Historie Sklárny Josefův Důl (Josefsthal)

Nejmladším osídlením obce Josefův Důl je sklárna Josefův Důl. Tato vznikla, když byla v roce 1822 opuštěna sklárna kláštera ve Schläglu v blízkém Sonnenwaldu.

Tehdejší sklářský mistr Johann Plechinger odstoupil a louky a pole byly v aukci přenechány k používání zůstavším usídlencům.

Jeho zeť Leopold Schmudermayer uzavřel dne 10. září 1822 smlouvu o stavbě sklárny s knížetem Schwarzenbergem. Tímto kontraktem bylo Leopoldovi Schmudermayerovi umožněno postavení sklářské provozovny, včetně k tomu náležejících vedlejších budov v Bärnlochwaldu (Medvědobrložský les) pod plavebním kanálem, a to na vlastní náklady.

Stavební dříví dostal za cenu stávající sazby pro poddané s 1/4 jako podpůrným příspěvkem jako odpis. Zvýhodnění se vztahovalo na stavbu sklárny, brusného mlýna, obytných a hospodářských budov pro podnikatele a deseti obytných domků pro 20 huťařských rodin a sklářů.

Za toto požadovalo panství roční nájem za pozemky ve výši 5 zlatých. Huť byla povolena pouze k tomu účelu, aby zpracovávala z těžby pro plavbu zbylé nesplavitelné odpady a zbytky, potom na zemi ležící nebo ještě stojící suché, nahnilé a staré kmeny, aby tyto neshnily a jejich zpracováním aby byla připravena půda pro novou kulturu.

Čtěte také: Efektivní nakládání s odpady

Dřevo pro provoz hutě muselo být zpracováváno vlastními dělníky a ne knížecími dřevaři, a to ročně 1.500 sáhů v polenech o délce 2 1/2 střevíce. Cena pro prvních deset let byla za jeden sáh tvrdého dřeva 1 zlatý, měkkého 45 krejcarů a nahnilého 24 krejcarů.

Mohlo být používáno plavby kanálem a po Vltavě. Huťští lidé dostávali dřevo proti zaplacení a pro chov dobytka jim bylo přiděleno 60 korců luk za nájemné.

Huťské rodiny byly povinovány robotou jako poddaní, cizinci platili za ochranu. Nyní byla sklárna vystavěna, ale větrná smršť strhla střechu osoby nacházející se v huti byly sice zraněny, ale vyvázli životem.

Přesto ale stála huť opět brzo. Dne 2. prosince 1822 byla místním duchovním, za velké účasti vysvěcena a dne 3. prosince byla za doprovodu hudby zahájena práce.

Nová sklárna dostala jméno "Josefův Důl" podle jména pozemkového pána Josefa, knížete ze Schwarzenbergu. Leopold Schmudermayer (zemřel dno 31. července 1824, jeho manželka Theresia zemřela dne 13. června 1826) byl proslulý svými všestrannými vědomostmi, uměleckou zručností, chemickou praxí a velkým přehledem.

Čtěte také: Pěstování bobkovišně 'Otto Luyken'

V letech 1824 a 1825 byla postavena potřebná obydlí pro foukače a brusiče, pila a hostinec. Po Leopoldovi Schmudermayerovi nastoupil jeho syn Johann, který zemřel dne 15. března 1842. V roce 1838 se oženil s Marií, dcerou Josefa Zulehenera, měšťana a obchodníka s plátnem v Aigenu č.6.

Vdova Marie Schmudermayerová se provdala v roce 1845 za Franze Rizyho, který vlastnil sklárnu až do roku 1863. V tomto roce koupil Karl Stölzle, sklářský továrník v Nadelbergu, pro svoji dceru Amalii, provdanou za Josefa Palfingera, syna měšťana a jircháře Josefa Palfingera v Schärdingu, sklárnu.

Majitel sklárny zenřel dne 31. března 1892. Dne 7. ledna 1893 přešla sklárna pod knížecím dohledem do režie věřitelů. Ředitelem se stal Karl Belohoubek. Dne 8. října 1894 byl provoz zastaven a 200 osob odešlo pryč.

Na první exekuční prodej se nedostavil žádný zájemce. Dne 5. prosince 1895 byla sklárna prodána Stölzlovi za 8.001 zlatý a dne 19. května 1895 byla slavnostně vysvěcena nově postavená pec za přítomnosti správců E. Wagnera a Johanna Fuchse a všech dělníků.

