Dokázal jsem, že živá příroda se vyvíjí

Charlese Darwina vždycky fascinovala příroda a svět kolem něj. Od útlého věku hořel touhou po poznání a objevech. Když se mu proto v pouhých dvaadvaceti letech v roce 1831 naskytla příležitost zúčastnit se plavby na průzkumné lodi Beagle, dlouho neváhal. Největším oříškem bylo přesvědčit otce, který se synovou cestou zpočátku nesouhlasil. Považoval ji za ztrátu času. Mladík si za vydatné pomoci svého strýce cestu prosadil a dobře udělal.

Dvě třetiny času expedice strávil Darwin zkoumáním rozmanitého života na pevninách. V Argentině studoval fosilie velkých savců, na Galapážském souostroví pozoroval rozličné druhy pěnkav a obří želvy. Sesbíral množství různých přírodnin a přivezl je k dalšímu studiu do Velké Británie. Při sledování přírodní rozmanitosti si kladl otázky, jak druhy na různých místech a v různých časech vznikají a proč některé z nich vymírají. Své poznatky si systematicky zapisoval a promýšlel a pečlivě studoval také závěry jiných přírodovědců své doby.

Revoluční pojem evoluce

„Až donedávna se velká většina přírodovědců domnívala, že druhy jsou neměnné výtvory a byly stvořeny odděleně. Jakkoli jej dnes běžně vnímáme jako otce evoluční teorie, Darwin nebyl prvním, kdo s touto hypotézou přišel. Sám Darwin ve své knize zmiňuje francouzského myslitele Jeana Baptista Lamarcka, který se o vývoji druhů zmiňoval už počátkem 19. století. Evoluční myšlenky ale formuloval dokonce už i Charlesův dědeček Erasmus Darwin ve svém veršovaném pojednání Zoonomia na konci 18.

„Většinu lidí asi překvapí, že mezi první evolucionisty patřil i slavný básník a dramatik Johann Wolfgang Goethe. Fakt, že se podobné ideji ve stejné době věnovalo více odborníků, ale nikterak nesnižuje význam Charlese Darwina. Oprávněně jej považujeme za zakladatele moderní teorie evoluce, protože ji svým systematickým přístupem a zároveň srozumitelným stylem dokázal celistvě popsat a zasadit do potřebného kontextu.

Moravská stopa

Nejzávažnější nesnází, které darwinovská evoluce ve své době čelila, byla neexistence odpovídající teorie dědičnosti, která by vysvětlovala uchování mezigeneračních variací, na nichž se měl přírodní výběr podílet. Chybějícím článkem byla mendelovská genetika. Zdá se těžké tomu uvěřit, ale přestože brněnský augustinián Gregor Johann Mendel publikoval své objevy zákonů dědičnosti v roce 1866, Darwin se o nich nedozvěděl. Mendelovské zákony dědičnosti znovuobjevilo a nezávisle na sobě ověřilo několik vědců až roku 1900. O dvě až tři desítky let později pak jiní teoretici propojili matematické zákonitosti genetiky s Darwinovou teorií přírodního výběru.

Čtěte také: Ziva Priroda: Důkazy

„Z mého pohledu patří právě propojení Darwinovy evoluční teorie a Mendelovy teorie dědičnosti k nejvýznamnějším milníkům dějin evoluční biologie.

Na téma evoluční teorie je možné pohlížet z mnoha různých úhlů. V širší perspektivě lze diskutovat o historii a jejím vývoji, nebo se dokonce dotknout vášnivé (zejména americké) debaty mezi evolucionisty, kteří zastávají vědecký postoj, a kreacionisty, prosazujícími doslovný výklad Bible. Pro následující stránky volíme poslední jmenovanou cestu. Pootevřeme například „okno do evoluce“, jak se metaforicky přezdívá takzvaným hybridním zónám. Jde o geografické oblasti, ve kterých se dvě geneticky odlišné populace setkávají, kříží a vzniká v nich hybridní potomstvo. Může tam vzniknout nový druh? Proč se mezi sebou nemohou jednotlivé druhy křížit?

