Co signalizuje výskyt motýlů v přírodě

Motýli jsou citlivými ukazateli stavu krajiny. Jejich úbytek signalizuje problém nejen pro ně samé, ale i pro další druhy včetně člověka. "Nejen vzácní, ale i běžní motýli mizí spolu s mizením kvetoucích luk, pastvin a světlých lesů.

Motýlí půlhodinka, celonárodní akce na sčítání denních motýlů, se i v roce 2024 setkala s velkým zájmem veřejnosti. Zúčastnilo se jí 600 dobrovolníků, kteří zpozorovali téměř 1000 motýlů. I když nebylo jarní počasí ideální a výskyt motýlů byl omezený, odborníci získali cenné informace, které přispějí k lepší ochraně tohoto hmyzu.

Nejčastěji pozorované druhy

Nejčastěji pozorovaným motýlem byl okáč luční, který patří mezi nejběžnější evropské motýly. Samečci okáče jsou nenápadně tmaví, zatímco samičky se pyšní oranžovými tóny.

Všechny dostupné informace mohou zájemci najít na webových stránkách. Akce je otevřena široké veřejnosti a každý, kdo má zájem, se může zapojit a pomoci tak při mapování výskytu motýlů. "Sčítání se opět uskuteční v jarní a letní etapě a je koncipováno tak, aby se do něho mohli zapojit i naprostí začátečníci, ať už jednotlivci, děti ze škol nebo rodiny s dětmi, pro které může jít o výbornou rodinnou zábavu," uvedla koordinátorka akce Martina Skohoutilová.

Život motýlů a jejich ochrana

Larvy přástevníka úžánkového se živí širokým spektrem rostlin, včetně bylin, keřů a některých listnatých stromů. Dospělci, jako noční motýli, se zaměřují na rozmnožování a obvykle nenavštěvují květy pro potravu. Přástevník úžánkový je noční motýl, který využívá svých nápadných larválních chloupků a zbarvení k obraně proti predátorům. Larvy mohou obsahovat mírně dráždivé látky, což predátory odrazuje. Přástevník úžánkový není ohroženým druhem, ale jeho populace mohou být ovlivněny pesticidy a ztrátou vhodných stanovišť.

Čtěte také: Přírodní zdroje soli

Larvy přástevníka medvědího jsou chlupaté housenky, které se živí listy širokého spektra rostlin, například kopřiv, maliníků a dalších bylin. Přástevník medvědí je noční motýl, ale často jej lze spatřit i za dne. Jeho nápadné zbarvení slouží jako varování pro predátory, protože housenky i dospělci mohou obsahovat toxické látky. Přástevník medvědí není ohroženým druhem, ale jeho populace mohou ovlivnit změny krajiny a používání pesticidů.

Martináč hrušňový (Pachypasa otus)

Martináč hrušňový (Pachypasa otus) patří mezi středně velké až velké noční motýly čeledi martináčovitých (Saturniidae). Dospělci mají hnědošedé až šedé křídla s jemnou kresbou a nenápadnými oky, která slouží jako obrana proti predátorům. Rozpětí křídel dosahuje přibližně 60 až 90 milimetrů. Martináč hrušňový se vyskytuje v jižní a střední Evropě a zasahuje i do Malé Asie. V České republice je velmi vzácný a omezený na teplejší oblasti, zejména v jižní a střední Moravě.

Dospělci jsou aktivní především v noci, přes den odpočívají na kmenech stromů, větvích či v husté vegetaci. Přes den díky zbarvení splynou s okolím a jsou pro predátory obtížně rozpoznatelní. Samičky kladou vajíčka jednotlivě nebo v malých shlucích na listy živných stromů, zejména na hrušeň, jabloň, třešeň a další listnaté stromy. Housenky jsou zelené až hnědé, s jemnými chloupky a charakteristickými pruhy na těle. Po ukončení vývoje se housenka zakuklí v půdě nebo pod opadým listím, kde kukla přezimuje. Dospělci se líhnou na jaře nebo v brzkém létě.

Housenky se živí listy listnatých stromů, zejména hrušní a jabloní, ale i třešní a dalších druhů. Martináč hrušňový je součástí lesních a zahradních ekosystémů a přispívá k biodiverzitě hmyzu. Druh je v České republice vzácný a chráněný. Hlavními hrozbami jsou úbytek starých sadů a listnatých porostů, intenzivní hospodaření a chemické zásahy.

