Ekologická valence: Tolerance organismů k faktorům prostředí

Harmonická existence každého organismu závisí na prostředí, ve kterém žije. Jedná se o určitou teplotu, vlhkost, potravu nebo její zdroj, charakter stanoviště apod. Ekologická valence je právě organismem tolerované rozmezí působení určitého faktoru.

Ekologické faktory limitují výskyt organismů a podmiňují tak jejich geografické rozšíření. Mají vliv na populační dynamiku, například na rozmnožování, úmrtnost a migraci, a tím tyto faktory způsobují rozdíly v populačních hodnotách. Ekologické faktory také podporují vznik různých adaptací (ekologických forem či ekotypů).

Členění ekologických faktorů

Členění, které nám říká, jaké jsou základní ekologické faktory, rozlišuje:

• faktory abiotické (působení těchto ekologických faktorů se mění v prostoru, např. u expozice svahu, a čase, např. sezonalita)
  • světlo
  • teplota (mráz)
  • srážky
  • půdní vlhkost
  • půdní reakce
  • typ podloží
  • oheň
• faktory biotické
  • mezidruhové a vnitrodruhové vztahy
  • populační dynamika
  • antropogenní vlivy

Ekologická valence a amplituda

Podle definice Hesseho z roku 1924, je ekologická valence druhu určena vzdáleností mezi minimem a maximem působení ekologického faktoru. Ekologická valence je tedy rozmezí určitého faktoru (např. teplota), v jakém je druh schopen přežívat.

Ekologická amplituda je definována jako míra tolerance organismu vůči vnějším podmínkám, v podstatě jde tedy o pojem, který se používá s ekologickou valencí zaměnitelně.

Čtěte také: Co nabízí Ekologická poradna Dr. Landy?

Pokud je hodnota ekologické valence na optimálním bodě (dostatek potravy, optimální teplota prostředí, optimální vlhkost pro daný druh) organismus nebo populace nejlépe prospívá.

Druhy organismů lze dělit podle vztahu k ekologické valenci (či amplitudě) v základu na:

• stenovalentní druhy = organismy s úzkou valencí k určitému ekologickému faktoru (specializované na specifické podmínky)
• euryvalentní druhy = organismy s širokou valencí k určitému ekologickému faktoru (schopné přežívat v rozličných podmínkách)

Euryvalentní druhy mají široké rozpětí ekologické valence, to znamená velkou toleranci k danému faktoru, jsou to druhy ekologicky nenáročné a obývají různá stanoviště (pole, lesy, louky). Naopak stenovalentní druhy mají ekologickou valenci nízkou a tím i míru své tolerance k výkyvům, jsou to druhy specializované.

Příkladem překročení meze ekologické valence jsou některé introdukované druhy dřevin v ČR, které u nás dosahují vysokého věku, ale nejsou schopny vlastního rozmnožování, např.

Koncept ekologické niky

Ekologická nika je podle původní definice Grinella (1917) soubor podmínek ve kterých může daný druh existovat. Těmito podmínkami se rozumí zejména fyziologická tolerance k faktorům prostředí, morfologické limity organismu a interakce s jinými organismy.

Čtěte také: Postupy likvidace nebezpečného odpadu

Další definice z roku 1924 od Eltona podtrhuje potravní chování druhů a vliv druhu na prostředí, ve kterém žije. Ekologickou niku vyobrazuje jako funkční roli druhu v potravním řetězci a dopad této role na prostředí.

Hutchinson (1944) poté mluví o ekologické nice jako o sumě všech ekologických faktorů, které působí na organismus. Nika v tomto pojetí je pak definovaná jako region n-dimenzního superobjemu, ve kterém je n-množství os tvořeno gradienty různých ekologických faktorů.

V konceptu ekologické niky rozlišujeme:

• ekologickou niku fundamentální = ekologická nika teoretická, bez vlivu konkurenčních organismů
• ekologickou niku realizovanou = ekologická nika skutečně realizovaná, zmenšená v některých oblastech vlivem konkurenčních druhů

Ekologické zákony

Ekologické zákony zahrnují různé principy, které popisují vztahy mezi organismy a prostředím. Mezi ně patří:

• Zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima: Ellenbergův zákon rozdílného ekologického a fyziologického optima praví, že ekologická amplituda druhu je jiná (zpravidla užší) než potencionální fyziologická amplituda. To je zpravidla způsobeno konkurenčními organismy, které jsou v daných podmínkách úspěšnější.
• Liebigův zákon minima: Liebigův zákon minima vznikl již v roce 1840 a říká, že růst rostlin je limitován prvkem s nejnižší dostupností. Později byl zákon minima rozšířen na obecný model limitujících faktorů pro všechny organismy.
• Zákon substituce faktorů: Ekologický zákon substituce faktorů vyjádřil v roce 1925 Lundegårdh a částečně jde proti zákonu minima. Tvrdí totiž, že nedostatek některých z ekologických faktorů může být nahrazen některými jinými, které jsou dostatečně abundantní. Například přebytek světla může částečně kompenzovat nedostatek tepla.

Ellenbergovy ekologické indikační hodnoty

Ellenbergovy ekologické indikační hodnoty (zkratka EIH) jsou vyjádřeny pomocí ordinálních stupnic, které byly definovány Ellenbergem a jeho kolegy v roce 1991. Tyto indikační hodnoty ukazují optimum druhu na gradientu sedmi ekologických faktorů. Hodnoty jednotlivých taxonů upravili a rozšířili pro české prostředí Chytrý a jeho kolegové v roce 2018.

Čtěte také: Strojírenství a ekologické předpisy

tags: #ekologicka #valence #priklad

Oblíbené příspěvky:

• Právní úprava vypouštění zvířat
• Studie toku Ostravice
• Svoz odpadu v Zášové – harmonogram
• Průkopník větrné energetiky v Jindřichovicích
• Rodinná zábava v přírodě