Malířské ztvárnění přírody: Od Adršpašských skal po současné umělce

Fascinace přírodou a jejím ztvárněním v umění je téma, které se prolíná staletími. Od prvních pokusů o zachycení skalnaté krajiny až po moderní interpretace lesních interiérů, malíři neustále hledají nové způsoby, jak vyjádřit krásu a složitost přírodního světa.

Historické ztvárnění Adršpašských skal

Podle odborníků byla místní skalnatá krajina výtvarně zachycena již v průběhu sedmnáctého století, ale tyto výjevy byly bohužel zničeny při požáru adršpašského zámku v roce 1713. V roce 1723 pak Adršpašské skály navštívil hrabě Antonín Špork (1662-1738) a přivezl s sebou malíře, kreslíře a rytce, aby pro něj jako trvalou památku na návštěvu skal tento div přírody výtvarně zaznamenali.

Nadšení hraběte Šporka z návštěvy Adršpašských skal prý tehdy neznalo mezí a koncem května téhož roku napsal dopis jistému Grossovi, kde líčí bezprostřední dojmy z několikadenního pobytu v Adršpachu a hlavně po prohlídce Adršpašských skal: „Myslím, že kdo chce vidět zázrak přírody a chce vším právem o něm hovořit, může pominout drsné pohoří pyrhenejské a vysoké Alpy tyrolské a švýcarské a hledat jej na hranici slezského území. Za sebe mohu po pravdě prohlásit, že se mi za času mého života dostalo před oči mnoho pozoruhodných věcí, jak ztvárněných přírodou, tak vytvořených uměním, ale nic z toho nepřesahovalo tyto adršpašské skalní útesy.

Jak uvádí Hnyk, z tohoto období také pochází známa rytina, která bývá označovaná jako nejstarší zobrazení Adršpašských skal. První knižně vydanou ilustrací Adršpašských skal je mědirytina lékaře a učence Gottfrieda Heinricha Burgharta z roku 1736. Oproti tomu rytina kreslíře Michaela Rentze (1698-1758) byla zhotovena již r. 1723, ale zveřejněna až později.

Po těchto dvou umělcích pak přišla dlouhá řada následovníků, kteří pod dojmem návštěvy lokality vytvořili množství rytin, kolorovaných leptů, litografií, olejomaleb, akvarelů, perokreseb, grafických listů či obrazů vzniklých digitálně. Jestliže v nejstarších zobrazeních jsou skály značně stylizované a vypadají spíše jako kamenné stromy nebo obří stalagmity, později se mnozí přiblížili jejich „realistickému“ vyobrazení.

Čtěte také: Umělci a recyklace

V řadě pozdějších obrazů ovšem můžeme rozlišit vliv impresionismu, expresionismu nebo abstrakce. Zvláště ve výtvorech z první poloviny 19. století je daná krajina znázorněna jako přehledné a idylické pastviny s mírným dobytkem, úhlednými skalami a spořádanými občany ve vzorném vycházkovém ošacení (Friedrich Tittel).

Později ovšem tato biedermeierovská atmosféra ustupuje a vznikají například obrazy Sidonie Springer (1878-1937): na jednom z nich se osamělý houslista oddává melancholické hře na vrchu skaliska, kde mu společnost dělají jen torza dávno uhynulých kmenů borovic (podle Hnyka dílo odráží malířčin stav po rozchodu s manželem). Přízračná atmosféra promlouvá i z maleb Josefa Seiferta (1886-1937) původem z Podkrkonoší, který místo postavy vládce hor Krakonoše do svých obrazů z Adršpašska vnášel nadpřirozené duchy přírody.

V podobě nahé ženy tak například ztvárnil ducha Adršpašského vodopádu; v obraze Konečně sami se uprostřed skal dva milenci oddávají jeden druhému netušíce, že je z jeskyně upřeně pozoruje bazilišek. I v ilustracích Marcely Tojnarové je oblast zabydlena skřítky, vílami, čarodějnicemi a dalšími nadpřirozenými bytostmi.

Hnyk v knize pečlivě sepsal stručné životopisy zařazených umělců, někdy i málo známých či téměř zapomenutých, ve kterých občas naznačil autobiografické konotace jejich tvorby či jejich stylové zaměření. K podobným myšlenkovým syntézám ale kniha poskytuje bohatý barevný materiál, dokazující známou tezi historika umění Ernsta Gombricha, že malíř nemaluje to, co vidí, nýbrž spíše vidí to, co maluje.

Současné trendy v krajinomalbě

První výstava cyklu Zelené obrazy Zdeňka Daňka (*1977, Pardubice) na rodné pardubické půdě představí originalitu malíře známého především jako mistrného plenéristu a krajináře. Daněk ve své tvorbě nehledá stylovost ani primární koncepci, věnuje se realistické malbě, ve které objevuje nové, až experimentální možnosti. Hledá cesty, které dílo a celý proces tvorby nesvazují - takovou cestou je pro něj realismus. Nahlíží na ni tradičním, ale i konceptuálním, až vědeckým pohledem. Nevyužívá moderní technologie přenosu obrazu.