Martináč bukový (Saturnia pyri)

Martináč bukový (Saturnia pyri) je mohutný noční motýl z čeledi martináčovitých (Saturniidae) a je považován za největšího motýla Evropy. Rozpětí křídel dospělce dosahuje přibližně 120 až 160 milimetrů. Typickým znakem jsou velké barevné okrouhlé skvrny na všech čtyřech křídlech, které slouží jako obranný prvek proti predátorům. Martináč bukový je rozšířen především v jižní a střední Evropě, severní Africe a Malé Asii. V České republice patří k velmi vzácným druhům a vyskytuje se jen ojediněle, zejména v teplejších oblastech jižní Moravy.

Čtěte také: Výskyt rtuti v přírodě

Dospělí martináči jsou aktivní převážně v noci. Přes den odpočívají na kmenech stromů nebo v husté vegetaci, kde díky svému zbarvení splývají s okolím. Samičky kladou vajíčka v menších shlucích na větve živných rostlin, mezi které patří buk, hrušeň, jabloň, třešeň, švestka, hloh a další listnaté stromy a keře. Housenky jsou velmi velké, zelené, s nápadnými modrými hrbolky a jemnými chloupky. Po dokončení vývoje si housenka vytváří pevný hedvábný kokon, obvykle připevněný k větvím nebo ukrytý v listí. Stadium kukly trvá zpravidla přes zimu a dospělci se líhnou na jaře následujícího roku.

Housenky martináče bukového se živí listy různých listnatých stromů a keřů. Martináč bukový je významným symbolem zachovalých a druhově bohatých lesních a sadových ekosystémů. Martináč bukový je v České republice zvláště chráněným druhem. Je ohrožen zejména úbytkem starých stromů, intenzivním hospodařením v krajině a fragmentací stanovišť.

Lišaj svlačcový (Agrius convolvuli)

Lišaj svlačcový (Agrius convolvuli) je velmi velký noční motýl z čeledi lišajovitých (Sphingidae), který vyniká štíhlým tělem, úzkými dlouhými křídly a výrazným mramorovaným šedohnědým zbarvením. Rozpětí křídel dospělce dosahuje přibližně 90 až 120 milimetrů. Lišaj svlačcový má rozsáhlý areál rozšíření zahrnující Afriku, Evropu, Asii i Austrálii. Do střední Evropy pravidelně migruje z jižních oblastí. V České republice se objevuje nepravidelně, častěji v teplých letech, především v nížinách a pahorkatinách.

Dospělci jsou aktivní zejména v noci a za soumraku. Jejich let je velmi rychlý, vytrvalý a připomíná let kolibříka. Při sání nektaru často setrvávají na místě ve visu. Samičky kladou vajíčka jednotlivě na živné rostliny, především na svlačec, ale také na povijnici, lilek, brambor a další rostliny. Housenky jsou velké, dorůstají až 12 centimetrů a mají zelené nebo hnědavé zbarvení s šikmými světlými pruhy a silným rohem na konci těla. Po ukončení vývoje se housenka zahrabává do půdy, kde se zakuklí. Stadium kukly může trvat několik týdnů, přičemž v našich podmínkách často kukly nepřežijí zimu. Dospělci se objevují nejčastěji od července do října.

Dospělí lišajové sají nektar z květů s hlubokými korunami, jako jsou petúnie, tabák, pupalka, zimolez nebo svlačec. Lišaj svlačcový je důležitou součástí nočních opylovacích společenstev a ukázkovým příkladem přizpůsobení hmyzu k životu v soumraku a noci. Druh není považován za trvale ohrožený, avšak jeho výskyt je citlivý na používání pesticidů a úbytek kvetoucích rostlin.

Čtěte také: Recyklace kyseliny tereftalové

Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos)

Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) patří mezi největší a nejnápadnější noční motýly Evropy a je zástupcem čeledi lišajovitých (Sphingidae). Je snadno rozpoznatelný podle výrazné kresby na hrudi, která připomíná lidskou lebku, od níž je odvozen i jeho český název. Původním areálem lišaje smrtihlava je Afrika a oblast Středomoří, odkud pravidelně migruje do střední a severní Evropy. V České republice se objevuje nepravidelně, zejména v teplejších letech, a jeho výskyt je považován za vzácný.

