Co je to ekolog? Podrobný pohled na tuto profesi

21.11.2025

Ekolog je odborník zabývající se studiem a ochranou životního prostředí. Jeho hlavním úkolem je analyzovat vliv lidských činností na přírodu a navrhovat řešení pro jejich minimalizaci či eliminaci. Ekologové pracují na různých projektech, jako jsou hodnocení ekologických rizik, obnovy ekosystémů, konzervační programy a výzkum biodiverzity.

Pracovní náplň ekologa

Ecology vs. Ekolog je odborník v oblasti ochrany životního prostředí a ekologie. Jeho hlavním úkolem je zkoumat vlivy činností člověka na přírodu a navrhovat opatření pro minimalizaci negativních dopadů na životní prostředí. Ekolog provádí výzkumy, sbírá a analyzuje data, vypracovává plány pro ochranu přírody a hospodaření s přírodními zdroji. Často spolupracuje s orgány státní správy a veřejností, aby upozorňoval na problémy s životním prostředím a navrhoval možná řešení.

Co ekolog dělá?

Provádí terénní výzkum: Vychází do terénu, kde sbírá vzorky půdy, vody, vzduchu nebo rostlin a zvířat. Tyto vzorky analyzuje, aby zjistil, jak lidská činnost ovlivňuje přírodní prostředí. Například měří úroveň znečištění řeky nebo sleduje druhovou rozmanitost v lese.
Analyzuje data a vytváří zprávy: Shromážděná data zpracovává a vyhodnocuje pomocí statistických metod a softwarových nástrojů. Na základě výsledků připravuje podrobné zprávy, které ukazují stav životního prostředí a upozorňují na případné problémy, jako je například nadměrné odlesňování nebo znečištění ovzduší.
Navrhuje ekologická opatření: Na základě výsledků svého výzkumu navrhuje opatření pro ochranu životního prostředí. Může například doporučit, jak snížit emise škodlivých látek z průmyslové výroby nebo jak obnovit přirozené ekosystémy v poškozených oblastech.
Spolupracuje s orgány státní správy: Úzce spolupracuje s vládními úřady, místní samosprávou a dalšími organizacemi na vytváření a prosazování ekologických předpisů a politik. Pomáhá jim identifikovat problémy v oblasti životního prostředí a navrhuje zákony a nařízení, která by mohla tyto problémy řešit.
Vzdělává a informuje veřejnost: Organizuje přednášky, semináře nebo kampaně pro veřejnost, aby si lidé uvědomovali důležitost ochrany životního prostředí. Vysvětluje ekologické problémy a ukazuje, jak se může každý zapojit do jejich řešení, například tříděním odpadu nebo snižováním spotřeby vody.
Sleduje nové ekologické trendy a technologie: Drží krok s novými vědeckými poznatky a technologiemi, které mohou pomoci zlepšit stav životního prostředí. Například sleduje pokroky v oblasti obnovitelných zdrojů energie nebo nových metod čištění znečištěné vody.
Koordinuje projekty ochrany přírody: Vede nebo se podílí na realizaci projektů zaměřených na ochranu přírody a udržitelné využívání zdrojů. Organizuje týmy, plánuje aktivity a dohlíží na to, aby projekty probíhaly podle plánu. Může jít například o projekt obnovy mokřadů nebo výsadby stromů v oblasti postižené kůrovcem.

Potřebné dovednosti a vzdělání

Klíčové dovednosti zahrnují analytické myšlení, schopnost práce s daty, znalost legislativy týkající se ochrany životního prostředí a schopnost komunikace s různými zainteresovanými stranami, včetně veřejnosti, vládních úředníků a podniků. Ekolog musí být také schopen provádět terénní výzkum, sbírat vzorky a analyzovat ekologické data. Práce může zahrnovat také tvorbu a realizaci environmentálních vzdělávacích programů. Minimálním požadovaným vzděláním je vysokoškolský titul v oboru ekologie, environmentalistiky nebo příbuzných věd.