Jak vzniká druh?

Existence různých živočišných nebo rostlinných druhů je očividná. Stačí se podívat v zimě na krmítko - vrabce od sýkorky nebo straky asi rozpoznáme. Dub s modřínem si zřejmě také nikdo nesplete. V přírodě se tedy vedle sebe ve stejném prostředí vyskytují různé druhy. Proč ale vlastně? Jak je možné, že se v průběhu času spolu nezkříží třeba právě zmiňovaní vrabci a sýkorky a neutvoří nový druh? V genetické informaci každého druhu zřejmě musí existovat něco, co není kompatibilní s jiným druhem. Evoluční biology zabývající se speciací zajímá podstata této genetické bariéry. Pokládají si otázky: kolik genů způsobuje reprodukční izolaci a jak velký mají účinek? Interagují vzájemně?

Hledat odpovědi třeba u sýkorek a vrabců by bylo příliš složité, protože rozdíly mezi nimi jsou na genetické úrovni poměrně velké - od doby, kdy se oddělily od společného předka, uplynulo hodně času. Existují v zásadě dvě možné strategie, jak reprodukční bariéry studovat. První počítá s experimentální hybridizací, při které vědci cíleně a za jasně definovaných podmínek kříží v laboratoři jedince odlišných druhů. Prvním způsobem objevil v roce 1993 Chung-I Wu s kolegy z Chicagské univerzity speciační gen u „banánových mušek“, octomilek rodu Drosophila, které patří k nejvděčnějším laboratorním živočichům. Gen pojmenovali poeticky Odysseus (zkráceně OdsH) podle bájného řeckého hrdiny.

Myší sousedky

Co se podařilo zjistit u octomilek, nemusí však platit u jiných organismů. „Předek myši domácí vznikl přibližně před půl milionem let. Populace myší se pak oddělily někde na planinách dnešního Íránu a postupně se šířily do celého světa. Severní cestou po kontinentu přicházely myši, které daly vznik poddruhu Mus musculus musculus. Osídlily východní a střední Evropu, severní Asii a Dálný východ. Pokud tedy doma ve spíži najdete myšku, bude to s velkou pravděpodobností právě tento poddruh. Jestliže ale máte chalupu někde u Chebu, není vyloučené, že vaše myška bude náležet k západnímu poddruhu Mus musculus domesticus. V průběhu dlouhého putování se genetická výbava populací pozměnila, i když (zatím) ne natolik, aby se rozrůznily v odlišné druhy. Oba poddruhy - zjednodušeně je můžeme označit za západní a východní - se pak potkaly v oblasti střední Evropy. V místě setkávání se vzájemně křížily a plodily hybridní potomstvo.

Čtěte také: Ekolog: Popis profese

„V hybridní zóně se mění genetické znaky typické pro každý poddruh a my můžeme tuto modelovou skutečnost využít pro studium speciace,“ pokračuje Jaroslav Piálek. K výzkumu je zapotřebí nachytat myšky obou poddruhů, odebrat jejich vzorky DNA a podrobit je detailním analýzám. Zároveň si pracoviště Ústavu biologie obratlovců AV ČR ve Studenci už více než dvacet let buduje speciální chovy, které obývají nikoli klasické laboratorní myší kmeny, ale inbrední linie pocházející z divokých populací obou poddruhů i dalších druhů myší (označují se zkratkou WDS z anglického wild-derived strain). Výhodou divokých myší, včetně těch chovaných v zajetí, je jejich větší genetická pestrost proti vyšlechtěným laboratorním myším (které navíc většinou pocházejí pouze ze západního poddruhu myši domácí).

Už před časem sice po dlouhodobém úsilí tým Jiřího Forejta z Ústavu molekulární genetiky AV ČR odhalil jeden z hlavních genů myší hybridní sterility (a první speciační gen popsaný u savců) Prdm9 (psali jsme o něm v A / Věda a výzkum 1/2017). Jenže objev se týkal kříženců divokých a laboratorních myší, zatímco v přirozené hybridní zóně mechanismus sterility funguje komplexněji. Aby zjistili více, kříží vědci ve studeneckém chovném zařízení samce a samice každého kmene a sledují, z jakých typů křížení vzejdou neplodní potomci. „Ukazuje se, že negativních kombinací variant Prdm9 genu je více než těch dosud popsaných. Navíc ke sterilitě můžou vést různé mechanismy a může být kódována různými geny na X chromozomu.

