Ekologické aspekty v českém zemním umění

Výtvarné umění je od svých prvopočátků vázáno na přírodní materiál, z nějž tvoří svá díla. Podobně jako celá lidská kultura si však tuto svoji závislost dlouho neuvědomovalo a přírodu tematizovalo jen jako součást jiných motivů.

Sledujeme-li v dějinách výtvarného umění reflexi přírody, její počátky můžeme najít ve starověku - na egyptských reliéfech či na zobrazeních ideálního místa pro život (locus amoemus) ve starém Řecku a Římě. Svým způsobem na ně navazují středověké a následně renesanční zobrazení náboženských scén, reflektující krásu kosmu (scenerie jara, keře, pramenitá voda, zpěvní ptáci).

Romantismus a secese: První přímé spojení s přírodou

Prvního přímého spojení s přírodou jako tématem se umění dostává v období romantismu. Nespočívalo však v realistické nápodobě a studiu přírody; úlohou malíře či umělce obecně bylo vyjádření vlastní duše a jejích citů.

V industriální společnosti kráčí ruku v ruce s technickým pokrokem rozvoj přírodních věd. Přicházejí i první uskupení na ochranu přírody, okrašlovací spolky, spolky na ochranu zvířat a jen letmo vyslovené nebezpečí výdobytků průmyslové civilizace. I přes romantičnost svého návratu k přírodě se mnoho secesních umělců věnuje studiu biologie na univerzitách.

Ve svých dílech hledají analogii s přírodními silami, vracejí se k sdělování organičnosti, celistvosti, cítí se prostoupeni životní silou země. Secesní malíř Nikolaj Konstantinovič Rerich vyjadřoval svými malbami touhu po ztotožnění s přírodou; poslední léta svého života trávil vysoko v Himálaji, kde vznikl soubor slavných kreseb - Himaláje.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Rerich reálně identifikoval hrozící nebezpečí odcizené civilizace a uvažoval o možnostech sblížení civilizace s přírodou.

Uvědomění si destrukce a land-art

Uvědomění si destrukce, vyčerpání a proměn přírodního prostředí můžeme hledat v první polovině 20. století, kdy přibývá zobrazení devastované průmyslové krajiny. Přelomová šedesátá léta 20. století s sebou přinášejí vedle série politických událostí také dobu hippies a postupné uvědomování si limitů civilizace, následované v sedmdesátých letech strachem z vyčerpání přírodních zdrojů, důsledků nadužívání chemických prostředků, přelidnění a destrukce přírodního prostředí.

Příroda v umění přestává být tématem, stává se přímo materií výtvarného díla. Land-art vznikl jako revolta proti stávajícímu konzervatismu a komerčnímu chování galerií a muzeí. Jeho tvůrci byli vedeni snahou vytvořit díla, která by nebyla chápána jako součást konzumního systému a trhu. Ačkoliv land-art v sobě nenesl zjevný ekologický podtext, byl formou vztahování se ke krajině a upozorněním na její ničení. Jeden z hlavních představitelů Robert Smithson vyzýval k přehodnocenému vnímání krajiny, která je zdevastovaná zásahy industrializované společnosti.

Při vytváření svých děl však landartisté museli používat těžké techniky, například Michael Heizer vytvořil objekt Odstraněná a přemístěná hmota (1966) tak, že za pomoci strojů nechal v Nevadské poušti vytěžit 240 000 tun zeminy, kamení a písku, aby mohl do prohlubně umístit jiný objekt. Narušování přírodních společenství těžkou technikou, buldozerováním, vnášení nepřírodních materiálů a konečně i nákladnost tvorby landartistů, to vše se stalo terčem kritiky mnoha jiných umělců.