Ekolog - potřebné znalosti a dovednosti:

Čtěte také: Práce ekologa v Karlovarském kraji

Analýza a sběr dat: Schopnost sbírat a analyzovat ekologická data je klíčová pro pochopení vlivu lidských aktivit na životní prostředí. Jako ekolog budeš pracovat s různými metodami měření a statistiky.
Znalost legislativy: Musíš se dobře orientovat v právních předpisech a zákonech týkajících se ochrany životního prostředí. To ti umožní efektivně navrhovat opatření a spolupracovat s úřady.
Tvorba ekologických plánů: Navrhování opatření na ochranu přírody a udržitelné hospodaření s přírodními zdroji je jednou z hlavních náplní práce ekologa. Plány musí být realistické a vycházet z vědeckých poznatků.
Komunikace a osvěta: Ekolog musí umět dobře komunikovat s veřejností, firmami i státní správou. Osvěta a informování o ekologických problémech a jejich řešeních jsou nedílnou součástí práce.
Interdisciplinární spolupráce: Budeš často pracovat s odborníky z jiných oborů, jako jsou inženýři, lesníci nebo zemědělci. Schopnost spolupracovat a chápat jejich pohled na věc je pro ekologa zásadní.
Zájem o udržitelnost: Musíš mít hluboký zájem o ochranu přírody a udržitelný rozvoj.

Výhody a nevýhody práce ekologa

Výhody a nevýhody práce:

Výhody:
- Přispíváš k ochraně a zachování životního prostředí.
- Možnost práce na smysluplných projektech, které mají reálný dopad.
- Práce v terénu i v kanceláři, což nabízí rozmanitost.
- Neustálý kontakt s vědeckými poznatky a inovacemi v oblasti ekologie.
- Možnost spolupráce s vládními organizacemi a neziskovým sektorem.
- Práce může zahrnovat cestování do zajímavých lokalit a rezervací.
- Ekologie je stále více žádaný obor díky rostoucímu zájmu o udržitelnost.
Nevýhody:
- Náročné a zdlouhavé získávání financí na projekty.
- Výsledky práce mohou být viditelné až po delší době.
- Práce v terénu může být fyzicky náročná a závislá na počasí.
- Častá administrativa a vyřizování povolení může být zdlouhavé.
- Střet zájmů s podniky nebo politiky, kteří upřednostňují ekonomické zisky před ochranou přírody.
- Možná frustrace z pomalého pokroku při prosazování ekologických opatření.
- Potřeba neustálého vzdělávání kvůli novým legislativním změnám a technologiím.

Krajinný ekolog vs. krajinný architekt

Protože jsem krajinná ekoložka, často se dostávám k projektování krajinných návrhů. Lidé mě pak oslovují krajinná architektko, protože si myslí, že návrhy výsadby stromů, krajinné návrhy nebo návrhy vodních prvků v krajině mají na starosti krajinní architekti, což je pravda jen z poloviny. Rozdíl zkusím vysvětlit na jednoduchém příkladu.

Když bychom v krajině chtěli navrhnout tůně a výsadbu stromů, tak já jako krajinný ekolog bych měla na začátku takového projektu stát. Nejprve vyrazím do terénu a zjistím, co všechno dané území potřebuje. Jestli opravdu potřebuje a vyžaduje nový vodní prvek a výsadbu stromů. Proto provedu biologický průzkum, kdy zjistím, jací v té lokalitě žijí živočichové a jaké jsou tam rostliny, podívám se na vodní režim krajiny, jestli je tam eroze, podívám se po okolí, co tam roste za dřeviny a jak prospívají, jak stávající zeleň funguje. Výstupem průzkumu krajinného ekologa je studie. Ta je pouze jednou částí procesu projektování krajiny. Je to nejhrubší měřítko a základní rozcestník pro to, aby se dalo říct, co je v krajině potřeba udělat.

Pak nastupuje fáze pro krajinného architekta, který dokáže dát návrhu krajinného ekologa lepší strukturu a detailně jeho studii rozpracovat. Krajinný architekt velmi dobře ví, jak mají jednotlivé prvky vypadat, konkrétně je navrhne, ví, jak mají fungovat a kde přesně budou. Krajinní architekti se většinou zaměřují na daný pozemek, neřeší tolik souvislosti a spíše se zabývají vizuální stránkou návrhu.

To jsou dva příklady, kdy může fungovat spolupráce krajinného architekta a krajinného ekologa. Buď krajinný ekolog stojí na začátku celého plánovaného projektu a jeho výstupem je studie, kterou krajinný architekt rozpracuje. Anebo to může být naopak, že krajinný architekt má vypracovaný projekt a krajinný ekolog k němu napíše posudek, v němž zhodnotí, jak je projekt zapracovaný do krajiny, jestli splňuje a naplňuje potřeby krajiny.

