Dánské agentury pro ochranu přírody a jejich seznam

Při příležitosti diskuze o regulaci veřejného táboření v CHKO Kokořínsko - Máchův kraj se můžeme ptát, jak k regulaci veřejného táboření přistupují jiné evropské země a zda by jejich forma řešení nemohla být inspirací i pro Českou republiku. Pro srovnání byly zvoleny následující evropské země - Slovensko, Německo a Dánsko, jejichž právní systémy vycházejí z podobné kontinentální tradice.

Právní regulace táboření na Slovensku

Právní regulace táboření ve volné přírodě je na Slovensku v základu upravena v obecném předpisu ochrany přírody a krajiny, tedy v zákoně č. 534/2002 Z. z. o ochrane prírody a krajiny, dále jen „ZOPK“. Na rozdíl od české úpravy ZOPK pamatuje i na bivakování. Zjednodušeně lze přitom říci, že pro něj stanovuje v zásadě stejné podmínky jako pro táboření.

Území Slovenska je podle § 11 ZOPK rozděleno do celkem pěti stupňů ochrany, které korespondují s různými kategoriemi chráněných území, v rámci kterých je postupně zvyšována míra omezení možných činností. Podle § 14 odst. 1 písm. Oproti české úpravě se zákaz táboření mimo vyhrazená místa nevztahuje na chráněné krajinné oblasti, jelikož ty podle § 18 odst. 2 ZOPK spadají do druhého stupně ochrany, ve kterém táboření ani bivakování zakázáno není.

To však neznamená, že v chráněných krajinných oblastech na Slovensku lze kdekoliv bez dalšího tábořit a bivakovat. Jednak se i uvnitř chráněných krajinných oblastí nachází maloplošná chráněná území, jako například přírodní rezervace (§ 22 odst. 4 ZOPK) nebo přírodní památky (§ 23 odst. 4 ZOPK) s přísnějším stupněm ochrany. A dále se na tato území vztahuje i zákon č. 326/2005 Z. z., o lesoch, který v § 31 odst. 1 písm. b), c) zakazuje tábořit a zakládat oheň ve všech lesích mimo vyhrazená místa (o bivakování nehovoří).

Pro národní parky podle § 19 odst. 3 ZOPK platí obecně třetí stupeň ochrany, případně vyšší. Tábořit a bivakovat je tedy možné pouze na místech vyhrazených buď návštěvním řádem národního parku, nebo uveřejněných v seznamu způsobem, jak předvídá § 14 odst. 5 ZOPK. Praxe v jednotlivých národních parcích je různorodá. Nad rámec výše uvedeného je podobně jako v ČR možné požádat o výjimku ze zakázaných činností dle § 29 ZOPK.

Čtěte také: Udržitelný dánský design

Regulace táboření v Německu

Německá právní úprava táboření a bivakování ve volné přírodě je na celostátní úrovni upravena jen velmi obecně, konkrétní regulace je z velké míry přenechána jednotlivým spolkovým zemím. Na federální úrovni je nepřímo regulováno táboření v chráněných oblastech, a to zákonem o ochraně přírody a krajiny (Gesetz über Naturschutz und Landschaftspflege, též „BNatSchG“), konkrétně v ustanoveních § 23-29, kde je obecně stanoven zákaz činností, které by mohly vést ke zničení, poškození nebo změně několika kategorií chráněného území.

Důležitým společným jmenovatelem, který souvisí s problematikou táboření a bivakování ve volné přírodě, je institut práva vstupu do krajiny a lesa za účelem rekreace, tzv. Betretungsrecht dle § 59 BNatSchG a § 14 spolkového lesního zákona (Gesetz zur Erhaltung des Waldes und zur Förderung der Forstwirtschaft neboli Bundeswaldgesetz).

Rostoucí turistický ruch v posledních desetiletích vyvolal potřebu zajistit legální alternativy pro nocování v přírodě pouze se základním vybavením bez rozsáhlejšího zařízení, jaký typicky nabízejí kempy. Některé spolkové země a místní správy proto začaly vytvářet síť oficiálních tzv. trekingových (někdy označovaných jako bivakovacích) míst. Tato místa představují kompromis mezi ochranou přírody a potřebami turistů, neboť umožňují legální nocování v přírodě při minimalizaci negativních dopadů na životní prostředí, jelikož toto nocování koncentrují pouze do předem vymezených míst.

