doc. Mgr. Marek Vach: Ochrana ovzduší – Skripta ke stažení

Autoři i vydavatel věnovali maximální možnou pozornost tomu, aby informace zde uváděné odpovídaly aktuálnímu stavu znalostí v době přípravy díla k vydání. I když tyto informace byly pečlivě kontrolovány, nelze s naprostou jistotou zaručit jejich úplnou bezchybnost. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře udělené roku 2014 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci Institucionálního rozvojového plánu, programu V.

K napsání této knihy mě před mnoha lety inspirovali mí učitelé na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci: doc. RNDr. Josef Krátoška (in memoriam), doc. RNDr. Jan Šteigl, CSc, a MUDr. Radoslav Goldmann. Byla to také neopakovatelná přednáška profesora Karla Máchy, právě ke koncepci integrální antropologie, kterou jsem si během svého působení na tomto pracovišti mohla vyslechnout. Jeho 100 tezí o integrální antropologii z roku 2004 (v německém originále 100 Thesen zu einer Integralen Anthropologie, 1981) mě inspiruje dodnes.

Principiální základy koncepce integrální antropologie, coby tezí o podstatě, smyslu a významu antropologie, však Karel Mácha (nar. 1931) položil daleko dříve (srov. Mácha, 1965, 1966,1968a, 1968b, a další Máchovy publikace k integrální antropologii). Ve svých spisech přistupoval k lidské bytosti komplexně, synteticky, holistický, tedy integrálně, s jejím humánním, altruisticky etickým zaměřením, proto jej právem považujeme za zakladatele integrálně-filozofic-kého přístupu ke studiu člověka.

Jedním z Máchových žáků byl právě Josef Wolf (1927-2012), který v českém prostředí pojem „integrální antropologie" razantně prosazoval (srov. Wolf, 1992, 2002). Wolf (1992, s. 132) definuje integrální antropologii jako „vědní disko či teorii, která usiluje o pochopení a studium lidské společnosti v jejích komplexních a interdisciplinárních dimenzích". V roce 2002 v rámci integrální antropologie, jíž dodal přívlastek „humanistická", formuloval čtyři základní oblasti zkoumání člověka. V první řadě jej viděl jako nositele a tvůrce hodnot (etický a filozofický přístup), dále jako bytost přírodní (biologický a ekologický přístup), také jako bytost kulturní (kulturní, civilizační přístup) a v neposlední řadě jako společenskou bytost (sociální, společenský přístup). Z těchto přístupů odvodil čtyři základní antropologické disciplíny: antropologii obecnou, biologickou, kulturní a sociální.

Jistěže myšlenka integrální antropologie není nová. Odrazem toho je nespočet různých přístupů ke studiu člověka a z nich rezultujících odlišných pojetí antropologie. Je to také nepřeberné množství aktivit, v nichž můžeme myšlenky integrální antropologie nalézt, mimo jiné např. časopis Anthropologia Integra, jehož vydávání na Přírodovědecké fakultě MU v Brně bylo iniciováno Jaroslavem Malinou. Prohlédneme-li si např. AntropoWebzin, elektronický časopis vydávaný ve spolupráci s Filozofickou fakultou Západočeské univerzity v Plzni, rovněž se přesvědčíme o mul-tioborovém antropologickém přístupu. Vzpomeňme též na různá sympozia, konference, semináře a workshopy, které měly/mají takový záměr - vpravdě integrovat poznatky věd o člověku pod hlavičkou antropologie. Za všechny jmenujme např. sympozium Mnoho antropologií- jeáen člověk, jež v roce 2005 pořádala Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. A takových příkladů bychom jistě mohli uvést více.

Čtěte také: Vliv Marka Beneše na odpadové hospodářství

V mém „antropologičkám životě" však byl nespočet momentů, kdy jsem si uvědomila potřebnost, či spíše naléhavost a smysluplnost integrální antropologie, a současně tak často praktikovaný partikula-ristický přístup mnoha antropologů, který jde přímo proti podstatě tohoto modelu. Integrální by v antropologii měl být jak pedagogický, tak badatelský přístup, a to již při volbě tématu výzkumu, ale i výzkumného designu, metod a technik, stejně tak při interpretaci získaných dat a formulaci závěrů. Žádný jiný obor nedokáže to, co je vlastní antropologii, nahlížet na člověka vpravdě holistický.