Čtěte také: Důležitost ekologa v odpadovém hospodářství

Ekologie a klíčové druhy

Rozmotávat to klubko tvrzení o páčidlech, hvězdicích a ekologii naruby je třeba už v 50. letech minulého století. Ekologie se zabývá popisem, analýzou a studiem vztahů mezi organismy a jejich prostředím. Zní to trochu suchopárně, nicméně jako obor se dá provozovat na různé způsoby. Například Robert Paine ji dělal páčidlem. A přestože od jeho experimentů s mořskými hvězdicemi uplynulo bezmála šedesát let, učíme se o něm pořád.

Rozmotávat to klubko předchozích (pravdivých sice, ale poněkud chaotických) tvrzení - o páčidlech, hvězdicích a ekologii naruby - je třeba už v 50. letech minulého století. Tehdy totiž mezi vědci ekology začalo pozvolna dozrávat přesvědčení, že to se vztahy mezi prostředím a organismy v něm může být i krapet jinak, než se dosud předpokládalo. Ekologie si totiž celé dekády ujížděla na konceptu potravních sítí, pyramid a řetězců. Zjednodušeně řečeno: schematickém popisu, kdo koho v tom kterém systému žere.

V takové potravní pyramidě jsou tam někde dole u základny zastoupení primární producenti, nad nimi pak ční býložravci a celé to uzavírají predátoři usazení na pomyslném vrcholu. Všude, ve vodním i suchozemském prostředí, na poušti, v korálovém útese či v pralese, totiž narazíte na primární producenty. Kterých je v daném systému co do biomasy opravdu hodně. Mohou to být třeba řasy nebo rostliny získávající energii z fotosyntézy. Je pak spásají nebo na nich jinak hodují ty druhy býložravé. Těch je sice hodně, ale o dost méně než predátorů, jimž zase za potravu slouží ony. Taková idealizovaná potravní pyramida může mít X pater, může v ní figurovat Y organismů - ale v podstatě se dá nakreslit všude.

Kromě toho bylo pro uvažování bádajících ekologů po desetiletí podstatné, že stabilita takové pyramidální struktury vycházela ze základny. Mělo se za to, že procesy v ní jsou řízeny bottom-up, odspoda. Jen pro příklad: když do ekosystému patřičně necitlivě sáhnete a uberete z těch primárních producentů, bude pak chybět potrava býložravcům. A těch pak bude méně pro predátory. Celé se to sesype, protože jste vytáhli nepatrný kamínek ze základů.

V těch padesátých a šedesátých letech se tohle schematické vnímání měnilo, pozornost odborníků se začala přesouvat k vrcholku pyramidy. K pojetí, že celá ta stabilita je dost možná vlastně řízená spíš top-down. Protože jsou to predátoři, kteří regulují početnost býložravců. Nebýt predátorů, býložravci by se přemnožili a zbaštili by všechny primární producenty. Pyramida je tedy řízena svrchu a pro stabilitu ekosystému jsou podstatní predátoři. Tygři, kosatky a vlci.

Čtěte také: Životní prostředí za vlády Karla Velikého

Zastáncem toho top-down konceptu byl i zoolog a ekolog Washingtonské univerzity Robert Treat Paine III. Jehož metody byly, z hlediska tehdejších i současných konvencí, řekněme poněkud netradiční. Zastával totiž krédo: „Chceš vědět, co to opravdu dělá? Tak to pořádně nakopni a dívej se.“ A právě on svým neotřelým přístupem přispěl k nastolení onoho nového obráceného konceptu.

Vyrazil do zátoky Makah ve washingtonské Clallam County, kde od kamenného podkladu zaplavovaných tůněk začal trhat hvězdice okrové (Pisaster ochraceus). Držely pevně, takže jinak než bez páčidla to nešlo. Co s nimi bylo dál? Těžko říct, zahazoval je totiž rovnou do moře. Té surovosti se nedopouštěl bezúčelně. Hvězdice sice nevypadá ani jako tygr, vlk nebo kosatka, ale v tom příbojem zaplavovaném ekosystému zátoky Makah byla jasným predátorem. Živila se totiž slávkami kalifornskými (Mytilus californianus), které tu v trsech porůstaly kameny. Když to zkrátíme, bez hvězdic se slávky přemnožily. Sám Paine byl ale překvapený, jak moc se bez svých hvězdicovitých predátorů přemnožily.

