Dějiny přírody Carla Friedricha von Weizsäckera v elektronické podobě

Téma je příliš rozsáhlé, než aby se dalo vyčerpat. Ústavní rada hovořila o tom, čím čtyři vědecké oblasti - přírodní věda, teologie, filosofie a historie - přispívají k porozumění člověku.

Pro své další zasedání si rada vytkla věcnou otázku, která se dotýká nás všech: otázku krizí, a zejména krize naší doby. Takto zvolené téma jsem živě podpořil. Neboť nemohu potlačit dojem, že žijeme na počátku celosvětové krize, která by se mohla lehce stát nejstrašlivější krizí dosavadních dějin lidstva. Široce pronikající úzkost je - zdá se mi - oprávněná. Ale úzkost je špatný rádce. Čím mohou ony čtyři skupiny věd přispět k tomuto myšlení? Pokusím se dnes vyložit svůj názor na tuto otázku.

Roviny a krize ve vědě

Nejprve promluvím o svém vlastním oboru, o přírodní vědě. Evropský novověk je plný politických, kulturních a hospodářských krizí. Jeho pevným jádrem je však nezadržitelné, vítězné tažení přírodních věd. Teorie vědy se v našem století pokoušela poznat strategii tohoto vítězného tažení. Doposud však na tomto úkolu vždy ztroskotala.

Historická analýza Thomase Kuhana vykládá dějiny přírodovědy jako střídání normálně postupující vědy a vědeckých revolucí. Nazvu to poněkud abstraktněji střídáním rovin a krizí. Normální věda pracuje s určitým paradigmatem, s určitým postupem řešení problémů, jehož poslední oprávněnost sama nezná a netáže se na ni; kredit paradigmatu spočívá na jeho úspěchu.

Revoluce se připravuje rostoucími obtížemi, na něž platné paradigma naráží, zkušeností krize. Optimismus zkrášlující skutečnost už nepomáhá. Nyní je třeba myslet. Vynikající duchové poznávají nedostatky v založení starého paradigmatu. Ústřední přírodovědnou disciplínou je teoretická fyzika.

Čtěte také: Environmentální Dějiny - Klaudyan

Heisenberg již 15 roků před Kuhnem popsal vývoj teoretické fyziky jako sled uzavřených teorií. Jako uzavřenou označuje Heisenberg takovou teorii, kterou už nelze zlepšit malými změnami. Kuhnovy fáze normální vědy jsou zde desetiletí či staletí vlády určité uzavřené teorie. Nová teorie většinou nechává platit starší teorii jako „klasickou“; prokazuje tím ale zároveň, že staré základní pojmy jsou něčím, co je nyní už jen určitým bezprostředněji patrným aspektem nebo jistým částečným aproximativním řešením, v každém případě zastávkou, která byla na cestě vpřed nevyhnutelná.

Heisenberg říká, že jen opravdový konzervativec může být opravdovým revolucionářem. Jen pravý konzervativec může totiž vnitřními rozpory staré teorie trpět natolik, že se mu otevře ona jediná úzká branka, že se mu podaří jedině správný revoluční krok k jejich překonání. Probíhají takové pochody i v ostatních vědách? Z kulturně filosofického hlediska se mi věda sama, myšlenková forma teorie, objektivizující, dokazující, pojmové poznání jeví jako určité velké paradigma. Už věda rozumějící, hermeneutická představuje pardigma jiné.

Popper i Kuhn, bez ohledu na svůj spor, srovnávají pokrok vědy s evolucí organismů. Úspěch je základem kreditu, tj.

Roviny, krize a fulgurace v přírodě

Pravěcí ještěři představují určitou rovinu, savci tvoří novou rovinu a vítězství savců znamenalo krizi. Model, podle něhož byli vystavěni pravěcí ještěři, se nakonec už nedal drobnými změnami zlepšit; byl překonán revolucí teplokrevných živočichů.

Konrad Lorenz označuje vznik nového modelu výrazem, který se opírá o Leibnize; nazývá jej fulgurací, bleskem. Tohoto výrazu používá speciálně pro přechod od zákonitostí jedné vrstvy, jednoho organizačního stupně ve smyslu systémové teorie k zákonitostem vyšší, dříve neexistující vrstvy, a to spojením několika speciálních systémů v jeden obsáhlý systém.

