Determinace vývoje přírody a člověka

Zkoumání determinace lidské psychiky znamená objasňování, na základě čeho se utváří a vyvíjí osobnost. Psychologie se již po staletí pokouší zjistit, jaké faktory ovlivňují vývoj osobnosti člověka a jeho aktuální chování a prožívání. Zkoumá, jaké vlivy hrají důležitou roli při vývoji psychiky a jak důležité jednotlivé vlivy jsou.

Tyto vlivy či faktory bývají rozdělovány do dvou hlavních kategorií - na biologické a sociální činitele, jinak řečeno na vlivy dědičné a vlivy prostředí, na to, co je vrozené a co je získané. V současné době je tato problematika pojímána jako zkoumání toho, co v psychice člověka je dědičné a co je podmíněné výchovou. Extrémní přiklonění se k jednomu z těchto pólů je nicméně spíše historické, dnes je determinace psychiky pojímána jako dynamický proces, na kterém se podílí řada faktorů. Zároveň vykládání psychiky pouze z pohledu biologické či sociální determinace je značně neúplné.

Dříve byla problematika determinace lidské psychiky pojímána jako spor nature (příroda, biologická determinace) a nurture (výchova, sociální determinace). Empiristé se domnívali, že vědomosti člověka vznikají na základě jeho zkušeností a interakcí s okolím, řadili se tedy pod proud „nurture“. Z nich vychází environmentalismus, který tvrdí, že hlavní vliv v determinaci psychiky má prostředí.

Environmentalisté ve vývoji člověka zdůrazňovali učení. Učení ústí v přetrvávající změnu v činnosti jedince zprostředkovanou skrze zkušenost. Mezi významné zastánce tohoto směru patří John Locke (1632-1704). Locke nesouhlasil s názorem René Descarta, že lidé na svět přichází s vrozenými idejemi. Také odmítl tehdy platný názor, že se člověk rodí jako malý dospělý, který pouze potřebuje vyrůst, aby se projevily jeho vrozené schopnosti a znalosti.

Locke naopak tvrdil, že lidská mysl je při narození tabula rasa (nepopsaná deska) a veškeré znalosti, vědomosti či mravní zásady získává až během života. Veškeré obsahy mysli dle Locka pochází ze zkušenosti. Tato zkušenost může být dvojího druhu - vnímání (sensation) nebo reflexe (reflection). Vnímání nám zajišťuje získávání zkušeností s vnějšími objekty skrze naše smysly. Locke tedy popírá, že by jakýkoliv obsah mysli byl vrozený a tvrdí, že všechny ideje v mysli do ní přichází skrze zkušenost.

Čtěte také: Člověk a příroda: Vývoj vztahu

Mezi environmentalisty patří i velká část behavioristů. Ti tvrdili, že děti se rodí pouze se základními reflexy, které se v průběhu života vyvíjí skrze podmiňování. John Watson zcela popíral existenci mysli a domníval se, že za veškerým chováním člověka stojí jeho prostředí. K behavioristům patří i Burrhus Frederic Skinner (1904-1990), který se sice domníval, že lidská mysl je černou skříňkou, ale netvrdil, že je tato skříňka prázdná. Watson a Skinner také tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a pomocí výchovy můžeme z dítěte udělat jakýkoliv typ člověka.

K dalším představitelům environmentalismu patří I.P.Proti empiristům stáli nativisté, kteří věřili, že člověk se rodí se svými vlastnostmi a schopnostmi, které jsou pevně otisknuté v jeho mozku. Dle nativistů jsou určitá základna vědomostí a pochopení reality člověku vrozené. Nativisté zdůrazňovali dědičnost a zrání.

Zrání je proces vytváření a vývoje osobnosti, který je založen na zákonité posloupnosti evolučních i involučních procesů. Tyto procesy mají pevně dané kroky, které jsou u všech lidí téměř shodné, geneticky podmíněné. Přestože zrání nejvíce zdůrazňuje roli genů v utváření osobnosti, ve vývoji má vliv i prostředí. Nativisté vychází z učení Descarta, který se domníval, že některé pojmy jsou člověku vrozené (např. Bůh, geometrické axiomy, já).

Mezi významné nativisty patří Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646-1716), který reagoval na Locka. Vzhledem k Lockově popisu mysli jako prázdné desky mu Leibniz přiřkl tvrzení, že v rozumu (mysli) není nic, co by dříve neprošlo smysly. Tomuto názoru Leibniz oponuje tvrzením, že v rozumu není nic, co by dříve neprošlo smysly, kromě rozumu samého. V tomto bodě ale Leibniz Locka špatně pochopil a domníval se, že Locke mluví o pasivní mysli. Nicméně v Lockově pojetí může mysl reflektovat samu sebe, rozhodně tedy není pasivní.

