená kapacita magnetického proužku i nedostatečná ochrana proti zneužití. Proto se připravuje přechod na čipové karty (označované Smart Cards - chytré karty), které mají uloženy potřebné údaje v mikročipu.
Nejrozšířenějším platebním instrumentem jsou v naší zemi tzv. debetní karty. Mezi úvěrové platební karty patří kreditní a tzv. charge karty. V obou případech je základní odlišností od debetních karet především systém zúčtování provedené transakce. Zatímco u debetní je každá transakce bezprostředně zúčtována na vrub účtu jejího držitele, u úvěrových je situace odlišná. U kreditní i charge karty vždy platí, že se nejdříve utrácí, a to na dluh, a teprve potom se tato půjčka splácí.
Elektronická peněženka - měla by se stát novým platebním nástrojem, který ještě více omezí manipulace s hotovostmi. Jedná se o čipovou kartu obsahující záznam finanční částky, kterou může držitel použít. Tato částka může být průběžně doplňována pomocí speciálních terminálů nebo z jiné elektronické peněženky. Oproti platební kartě může být i přenosná.
tags: #co #je #to #emise #bezhotovostních #peněz
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]