Silná reakce přišla především ze strany umělců z Velké Británie, kde vyrůstala další generace landartistů, kteří s těmi původními sdíleli snad jen protest proti chápání díla jako spotřebního zboží: „Šlo mi o promyšlený přístup k umění i přírodě, dělat díla viditelná i neviditelná a využívat k tomu idejí, chůze, kamení, stop, vody, času atd. Měla to být antiteze amerického pojetí land-artu, kde umělec potřebuje nejdříve spoustu peněz, pak obrovský pozemek, který potom s pomocí těžké techniky, buldozerů a bagrů přetvoří. Raději jsem ochráncem a spolupracovníkem přírody, než bych i já byl jejím vyděračem.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Nejznámějšími se stali Hamish Fulton a Richard Long, kteří jako prostředek svého umění zvolili chůzi (nature walk). Long se vydává vysoko do Himálaje, kde pokládá kamenné linie, a do And, kde staví kamenné kruhy. Dílo Linie deseti mil (1969) vzniklo tak, že několik dní vyšlapával stejnou trasu tam a zase zpátky. Svoji zkušenost a prožitky dokládá fotografiemi, poznámkami, instalacemi z přírodních materiálů a poetickým komentářem.

Za land-art jako způsob tvorby bývá považováno i pravěké umění typu Stonehenge, mohyly apod. Svým způsobem na tento odkaz navazuje slovinský umělec Marko Pogačnik, vnášeje tím do land-artu princip revitalizace krajiny a ekologie. Svůj přístup nazývá geomantií, celostní ekologií, která se odvíjí od přímého kontaktu se zemí. Snaží se o harmonizaci a oživení míst v krajině identifikovaných jako problematická tím, že do nich umisťuje tzv. litopunkturní kameny se specifickými obrazci - kosmogramy.

České prostředí, a prostředí východní Evropy vůbec, vyniklo pořádáním happeningů spojených zároveň s kritikou totalitního režimu. V roce 1970 se do plenéru vydala skupina výtvarníků pod vedením Jiřího H. Kocmana a Jiřího Valocha. V krajině pak umísťovali polystyrénové čtverce a dlouhé pruhy papíru tak, aby vymezili různé geometrické vztahy mezi prvky ekosystému.

Joseph Beuys šokoval akcí, kdy celé tři hodiny stál v galerii s mrtvým zajícem v náručí a vyprávěl mu své postoje k současnému dění. Během osobního rituálu předvedl svůj kritický postoj ke společnosti a doložil, že zvířata jsou na rozdíl od lidí bytostmi nedeformovanými a se zdravými intuitivními schopnostmi, a to i když jsou mrtvá. David Nash se zase zaměřoval na práci s dřevem mrtvých stromů, aby je tak pozvedl do nového, věčného života skulptury. Dřevo mu bylo ztělesněním podoby čtyř živlů - vody, vzduchu, země, ohně. Rituálně dřevo tesal, spaloval, uváděl je v nový život. Symbolem nekonečnosti života dřeva se mu stalo dílo Dřevěný kámen (Wooden Boulder, 1978), které vytesal z dubu a umístil do potoka ve Walesu, aby zde samovolně putovalo, neseno vodními proudy.

Konceptuálnímu umění se v českém kontextu věnuje Miloš Šejn. Ten se od dětství zabýval přírodou - sbíral přírodniny, klasifikoval, dokumentoval. Nakonec však ztratil zájem o tradiční vědecká zkoumání a začal se zabývat tělesným prožitkem vnitřního kontaktu s přírodou; vytvářel dotykové kresby, vznikající přímo na místě s použitím přírodních pigmentů z bezprostředního okolí.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Eko-art a environmentální zodpovědnost

O vztahu umění a ekologie v pravém slova smyslu můžeme hovořit až od počátku let devadesátých vznikem tzv. Teoretička a environmentální umělkyně Suzi Gabliková ve svém manifestu zdůrazňuje umělcovu odpovědnost za společenské dění, cítí potřebu umění, které je více sociálně a environmentálně vymezeno, vidí roli umělce jako znějícího alarmu: „Uhlík a jiné polutanty jsou emitovány do ovzduší v takovém množství, že na důsledky kyselých dešťů umírají obrovské plochy lesů.