Leibniz věřil, že nic materiálního (tedy např. podnět z vnějšího prostředí) nemůže způsobit vznik něčeho nemateriálního (např. idejí). Extrémní nativismus zastával Francis Galton (1822-1911), který byl významně ovlivněn evoluční teorií svého příbuzného Charlese Darwina. Galton usoudil, že člověk poznává svět pouze skrze smysly a čím přesnější smysly má, tím inteligentnější je. Vzhledem k tomu, že kvalita smyslů je podmíněná především biologicky a je dědičná, usoudil z toho, že i inteligence je dědičná.

Čtěte také: Vývoj a bioekologický model

Galton také přišel s myšlenkou eugeniky. Tvrdil, že vzhledem k dědičnosti inteligence by bylo možné zvýšit obecnou inteligenci lidstva tím, že by vysoce inteligentní lidé byli podporováni v množení se a naopak málo inteligentní lidé by byli odrazováni. Zároveň navrhoval, aby vědci párovali lidi podle charakteristik tak, abychom u jejich dětí podpořili žádoucí charakteristiky.

Mezi nativisty můžeme řadit i Arnolda Gesella (1880-1961), který sice uznával vlivy vnějšího prostředí, ale tvrdil, že vývoj je určen především vrozenými faktory (tzv. teorie predeterminovaného růstu). K tomuto směru dále patří i Noam Chomsky (*1928), podle kterého se každé dítě rodí s mozkovými strukturami, které mu pomáhají učit se jazyk. Tím útočí na radikální behaviorismus, podle kterého se lidé učí mluvit od svého okolí. K nativistům bývá řazen i Sigmund Freud (1856-1939), který tvrdí, že se dítě rodí se dvěma základními pudy.

Psychologové vedli dlouhé debaty o tom, co má největší vliv na chování jedince v konkrétní situaci. Dispozicionisté se domnívali, že na reakci jedince má největší vliv jedinec sám - ať už jeho psychologické nebo tělesné charakteristiky. Situacionisté naopak zpochybňovali existenci rysů a tvrdili, že chování je určováno objektivně pozorovatelnými zvláštnostmi situací (současných i minulých).

Bowers nicméně přišel s tvrzením, že větší míru rozptylu chování lze vysvětlit interakcí osobnostních a situačních proměnných. Zavrhuje tak situacionismus i dispozicionismus jako příliš zjednodušující a jako alternativu předkládá interakcionismus. Interakcionisté přichází se dvěma koncepcemi. Dle mechanistické koncepce je chování proměnnou závislou na kombinaci vlivu osoby a situace. Situacionisté také rozlišují dva druhy situací. Silné situace lidé interpretují velmi podobně a reakce na tyto situace jsou tak u různých lidí podobné (při červené na semaforu většina zastaví).

V dnešní době je přijímáno převážně stanovisko, že psychické jevy a vývoj člověka jsou podmíněny multifaktoriálně a že jednotlivé faktory jsou různě důležité. Interakční teorie spojují obě krajní stanoviska, tedy nativismus zaměřený na biologické vlivy i environmentalismus zdůrazňující prostředí. Podle integrovaného přístupu se dítě rodí s biologicky podmíněními predispozicemi k učení a sociální interakci, nicméně jeho vývoj neustále ovlivňuje i interakce s prostředím. Tento přístup také zdůrazňuje fakt, že je obtížné oddělovat jednotlivé vlivy, protože působí společně.

Čtěte také: Vývoj ekosystému

Známou interakční teorii vytvořil William Stern (1871-1938) a nazval ji teorií konvergence. Stern zdůrazňuje, že vrozené vlohy jsou ovlivňovány vnějším prostředím a vývoj probíhá skrze zrání i učení. Vnější prostředí jedince může jeho vlohy zvýrazňovat nebo naopak brzdit. Dle Sterna prostředí ovlivňuje, zda jedinec danou vlohu rozvine, či ne.

V současné době je také přijímáno, že všechny vlivy na člověka nemusí působit lineárně. U některých faktorů může s jejich narůstající intenzitou vzrůstat i jejich dopad na člověka, ale při překročení určité intenzity naopak vliv na člověka klesá. Působení faktorů na člověka může být také cirkulární, kdy např. prostředí působí na člověka, člověk dále na prostředí a z faktorů se tak stává kruh. Příkladem může být reaktivní, evokativní a proaktivní interakce. Při evokativní interakci jedinec vyvolává svou osobností a chováním reakci okolí, která ho následně ovlivňuje.