Soupeření genů

Charles Darwin přišel s promyšleným konceptem přírodního výběru, který je motorem evoluce. Do dalších pokolení podle něj přežijí a lépe budou prospívat ti jedinci, kteří se lépe přizpůsobí měnícímu se prostředí. Naopak ti, u nichž se vyvinou škodlivé nebo nepraktické odchylky, jsou odsouzeni k zániku. Darwin tuto hypotézu představoval na mnoha očividných příkladech z přírody, dnes ale víme, že k selekcím a soubojům dochází i na molekulární úrovni. Už od šedesátých let 20.

Podle teorie sobeckého genu není hlavní jednotkou přírodního výběru jednotlivec nebo skupina, ale gen. „Teorie sobeckého genu do evoluční teorie vnesla nový, genový pohled. Takové změny perspektivy jsou většinou podnětné a inspirativní, což v tomto případě platí,“ komentuje Miloš Macholán. Jeden zajímavý příklad konfliktu na genomové úrovni, který vede k „závodu ve zbrojení“ mezi geny, odhalil Miloš Macholán s kolegy právě v myší hybridní zóně. Ví se, že potomci pocházející z hybridního křížení bývají méně životaschopní a plodní. Podle tzv. Haldaneova pravidla se tyto problémy hybridů týkají především samců (resp.

Pokud by toto pravidlo skutečně platilo, musel by postupem času přírodní výběr v mnohem větší míře dopadnout na hybridní samce než samice myší. „Některé výsledky, například z Dánska, tomu nasvědčovaly, my jsme ale objevili rozsáhlé oblasti, kde masivně proniká chromozom Y východního poddruhu do areálu poddruhu západního.

Čtěte také: Příroda a láska podle Motty

„Prokázali jsme, že tento jev souvisí s ‚válkou‘ mezi geny právě na pohlavních chromozomech X a Y. I přes evidentní boj mezi „samčími“ a „samičími“ chromozomy nicméně zůstávají myší populace v dlouhodobém měřítku stabilní. Není to tedy tak, že by pomyslná dívčí válka zdecimovala všechny myší samce.

Etiopie - přírodní laboratoř

Pás hybridní zóny myši domácí procházející částečně Českou republikou nabízí jedno z klíčových „oken do příběhu evoluce“. Další zajímavou oblastí - i když z trochu odlišných důvodů - je Etiopská vysočina. Přestože se od naší domoviny nachází dále než myší hybridní zóna, stala se jednou z klíčových vědeckých destinací českých biologů. „Byla to trochu náhoda, ostatně jako spousta věcí ve vědě. Měli jsme projekt na výzkum mechanismů vzniku biologické rozmanitosti ve východní Africe, od Keni po Mosambik. Etiopie je svou krajinou naprosto jedinečná a na Afriku - jak si ji běžně představujeme - vlastně velmi netypická. Z nízko položených savan, pouští a polopouští, kdy nejnižší místo leží 115 metrů pod mořskou hladinou, vystupuje monumentální masiv vysočiny. Její nejvyšší vrcholy dosahují impozantních výšek - hora Tullu Dimtu v pohoří Bale měří 4377 metrů a Ras Dašen v Simienských horách dokonce 4550 metrů. Celý masiv rozděluje hluboké údolí Velké příkopové propadliny, jejíž dno zaplňují jezera obklopená suchou savanou. Krajinu brázdí i další hluboká údolí s velkými řekami, například Modrým Nilem.

