Dopady ztráty kontaktu dětí s přírodou v moderní době

Většina dnešních dětí tráví velkou část dne uvnitř a sleduje obrazovky svých mobilních zařízení. Toto je typický obrázek současného dětství.

Nová studie „HEAD DOWNERS 2021“ společnosti VELUX, která vznikla na základě průzkumu realizovaného v osmi evropských zemích včetně České republiky, se zabývá kontaktem člověka s přírodou a ukazuje na skutečnost, že dnešní děti mají mnohem slabší vztah k přírodě než předchozí generace. Skupina VELUX již 80 let vytváří lepší podmínky bydlení pro lidi na celém světě tím, že jim umožňuje maximálně využít denní světlo a čerstvý vzduch přicházející střechou. Tyto produkty pomáhají zajistit zdravé a udržitelné klima v interiéru, kde lidé pracují, učí se, bydlí, nebo si hrají.

Řada výzkumů dokazuje, že pro vybudování tzv. environmentální senzitivity (citlivého vztahu k životnímu prostředí) jsou příjemné zážitky z pobytu v přírodě v raném věku klíčové. Nejranější dětství je zvláštní vývojovou periodou, velmi citlivou na vnější stimulaci.

Vztah k přírodě je v dětech přirozeně zakódován a je potřebné ho dále rozvíjet a upevňovat. Proto je důležité začít u dětí budit zájem o rostliny a zvířata co nejdříve, a totéž platí o sbližování dětí s přírodou. Z dětí lze tímto způsobem vychovat zodpovědné lidi, ochotné pomáhat, lidi, kteří si váží živých tvorů a jejich životního prostoru, lidi, kteří pochopí, že za naše životní prostředí jsme zodpovědní sami.

Děti získávají více informací o přírodě zprostředkovaně než přímým kontaktem. Dokážou zasvěceně hovořit o problematice deštného pralesa nebo nadměrného výlovu velryb, chybí jim však praktické zkušenosti, jak se např. pohybovat v lese, co si mohou a nemohou dovolit v chráněné oblasti. Do terénu se často neumějí obléknout, nepoznávají stromy, keře, květiny ani některá zvířata.

Čtěte také: O projektu Klokánek

Pokud dětem neumožníme dostatečný bezprostřední kontakt s přírodou, omezujeme jejich operační pole ve využívání tzv. explorativní hry, ve které se dítě chová jako badatel, potřebuje zkoušet realitu dotýkáním, hleděním, nasloucháním, čicháním, zjišťuje vše svými smysly, svou zkušeností. Dopouštíme se zde velké výchovné křivdy, čímž vlastně ochuzujeme plnohodnotné prožívání jejich života.

Předškolní věk je věkem iniciativy a touhy po poznání a je tedy zřejmé, že děti předškolního věku častý pobyt v přírodním prostředí spojený s pohybem a poznáváním potřebují. Místem, které splní jejich očekávání, může být právě školní zahrada.

Školní zahrady jako řešení

Školní zahrady objevujeme jako něco nového a potřebného, a přitom jsme je vždy měli. V současné přetechnizované době se právě školní zahrady stávají často pro děti jedinou možností pro zachování jejich kontaktu s přírodou. Řada dětí z měst se do přírody dostává již jen výjimečně a příroda se pro ně stává něčím cizím a neznámým.

Ukazuje se, že rušení školních zahrad (často bohužel bez možnosti návratu na ztracené pozemky) bylo chybou a mnoho učitelů a škol se ke svým zahradám zase vrací. Nikoliv ovšem k zahradám tradičním, ale k zahradám, které vycházejí z principů permakultury, které se svým prostředím blíží přírodnímu a přirozenému vzhledu a kde je zastoupena řada rostlinných a živočišných druhů. K zahradám, které umožňují dětem strávit část dne v "přírodní učebně“ a rozvíjet jejich vnímání a poznávání.

Čím přírodnější a mnohotvárnější zahrada je, tím více proměn se v ní dá prožít, tím bohatší jsou také zážitky a zkušenosti, které v ní děti mohou nasbírat. Tato prožitková pedagogika má v současném digitalizovaném způsobu předávání informací obrovský význam pro zdravý a rovnoměrný vývoj osobnosti dítěte a je nenahraditelná.

Čtěte také: Fond ohrožených dětí a Klokánek

Prvky školní přírodní zahrady

Školní zahrada je více než místo mezi domem a ulicí nebo pozemkem za školou, je místem odpočinku, prostorem pro dětské hry a prostorem, kde děti mohou přírodu vnímat všemi smysly současně. Je to místo, kde lze pozorovat a pochopit přírodní děje, kde lze experimentovat, získávat zručnost i dovednost, kde lze dovádět, cvičit, relaxovat.