Člověk je v průběhu svého života ovlivňován různými druhy determinant, které můžeme rozdělit na biologické, sociální a psychologické. Organismus člověka, jeho chování i prožívání jsou ovlivňovány mimo jiné vnitřními biologickými faktory. Raymond B. Cattell upozorňuje, že zvenčí je často obtížné určit, zda se osobnost proměňuje na základě učení (vnějších podmínek) nebo zrání (vnitřních podmínek). Cattell dále rozděluje biologické podmínky, které mají vliv na utváření a fungování osobnosti, do 4 stupňů.

Z biologického hlediska člověka a jeho chování významně determinují jeho geny a nervový systém. Základní stavební jednotkou nervového systému jsou neurony. Tyto buňky přenáší nervové impulzy, pomocí kterých předávají informace dalším neuronům, žlázám a svalům. Neuron sestává z buněčného těla, dendritů (výběžků přijímajících impulzy od jiných neuronů) a axonu (výběžku přenášejícího impulzy). Lidský organismus je ovlivňován také oproti nervovému systému pomalejším endokrinním systémem. Tento systém pomalu a nepřímo ovlivňuje aktivitu jednotlivých buněčných soustav prostřednictvím žláz s vnitřní sekrecí.

Při početí získáváme od rodičů chromozomy, což jsou jednotky dědičnosti přítomné v jádru každé buňky. Většina buněk sestává z 46 chromozomů, z nichž polovinu máme od otce a polovinu od matky. Chromozomy se vyskytují vždy v páru, máme tedy 23 párů chromozomů. Každý chromozom je tvořen dalšími jednotkami dědičnosti nazývanými geny. Gen je úsekem molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA), DNA je vlastním nositelem genetické informace. Souhrn genetických informací v DNA se nazývá lidský genom. Ve všech buňkách jsou stejné geny, ale v každé je jen 5-10 % genů aktivních, proto se funkce buněk různí.

Každý gen je dominantní nebo recesivní. Dominantní gen se projeví vždy, recesivní pouze pokud jsou oba geny v páru recesivní. Zda se u nás nějaký znak projeví záleží tedy na tom, jak se geny získané od rodičů namíchaly. Veškeré zděděné genetické charakteristiky jedince uložené v DNA nazýváme genotypem. Každý člověk se rodí s odlišným genotypem, výjimkou jsou jednovaječná dvojčata, jejichž genotyp je shodný. Fenotyp je souhrn všech vlastností a znaků organismu a vzniká interakcí konkrétního genotypu s prostředím.

Vrozená výbava určuje vlivům prostředí určité limity, genotyp nastavuje práh schopností, které člověk nezvládne překročit, i když je vhodně stimulován. Richard Woltereck pojmenoval potenciál mezi spodním a horním prahem schopností, kterých může člověk s daným genotypem dosáhnout, jako reakční normu. Tvrdí, že prostředí dokáže ovlivnit schopnosti nacházející se v intervalu reakční normy. Genetickou determinaci člověka výrazně zdůrazňovala i sociobiologie, mezi jejíž zakladatele patří Wilson a Dawkins.

Behaviorální genetika se zabývá interakcí dědičnosti a prostředí. Snaží se určit, jaký podíl má dědičnost při vytváření osobnosti, vzorců chování a inteligenci a jak moc je dědičnost pozměnitelná vnějšími vlivy.

Evoluční ontologie, která je obecnou teorií spontánně onticky tvořivé skutečnost, tj. reflexí přirozeného bytí (a v jeho rámci také reflexí opozičního bytí kulturního), pochopitelně straní přírodě a přirozenému, straní člověku, jehož organismus zůstává sourodý s původní pozemskou přírodou. Proto také tato ontologie hledá etiologii, diagnózu i terapii kulturou poškozovaného ekosystému Země. Kompetentní může být pouze tak, že se v konfliktu kulturního a přírodního bytí postaví na stranu širšího a staršího bytí přírodního, na stranu Země a života.