Od roku 2012 se tým Josefa Bryji vrací do východní Afriky opakovaně. Etiopský terén je pro vědce velmi zajímavý, protože není příliš prozkoumaný. Počty formálně popsaných druhů dlouho ukazovaly, že největší biologická rozmanitost Afriky se nachází v bývalých britských koloniích, například v horách Ugandy nebo Keni. Důvod je prozaický - druhovou rozmanitost ve svých koloniích aktivně popsali britští taxonomové už na začátku 20. století. Evoluční studie z jiných koutů Afriky, včetně unikátní Etiopské vysočiny, kterou Evropané nikdy nekolonizovali, chyběly. Navíc až do osmdesátých let 20. století byly tamní horské vrcholy pro vědce v podstatě nedostupné, nevedly k nim žádné cesty.

„Jsou tam velmi příkré kopce, které se však dnes dají zdolat poměrně jednoduše. Třeba v pohoří Bale autem vyjedete z nějakých osmi set metrů do čtyř a půl tisíce během pár hodin a projíždíte přitom ze savany přes horské tropické lesy, postupně se snižující vřesovcovité porosty až dojedete do tundry. Každý ze jmenovaných ekosystémů obývají zástupci zcela odlišné fauny. Zvířata se v průběhu evoluce přizpůsobovala příkrému gradientu ekologických podmínek (které jsou závislé na nadmořské výšce) a velmi silný selekční tlak vedl k tomu, že se tam vyvinuly naprosto originální organismy specializované na dané podmínky. U etiopských savců dosahuje endemismus více než 10 procent - mezi nejznámější příklady patří vlček etiopský, nyala horská nebo pavián dželada. U méně pohyblivých skupin je úroveň evoluční unikátnosti ještě vyšší. Třeba mezi hlodavci se více než 40 procent etiopských druhů vyskytuje pouze v různých ekosystémech Etiopské vysočiny. Některé druhy téměř v nezměněné podobě obývají místní izolovanou vysočinu miliony let (nazýváme je paleoendemity).

Tým Josefa Bryji se v subsaharské Africe zaměřuje zejména na výzkum drobných savců, například hmyzožravců, bércounů a hlodavců. Právě na těchto skupinách se dají poměrně dobře prozkoumat postupné morfologické i genetické evoluční změny.

Úspěšná myší odysea

Jedno z prvních nečekaných zjištění přišlo záhy po úvodní cestě do Etiopie. Josef Bryja s kolegy každý den během expedice nastražovali pastičky a snažili se odchytit drobné savce ke genetickým analýzám. Ne vždy se dařilo, do stovek pastí, které denně v pozdním odpoledni roznášeli a brzy ráno znovu hledali v krajině, se podařilo odchytit někdy jen jedno či dvě zvířata. Až vystoupali na horu vyšší než dvě Sněžky, usmálo se na ně štěstí. V horské tundře v pohoří Arsi se do pasti chytila myška s relativně krátkým ocasem a černým pruhem na zádech. Vědci tušili, o jaký druh by mohlo jít, ale jisti si nebyli. „Jedná se o velmi vzácné zvíře. Do té doby bylo známé jen z několika málo starých muzejních exponátů, považovalo se za vymřelé. Nikdo pořádně nevěděl, kam přesně v rámci vývojového stromu patří, proto bylo zařazováno do samostatného rodu hlodavců,“ komentuje Josef Bryja.

„Nám se úplnou náhodou hned na první výpravě v roce 2012 podařilo odchytit živý exemplář. Po českém nálezu se musel překreslit, protože se ukázalo, že tajemný Muriculus patří k jiné větvi. Jak už víme z předchozí části textu, příslušnice rodu Mus se do světa rozší... Molekulární biolog Daniel Chamovitz si získal celosvětovou pozornost knihou Co rostlina ví.

Rozlišení živé a neživé přírody

V předškolním věku je kladeno důraz na prozkoumávání světa kolem nás a rozvíjení základních badatelských dovedností. Děti předškolního věku jsou v procesu, kdy začínají chápat základní rozdíly mezi živou a neživou přírodou. Materiál slouží k procvičení rozlišení živé a neživé přírody. Materiál je vhodně využít pro samostatnou práci žáka i pro práci s celou třídou.