Školní zahrada musí vyhovovat celé řadě požadavků. Měla by nabízet prostory pro míčové hry, prostory k houpání a šplhání, prostory pro klidnou hru i prostory pro odpočinek.

• Pískoviště pro tvořivou hru
• Vodní plochu, kde je možno pozorovat živočichy
• Blátivé zóny a staveniště
• Zeleninovou zahrádku
• Květinový záhon

Terénní vlny - zahrada s různými výškovými úrovněmi klade větší nároky na obratnost dětí. Stejně jako křoví a živé ploty člení zahradu na rozdílné prostory. Ty poskytují dětem úkryt a vytvářejí zákoutí.

Oblíbeným místem pro hraní je šplhací strom. Dalším alternativním podnětem k pohybu jsou ležící kmeny stromů, které bývají výzvou k udržování rovnováhy, skákání a šplhání, sedění i schovávání. Jednoduchá houpačka nebo lano zavěšené na silné rozložité větvi, jsou mnohem zajímavější než jakákoli houpačková konstrukce.

Vhodnější a lákavější pro děti jsou větší pískové jámy. Důležité v horkých letních dnech je zastínění vzrostlými stromy nebo plachtou napnutou nad jámou. Připojíme-li k pískovišti také jámu se štěrkem, dáváme dětem možnost se obzvláště nápaditě vyřádit.

Čtěte také: Dětské ekologické aktivity

Stačí nevelké místo, kde se děti mohou ponořit do hry, kopat díry a kanály a přitom leccos vytáhnout na světlo dne (žížaly, brouky, zvláštní kameny...). Když se naplní vodou, vzniknou nádherná bahniště. Hra s vodou děti neuvěřitelně fascinuje. Pro hry s vodou postačí fontána s pumpou, káď na dešťovou vodu, dřevěné koryto, vydlážděná stružka, staré kamenné napajedlo.

Pro založení mokřadního biotopu neboli malé tůňky se hodí fólie z ekologičtějšího kaučuku nebo polyetylenu, vyráběné za tímto účelem. Malá jezírka se stávají útočištěm a lákadlem pro řadu drobných organismů, jako jsou vodoměrky, blešivci, vodní plži, vážky, ale i pro větší živočichy jako skokany a ropuchy. Děti se u tůňky mohou naučit ohleduplnému zacházení s citlivými sférami přírody.

Stanoviště s humózní půdou je ideální pro zeleninu a květiny, na jejichž pěstování by se měly děti podílet a také je ochutnat. Důležité je každý výsev označit, což umožní snazší pozorování. Kompost je nezbytný, děti se na něm učí chápat koloběh látek v přírodě. Bylinková spirála - pěstování léčivých rostlin, je pro děti zábava, při které si ani neuvědomují, co všechno se naučí.

Nabídka skrýší, kam děti rády zmizí z dohledu dospělých, může být vytvořena z vrbového proutí. Louka - v mírném polostínu pod ovocnými stromy se daří louce s planým kvítím a trávou. Les - díky dřevinám typickým pro les se toto prostředí stane útočištěm dětských her a nejrozmanitějších organismů. Přírodní učebna - nezbytným zařízením přírodní zahrady jsou lavice nebo židle se stolky, kryté pergolou nebo přístřeškem Umožňuje přenášet do zahrady téměř všechny činnosti, které s dětmi uskutečňujeme ve třídě.

Hmatová stezka - stezku, chodník, na kterém se střídají různé materiály (kůra, oblázky, mech, písek, tráva atd.), lze vybudovat kdekoli v areálu zahrady. Děti zde rozlišují materiály hmatem, bez zrakové kontroly, bosou nohou případně rukama.

Zahrada jako učebna

Záměrem vzdělávacího úsilí pedagoga je naplnění dílčích cílů Rámcově vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. Školní zahrada s přírodními prvky je ideální místem k naplnění těchto výchovných a vzdělávacích cílů. Umožní dětem vnímání živé i neživé přírody všemi smysly. Věci, které děti v přírodě nacházejí a vidí, jim pomáhají ve všech aktivitách, emocích, sociálních dovednostech, pomáhají jim přírodu pochopit, a díky tomu s ní zůstávají spjaté po celý svůj život.

K nejcennějším metodám, jimiž se děti seznamují se vztahy v přírodě, náleží přímé pozorování a pěstování rostlin v zahradě. Péče o rostliny rozvíjí u dětí samostatnost a odpovědnost, učí je pochopit, že půda není jen mrtvá hmota, po které šlapeme, ale že je plná života. Voda v zahradě nabízí zážitek, který bychom dětem měli dopřát.