Evoluční ontologie je proto i přímou i nepřímou kritikou filosofického antropocentrismu. Ukazuje, že konflikt mezi přírodou a kulturou, k jehož vyhrocení by bez protipřírodní orientace duchovní kultury patrně vůbec nedošlo, je spolehlivým důkazem neadekvátnosti všech forem antropocentrismu. Dnes všeobecně rozšířená antropocentrická představa světa není totiž nesprávná v jednotlivostech či v dílčích argumentech, nýbrž ve své nejhlubší podstatě, v celku. Prosazuje se silou svého biologického zakotvení v konzervativním lidském genomu. Hájíme tedy názor, že teprve evolučně ontologická reflexe vztahu přírody a kultury umožňuje adekvátní interpretaci člověka.

Vztah člověka ke světu už nelze vymezovat jen duchovně a morálně, tj. bez pochopení jednoty člověka jako živočicha s celým abiotickým a biotickým prostředím Země. Ale ani funkční vřazení člověka do přírody nepostihuje celou pravdu o povaze člověka. Člověka charakterizuje především kultura, umělé vnější tělo, které svou aktivitou vytvořil a kterým se zatím útočně "adaptuje" na přírodní prostředí.

Evolučně ontologická reflexe skutečnosti proto na jedné straně ukazuje, že člověk i dnes systémově náleží do biosféry a že ekologická krize nemůže být rozporem člověka s přírodou (tj. přírody vně a uvnitř člověka) -- přírody s lidskou přirozeností. Na druhé straně však tato ontologie připomíná i to, že člověk je jediným biologickým druhem, který v přírodě vytváří nepřírodní struktury, umělé kulturní bytí. V relativně krátké době vytvořil sofistikovaný systém globální protipřírodní ekonomiky a technosféry. Proto také to jediné, o co se dnes můžeme pokusit, je změna protipřírodního ontického směřování kultury, změna jejího skrytého duchovního základu (paradigmatu), z něhož vyrůstá vnitřní konstitutivní informace kultury (ideje, teorie, postoje, hodnoty), tj. neuronální informace, která staví kulturu do opozice vůči přírodě. Právě proto se evoluční ontologie snaží reflektovat i to, jak přirozená evoluce člověka formovala, vybavila a omezila. Respektuje jeho jedinečnost, ale na pozadí širšího ontického systému života. A jak jsme již uvedli, straní nejen člověku, ale celé Zemi, životu jako ničím nepodmíněné hodnotě.

Tradiční antropocentrické ontologie totiž pořadí hodnot převracejí: přírodu považují za onticky pasivní, hodnotově neutrální a filosoficky nezajímavou. Považují ji za svět člověka a pro člověka. Zdá se, že teprve tehdy, když filosofie správně ocení přírodně biologické i kulturní potence člověka, když vypracuje nový evolučně ontologický statut člověka, bude moci i širší veřejnosti srozumitelně sdělit to, co zatím jasně řečeno nebylo: že člověk sice není korunou tvorstva a že jeho kultura není ve vztahu k živé přírodě skutečností významnější, vyšší a organizačně složitější, ale že je i přes to dostatečně výjimečný.

Ale ani zjištění, že člověk vytváří skutečnost onticky nižší, účelově organizovanou, a proto lokálně silnější a vůči biosféře destruktivní, nemusí být vnímáno jen negativně. Naopak, ontologicky poučené filosofii a společenským vědám to dává právo včas varovat veřejnost. Teprve když nic neuděláme, když budeme rezignovat na možnost rozvoje globální kritické racionality, na její schopnost usměrnit spontánní proces kulturní expanze, musíme očekávat blížící se konec člověka i kultury.

Z hlediska evoluční ontologie lze ovšem srozumitelně formulovat i to, co tak či onak intuitivně pociťují mnozí občané a co je v dobrém souladu s poznáním speciálních věd. Za prvé, že žijeme v chladném, rozlehlém a vůči Zemi zcela lhostejném vesmíru a že naši dočasnou kulturu můžeme vytvářet jen díky bezchybné biologické reprodukci naší somatické a psychické struktury, tj. fakticky díky integritě, rozmanitosti a funkční jednotě biosféry. Za druhé je nepochybné, že za rychlými kulturními změnami vnějšího prostředí pomalé evoluční změny lidského organismu (kdysi sladěné s pomalou evolucí biosféry) výrazně zaostávají.