Když byl v Sonnenwaldské sklárně s konečnou platností koncem prosince 1900 zastaven provoz, byla v Josefově Dole postavena také pro zrušenou sklárnu v Černém Údolí (okres Kaplice) pec na rovnání skla pro 3 dělníky, která ale nebyla uvedena do provozu.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově

V roce 1902 byla dána do provozu nová brusírna poháněná benzinovým motorem a dne 25. května 1913 jeden pantograf. Vyrábělo se servisní sklo, vrstvené sklo a všechny druhy váz. Dodávky až do roku 1922 směřovaly do celého světa.

Když dne 19. března 1898 zemře! Rudolf Stölzle, byl podnik změněn na akciovou společnost a to od 1. ledna 1899. V. roce 1907 přišel do Josefova Dolu jako správce Julius Wotzel.

Huť byla nyní v nepřetržitém provozu od roku 1896 do 31. prosince 1916. Protože ale všichni dělníci museli narukovat, byl ve sklárně od 31. prosince 1916 zastaven provoz a to až do 12. listopadu 1919. Pak byl opět zahájen plný provoz: 1 skelná pec, 3 brusírny, 1 leptárna, 1 malírna, 1 tavírna a 1 opukovna.

V důsledku vysokých mezd, daní a režie byl provoz sklárny opět ke dni 29. prosince 1922 zastaven. Do této doby zde bylo zaměstnáno 181 dělníků a to 15 sklářů, 34 pomocníků, 12 nanášečů, 2 vyučenci, 2 taviči, 6 dmychačú,3 soustružníci a pomocníci , 3 uhlazovači břitů, 3 baliči, 3 opukávači, 2 taviči, 1 strojník, 1 topič, 4 třídiči, 2 malíři skla, 2 leptači skla, 8 brusičských mistrů, 15 brusičských pomocnic, 9 učňů, 20 továrních dělníků,1 stoupař, 3 výrobci pánví, 1 výrobce beden, 1 výrobce dřevené vlny, 1 přiřezávač prken, 6 kočích, 1 truhlář, 1 dozorce, 2 noční hlídači, 1 kovář, 1 zámečník a 15 dělníků na denní mzdu.

Dne 24. května 1929 zde zemřel správce Wotzl, dne 31. května 1921 přisel do Josefova Dolu Otto Beran jako správce a byl zde až do dubna 1925. Dolní brusírna byla od 7. listopadu opět v provozu se 4 mistry, 5 pomocníky a 6 učni.

Uvedením pece do klidu utrpěla hodně obec a také okolí, zvláště to pocítili obchodníci. Poslední vedoucí Heinrich Rodinger se snažil udržet v provozu alespoň brusírnu.

Zdroj: Z knihy Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde Franz Petschl Překlad pan Stanislav Jagr "Historie jedné obce Šumavské obce" 1993

Těžba železné rudy na Vrátsku

Od roku 1850 do roku 1924 byly osady Líšný 2. díl a Libentiny součástí obce Vrát, takže propojení obou s osadou Vrát bylo mnohem těsnější než v pozdější době, a je proto přirozené, že v seznamech pracovníků z let 2. světové války je uvedeno mnoho jmen zaměstnanců z obce Líšný.

Doly se navíc nacházejí v těsném sousedství obce Josefův Důl. Pokud budete mít zájem, můžete se vydat na jejich hledání.

Vyhledávání a zpracování kovonosných rud se dělo v podhorských oblastech již od pradávna. Podle historika J. V. Šimáka má těžení rud spolu s hledáním vzácných minerálů své počátky snad již ve 14. století i v okolí Kozákova.

Zápis ve Dvorských deskách o místech Hamerstein a Brod tomu nasvědčují. Zdá se, že hornictví a zpracování - hamrování železné rudy na Brodsku bylo již v 15. a 16. století dosti významné.

Z listinných dokladů MV z poloviny 16. století lze doložit existenci 5 "Hamrů" v Brodě a okolí. Faktem zůstává skutečnost, že dolování železné rudy na Vrátsku bylo nejen nejstarší, ale i nejvydatnější, opakovaná těžba je zaznamenána ještě v 19. a 20. století.

Pozdější známé a písemně již doložené dolování železných rud na Vrátě bylo následující:

• V letech 1856-1858 to byla Krkonošská horní společnost (Riesengebirge Berkbau Gesellschaft) -V. Lanna, Albert Klein a Jan Liebig. Zkušební dolování bylo zahájeno na starém těžišti, kat. č. 781 na starých "Šachtách" a jejich okolí, na kraji lesa, a to šachtou a snad i štolou.
• V letech 1889-1892 těžila Hornoslezská železniční akc. společnost (Oberslezisches Eisenbahn Akc. Gesellschaft). V této fázi dolování, dle vyprávění účastníka a důlního štaigra Josefa Krůfa z Vrátu, byla v západním rudním výskytu vyvedena štola "Alexander", 225 m dlouhá, na kat. č. 791- Havírně a další štola pojmenovaná "Hermann",125 m dlouhá, na východním rudním výskytu, na kat. č. 903 "Na Havírně - Bahnišťatech" u lesní cesty z Vrátu k poříčskému mostu. K této štole byla vysoko v polích hloubena pomocná šachta, která již nebyla dokončena.