Parky a hřiště najdeme snad ve všech školách, obecně je známo, že tyto venkovní prostory u dětí podporují jejich sociální začleňování. Trávením času venku se děti také učí, jak si vzájemně pomáhat a být spolu v kolektivu. Jen samotný pohled na přírodu z okna u lidí snižuje hladinu stresu a pozitivně reguluje tep. Nicméně existují děti, které v kontaktu s přírodou nejsou vůbec.

Syndrom přírodního deficitu je pojem, který poprvé definoval Richard Louv, autor knihy Poslední dítě v lese. Mezi nejčastější poruchy chování u těchto dětí patří: snížená koncentrace, hyperaktivita, ztráta fyzické zdatnosti, civilizační choroby (obezita, cukrovka apod.), a dokonce i krátkozrakost.

Studie „HEAD DOWNERS 2021“ společnosti Velux potvrdila, že dnešní generace dětí má mnohem méně kontaktu s přírodou než předešlé generace. Tento názor sdílí skoro 90 % českých respondentů. Rodiče připouštějí, že problémem dnešní generace dětí je závislost na technologiích, to potvrdilo 89 % z českých respondentů. Více než polovina respondentů (61 %) jednoznačně souhlasí, že čas, který děti a dospívající tráví před obrazovkami svých mobilních zařízeních, byl měl být kontrolován. V České republice si toto myslí více než 87 % dospělé populace.

Od moderních technologií se nemůžeme jednoduše odstřihnout, je tedy nutné hledat správnou rovnováhu. Zároveň je důležité dostat více přírody do našich domovů. Přirozené světlo, čerstvý vzduch a uklidňující kontakt s přírodou zlepšuje biorytmy našeho těla, zároveň podporuje naší kreativitu, invenci a pocit štěstí.

Pro mnohé dospělé je výhled z okna chvíle relaxace a sebereflexe. Pro děti je to příležitost pozorovat stromy, ptáky, hvězdy nebo mraky, o kterých víme tak málo. Vyplácí se také společné aktivity s dětmi, jako např. sázení rostlin. Děti vrší zeminu do květináčů, pozorují klíčení a růst květin na okenních parapetech, pro děti to jsou vždy chvilky zábavy a spokojenosti.

Přesycení informacemi, rychlost, nekonečné množství podnětů, to jsou atributy dnešního života. „Příroda nám nabízí vlastně opak, zklidnění, zpomalení, větší kontakt se sebou samotným a díky tomu i větší napojení,“ říká terapeut Adam Táborský, který se mimo jiné věnuje právě vlivu přírody na lidskou psychiku. Vedle toho se během pobytu v přírodě zlepšuje například soustředění, imunita, snižuje se hladina stresu nebo úzkosti.

Dnešní generace dětí ztrácí vztah k přírodě, k půdě, k místu, kde žije. Alternativní školní zahrady se tak stávají místem, kde lze na tyto zpřetrhané vazby navázat.

Respektujeme snahu Ministerstva životního prostředí o úsporu u neziskových organizací, které podle jeho názoru mohou bránit rozvoji a investicím, avšak tyto organizace mají v praxi jiné zdroje financování a zásadně se jich plánované opatření nedotkne. Těmi, kdo pocítí dopad nejvíce, jsou právě neziskové organizace s edukativními programy zřizované obcemi, které se dlouhodobě věnují environmentální výchově a vzdělávání mladých generací.

Programy realizované městskými a obecními neziskovkami provázejí děti od nejútlejšího věku a předávají jim hodnoty, které nelze nahradit žádnou obrazovkou, tabletem či mobilním telefonem. Děti se učí, že kuřata nejsou jen produkty v obchodě, že kráva není fialová kreslená postava, ale živé zvíře, které vyžaduje péči a úctu. Děti se zároveň učí třídit odpad, chápat jeho smysl a možnosti dalšího využití, rozpoznávat ptáky a jejich potřeby, pečovat o život v lese a v řece.

V dnešní přetechnizované době, kdy děti tráví volný čas často izolovaně před obrazovkami, jsou tyto programy jedinečný, nenahraditelný způsob, jak rozvíjet jejich vztah k okolnímu světu a zájem o životní prostředí.

tags: #deti #ztraceni #kontakt #s #přírodou #dopady

Oblíbené příspěvky:

• Likvidace autovraků v Hořovicích
• Československé klima
• Art Plast stojan na pytle: Kompletní recenze
• Informace o obci Horky nad Jizerou
• Moravskoslezský kraj: Likvidace aut s ohledem na životní prostředí