Také biologické úvahy o původu člověka nás znovu vracejí k evolučnímu pojetí přírody, k podstatě, místu a roli kultury v přírodě. Jsou silným argumentem pro změnu orientace a obsahu tradiční ontologie. Dnešní ontologie by se neměla zajímat pouze o to, co je abstraktně pojaté bytí vůbec, jaký je vztah tradičních kategorií jsoucna a bytí. Poprvé v dějinách filosofie musí ontologie zkoumat také to, jakým ontickým jsoucnem je kultura, Země a člověk jako živočišný druh. Musí se zabývat bezprecedentní otázkou, jakou ontickou strukturu a jaký rozsah by měla mít kultura, aby mohla lidi hostit a současně neubližovala životu, na jehož aktivitách a vysoké úrovni rozmanitosti (biodiverzitě) existenčně závisí.

V pojetí člověka však zjišťujeme mnoho tradičních předsudků. Slovníkové charakteristiky se zpravidla omezují jen na člověka samého. Přeceňují lidskou schopnost teoreticky poznávat, mluvit etnickým jazykem, kriticky myslet, věřit a nést odpovědnost. Správné pojetí člověka je totiž vázáno na filosofické pochopení světa bez člověka. Svět vznikal a byl spontánně onticky tvořivý dávno před objevením se člověka. Člověk jako produkt Země, jako její dočasně živá větvička, je i se svou kulturou Zemi podřízený.

Ale pravdivé poznání člověka je právě tak vázáno na adekvátní pochopení světa s člověkem. Je vázáno na analýzu faktu, že náš biologický druh vytváří kulturu, jejíž rozmach člověkem nevytvořenou přírodu pustoší. Všechny dosavadní biologické výzkumy potvrzují, že anatomicky moderní člověk, tj. člověk cromagnonský, je normálním nahodile vzniklým zoologickým druhem. Je obratlovcem, který náleží do třídy savců, k řádu primátů, k čeledi hominidů. Je ovšem druhem mladým, který, měřeno geologickým časem, se objevuje teprve v poslední vteřině na pomyslném číselníku hodin znázorňujícím dobu existenci života na Zemi.

Spolu s mnoha dalšími živočichy je tedy člověk poměrně pozdním produktem přirozené biotické evoluce. A protože má spolu s nimi biologicky vymezenou dobu své druhové existence, jsou lidé ve dvojím smyslu smrtelní -- jako jedinci i jako druh. Druhy totiž v biosféře vznikají samovolně (vzhledem k pozdější délce své existence poměrně rychle) a po jisté době své druhové prosperity právě tak samovolně (a také poměrně rychle) zanikají. V průběhu svého druhového života se příliš nevyvíjejí. Dnes proto existuje jen malá část biologických druhů, které biosféra v průběhu své evoluce vytvořila. Poměr těch, které existují, k těm, které vyhynuly, je asi 1:1000.

Člověk je tedy součástí biosféry a je s ní svázán mnoha funkčními vztahy: látkovými, energetickými, informačními. Je zvláštním biologickým druhem nejen svou morfologií a fyziologií, ale zejména svým chováním a psychikou. Lidská psychika, která chování reguluje, není pouhým biologickým doplněním lidského organismu. Kulturní systém, který se člověku podařilo vytvořit, byl totiž pro lidskou psychiku novým rozvojovým podnětem. Dnes proto průměrná psychika úzké biologické potřeby lidského organismu přesahuje a vzhledem k nim se jeví jako hypertrofovaná, rozšířená a usměrněná kulturou. Víme také, že zejména šedá kůra mozková se už v předkulturní evoluci člověka nejrychleji rozvíjela.

V jedinečnosti člověka jako druhu hraje mimořádnou roli vzpřímený postoj, barevné stereoskopické vidění, ruce uvolněné od pohybu. Velký a výkonný mozek je pak důležitou adaptační změnou na vynucený způsob života v křovinaté savaně. A protože lidská psychika je mimořádně plastická, může se člověk osobnostně po celý život vyvíjet. Rámcově ji však formují rané fáze lidské ontogeneze, tzv. senzitivní období, ovlivňuje ji ta která kultura. Vedle zmíněné plasticity části lidské psychiky, která se týká zejména evolučně nejmladších kognitivních procesů (lidského myšlení), je však lidská psychika také konzervativní, tj. vyznačuje se stálostí některých způsobů reakcí a emočních funkcí, jejichž sídlem je mozkový kmen. Analogicky konzervativní je však i lidský genom, který zatím spolehlivě reprodukuje druhovou identitu současného člověka.