Dospělci jsou aktivní převážně v noci. Zajímavostí tohoto druhu je schopnost vydávat hlasité pískavé zvuky, které vznikají vypuzováním vzduchu z hltanu a slouží k zastrašení predátorů. Samičky kladou vajíčka jednotlivě na listy živných rostlin, mezi které patří především lilkovité rostliny, zejména brambor, lilek a rulík. Po ukončení vývoje se housenka zakuklí hluboko v půdě, kde kukla přezimuje. Stadium kukly trvá několik týdnů až měsíců.

Dospělí lišajové sají nektar z květů, ale výjimečně se živí také medem z včelích úlů. Lišaj smrtihlav je významným článkem potravních řetězců a zároveň ukázkou mimořádných adaptací hmyzu. Lišaj smrtihlav je v České republice chráněným druhem. Je ohrožen zejména intenzivním zemědělstvím, používáním pesticidů a úbytkem vhodných stanovišť. Díky svému neobvyklému vzhledu a mystické pověsti se lišaj smrtihlav stal častým motivem v umění, literatuře i filmu.

Lišaj paví oko (Smerinthus ocellata)

Lišaj paví oko (Smerinthus ocellata) je středně velký noční motýl z čeledi lišajovitých (Sphingidae), který je známý výraznými modročernými oky s růžovým lemem na zadních křídlech. Přední křídla mají nenápadné šedohnědé zbarvení, které motýlovi umožňuje dokonale splynout s okolím. Lišaj paví oko je rozšířen v celé Evropě, severní Africe a v mírném pásu Asie. V České republice se vyskytuje poměrně běžně, především v nížinách a pahorkatinách.

Dospělci jsou aktivní zejména v noci a za soumraku. Přes den odpočívají na kmenech stromů nebo větvích, kde jsou díky zbarvení téměř neviditelní. V případě ohrožení náhle rozevřou zadní křídla a odhalí výrazná oka, která mohou predátora vylekat. Samičky kladou vajíčka jednotlivě na listy živných rostlin, mezi které patří vrby, topoly a ovocné stromy, zejména jabloně a hrušně. Po ukončení vývoje se housenka zakuklí v půdě, kde kukla přezimuje. Dospělí motýli se líhnou na jaře následujícího roku.

Housenky lišaje paví oko se živí listy vrb, topolů a ovocných stromů. Lišaj paví oko je důležitou součástí lesních a parkových ekosystémů a slouží jako potrava pro řadu predátorů. Druh není v současnosti považován za ohrožený, avšak jeho populace mohou být negativně ovlivněny úbytkem starších stromů, intenzivním lesním hospodařením a používáním pesticidů.

Lišaj kyprejový (Hyles euphorbiae)

Lišaj kyprejový (Hyles euphorbiae) je středně velký noční motýl z čeledi lišajovitých (Sphingidae), který je známý svým nápadným kontrastním zbarvením. Přední křídla jsou šedohnědá s bílými liniemi, zatímco zadní křídla jsou červenorůžová s černým lemem a světlými pásy. Lišaj kyprejový je rozšířen v jižní a střední Evropě, severní Africe a v mírném pásu Asie. V České republice se vyskytuje lokálně, především v teplejších oblastech nížin a pahorkatin.

Dospělí lišajové jsou aktivní převážně za soumraku a v noci, kdy vyhledávají kvetoucí rostliny s dostatkem nektaru. Jejich let je velmi rychlý a obratný, typický pro lišajovité motýly. Samičky kladou vajíčka jednotlivě nebo v malých skupinách na živné rostliny, kterými jsou především pryšce. Housenky jsou velmi nápadné, zbarvené do černa nebo zelena s výraznými žlutými, bílými a červenými skvrnami. Po dokončení vývoje se housenka zakuklí v půdě, kde kukla přezimuje. Stadium kukly trvá několik měsíců, přičemž druh má jednu až dvě generace ročně v závislosti na klimatických podmínkách.

Dospělci sají nektar z různých druhů kvetoucích rostlin, zejména z vrbovek, pcháčů, bodláků a dalších rostlin s hlubokými květy. Lišaj kyprejový je důležitou součástí potravních sítí otevřené krajiny a zároveň indikátorem zachovalých suchých biotopů. Lišaj kyprejový patří v České republice mezi chráněné druhy a je citlivý na úbytek suchých stanovišť, zarůstání otevřených ploch a používání pesticidů.