Čtěte také: Umění a příroda

Samostatná část jeho tvorby zastoupená na výstavě představí precizní až dokumentační pohledy do přírody, tzv. Zelené obrazy. Daňkovy Zelené obrazy vznikají nejčastěji v nedaleké Choltické oboře s charakterem dubové divočiny, působící kvůli unikátnímu neudržovanému stavu vegetace veskrze magickým dojmem. Za více než deset let se Choltická obora stala pomyslným Daňkovým ateliérem. V současnosti je však obora předmětem revitalizace, a tak její typický charakter pralesní divočiny zůstane zachován pouze na Daňkových Zelených obrazech.

Pojítkem celého souboru je pohled do lesního interiéru, reflexe přírodních situací, které v lesní krajině proměňují škálu zelené barvy a také časosběrná dokumentarizace původního charakteru, při níž Daněk navazuje na realistickou krajinomalbu 19. Krajinné výjevy přesahují dále i do Daňkovy alegorické konceptuální tvorby (Zvířecí obrazy 2000-2007; Externality 2017-2020).

Transylvánská malba dnes

Mezi nejznámější umělce výstavy patří Adrian Ghenie, Marius Bercea nebo Serban Savu. Jedním z vystavujících bude také Radu Baies, který se v Telegraph Gallery představil před pěti lety sólo výstavou Searching For My Human Traces. Ti všichni náleží k takzvané Klužské škole - neformální skupině umělců, kteří se na mezinárodní scéně objevili na počátku 21.

Proč Klužská? Jednak proto, že starodávné město Kluž je po Bukurešti druhé největší v Rumunsku a patří k jedné ze sedmi aglomerací, které daly název Sedmihradsku - jak se česky Transylvánie nazývá. Ale hlavně proto, že tu sídlí známá Univerzita umění a designu v Kluži. Její absolventi se často věnují figurativní malbě s temnější barevností, silnou atmosférou a reflexí psychologických, historických a postkomunistických témat.

Místní umělci nemají o inspiraci nouzi. Transylvánie byla vždy malíři vyhledávaná pro svou úchvatnou krajinu se zelenými pastvinami, majestátními horami a hlubokými lesy. Celý region je opředený lidovými pověstmi a jeho obyvatelé jsou známí svou přizpůsobivostí a pracovitostí. Je to kraj hudby a výtvarného umění, romantiky, literatury, kultury a vzdělanosti.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

O tom svědčí například úspěch Adriana Ghenieho (*1977), který žije a pracuje v Berlíně. V roce 2015 byl zastoupen na Benátském bienále a jeho obrazy dnes na aukcích dosahují astronomických částek. Ghenieho díla jsou zastoupena ve sbírkách předních světových institucí, jako jsou pařížské Centre Pompidou, londýnská Tate či Sanfranciské muzeum moderního umění (SFMOMA). Vystavoval také ve vídeňské Albertině, kde se v roce 2024 uskutečnila jeho samostatná výstava Adrian Ghenie: Shadow Painting.

Druhou klíčovou osobností Klužské školy na výstavě Transylvanian Painting Today je Marius Bercea (*1979). Také on získal akademické vzdělání v Kluži, kde dnes žije a pracuje. Jeho malby se vyznačují živou barevností a složitými kompozicemi, v nichž propojuje vzpomínky na rumunskou postkomunistickou realitu s imaginárními a symbolickými prvky. V obrazech se tak prolínají osobní, historické i mytologické vrstvy.

Další výraznou osobností Klužské školy na výstavě je Serban Savu (*1978). Jeho malby se soustředí na každodenní výjevy ze současného Rumunska - na periferie měst, obyčejné pracovní činnosti či zdánlivě banální situace, které však získávají tichou, až meditativní intenzitu. Savu pracuje s tlumenou barevností a precizní kompozicí, v nichž nenápadně otevírá témata kolektivní paměti, společenské transformace i existenciální nejistoty postkomunistické reality.

Že jde o mimořádnou příležitost rozšířit si obzory, dokládá i skutečnost, že Transylvánie je odedávna považována za kulturní centrum nejen rumunského, ale také maďarského národa. Její pestré dědictví vzniklo díky náboženské toleranci, průkopnickým osadníkům a postupnému působení nejprve antického Říma, o několik století později středověké německé Svaté říše římské a později Rakouska-Uherska.

Vedle Římanů a Sasů se v Transylvánii usadila a rozvíjela také židovská komunita, spolu s řeckými pravoslavnými, řeckými a římskými katolíky a protestanty. Ve 12. století tu Sasové založili sedm opevněných měst, která jsou dodnes ozdobou regionu a svědčí o téměř devíti stech letech přítomnosti německé komunity.

tags: #malíř #vyjevy #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Vysoké Tatry: Plesa a Štíty
• Vliv elektrického znečištění na zdraví
• Co přináší nová směrnice o odpadech?
• Dopady lidské činnosti na klima
• Význam tabulky nakládání s odpady