Pro environmentální umění, vyvíjející se z konceptuálního umění, je významným prvkem aspekt léčení krajiny na vědeckém základě. Agnes Denesová se jako jedna z prvních zabývala vztahem vědy a umění. Na příkladu rýžového pole studovala životní cyklus pole a proces jeho obnovy. S využitím svých poznatků realizovala ve Finsku v roce 1996 projekt Stromová hora (Tree Mountains). Na kopec postižený erozí půdy nechala vysázet do tvaru spirály 11 000 finských borovic - stromu, který patří k ohroženým druhům. Zasloužil se o to stejný počet lidí, kteří se tak stali kustody jednotlivých stromů; každý z nich získal osvědčení platné čtyři sta let, které může být děděno po dvacet generací.

Přímé spojení vědecké práce s uměním představuje dílo Američana Mela China, jeho Pole obrození (Revival Field, 1991) je revitalizací půdy v symbolicky vymezeném prostoru (mikrokosmu), která by se měla na principu rezonance přenášet na celou Zemi (makrokosmos). Mel Chin založil své dílo na studiu přirozené schopnosti rostlin absorbovat toxické kovy z půdy; po sklizni a zpopelnění rostlin lze z prachu kovy abstrahovat, dále recyklovat a znovu používat. Závěry publikoval Chinův spolupracovník Rufus L. Chaney ve vědeckém časopise Agricultural Research a podařilo se mu vyvolat vlnu zájmu o tuto technologii. Sám umělec považuje své dílo za sochu: „Jestliže Michelangelo použil bloky mramoru a začal tvořit Davida, tesal a tesal. Umění je přetvoření ideje do reality. Co se však stane, jestliže vaším materiálem je toxické, mrtvé médium - země?

Dominique Mazaeudová uskutečnila v městě Santa Fe svůj projekt s názvem Velká očista řeky Rio Grande. Několik let se svými přáteli rituálně čistila řeku od odpadků. Část práce spočívala v psaní deníku, kam zapisovala své každodenní zkušenosti. V průběhu času nacházela k řece silné pouto, až její vztah dospěl do momentu, kdy se pouto k řece samotné stalo silnějším a mnohem důležitějším než původní záměr.

Známými průkopníky eko-artu se stali manželé Newton a Helen Mayer Harrisonovi, kteří při realizaci svých děl spolupracují přímo s biology, ekology či architekty. Projekty manželů Harrisonových předpokládají nastartování dialogu k nalezení řešení, které by podporovalo biodiverzitu v místě stejně jako komunitní rozvoj - týkají se obnovy řek, městského prostředí, zemědělství a lesů: „Naše práce začíná tam, kde vnímáme anomálie prostředí. Harrisonovi se zabývají stabilitou ekosystémů a konceptem přežití. Nejrozsáhlejší projekt těchto amerických tvůrců vznikal od roku 1989 a nesl název Peninsula Europe. Z Labe nakonec bohužel sešlo.

Úspěšným dílem Peninsula Europe se však nechal inspirovat Miloš Šejn, který stál u zrodu projektu Bohemiae Rosa. Ten spočíval v uskutečnění pěti dílen studentů a pedagogů uměleckého i vědeckého zaměření na „silných místech“ Čech a Moravy: Mšeno (1995), Plasy (1997), Český kras (1999), Bechyně (2001) a Český ráj (2003). Cílem tvůrců se stalo studium mezioborových vztahů historicko-umělecké krajiny a divočiny v lidech samých. Na zkoumání vztahů výtvarného umění a krajiny pracovali studenti pod vedením výtvarných umělců, tanečníků, architektů, geologů. Tito a mnozí další umělci se vcítili do lipana na háčku a přijali svůj díl odpovědnosti za budoucnost přírody a planety.

Pocit odcizení přírodě a identifikace environmentálních problémů vyvolávají v umělcích obavy o podobu životního prostředí. Příroda přestává být kulisou, statickým obrazem; i umělec ji začíná studovat a zabývat se jí od biologických principů až po ezoterní toky energií.

tags: #ekologické #aspekty #v #českém #zemním #umění

Oblíbené příspěvky:

• Stupně ohrožení IUCN
• Bella Trash Can od Home Design – recenze
• Emisní limity a postupy
• Paleolitické osídlení a mamuti
• Dobrodružství v přírodě