Hravé aktivity pro poznávání přírody: Jedním z nejlepších způsobů, jak děti zapojit, je pohybová hra. Když učitel řekne „ŽIVÉ!“, děti začnou pohybovat jako zvířátka nebo rostliny, běhají, skáčou, lezou po zemi. Po všech aktivitách je důležité, aby děti měly možnost sdílet své pozorování. Co je zaujalo? Jaké věci našly? Co je překvapilo?

Jednoduchý pokus pro pochopení živé přírody: Na závěr jsme si připravili jednoduchý pokus, který dětem ukázal, jak rostliny reagují na změny v prostředí. Do sklenice s vodou jsme dali pampelišku, která se okamžitě zatáhla. Po nějaké době, když jsme ji opatrně vyndali, vypadala opět stejně jako předtím.

Učební pomůcky a materiály

Materiál slouží k procvičení rozlišení živé a neživé přírody. Obsah: 2 větší karty s nápisem živá a neživá příroda, 36 karet s obrázky, kontrola vzadu. Cíl: Procvičit pochopení rozdílu mezi živou a neživou přírodou.

Přírodovědná gramotnost v předškolním vzdělávání

Zdokonalit kompetence pedagogů k praktickému aplikování environmentální výchovy do předškolního vzdělávání. Zásady přírodovědného vzdělávání. Místo přírodovědného vzdělávání v RVP PV. Neživá příroda. Hry zaměřené na neživou přírodu. Jednoduché pokusy a jejich využití v prostředí MŠ. Živá příroda. Hudebně pohybové hry. Využití živé přírody v práci s dětmi. Environmentální výchova, ekosystémy.

Jak rostliny vnímají svět

Naše moderní předpojetí, že rostliny nevnímají a necítí, a jsou tedy pouhými zdroji k čerpání, nabourávají nové vědecké poznatky. Ve středu 9. prosince zorganizovala Izraelská ambasáda v Praze rozhovor s předním světovým molekulárním biologem Danielem Chamovitzem. Tento izraelský badatel si získal celosvětovou pozornost knihou Co rostlina ví, v které podává neotřelý pohled na schopnost rostlin vnímat okolí. Kniha CO ROSTLINA VÍ Daniela Chamovitze vyšla v českém překladu v roce 2020 v nakladatelství Academia.

Například zrak je v psychologii považován za ústřední smysl našeho poznávání světa, neboť neboť nám významně pomáhá s prostorovou orientací. Avšak naše vidění je oproti rostlinám v jistém ohledu omezené. Z příkladu slunečnic všichni intuitivně víme, že rostliny rozpoznávají směr světla. Když však rostliny byly v experimentu vystaveny modrému a červenému světlu, otáčeli se pouze za modrým. V polovině 20. století bylo navíc prokázáno, že rostliny dokonce dokážou měřit délku tmy. Současná molekulární biologie popisuje u rostlin 12 světelných receptorů, zatímco oko člověka disponuje pouhými 4 receptory. Jediný receptor sdílený rostlinami i lidmi je receptor kryptochrom. Podle Chamovitze vedl k rozvinutí odlišného typu vidění u člověka a rostlin rozdílný evoluční vývoj. Zatímco člověk se pohybuje v prostoru a aby měl možnost uniknout nebezpečí, potřebuje detailní rozlišení prostředí.

V Harvardské přednášce z roku 2014 Chamovitz zastává názor, že dosavadní pokusy prokázat sluch u rostlin se ukázaly nereplikovatelnými. V posledních letech se však na poli výzkumu sluchu u rostlin udělal zásadní posun. Právě Chamovitz s kolegy na Tel Avivské Univerzitě si kladli otázku, zda by rostliny reagovaly na zvuk v ekologicky validních experimentech, jako je třeba opylování. V nejnovějším experimentu zjistili, že pokud opylovač vydává zvuk v blízkosti rostliny, rostlina začne připravovat nektar. Naopak pokud zvuk vydává neopylovač, rostlina tento nektar již nevytváří.

