Jindřichovice pod Smrkem, ležící za Jizerskými horami na hranici s Polskem, jsou mezi nadšenci do zelené energie známé jako první český průkopník větrné energetiky. Po 2. světové válce, kdy došlo k vysídlení Němců, téměř zanikly, ale v 60. letech se sem život pomalu začal vracet. Sami místní někdy říkají, že je většina republiky vnímá jako vesnici na území nikoho.
Představujeme vám obec, která jako první v České republice připojila do sítě větrné elektrárny. Počátkem nového tisíciletí postavila obec Jindřichovice pod Smrkem na louce dvě větrné elektrárny. I přes počáteční pochyby místních se alternativní přístup k energetice vyplatil a zelená energie je dnes součástí identity obce. Ta s ní hospodaří natolik úspěšně, že obyvatelům poskytuje i dotace na jejich vlastní environmentální projekty.
Stavění turbín větrných elektráren sem přineslo v roce 2003 spoustu pozornosti. „Když se to stavělo, tak jsme tady sehnali sedačky z nějakého starého kina - postavily se do řad a lidi seděli a koukali, jak to jeřáb zvedá nahoru,“ s úsměvem vzpomíná Luboš Salaba, místostarosta Jindřichovic, který byl u počátku energetické revoluce v obci. Sám se přistěhoval z Liberce a z počátku zde pracoval právě na inženýringu obnovitelných zdrojů.
Dnes se Luboš Salaba stará Jindřichovicím o vše, co se týká energie. Zajišťuje její nákup, prodej i úsporu. „Vyrábíme obnovitelnou elektřinu a tu se samozřejmě snažíme co nejlépe prodat. A zároveň nakupujeme také elektřinu pro vlastní spotřebu s přihlédnutím k hodnotám naší obce - tedy tak, aby byla co nejvíce zelená,“ dodává Salaba. Zbytek peněz v Jindřichovicích převádí do fondu životního prostředí, ze kterého si občané žádají o dotace na vlastní environmentální projekty. Právě ten podle Salaby zafungoval jako něco, díky čemu se jindřichovičtí začali se svými větrnými turbínami více identifikovat.
Místní větrný park má výkon po 600 kW a stožáry mají výšku 65 metrů. Rotory jsou vyhřívané proti námraze.
Čtěte také: Obnovitelné zdroje energie v muzeu
Zelená energie dala obci nový impuls k rozvoji a přivedla sem také spoustu nových obyvatel, kteří vyznávají alternativní životní styl. „Jaroslav Dušek tady objevil místo pro svůj baráček, který vybavil Trombeho stěnou, což je taky jeden z obnovitelných zdrojů energie. A za ním sem taky přišlo hodně lidí,“ vypočítává Luboš Salaba.
Díky podpoře Libereckého kraje mohou návštěvníci absolvovat exkurze po jednotlivých obnovitelných zdrojích na území Jindřichovic. Byly vytvořeny pracovní listy, které se skládají z informačních karet jednotlivých obnovitelných zdrojů (OZE) na území obce Jindřichovice p. S. a desek pracovních listů, kde je uvedena mapa, na základě které se návštěvníci mohou orientovat na území vesnice.
Na jednotlivých stanovištích jsou umístěny informační tabule s popisem zdroje, principem fungování a konkrétními technickými parametry. V případě větších skupin probíhá exkurze na místě a součástí je výklad o jednotlivých zdrojích a projektech. Tyto informace pomáhají účastníkům s vyplněním jednotlivých částí pracovních listů. Každá karta obsahuje: podrobný popis zdroje a projektu, princip jeho činnosti, nákresy, fotodokumentaci, aktivní část pro návštěvníky, tj. kvízy, doplňovačky, atd. Pracovní listy si absolventi programu mohou ponechat a využít je např. pro studentské práce ve škole atd. Cílovou skupinou jsou žáci 2. stupně ZŠ a studenti SŠ.
Vesnička provozuje i Ekologické informační centrum. Takže všechno je tu zelené nadruhou. Ve vesničce funguje taky Muzeum života před průmyslovou revolucí (kde se naopak snaží fungovat úplně bez elektřiny :-).
Žijící skanzen Jindřichovice pod Smrkem, situovaný v Libereckém kraji, není hrad ani zámek, ale areál s dobovými budovami a technickými památkami, které oživují historii a kulturu regionu Jizerských hor. Skanzen představuje tradiční podhorské domy, řemeslné dílny a je známý zejména díky unikátní expozici Historických hasičských stříkaček a záchraně lidové architektury. Muzeum je důležitým centrem pro uchování technické a kulturní historie.
Čtěte také: Zkušenosti s ekologickým domem
Žijící skanzen Jindřichovice pod Smrkem se nachází v obci Jindřichovice pod Smrkem, na adrese Jindřichovice pod Smrkem 1. Autem je přístup ze silnice I/13 nebo II/291. Parkování je možné na bezplatném parkovišti u obce. Autobusová doprava má nejbližší zastávku Jindřichovice pod Smrkem, nám., která je v pěší vzdálenosti. Železniční stanice Jindřichovice pod Smrkem (trať 039) je vzdálena asi 1 km. Muzeum je otevřeno v sezóně od června do září.
V blízkosti skanzenu můžete navštívit historické město Frýdlant s Frýdlantským zámkem a Lázněmi. Navštívit můžete také Město Liberec s Radnicí Liberec a botanickou zahradou. Zajímavá je i Rozhledna Smrk u obce Smrk, která nabízí výhled na Jizerské hory a okolí.