Perleťovec velký (Argynnis aglaja)

Perleťovec velký (Argynnis aglaja) patří mezi středně velké až větší denní motýly z čeledi babočkovitých (Nymphalidae). Je charakteristický oranžově hnědým zbarvením křídel s černou kresbou na horní straně a nápadnými stříbřitými skvrnami na spodní straně zadních křídel, které připomínají perleť. Perleťovec velký je rozšířen v celé Evropě, severní Africe a mírném pásu Asie. V České republice je poměrně hojný, zejména v teplejších oblastech, ale vyskytuje se i v podhorských polohách.

Dospělí motýli jsou aktivní během dne a vyhledávají slunná místa s bohatou květenou. Často je lze pozorovat při sání nektaru na bodlácích, pcháčích nebo jeteli. Samičky kladou vajíčka jednotlivě nebo v malých skupinách do blízkosti živných rostlin, kterými jsou především violky. Housenky se líhnou na podzim, přezimují ve velmi raném stadiu a na jaře pokračují v růstu. Na jaře se housenka zakuklí na stoncích rostlin nebo v nízké vegetaci. Stadium kukly trvá přibližně dva až tři týdny.

Dospělí perleťovci sají nektar z mnoha kvetoucích rostlin, zejména z bodláků, pcháčů, chrastavců, pampelišek a jetelovin. Perleťovec velký je považován za indikátor zachovalých a květnatých luk. Jeho přítomnost signalizuje šetrné hospodaření a dostatek živných rostlin pro housenky. Přestože perleťovec velký není v současnosti považován za kriticky ohrožený druh, lokálně může ubývat v důsledku zarůstání luk, předčasného sečení a používání pesticidů.

Otakárek fenyklový (Papilio machaon)

Otakárek fenyklový (Papilio machaon) je velký a výrazně zbarvený denní motýl z čeledi otakárkovitých (Papilionidae). Je typický svými žlutými křídly s černou kresbou, dlouhými ocasovitými výběžky na zadních křídlech a modrými a červenými skvrnami při jejich okrajích. Otakárek fenyklový je rozšířen v celé Evropě, severní Africe, Asii a zasahuje až do Severní Ameriky. V České republice se vyskytuje roztroušeně, ale pravidelně, především v teplejších oblastech nížin a pahorkatin.

Tento druh preferuje slunná a teplá stanoviště s pestrou květenou. Dospělci jsou velmi dobří letci, často se pohybují na větších plochách a vyhledávají nektarodárné rostliny. Samičky kladou jednotlivá vajíčka na živné rostliny, mezi které patří fenykl, kopr, mrkev, kmín, pastinák a další miříkovité rostliny. Housenky jsou zprvu nenápadné, později však získávají typické zelené zbarvení s černými příčnými pásy a oranžovými tečkami. Po ukončení vývoje se housenka zakuklí, přičemž kukla je upevněna k podkladu hedvábným vláknem. Barva kukly se přizpůsobuje okolí a může být zelená nebo hnědavá.

Dospělí otakárci sají nektar z mnoha druhů kvetoucích rostlin, například z bodláků, jetele, pcháčů, levandule nebo dobromysli. Otakárek fenyklový je významnou součástí ekosystémů otevřené krajiny a zároveň indikátorem druhově bohatých stanovišť. Přestože otakárek fenyklový nepatří mezi kriticky ohrožené druhy, jeho populace jsou lokálně ohroženy intenzifikací zemědělství, úbytkem květnatých luk a používáním pesticidů.

Feromony u motýlů

Feromony, které často zásadním způsobem ovlivňují chování nižších i vyšších živočichů, se u hmyzu začaly intenzivně studovat až po izolaci a zjištění chemického složení bombykolu r. 1959. Tento sexuální atraktant samic bource morušového byl prozkoumán snad nejlépe ze všech hmyzích feromonů. Dávno předtím bylo ovšem známo, že samci určitých druhů motýlů bývají přilákáni k neoplozené samici brzy po vylíhnutí i z velké dálky. A tak již r. Před deseti lety dosáhl počet poznaných hmyzích feromonů osmi set a jejich seznam se do dnešních dnů výrazně prodloužil.

Látky feromonové povahy umožňují také udržet funkční společenstva sociálních druhů blanokřídlého hmyzu a jsou i prostředkem komunikace u dalších druhů. Některé alarmují jedince k obraně, což je dobře známo třeba u včel, ale dá se to pozorovat i u mšic: když jedinec v blízkosti mšic vyloučí varovný feromon, začnou se rozlézat z kolonie, nebo opadávají z rostlin. Další, třeba známé stopovací feromony mravenců umožňují dokonalé vyznačení cesty ke zdroji potravy, jiné feromony naopak oznamují obsazení jejího zdroje dostatečným počtem jedinců, jako třeba feromon, který vylučují kůrovci po náletu určitého množství jedinců na padlý strom.