Podle vyprávění pamětníka Krůfa bylo dolování dost veliké a slavné. Havíři slavili dvakrát ročně na dny svých patronů sv. Barbory a sv. Prokopa "Havířské slavnosti". Tyto dny se nepracovalo, byly placeny jako pracovní.

Havíři se vypravili ve svých slavnostních uniformách průvodem do Brodu do kostela, kde byla držena slavná mše svatá, jako díkůvzdání. Ostatní obyvatelé města i vsí se k nim připojili a nadšeně je zdravili hornickým "Zdař Bůh"! Odpoledne se pak pořádaly v hostinci u Kocourů na Vrátě slavnostní koncerty a různé atrakce, večer pak taneční veselice.

Vydání se slavnostmi spojená byla placena důlním podnikem. Tyto slavnosti byly v okolí ojedinělé a zvláštního významu, sešlo se na nich značné množství návštěvníků. Vchody do štol byly ozdobeny chvojím a doly byly v tento den přístupny veřejnosti.

V letech 1916-1918 firma Petzold a spol. Vídeň - Železárny Komárov zahájila opět hornické práce na ložisku Vrát a Štípek. Podle zpráv bývalých horníků a důlních dozorců Krůfa a Koutského, protokolů o propůjčce důlních měr Pankrác I - IV a V - VII a posudků prof. Dr. Kettnera z roku 1921, se v oblasti kutacího kruhu počalo s otevřením a zmáháním staré štoly "Alexander" pod technickým vedením Ing. Dr. Jana Brože z Vrchlabí a později npor. E. Uhlíře ze Staré Paky.

Po odkrytí štoly do délky asi 160 m byla sledována boční směrná chodba k SV, kde dosahovala ruda mocnosti 0,80 m a byla položena zarážka pro žádost o propůjčení dalších důlních měr. Při úřední prohlídce dne 24. 4. 1918 dosáhla směrná chodba délky 32 m.

V zimě roku 1917/18 byly raženy další štoly a překopy do jižního boku a ve vzdálenosti asi 8 m byla zastižena chodba z let dolování 1889-92, kde bylo porušené - vybrané hlavní ložisko rudy. Celkem bylo v dolech zaměstnáno na 50 osob včetně žen na povrchovém třídění rudy.

Zaměstnání v dolech bylo tehdy vítaným přínosem místnímu obyvatelstvu. Jistý měli nejen výdělek za války a muži byli zproštěni vojenské povinnosti, ale především všichni dostávali zvýšené příděly potravin. Místní rolníci a majitelé lesů dodávali dolům dřevo na výztuhy a odváželi těžkými koňskými potahy rudu od dolů na skládku a dále na vagónování na nádraží do Železného Brodu. Celkem bylo vyexpedováno asi 50 až 60 vagónů železné rudy.

Hornina byla odstřelována Dynamonem a Chlorantitem. Koncem I. světové války, roku 1918, byl nákladný výzkum a další těžení předčasně ukončeno. Štoly a šachty byly opět zajištěny zabetonováním a zasypáním.

Je zřejmé konstatovat, že vojenské úřady a výrobci válečné výzbroje si začátkem války vždy zajišťují surovinu, železnou rudu, velkou investicí a koncem války tyto své zájmy klidně opustí a doly zavřou.

Zatím poslední a největší dolování železné rudy se ve vrátském revíru odehrálo v letech 1940-1944, kdy zde provozovala těžbu železné rudy na firma Zbrojovka Ing. František Janeček, Praha - Nusle. Janeček získal počátkem roku 1940 koupí důlní míry Pankrác, Vrát a Sophia (Štípek) od dřívějšího provozovatele firmy Petzold.

Zbrojovka Janeček byla známá předválečnou velkou a úspěšnou výrobou motocyklů "Jawa". Továrník Janeček se chtěl věnovat i hornictví, a tak si zajistit surovinu pro své slévárny v Týnci nad Sázavou z vlastního a nezávislého dolu.