Větrné mlýny jsou přímými předky větrných elektráren. Jejich existence je ve světě doložena více než 3 000 let, na našem území se objevily ve 12.-13. století. Mlýny pak síly větru využívaly pomocí tlaku proudícího vzduchu na vhodně natočené lopaty (křídla).
Technici rozlišují dva základní typy větrných mlýnů: Holandský typ měl tvar válcovité nebo kuželovité stavby z kamene nebo cihel a proti větru se natáčela jen střecha s osou křídel, uložená na spodní pevné části stavby na kolečkách nebo válečcích. Sloupový nebo též německý typ mlýna je celodřevěná stavba ve výšce podlaží prvního patra otočně uložená na středovém sloupu. Proti větru se zpravidla natáčela pomocí ukotvených rumpálů, zřídka silou zvířat nebo několika lidí.
V obou typech - holandském i německém - se otáčivý pohyb křídel přenáší hlavním hřídelem a dřevěnými převody, tvořenými tzv. palečným kolem a menším kolem cévovým.
Čtěte také: Jindřichovice: Odpadové novinky
Ve Slezsku se vyskytuje i zajímavý typ malých mlýnků s turbínou. Většinou jde o jednoduché dřevěné stavby obdélníkového půdorysu o rozměrech okolo 2 m ×3 m. Střechou prochází osa ocelové větrné turbíny typu Eclipse, kterou lze natáčet proti větru. Turbína bez dalších převodů přímo pohání mlýnské složení.
Jsou typické pro oblast severní Moravy a na malých hospodářstvích, většinou tzv. kovozemědělců, sloužily ke šrotování obilí pro krmení dobytka. Po několikanásobném semletí a přesívání mohla být vyrobena i mouka.
Tyto mlýnky vznikaly v prvních třech desetiletích 20. století, kdy jich bylo postaveno několik stovek.
Principu uvedených typů se vymyká větrný mlýn v Ruprechtově, a to díky unikátní tzv. Halladayově turbíně, která mlýn poháněla. Vynález amerického farmáře doputoval až na Moravu, kde se vyskytovala necelá desítka takto poháněných mlýnů.
Jedině v případě Ruprechtova se však majitelům ve spolupráci s odborníky z technického muzea v Brně podařilo podle starých fotografií a nalezených konstrukčních prvků identifikovat a vyrobit repliku původní turbíny a osadit ji nad střechu mlýna. S velkou pravděpodobností jde o jedinou Halladayovu turbínu na větrném mlýnu nejen v Evropě, ale i na světě.
Halladayovu turbínu v Ruprechtově tvoří věnec 16 sekcí žaluzií, jejichž naklápění do účinné polohy centrálně ovládají táhla ze mlýna. Oproti ostatním mlýnům, u nichž bylo třeba výkon regulovat přidáním nebo odebráním výplní v kostře křídel - přičemž musel být mlýn vždy zastaven -, v Ruprechtově byla možná regulace za chodu.
Nejvíce větrných mlýnů se dochovalo na Moravě a ve Slezsku, v oblasti vymezené městy Ostrava, Zlín, Brno, Olomouc a Opava. Zajímavých je i 13 větrných mlýnů v oblasti Frýdlantského s Šluknovského výběžku v severních Čechách.
Muzea pečují a provozují čtyři mlýny. Celkem je pravidelně nebo občas přístupných 19 mlýnů, ať už ve vlastnictví obcí nebo jednotlivých majitelů. Některé mlýny byly přestavěny na soukromá obydlí, penzion nebo restauraci.
Návštěvníky mlýnů s dochovaným vnitřním vybavením bezesporu zaujmou dřevěné převody, tvořené mohutným palečným kolem a menším kolem cévovým. To vše je ukázkou ruční kusové práce „sekerníků“, rozměry a detaily zařízení se liší mlýn od mlýna.
Sestava kromě převodu „dorychla“ zajišťovala přeměnu horizontálního otáčení hlavního hřídele s rotorem (listy, křídly) do vertikálního otáčení pohonu mlýnských kol, případně i dalších strojů ve mlýně.
Hrubost mletí regulovalo další zařízení, tzv. „lehčení“. To spočívalo v regulaci mezery mezi spodním (pevným) a horním (otáčejícím se) mlýnským kamenem. Mlýnský kámen vážil i několik stovek kilogramů, díky systému pák však bylo možné mezeru mezi kameny regulovat pákami z jednoho místa a doslova jedním prstem.
Při hrubém mletí vznikal ze zrna šrot, používaný ke krmení hospodářských zvířat, pro mletí na mouku však bylo třeba celý proces několikrát opakovat; to pak mlynář s každým pytlem musel opět po strmém schodišti vystoupat k násypce nad mlýnskými kameny a postupně popsaným pákovým systémem ubírat šířku mezery mezi kameny.
Některé mlýny měly dvě (někdy i tři) sestavy kamenů, tzv. mlýnská složení.
Před vlastním mletím bylo někde možné zrno na dalším zařízení obroušením zbavit obalů, v dokonalejších mlýnech (tzv. „uměleckých“) mlynář nemusel vynášet hrubé melivo v pytlích na zádech, ale k dopravě sloužily kapsové výtahy.
tags: #jindřichovice #pod #smrkem #muzeum #obnovitelných #zdrojů