K dobře známým patří i feromon vrtule třešňové, jejíž samice pomazávají po nakladení vajíčka povrch třešně feromonem, který dalším samicím signalizuje, že tento plod již není ke kladení vhodný. Proto jen výjimečně najdeme v jedné třešni více larev. Disperzní značkovací feromony umožňují nejpříhodnější využití dostupných zdrojů potravy potomstvem a omezují riziko, že larvy vývoj nedokončí pro nedostatek potravy. U některých skladištních škůdců, např. Také u parazitoidů (parazitoid je takový druh hmyzu, jehož larva se vyvíjí v jiném druhu hmyzu) jsou pro samici odpuzující feromony samic téhož druhu, někdy dokonce i samic druhů příbuzných, a odvracejí ji od parazitace již parazitovaného hostitele.

Preventivně tak brání vzniku superparazitace, nebo její výskyt alespoň výrazně snižují. Schopnost samic rozlišit parazitovaného jedince od neparazitovaného popsal Angličan G. Salt již r. 1934. Tyto specifické repelentní látky současně přispívají k lepšímu rozptylu jedinců v prostředí a jistě i k účinnější regulaci populací hostitele parazitoidy. Podobný mechanizmus působení feromonů byl zjištěn rovněž u některých hyperparazitoidů (parazitů na parazitech). Výskyt feromonů s disperzním účinkem se dal očekávat i u dravých druhů hmyzu, především u těch, jejichž larvální vývojová stadia se živí kořistí, která se vyskytuje v koloniích, jako třeba právě mšice. Takové feromony by mohly bránit nadměrné koncentraci predátorů.

Až dosud však byly jediné informace týkající se feromonové orientace ve vztahu ke kořisti poněkud jiného charakteru. Roku 1977 publikoval v Anglii R. J. Marks práci, v níž uvádí, že larva slunéčka sedmitečného je schopna identifikovat svoji vlastní stopu, ne však již stopy jiných larev téhož druhu, a omezit hledání potravy na rostlinách, které předtím ohledávala. Metodickým nedostatkem práce bylo, že autor při svých pokusech otíral stopy larev na živých rostlinách předpokládaným rozpustidlem feromonu. Později se dalšími pokusy bezúspěšně snažil potvrdit existenci larválního feromonu s těmito účinky britský profesor A. F. G. Dixon.

Zajímavou informaci o sledování mravenčího feromonu ke kolonii mšic imagy téhož druhu slunéčka zveřejnil v jednom mexickém časopise r. 1982 A. P. Když jsem v minulém roce rozpracovával metodiku chovu mšicožravé zlatoočky druhu Chrysopa oculata Say importované z Kanady, zaujalo mne jak rovnoměrně kladou samice svoje vajíčka na používaný papírový substrát. Abych zjistil do jaké míry je toto chování způsobeno přítomností dříve nakladených vajíček, byly samicím nabídnuty současně tři druhy papírových substrátů: čistý papír, papír s nakladenými vajíčky a papír, z nějž byla nakladená vajíčka velmi pečlivě odstraněna.

Rozlišení vajíček v různém stupni vývoje je však poměrně obtížné, a samice kladou i nějaká neoplozená vajíčka. Značení pozic všech vajíček nakladených na papír před pokusem by bývalo velmi pracné, a proto byla v prvním orientačním pokusu použita místo nevylíhlých vajíček snadno rozpoznatelné vylíhlá vajíčka. Samice nenakladly téměř žádná vajíčka ani na papír s vylíhlými vajíčky, ale ani na papír, ze kterého byla tato vajíčka odstraněna, zato čistý papír byl vajíčky brzy hustě pokryt. V následujícím pokusu, kde již byla použita nevylíhlá vajíčka, každé označené v místě přichycení stopky vajíčka k podkladu, nakladly samice vajíčka nejen na čistý papír, ale mnoho i na papír s vajíčky.