Čtěte také: Weizsäckerovy Dějiny přírody v kostce

Roviny a krize existují všude, už i v anorganické přírodě. Stálice, které byly kdysi symbolem neměnnosti, vysoko nad pozemským shonem a proměňujícím se měsícem, mají své životní dějiny, které dnes velmi dobře známe.

Naše slunce svítí stále stejně už přibližně pět miliard roků, ale nikoli od věčnosti. Určitá hvězda může v plynném mračnu vzniknout v době kratší než milion roků, což představuje jednu pětitisícinu dnešního slunečního stáří.

Všudypřítomnost fenoménu rovin a krizí vyžaduje velmi všeobecné, a tedy abstraktní vysvětlení, které nevychází ze speciálních vlastností hvězd, organismů či kultur, nýbrž se do nich vždy jen specificky odlišným způsobem promítá. Nakonec při něm dospějeme k základní struktuře času, k poměru fakticity a možnosti, které jsou označovány také jako minulost a budoucnost, k podmíněnosti daných možností příslušnými fakty. Tím se nebudu v dnešní přednášce blíže zabývat.

Pro matematiky odkazuji na to, že nelineární diferenciální rovnice vedou k singularitám, ke „katastrofám“ v Thomově smyslu, k oněm „bassins“, v nichž zůstávají řešení uzavřena, takže mohou vyjít z jejich mezí jen při změnách podmínek. Pro laika může být modelem už pomalu proudící řeka, kde se u jednoho břehu může udržovat stacionární vír, v němž hnaný předmět plave po celé dny v kruhu, než je opět stržen dál.

Ne každá krize otevírá novou časovou rovinu: často přivodí smrt. Zdánlivě správné darwinistické vývojové teorie si vysoce váží vnukové vítězů v boji o život, kteří rádi zapomínají na tisíce obětí tohoto boje.

Čtěte také: Environmentální dějiny: Kruh

Darwina samotného však podnítila k jeho selekční teorii pesimistická ekonomie Malthusova, která předpokládá, že živí tvorové, tedy i lidé, se mohou vždy rozmnožovat tak dlouho, dokud nenarazí na existenční minimum. Tato myšlenka je pohledem do propasti, který si evropská tradice zakrývala. V křesťanském aristotelismu se Bůh jeví jako zahradník či hospodář, který všem svým tvorům udílí dost. Smrt ve skutečnosti vytvořil teprve vývoj. Podle dnešních znalostí začíná evoluce seberozmnožováním molekul, které mají pouze určitou chemickou stabilitu, ale žádné prostředky k sebezachování.

Vysoce diferencovaná individua vybavená mechanismy sebezachování se prosazují teprve v konkurenci jednotlivých species. Teprve ona mohou ve vlastním smyslu zemřít. A teprve pro ně je smrt událostí, protože jsou zaměřena na to, aby se jí bránila. V rámci vývoje pak ale vítězí ty druhy, jejichž individua žijí dostatečně krátce, aby udělala místo novým individuím, u nichž je šance na nové mutace. Proto je stárnutí zřejmě geneticky naprogramováno. Jepice může a má zemřít po larválním stadiu a po jediném svatebním dnu.

Krize, o nichž budeme dále mluvit, nejsou pouze krizemi individuí, nýbrž krizemi společnosti, ba celého lidstva. Lidstvo by mohlo v nadcházející krizi zahynout. Úzkost je však většinou úzkostí individuí. Z toho snad pramení u nás všech neadekvátní reakce na problém, před nímž stojíme.

Především by nás nemělo udivovat, že ty lidské kultury, jejichž příslušníky se cítíme být, se vytvářely jen několik tisíciletí. Není to biologický proces. Živočišné species mohou po miliony roků zůstat prakticky beze změny. Species homo sapiens je stará přinejmenším sto tisíc roků. Vznik vyspělých kultur ale představuje fulguraci, a v geologických časových stupnicích se rovná úderu blesku.