Ačkoliv pro širokou veřejnost může být zjištění o vnímání rostlin šokující, pro vědeckou obec se jedná o zažitou věc. Již na příkladu se světlem jsme viděli, že rostliny měří délku noci a tedy mají určitou formu paměti. Chamovitz se v rozhovoru stavěl velmi zdrženlivě k tomu mluvit o jakýchkoli kognitivních funkcích v souvislosti s rostlinami a používat termíny jako nepodmíněné učení a inteligence. Obecný předpoklad ve vědeckém světě je, že pro integraci různých informací potřebujeme mozek a nervovou soustavu. Rostliny podle Chamovitze jsou schopné integrovat různé informace pro efektivní adaptaci vůči okolí, ale mozek ani nervovou soustavu nemají. Lze tedy mluvit o určité inteligenci? Vědění?

V roce 2017 způsobil velkou senzaci článek o reakci rostlin na anestetikum (Yokawa a kolegové, 2017). Autoři ukázali, že rostliny se přestanou po anestetiku autonomně pohybovat či reagovat na dotek. Chamovitz na tuto vášnivou diskuzi reaguje ve svém článku Plants are intelligent, now what? (česky Rostliny jsou inteligentní. Nyní molekulární biologie se pouští do těchto divokých vod a přisuzuje rostlinám vědomí, nepodmíněné učení a podobně. Rostliny a lidi se sice vyvíjeli po odlišných evolučních drahách, ale přesto jedním z prvních Chamovitzových objevů na poli rostlinné biologie bylo, že protein řídící reakci rostlin na světlo je obsažený i v lidském genu.

Vertikální zahrady jako propojení města a přírody

Propojení města a přírody nikdy nebylo tak in jako dnes. Zatímco dříve se firmy ve svých kancelářích předháněly ve vystavování umění, dnešním trendem už i v Česku jsou živé stěny z rostlin. Málokdo u nás ale ví, že je vymyslel Francouz se slabostí pro květované košile. Když si představíte barvy Pařížských ulic, co vidíte? Mnoho lidí si vybaví šedomodrou a béžovou. Ale v posledních letech v něm přibývá také zelené. Práskne vám to do očí, když do Paříže přijedete odjinud: rychle si všimnete, na jak nepravděpodobných místech tam rostou kytky. Šplhají se po stěnách do výšky celé budovy, visí z miniaturních balkonů jako zelená záclona. Obepínají ze všech stran třeba i celou loď, která se na Seině doslova schovává pod huňatým porostem. Tím je Patrick Blanc, svérázný chlapík se zelenými vlasy a slabostí pro květované košile. A také slavný botanik a specialista na tropickou flóru. Největší slávu mu ale vynesl až jeho vynález - koncept vertikální zahrady, která ve francouzštině nese název le mur végétal. Kompaktní zelený porost, který k životu prakticky nepotřebuje zeminu a dokáže porůstat pláště budov, stejně jako žít v interiéru. Řada těch pařížských, kde pro zálivku často využívají recyklovanou vodu, nese Blancův vlastní rukopis. Vtiskl ho také do zelených stěn od Miami, přes Londýn po Hongkong.

Jeho prvním projektem byla v roce 1986 zelená stěna v Cité des Sciences et de l’Industrie v Paříži. Další přibývaly organicky, s tím, jak si Blancových zahrad postupně začali všímat velcí architekti, v roce 2004 například Renzo Piano, Jean Nouvel či Herzog & de Meuron. Spousta zelených zahrad však vyrostla i spontánně metodou pokus omyl, když lidé se zelenýma rukama začali Blancovo extravagantní zahradničení imitovat. “Jsem moc rád, že se mi podařilo nastolit trend, protože mým cílem bylo vždycky propojit město, lidi a rostliny,” řekl Patrick Blanc magazínu Luxury defined. Opravdovou inspirací mu byly jeho intenzivní studijní cesty po světě. Na druhou stranu viděl, jakou mohou mít sílu. Blanc vymyslel systém, jak budovy ochránit před destrukcí bujné zeleně. Zahrady zavěsil na rám a speciálně upravenou desku se sofistikovaným závlahovým systémem. Vody se tu spotřebuje mnohem méně než při horizontálním pěstování bylin, protože nemizí v půdě. Oříškem však je vybrat pro zahrady v různých koutech světa ty správné rostliny, tak aby spolu dokázaly fungovat a v umělých podmínkách přežít. Vyšší dívčí je pak například instalace, kde v každém období nakvétají jiné rostliny, tak jako je tomu běžné v japonských zahradách.