Co se týče právní formy, v přírodních parcích bývají situována na základě dlouhodobé výjimky, o níž může dle § 67 odst. 1 ve spojení s § 3 BNatSchG rozhodnout orgán ochrany přírody. Tato výjimka může být udělena přímo návštěvním řádem parku, viz § 67 odst. 3 BNatSchG. Stejně jako v případě Slovenska platí, že o výjimku může požádat i fyzická osoba pro jednorázové účely, pokud budou splněny podmínky stanovené v § 67 odst. 1.

Vedle bivakovacích a trekingových míst za zmínku stojí ještě tzv. boofeny, rozšířené zejména v Sasku v oblasti Saského Švýcarska. Bývají vymezeny pod skalními převisy, a to rovněž formou výjimky. Trekingová a bivakovací místa nebo boofeny mohou být poměrně zajímavým zdrojem inspirace pro řešení legálního táboření či bivakování v CHKO v ČR.

Čtěte také: Vliv Kristensena na ekologické rady

Model oficiálně vymezených a spravovaných míst (ať již orgánem ochrany přírody, nebo jinými subjekty) pro přespání v přírodě představuje cestu, jak regulovat turistický ruch, zabránit jeho nežádoucím dopadům a zároveň poskytnout návštěvníkům legální a bezpečnou možnost, jak zažít noc v přírodním prostředí. V ČR zatím obdobných míst zatím existuje jen menší množství, byť jsou na vzestupu.

Dánský přístup k regulaci táboření

Dánský přístup k regulaci táboření a bivakování ve volné přírodě mísí snahu o širokou přístupnost a volnost pohybu v krajině a zachovávání určitých omezení a regulace. Dánský zákon o ochraně přírody (Bekendtgørelse af lov om naturbeskyttelse, LBK nr 1217 af 28/09/2016, též „naturbeskyttelsesloven“) rozlišuje jednotlivé biotopy, jako jsou lesy, pláže, neobdělávané plochy nebo břehy podél vodních toků a jezer. Každému z těchto biotopů přitom přiznává různý režim ochrany.

V případě všech těchto částí přírody, s výjimkou břehů podél vodních toků a jezer, platí volný vstup do krajiny (i mimo vyznačené cesty, bez nutnosti souhlasu vlastníka) od 6 hodin ráno do západu slunce (§ 22 až 25 naturbeskyttelsesloven). Zákon zároveň umožňuje v lesích a na neobdělávaných půdách ve vlastnictví státu pobyt v noci (§ 22 a 23 naturbeskyttelsesloven). Tento pobyt však nezahrnuje možnost rozdělat oheň nebo stavět stan (§ 28 naturbeskyttelsesloven), z čehož plyne, že ze zákona zde lze legálně pouze bivakovat.

Dánská vláda sama využila možnost rozšířit právo přístupu a v rámci lesů ve vlastnictví státu vymezila více než 270 oblastí, kde je možné postavit stan bez nutnosti žádat o povolení (tzv. Fri teltning). V Dánsku je vedle toho rozšířen i systém primitivních jednoduchých tábořišť (tzv. primitiv overnatningsplads), která jsou rozeseta po celém území Dánska a v nichž je možné strávit noc ve stanu. Na mnoha z nich je i ohniště nebo přístřešek.

Pro větší skupiny lidí, jako jsou například skauti nebo školní třídy, byla vymezena tzv. velká jednoduchá tábořiště (lejrplads), rovněž s minimálním vybavením, ovšem s nutností rezervace.

Čtěte také: Ekologické iniciativy v Dánsku

Závěr

Komparace ukazuje, že přístupy k regulaci, ale i k věcnému řešení táboření a bivakování v evropských zemích se podstatně liší. Německý přístup sice staví na obdobných principech, na druhou stranu je ale po celé zemi dostupná poměrně rozsáhlá síť trekingových (bivakovacích) míst, kde mohou lidé s minimálním vybavením legálně přespat v přírodě, a to včetně chráněných oblastí.

Pro české prostředí, zejména pro již zmíněný region CHKO Kokořínsko - Máchův kraj, se jako zajímavé srovnání jeví právě německý a dánský model sítě jednoduchých tábořišť, které kombinují přísnou ochranu vybraných lokalit s vytvořením oficiálně vymezených míst pro legální přespání. Tato místa pomáhají koncentrovat turistický ruch do konkrétní lokality, kterou je snadné kontrolovat. Snižuje se tím i riziko, že návštěvníci divokým tábořením poškodí jiné chráněné plochy.

tags: #dánské #agentury #pro #ochranu #přírody #seznam

Oblíbené příspěvky:

• Podrobnosti o ČSN EN ISO 14040:2006
• Zkušenosti s plenami Naty
• Vliv oxidů síry na životní prostředí
• Svoz komunálního odpadu ve Zlíně
• Recenze čištění odpadu aktivním kyslíkem