Člověk má schopnost přenášet získané způsoby chování na potomky. Nepotřebuje k tomu totiž genetický aparát, ale jen svoji schopnost vytvářet tradice prostřednictvím řeči, sociálních zvyklostí a pojmového myšlení, prostřednictvím téměř neomezené akumulace prostředků pro cíle, které zůstávají otevřené. Člověk je mluvící živý tvor, zoon logon echon.

Podstatné přitom je, že mu není vrozen obsah řeči, nýbrž pouze schopnost a nutkání k tomu, aby se učil mluvit. Právě proto přejímá s řečí to, co jeho předkové získali vlastní životní prací. Podle této časové stupnice žijí vyspělé kultury podivuhodně dlouho a jsou překvapivě stabilní.

Pohlížíme zpět na tři tisíciletí, tudíž přibližně sto generací staroegyptských dějin, které chtěly a dokázaly udržet uměleckou, náboženskou a politickou stabilitu, nad níž žasli již Řekové, tyto věčné děti. V obrysech můžeme přehlédnout tři tisíciletí hinduistického kastovního sytému, snad nejstabilnějšího sociálního řádu, který byl kdy vynalezen. Jsou to více než tři tisíciletí čínské kultury, této kultury středu, která dokázala integrovat všechny obyvatele. A naše vlastní kultura, jakkoli se cítíme otřásáni jejími krizemi, je rovněž kolem tří tisíc roků stará, ať už do jejích počátků klademe Mykény anebo Homéra, jenž i o pět století později mykénské hrdiny opěvoval.

Kulturní krize a stabilita

Teprve nyní jsem se dostal k vlastnímu pozadí své počáteční otázky. Ta dostává ještě další podobu. Má-li vyspělá kultura tuto schopnost sebestabilizace, proč u ní dochází k periodickým krizím? Zdání, jež v nás vyvolávají věčně stejné obrazy faraonů, klame; dynastie se střídají dramaticky. Kronikáři starých stabilních kultur nám vyprávějí, jak se ve vlnách, které trvají nejvýše tři sta roků, střídají dobří panovníci, dlouho vládnoucí dynastie, špatní vládci, hladomory, revoluce nebo vpády cizích obyvatelů, staletí plná zmatků i nové začátky.

To je otázka, kterou kladu kolegům. Sám se odvážím hypotetické odpovědi. Je jí hypotéza založená na ekonomických dějinách: každá z těchto starých kultur byla totiž politicky stabilní jen tak dlouho, pokud v ní pokračoval, byť i jen pomalu, ekonomický růst. Rostoucí životní prostor vytváří možnosti, jak se potížím vyhnout, dovoluje tedy vládnout s kompromisy. Životní prostor, který stagnuje - a protože vždy existují vlny, někdy se i zužuje - , vede nutně k tomu, že kompromisy nejsou možné, a tím i k duchovním a politickým krizím. Při omezených civilizačních prostředcích není ovšem růst možný neomezeně. Byli snad „dobrými vládci“ ti, kdo byli oblíbeni proto, že mohli vládnout s kompromisy, a byli snad špatní vládci“ oběťmi toho, že růst má své hranice? Byl Josef Egyptský jedním z těch, kdo tento mechanismus včas pochopili?

Pokud by tato hypotéza popisovala něco ze skutečnosti, bylo by jejím prvním důsledkem určité vystřízlivění. Museli bychom potom vyvodit závěr, že vyspělé kultury, tak jak je doposud známe, nejsou schopny permanentní politické stability ani bez růstu, ani s růstem.

Pro politické debaty v naší době by toto vystřízlivění mohlo být užitečné. Mohlo by nám pomoci k tomu, abychom se vyhnuli jednomu z nejčastějších chybných politických závěrů, který spočívá na hledání viníka. V semináři logiky jsem to označil jako chybný závěr politický: „Můj protivník se mýlí. Tudíž já se nemýlím.“ Nebo v pragmatické formulaci: „To, co dělá vláda, nemůže fungovat.

tags: #dejiny #prirody #carl #friedrich #von #weizsacker

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické spodní prádlo z Česka
• Technologie Zemmler pro recyklaci zeminy
• Ekologické organizace hodnotí Magistrát
• Sedm let a nový Bolt
• Potřebné dokumenty - škola v přírodě