V polovině dubna r. 1940 byl zahájen předběžný průzkum v oblasti starých důlních prací na Vrátě a také na Štípku (pod Dlouhým). Magnetometrická měření vedl Ing. C. Bauman a geologický průzkum půdy a rudy řídil za pomoci prvních 8 zaměstnanců Dr. Ing. Roth. První průzkumné výkopy byly zahájeny na povrchovém terénu na Štípku.

Od května r. 1940 se počalo pracovat již bez přestávky v dolových mírách na Vrátě, pod vedením naddůlního Františka Kutěny s dalšími nově přijatými 32 dělníky. Postupně byli přijímáni další pracovníci - havíři i správní úředníci, zřízena důlní kancelář s vedoucím správy a účetním p. Wundererem a dalšími dozorci na dolech.

Na vrátském výskytu byly práce zahájeny na znovuotevření staré štoly Alexander a přilehlých chodeb a šachtic Na havírně a Na šachtách (tj. území pojmenované po starých důlních kutištích). Na parcele č. kat. 781 byla později vyhloubena nová hlavní šachta "Dagmar" (pojmenovaná po dceři továrníka Janečka).

Na povrchovém pracovišti dolu na Štípku bylo z příkazu železárny v Týnci nutno vytěženou rudu třídit dle jakosti a roztloukat na zrna cca 7-8 cm pro velký obsah křemene. Později se pro nejakostní rudu a pracnou úpravu veškeré práce s dolováním úplně zastavily a osazenstvo bylo převedeno do oblasti vrátského dolu.

Pro vzrůstající potřeby dolu na Vrátě bylo zavedeno elektrické připojení, zavedeno elektrické osvětlení a další strojní vybavení. Zřízeny byly vlastní pomocné provozy, tesařská dílna, kovářská dílna a malá chemická laboratoř na sledování obsahu železa v rudě, kompresor a zařízení na používání pneumatických kladiv pro práci v porubě.

Důlní práce se stále rozšiřovaly, počet pracovníků stoupal až na 72 dělníků - havířů. Na těžební věži nové šachty "Dagmar" byla zřízena výtahová klec pro dopravu materiálu a také signální zařízení pro větší provoz. Pracovalo se na 2 i 3 pracovní směny po 8 hodinách.

Dělnictvo bylo rozděleno na pracovní kategorie kopáčů v úkolu 60-70 korun za směnu, vozačů 42-60 korun, dřevičů 46 korun a řemeslníků s platem 48 korun za směnu. V roce 1942 byl na dolech největší provoz. Pracovalo se na dobývání rudy v porubech na hlavním ložisku i ve vedlejších nalezištích rudy.

Hlavní šachta Dagmar byla v hloubce 30 - ho obzoru (m) propojena na štolu Alexander a na ostatní chodby a štoly z šachet. Tím vznikl jednotný důl se třemi oddělenými východy. Na šachtě Dagmar se dobývalo směrným stěnováním na zával. Asi 7 m nad stropem 30 - ho obzoru byly v ložiscích zastiženy "stařiny" z dřívějších starých rubání.

Pod 30 - tým obzorem šachty Dagmar vznikl celý systém chodeb a spojek na rubání rudních mocností. Z 30 - ho obzoru byla také vedena štola na SV směrem k východnímu nalezišti staré štoly Hermann až do délky 53 m. Dále bylo rubání zastaveno, poněvadž došlo k silnému průvalu vody a štola musela být zahrazena.

V létě r. 1943 bylo vnitřní pomocnou šachtou dosaženo největší hloubky dolu 78 m od ústí šachty Dagmar. Celý důl byl značně zavodněn spádovou vodou z Vrátské plošiny a musel být spádově i nuceně elektrickými čerpadly odvodněn do spádové štoly Alexander a dále do Širokého potoka k Jizeře.

Při práci v porubu dne 26. března 1942 před 18. hod. byli zasypáni dva horníci v druhé směně, Karel Hoření z Vrátu a František Klápště z Prosíček. To byla nejsmutnější událost vrátského dolování.

Na severovýchodním vrátském výskytu, tj. na pozemkové trati "Končiny" na parcele. č. 903 byly rovněž prováděny výzkumné kutací práce (nedaleko důlních měr Pankrác III a IV). Po předchozích geomagnetických měřeních bylo opět zahájeno zkušební kutání, překopy v šachtách, a hlavně také jádrovými vrty kolmými, šikmými i horizontálními, dále fyzické průzkumy půdy a rudy. Nejdelší vrt byl do hloubky 34 m. Celková délka vrtů byla cca 80 m.

tags: #dul #otto #odpad

Oblíbené příspěvky:

• Zkušenosti s Ostefit
• Typy a využití dřevěných košů
• Zázraky přírody v nás
• Vzdělávání v oblasti ekologie
• Třídění odpadu v ČR