Ještě před akcí s páčidlem žilo v zátoce Makah patnáct různých druhů živočichů. Po třech letech bez hvězdic jich tu zůstalo osm, a po deseti letech tu už žily jen slávky. Naprosto dominovaly, doslova převálcovaly celou tu příbojovou zónu tůní. Byly jich, vyjádřeno ve váze biomasy, tuny. A to přitom odtud zmizely jen desítky hvězdic okrových. Ekologický koncept top-down řízení to dost názorně ilustrovalo.

Robert Paine o tomhle experimentu s páčidlem sepsal studii, která vyšla v roce 1966 v American Naturalist, a v níž popisoval, jak jeden jediný druh může mít až neúměrný vliv na celé ekologické společenstvo. Byl si totiž vědom toho, v jakém nepoměru byly jednotky predátora, hvězdice, k tisícům jednotek býložravce, slávky.

Ta hvězdice byla pro ekosystém zátoky Makah z nějakého důvodu podstatnější a důležitější, než ledasjaký jiný predátor v nějakém jiném ekosystému. Když totiž z jiného hypotetického ekosystému odstraníte jiného vrcholového predátora (ne nutně páčidlem), ne vždycky se takhle sesype. Například, seberte kanadské řece medvědy lapající lososy, a stane se co? Nestane se nic. Seberte kanadské řece lososy, a taky se to nesesype.

V případě hypotetické kanadské řeky je tedy teoreticky možné odejmout z ekosystému jednoho nebo oba vrcholové predátory, a nestane se nic až tak zásadního. Hvězdice okrová je tedy, z nějakého důvodu, důležitější. Paine to chtěl zdůraznit nějakým přiléhavým názvem, a přišel proto s termínem "keystone species". Ten si do češtiny překládáme jako "klíčové druhy". Paine měl ale tenkrát opravdu na mysli jen ten jeden druh, hvězdici.

V roce 1974 popsal další slovutný ekolog James Estes z Kalifornské univerzity v Santa Cruz velmi podobný příběh. Stejnou roli jako hvězdice v zátoce Makah v něm hrály při kalifornském pobřeží vydry mořské. To ony, jako vrcholový predátor, strukturovaly rozmanitost života v podmořských chaluhových lesích. V roce 1974 popsal další ekolog James Estes podobný příběh. Vydry mořské, jako vrcholový predátor, strukturovaly rozmanitost života v podmořských chaluhových lesích kalifornského pobřeží.

Estes, snad proto že žádné zvíře netýral páčidlem, svou studii a vydrách a ježovkách opublikoval v prestižním žurnálu Science. Kde rozhodně nezapadla. Přála jí doba. Ve Spojených státech amerických se tehdy totiž schvaloval nový Zákon o ohrožených druzích živočichů a rostlin. A všem těm váženým kongresmanům se moc líbila ta poněkud zkratkovitá představa, že ekosystémy (řízené shora) stojí a padají s konkrétními klíčovými druhy. Druhy, které ten který ekosystém mají tak nějak pod palcem a udržují ho stabilní, v rovnováze.

Takhle totiž celá ochrana přírody vypadala velmi jednoduše. Stačí, aby ekologové odhalili v jednom každém ekosystému ten příhodný klíčový druh - hvězdice z pobřežních tůněk u zátoky Makah, vydry od kalifornském pobřeží - a ochranou těch klíčových druhů se zajistí ochrana celé biodiverzity v místě. Jak dnes asi správně odtušíte, že tak jednoduché to úplně není. Nicméně od sedmdesátých let se (nejen) američtí ekologové právě o tohle pokoušeli. Cíleně hledali ty klíčové druhy, na něž by se vztahovala přísná ochrana. Protože na nich to přeci celé stojí, ne?

Z toho keystone species se tak stalo cosi jako zaklínadlo, nová metafora pro ochranu přírody. Slon africký? Pro savany jasně klíčový druh. Ploskozubci ozobávající řasy na Velkém korálovém útesu? Určitě. Prasátka pekari v amazonských pralesích, bobři v Kanadě? Bez nich by to nešlo. Vlci, tygři, žraloci, jaguáři? Zajisté, ostatně jako všichni vrcholoví predátoři. Psouni z prérií, dusající bizoni, datlové klovající do stromů. Postupně bylo identifikováno více než 230 takových klíčových druhů a soupiska se rychle rozrůstala dál. Některé druhy se do ní zapsaly jako krajinní inženýři, zvířata plošně ovlivňující široké okolí. Jiné poskytovaly nějakou nezastupitelnou ekosystémovou funkci nebo mutualisticky „pomáhaly“ ostatním druhům. Ale čím delší ta soupiska byla, tím méně smyslu dávala. Ono poetické "keystone species" se začalo vzdalovat tomu, co měl prve na mysli Robert Paine.