Přitom počet vajíček na papíru, ze kterého byla nevylíhlá vajíčka odstraněna, byl v podstatě stejný jako na papíru dříve nepoužitém. V dalších pokusech samice nekladly ani na papír, po kterém předtím přelezly nepatrné larvičky prvního instaru. Když byla látka, popřípadě směs látek, později extrahována ze stop zanechaných larvami prvního instaru na skle a přenesena v rozpustidle na čistý papírový substrát, odpuzovala kladení opět. Tak byl poprvé objeven rozptylový feromon u hmyzích predátorů, který působí na chování samic. Vysoká průkaznost experimetálních výsledků je zřejmá i z fotografií pořízených v průběhu výzkumu (viz obr. pod článkem).

Larvy zlatooček vylučují disperzní feromon na konci zadečku. Tato látka je přítomna také v tekutých exkretech, které vyměšují čas od času spontánně a zpravidla vyloučí také při ohrožení. Podrobnější studium ukázalo, že ve vztahu na jednotku hmotnosti vylučují larvy prvního instaru mnohem více feromonu než larvy třetího instaru nedlouho před zapředením do zámotku. Tato skutečnost má svoje logické opodstatnění. Samice neklade tam, kde jsou přítomny mladé larvy, protože vajíčka, především však mladší larvy se při nedostatku jiné potravy stávají pravidelně kořistí starších a větších jedinců.

Toto nebezpečí je podstatně menší jestliže jsou vajíčka nakladena v blízkosti larev na konci vývoje, protože v době, kdy se larvičky začnou líhnout z vajíček, nebudou již pravděpodobně velké larvy na rostlinách. Experimentálně bylo prokázáno, že larva značí svoji stopu disperzním feromonem průběžně a i tehdy, když nepřichází do kontaktu s jinými larvami. Repelentnímu vlivu feromonu je tedy samice vystavena pokaždé, kdy narazí na stopu larvy. Doplňkové studie ukázaly dobrou perzistenci feromonové stopy po dobu trvání larválního vývoje.

Pro imaga mnoha druhů zlatooček je typický nomadizmus. Určitou funkční analogii s vylučováním disperzního feromonu je možno vidět v teritoriálním značení známém u savců. Zjištění rozptylového feromonu u běžných predátorů, jakými jsou právě zlatoočky, je nejen originálním vědeckým poznatkem, ale má i praktický význam. Nabízí také nový pohled na hodnocení účinnosti těchto predátorů při regulaci populací mšic a jiných ekonomicky významných fytofágů. Nearktický druh Chrysopa oculata je v některých oblastech amerického kontinentu dominantním druhem čeledi.

Jeho vývoj tam probíhá nejlépe na mšici bavlníkové. Různé druhy zlatooček byly masově chovány a vypouštěny také za účelem biologické regulace některých ekonomicky velmi významných druhů, v USA např. proti můrám rodu Heliothis. Fenomen disperzního efektu bude při jejich vysazování proti škodícím fytofágům jistě nezbytné brát v úvahu. Dá se rovněž předpokládat, že zlatoočky nejsou jedinými hmyzími predátory, kteří takového feromonu využívají.

Další druhy motýlů vyskytující se v přírodě

• Bělásci
• Otakárek fenyklový
• Okáči
• Modrásci

Zajímavosti o housenkách

• Housenku zná každý.
• Housenky jsou až na výjimky býložravé.
• Mnohé druhy způsobují vážné škody nejen na kulturních rostlinách.

K pestrosti krajiny můžeme přispět i na vlastní zahradě. Na jaře je můžeme přilákat květy keřů, jako např. Význam mají i luční květy, např. svými květy např. s řepkou či svazenkou.

Loňské jarní sčítání provázeli nepříznivé přírodní podmínky. "V námi zvoleném týdnu pro sčítání se sešlo hned několik nepříznivých faktorů. Jarní druhy motýlů začaly létat dříve, a v době sčítání už jich bylo minimum, zatímco letní druhy se teprve začínaly objevovat. Do toho se přidalo chladnější a zatažené počasí, které motýlům nepřeje," řekl David Číp ze Skupiny JARO. Přesto i nulová pozorování mají pro odborníky velký význam.

Druhý ročník Motýlí hodinky se bude konat i letos ve dvou obdobích, od 26. května do 1. června a poté od 14. července do 20. července.

tags: #co #signalizuje #výskyt #motýlů #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Význam klimatické třídy chladničky
• Příčiny a důsledky znečištění ovzduší v Polsku
• Zdroje emisí a životní prostředí
• Výzvy a pokroky v Rumunsku
• Ekologické toalety: Princip a řešení