Antropologie zasahuje do mnoha sfér života člověka, často i tam, kde si její působení ani neuvědomujeme, kde takovou souvislost ani nečekáme. Konkrétním příkladem nenápadného až skrytého využití antropologických poznatků v životě člověka jsou pracovní nástroje, třeba obyčejná pilka. Zuby pil jsou broušeny v různém úhlu, podle funkce, kterou má ta či ona pilka plnit. Např. zahradní pilka má mít zbroušené zuby v takovém úhlu, aby měla největší záběr při tahu k sobě, tedy při přitažení. To proto, že svalové skupiny flexorů na horních končetinách člověka převažují a jsou schopny vyvinout mnohem větší sílu než svalové skupiny extenzorů. Oblouková pila předpokládá postavení dvou řezačů proti sobě. Proto jsou zuby této pily zbroušeny do pravého úhlu. To vede k tomu, že oba proti sobě stojící řezáči jsou při přitahování pily rovnoměrně zatíženi. Jen málokdo si zřejmě uvědomí, že něco takového, jako jsou zuby pily, mají něco společného s antropologickými poznatky.

Tak je tomu s každým typem nábytku, židle nebo sedadla (s výškou sedadla, s jeho sklonem a tvarem, s úhlem opěradla, s výškou, úhlem a tvarem loketnice), s každou rukojetí, držadlem, kartáčem, hrnkem, příborem, oblečením atd. Jedním ze základních stavebních kamenů antropologie na dnešní úrovni poznání je právě antropologie biologická, tj. poznání nejen stavby a funkcí lidského těla, ale i vzniku a vývoje lidského jedince, a to jak ve smyslu fylogenetickom, tak ontogenetickém. Je zřejmé, že tato klíčová antropologická disciplína více či méně souvisí s dalšími obory, jako jsou anatomie, fyziologie, biofyzika, biochemie, molekulární biologie, proteomika, genetika a další, s biologií člověka úzce provázané disciplíny. Tyto obory nám rozšiřují seriózní poznání o člověku coby jedinci ve smyslu biologické entity, dnes obzvláště, kdy hovoříme doslova o explozivním rozvoji těchto oborů, zejména molekulární biologie, proteomiky a genetiky. O člověku nám však neříkají vše, odkrývají jen jeho část, byť podstatnou.

Snad nejpevnější základy antropologii skýtá filozofie, která se ptá po elementární podstatě člověka i toho, co jej přesahuje. Avšak ani filozofie sama o sobě nemůže být disciplínou identickou s integrální antropologií, neboť jí chybí tolik potřebný přesah do biologických disciplín. Ani jeden z výše jmenovaných antropologických oborů, se všemi možnými aplikacemi, nepostihuje podstatu antropologického přístupu, který můžeme označit jako skutečně integrální (srov. Dohnalová, Malina, 2006, s. 288; Malina, 2009, s.

Věříme, že prostřednictvím dílčích, detailních závěrů v rámci jednotlivých kapitol sami čtenáři dospějí k nejobec-nějšímu závěru, tj. že antropologie být integrální musí, jinak bychom popřeli její základní paradigma. Toto paradigma však často není explicitně vyjádřené a uniká nejen laikům, ale, jak již bylo naznačeno, i odborníkům, ba dokonce někdy i antropologům samotným. Zahleděni do své vlastní úzké odbornosti antropologové nejednou ztrácejí schopnost přistupovat k člověku v jeho celosti, komplexnosti, hloubce a složitosti.