Už to nebylo o neúměrně vysokém vlivu klíčového jedince na celé společenstvo. Přitom Paine sám a předlouhá řada jeho následovníků a studentů se dál zabývala bližší definicí klíčových druhů. Bez páčidla, zato ale s pořádnou porcí vytrvalosti. Počítali například, kolik jedna ta hvězdice okrová zlikviduje v tůňkách slávek. Za den, měsíc a za celá léta. Anebo na kolika ježovkách si pochutná vydra mořská. Zkrátka, jak velkou váhu ten jeden konkrétní klíčový organismus v daném ekosystému má, kolik těch jednotlivých interakcí mezi ním a ostatními druhy vlastně je. Matematicky, počtem těch doložených interakcí, pak byli schopni vyjádřit jeho osobitou „klíčovost“ (keystone-ness).

Ne tedy všude a u všech. Klíčový druh je totiž charakterizován tím, že jeho dopad na společenstvo nebo ekosystém je mnohem větší, než by se dalo očekávat na základě jeho početnosti. Taková stáda bizonů (spíše tedy historicky, než dnes) pochopitelně měly ohromný dopad na stepní/prérijní ekosystémy amerického středozápadu. Ale kolik jich taky v tom nekonečně dlouhém migrujícím stádu na tahu je? Efekt jednoho jediného bizona - jím zprostředkovaný sešlap a zdusání půdy, množství spasené vegetace - už tak ohromující není.

Jsou podstatní, to ano. Ale klíčoví? Tedy případ od případu, a to i v lokálním i širším geografickém měřítku. To je další pozoruhodný aspekt, na který Paine a jeho pokračovatelé od počátku upozorňují. Hvězdice okrová je nepochybně klíčovým druhem příbřežních tůněk zátoky Makah. Ale jakmile se z těch tůněk posunete dál do vody, tam, kde je proud a silné vlnobití? Rázem je vliv hvězdic na populaci slávek kalifornských mnohem menší. Tam už klíčovým druhem není. Klíčová je jen v těch partiích pobřeží, které jsou před vlnobitím chráněné.

A co třeba při pobřeží Aljašky, kam už areál rozšíření hvězdice okrové nesahá? Co tam drží slávky na uzdě? „Prostě nějaká jiná mořská hvězdice,“ odpovídal smířlivě Robert Paine. Chránit hvězdice okrové dává smysl v zátoce Makah. Ale dát jim univerzální nálepku klíčového druhu, který je naprosto zásadní všude po celém světě? To prosím určitě ne.

Jenže badatelé a ochránci přírody, kteří přistoupili na tu zjednodušující logiku, mu moc nenaslouchali. Nejen ke své škodě, ale i ke škodě přírody. Rozmohla se totiž představa, že tím klíčovým druhem je zpravidla nějaký „zásadní“ velký savec či vrcholový predátor. Jenže tak to, viděno poctivou biologickou matematikou sčítající interakce, není. Většina prokazatelně klíčových druhů žije v mořích. Řada z nich nemá statut vrcholového predátora. Nemálo z nich patří mezi bezobratlé. Klíčovým druhem je například obyčejný bělásek řepový (Pieris rapae).

Často ty klíčové druhy nestojí ani na vrcholu potravního řetězce, a jsou sami požíráni. Třeba cejni a vranky v řekách. Nebo krevety severní v mořích, psoun černoocasý. Od časů, kdy Robert Paine páčidlem odloupával hvězdice od kamenů v tůňkách zátoky Makah už nějaký pátek uplynul, a ekologické vědy už pokročily o dost dál. Namísto ochrany jednotlivých druhů se dnes prosazuje model ekosystémové ochrany. Celých stanovišť, jako jistější záruky ochrany biodiverzity.

Pomýlená představa, která vznikla na základě špatně pochopené studie o hvězdicích okrových, ale pořád přetrvává. A odstranit ji z myšlení ochránců přírody a politiků zatím nejde ani páčidlem. Myslete na to. Ne všechny klíčové druhy jsou opravdu klíčové. Klíčové druhy definuje jejich klíčovost, a ta závisí na kontextu.