Experimenty Blanca našly své následovatele i v Česku. „Já jsem jeho vertikální zahradu viděla poprvé na přednášce. Bylo to někdy v roce 2006. Jako odchovanci paneláku mi srdce úplně zjihlo. Hned jsem věděla, že tohle chci dělat. Byl to opravdu jeden z velkých momentů v mém životě,” přiznává Zuzana Klusová z třinecké firmy Čarokvěty. Podle ní tvorba zahrad představuje náročnou disciplínu, protože je specifická svou mezioborovou spoluprací. V teplejších krajích vertikální zahrady překvapují hlavně venku. V Česku zas až tak obvyklé nejsou. Je to totiž trochu alchymie.

„Na venkovní svislé zahrady nemáme zrovna ideální klimatické podmínky. Rostliny totiž mají malý prostor na kořeny a jsou náchylné na vymrznutí. Tady je půl roku vegetace holá, bez listí. Takže ono to nevypadá nic moc. Živé stěny si ale rozhodně našly cestu do českých interiérů. Zahradničení nabralo obrátky za dlouhých časů lockdownů. „Lidé se najednou chtějí obklopovat zelení, je to vážně trend. Největším hitem jsou zelené stěny v reprezentativních prostorách firem. Na rozdíl od uměleckých děl, která mohou působit na každého různým způsobem, tedy i negativně, živé rostliny pozitivně naladí každého.

„Lidé, kteří mají peníze a smýšlejí ekologicky, tak prezentují svůj postoj, svou filozofii, právě skrze tu vertikální zahradu. Už i v Česku je však několik zajímavých exteriérových počinů. Například brněnské sídlo veřejného ochránce práv, nebo vertikální zahrada v atriu čtyřpatrové budovy na Zelném trhu rovněž v Brně. Za oběma stojí firma Ing. Jiří Vrbas - Květ. „Pro založení vertikální zahrady v exteriéru je třeba mít dobře vyzkoušený rostlinný sortiment,” prozrazuje zahradní architektka a autorka návrhu zelené fasády Jana Vrbasová. „Některé české kytičky jsou velice talentované,” zastává se venkovních vertikálních zahrad také Zuzana Klusová. „Třeba ne ty, které byste si jako zahradníci mysleli. Taková mateřídouška nebyla žádný přeborník. Ale například české sukulenty, které rostou na horách, překvapily. Venku je -23 stupňů a ony vypadají jako zelené kuličky, jako sklo! A když se oteplí, začnou vegetovat. A skutečně - některé zahrady, ať už od zakladatele Patricka Blanca, nebo jeho následovníků, působí jako obří živoucí tapiserie. Jako kus umění na stěně.

„Já se tedy necítím jako umělec, ale spíš jako technolog,” směje se Klusová z firmy Čarokvěty. “Když je kytka zdravá, tak je krásná. To je to kouzlo. Kondice. „Já to trochu přirovnávám k akváriu. To, když si člověk pořídí, tak taky nečeká, že to bude dva roky krásné bez jakékoli péče. My třeba dáváme 36 rostlin na metr čtvereční. Když máte pokrytou stěnu, může tam být na 170 rostlin. Ale když člověk má přece jen snahu, satisfakce přijde. „Svou první svislou zahradu jsem si zavěsila nad televizi. A co na zástup těch, kdo se vydali v jeho stopách, říká zelený mág Patrick Blanc? Podle rozhovoru pro Luxury defined to bere sportovně. „Nemůžu přece sám pokrýt všechny stěny světa kytkama!

tags: #dokazal #jsem #ze #ziva #priroda #se

Oblíbené příspěvky:

• Postup instalace vnitřního odpadu
• Ekologicky šetrné produkty
• Co je emise platebních nástrojů?
• Typy odpadkových košů pro restaurace
• Praxe v oblasti nakládání s odpady a údržby zeleně v Praze 8