Čtěte také: Klimatická změna: pohled Marka Bendy

Lidské tělo zdaleka není jen schránkou našich orgánů a orgánových soustav, objektem biologického a medicínského pozorování či měření, nejrůznějších diagnostických nebo terapeutických postupů a biomedicínského výzkumu. Navzdory své primární biologické podstatě, kterou můžeme, s jistými výhradami, redukovat na genetický a vrozený potenciál, je lidské tělo také významným nástrojem kultury a kulturním symbolem. Příkladů v tomto smyslu je nesčetně, ať už jde o úpravu vlasů, obličeje, barvení či tetování těla, propichování kůže či různé jiné zásahy na - nebo v - lidském těle včetně mutilací, v oblasti rtů, chrupu, uší, genitálu apod. Lidské tělo je nepochybně subjektem a objektem sexuality. Sexualitu, kterou nelze redukovat na nějakou sexuální aktivitu, a už vůbec ne na pohlavní styk, vlastním tělem prožíváme, účastníme se jí „prostřednictvím těla", tím, jaké signály ostatním vysíláme a jak se chováme. Stejně tak ale „jsme tělem", které nás - i v sexuálním slova smyslu -samo o sobě nějak reprezentuje našim reálným i potenciálním sexuálním partnerům.

Slovy Matta Ridleyho (2007, s. tura je zároveň produktem lidské přirozenosti; obojí pak je výsledkem evoluce". Ridleyho však nemůžeme označit jako striktního biologického deterministu, což se může jevit jako paradox, neboť je evolučním biologem, ale přirozeně ani jako kulturního deterministu. Smysl a hodnotu dávají tělu společnost a kultura, v nichž žijeme. To znamená, že koncepty těla, jeho vnímání, zacházení s ním, symboly a rituály spojené s tělem, to vše se mění a je v různých společnostech, v různých kulturách různé. Jak tvrdí francouzský antropolog a sociolog David Le Breton (nar. 1953), koncepce lidského těla jsou poplatné koncepcím osoby (Le Breton, 2003). Z toho důvodu mnohé společnosti neoddělují člověka od jeho těla v duchu dualismu, který je vlastní západní civilizaci. Zatímco v tradičních společnostech se tělo neodděluje od osoby, „moderní tělo" v sobě nese oddělení jedince od ostatních, od vesmíru, ale i od sebe sama (jinými slovy, spíše „máme tělo" než „jsme vlastním tělem"). Současná pojetí těla jsou podle Le Bretona spojena s vzestupem individualismu jako společenské struktury, se vznikem pozitivního a laického racionálního myšlení o přírodě i s postupným ústupem místních lidových tradic. Jsou také spojena s dějinami medicíny, které v naší společnosti představují cosi jako oficiální vědění o těle (srov. Le Breton, 2003, s.

Na lidské tělo budeme nahlížet jako na objekt i subjekt antropologické analýzy. rá přináší méně tradiční pohledy na lidské tělo. Lidské tělo bylo po celá staletí obestřeno četnými tajemstvími. Obecné představy o lidském těle podléhaly mýtům a polopravdám. Zájem antropologie a lékařství o lidské tělo má mnohdy společného jmenovatele, proto také jistě nepřekvapí, že ve vývoji těchto disciplín jsou četné průsečíky a spojnice. Nahlédneme-li do představ „prehistorických" lidí, do období paleolitu, mezolitu a neolitu, zjistíme, že bolest a choroba pocházejí zvnějšku těla. Lidé té doby se domnívali, že bolesti a nemoci má na svědomí poranění, nebo že jejich příčinou jsou zlí duchové, zlé síly apod.

Jednou z mála prehistorických lékařských praktik byla trepanace lebky za použití obsidiánového, kamenného či bronzového ostrého nože. Tímto způsobem se léčily bolesti hlavy, zlomeniny lebky, epilepsie, ale i některé duševní choroby. Známý lékař a antropolog 19. století Francouz Paul Pierre Bro-ca (1824-1880) se nejprve domníval, že trepanace mohly být jistým znakem zasvěcení, podobně jako vyholení části vlasů u kněží. Později ale svůj názor změnil a trepanace považoval za skutečný léčebný zásah u lidí s epilepsií, který je měl osvobodit od tíhy zlých duchů, usazených v...

Čtěte také: Ekologie jako cesta k nebi: rozhovor

tags: #doc #mgr #marek #vach #ochrana #ovzdusi

Oblíbené příspěvky:

• Rugby a jeho dopad na člověka
• Koše na tříděný odpad
• § 11 odst. 9 zákona o ochraně ovzduší – podrobný výklad
• Etická a legální ochrana krtka
• Vše o urychlovačích kompostu