Asociace progresivních podnikových ekologů

Do jejího čela stanul bývalý zaměstnanec Odboru odpadů Ministerstva životního prostředí, Vojtěch Pilňáček, kterého jsme požádali, aby nám asociaci přiblížil.

Proč Asociace progresivních podnikových ekologů vznikla?

Ještě když jsem pracoval na ministerstvu, setkával jsem se často s podnikovými ekology. Přicházel jsem tím do styku s informacemi z „venčí“, čehož je bohužel úředník ušetřen. Ty informace mne kolikrát překvapily. Tak mne napadlo, že by vlastně bylo fajn, kdyby podnikoví ekologové mohli předávat podněty ministerstvu nějakým ověřeným přitom prostým a administrativně nesložitým způsobem.

Ministerstvo ten hlas z praxe musí mít. Je často zatížené různými tlaky. Přemýšlel jsem se, zda nějaká taková asociace existuje. Když jsem odešel z pozice úředníka na ministerstvu do společnosti Cyrkl, napadlo mne, že nyní je ta pravá chvíle pro založení asociace a že já bych mohl být tou osobou, která propojí ministerstvo s praxí v segmentu, které reguluje.

Proč zrovna progresivní ekologové?

Podniková ekologie je o tom, že se musí dodržovat všechny zákony, platná legislativa, což by mohlo stačit k tomu, aby podnik plnil vše jak ukládá zákon. My bychom ale chtěli dělat víc. Nejen dodržovat to, že odpad má skončit v nějakém zařízení, které je schválené, ale trošku se zamýšlet i nad tím, co se s ním vlastně děje a hledat ty cesty k tomu, aby třeba nekončil na skládce, aby se využil nějakým způsobem líp. A proto to slovo „progresivní“.

V oblasti odpadů je pro nás prioritou jejich využití. Jejich reálné využití, ne to papírové. Pokud se třeba podíváme do oblasti stavebních a demoličních odpadů, úplně veselé to není. ČR reportuje Evropské komisi využití téměř 100%. V reálu tady máme obrovské haldy, kde jsou stavební odpady deponovány a jejich využití je přinejmenším diskutabilní.

Určitě se budeme a již se zabýváme definicí odpadů, máme veliký zájem o vedlejší produkty, o přechod odpad - neodpad. Chceme vnést do legislativy trochu světla. Z pohledu praxe a subjektů, které se legislativou musí řídit je mnohdy nejasná a mlhavá. Zkrátka pomoci přiblížit praxi regulátorovi. Pomoci mu nastavovat pravidla tak, aby si všichni mohli být jistí tím, co dělají a nemuseli se pořád bát, jestli to je v pořádku nebo není. Obecně jeden z velkých cílů naší asociace je vyjasňovat si věci se státní správou.

Jak tedy činnost bude vypadat, aby jste se mohli tím vším zabývat?

Rád bych, aby asociace fungovala v podstatě ve třech oblastech. Jedna je sdílení zkušeností uvnitř asociace. Takže pokud vyvstane nějaký problém a někdo z kolegů podnikových ekologů už podobný řešil, může své zkušenosti sdělit.

Další a veledůležitou oblastí, aspoň dle mého, je zprostředkovat podnikovým ekologům pravidelnou komunikaci se státní správou. Takže budeme sbírat konkrétní dotazy a problémy, budeme-li vědět sami interně, tak si to vyřešíme sami, a pokud ne, tak bychom to předávali na příslušné orgány a komunikovali s nimi tak, aby se to vyřešilo.

Třetí a neméně důležitou činností bude spolupráce s akademickým sektorem. Pokud chce nějaká firma dělat něco úplně nového, tak často je potřeba provést nějaká studie nebo nějaká analýza a tam, si myslím, že bude pro tuto spolupráci docela velký prostor.

Bylo by ale dobré zdůraznit, že vše, co bude asociace řešit, budou určovat především potřeby členů.

Co musí podnikový ekolog splňovat, aby se mohl stát členem?

Stačí se přihlásit přes registrační formulář, který máme na stránkách na APPE.cz A my potom prověříme, zda to je skutečně podnikový ekolog nebo odpadový hospodář. Tak to máme definováno ve stanovách.