Proces formování osobnosti po narození, který neobyčejně jemně diferencuje lidské fenotypy, nebyl zatím uspokojivě filosoficky objasněn. Lidská ontogeneze je ve srovnání s jinými nám podobnými živočichy relativně dlouhá, je ovlivnitelná vnějšími faktory (péčí rodiny, přírodou, společností) a spolu s genetickými vlivy se promítá do struktury utvářející se lidské osobnosti. Měli bychom také vědět, že zvláštní roli v lidské ontogenezi hraje proces raného učení, v němž lze rozlišit několik období. V této souvislosti má smysl připomenout zejména imprinting jako nejtrvalejší formu neuronální paměti vůbec.

Protože pouze člověk vytváří a rozvíjí kulturu, její umělý systém stojí a padá s lidskou existencí, s lidskou nebiologickou aktivitou. Smrtelný proto není jen člověk jako druh, bez člověka je smrtelné i druhové lidské dílo, kultura. Ale tím, že kultura má svou vlastní vnitřní integritu, svůj vlastní protientropický implikátní řád (duchovní kulturu), je na člověku a přírodě nejen závislá, ale je také částečně nezávislá, relativně onticky svébytná. Jako výtvor jednoho druhu nemůže kultura starší a mocnější implikátní řád přírody ani ovládnout, ani v evoluční logice nadřazené přirozené evoluce pokračovat. Ale ani přirozená evoluce, která až po jistou mez rozmach protipřírodní kultury "toleruje", nemůže pokračovat v kulturou započaté ontické tvořivosti, nemůže bez zničení kultury (bez její entropizace) své ztracené pole přirozené evoluční tvořivosti znovu obnovit a ovládnout.

Dnešní globální ekologická krize vyvolává potřebu zahrnout přírodu do předmětu ontologie, uznat, že její evolučně ontologický koncept může tvořit východisko všech dalších teoretických reflexí. Příroda totiž není ani beztvarou hmotou, ani dynamickou newtonovskou strukturou bez tření a vývoje (perpetuem mobile). Na základě poznatků speciálních věd je totiž nepochybné, že příroda představuje nevratný proces velkolepé ontické tvořivosti. Tento konstruologický proces, vytvořil nejen člověka, nýbrž i všechny ostatní přírodní předpoklady kultury. Příroda tedy zahrnuje aktivitu, čas i uspořádanost (informaci) jako své nejdůležitější ontické charakteristiky (atributy).

Metody zkoumání psychiky

Při zkoumání psychiky se používají různé metody:

1. Experiment: Záměrné vyvolávání činnosti za přesně kontrolovaných podmínek.
2. Dotazník: Zjišťování důležitých událostí v životě člověka.
3. Rozhovor: Získávání informací pomocí promyšlených otázek.
4. Testy: Zkoumání specifických psychologických vlastností.
5. Rozbor výsledků činnosti: Hodnocení vypovídací hodnoty vykonané činnosti.

Psychologické obory

• Obecná psychologie: Rozpracovává obecné pojmy psychologie.
• Sociální psychologie: Zabývá se vztahy lidí ve skupině.
• Zoopsychologie: Zkoumá psychiku zvířat.
• Farmakopsychologie: Sleduje účinky chemických látek.
• Pedagogická psychologie: Zkoumá člověka v podmínkách učení a výchovy.

Determinace lidské psychiky

Člověk je jako součástí přírody determinován biologicky a jako součást historie a společnosti je determinován sociálně. Determinací se rozumí proces působení společnosti, společensko-kulturního systému na utváření individuálního vědomí.

Člověk jako organický systém je determinován biologicky a jeho velmi složitý organismus podléhá biologické regulaci. ( vrozené a dědičné ), jaký je jeho tělesný a zdravotní stav a úroveň nervového systému ( CNS, vegetativní a periferní systém ). Základním prvkem činnosti nervové soustavy je reflex - zákonitá odpověď organismu na vnější nebo vnitřní podněty.

Člověk jako součást historie a společnosti je determinován sociálně. Determinací se rozumí proces působení společnosti, společensko-kulturního systému na utváření individuálního vědomí ( psychika člověka je ovlivňována okolím, prostředím ve kterém žijeme, vším čím je obklopen ). Je to působení vlivu prostředí a výchovy na rozvoj osobnosti. Výchova je cílevědomý a záměrný proces formování osobnosti, má různé styly, metody, prostředky, cíle, principy atd.

tags: #determinace #vývoje #přírody #a #člověka

Oblíbené příspěvky:

• Emise spalovacích zdrojů v ČR
• Likvidace Odpadu z ČOV – CPV Kódy
• Kvalita ovzduší v ČR
• Směsný odpad: co tam dát a nedat
• Zadní Odpad WC Kombi: Srovnání