Ekologické Křesťanské Organizace a Jejich Role v České Republice

Kniha Přehled křesťanských církví a jejich aktivit v ČR si klade za cíl podat komplexní pohled na působení křesťanských církví v České republice, včetně jejich organizační struktury, legislativního rámce a oblastí působení v občanské společnosti. Ačkoliv je autorem salesián Mgr. ThLic. Ivana O. Hlavním cílem knihy není pouze náboženský pohled.

Kniha je rozdělena do tří částí: první se věnuje tomu, jak jsou církve vnímány veřejností, jak chápou samy sebe, v čem vidí své poslání a jak jsou legislativně ošetřeny vztahy církve se státem. Druhá část podává systematický přehled všech křesťanských církví zapsaných v Rejstříku církví a náboženských společností MK ČR. Popisují se historická východiska jednotlivých církví, jejich nauková specifika, vnitřní organizace či financování.

Součástí každého náboženství jsou také činnosti, jejichž cílem je uctívat Boha (resp. bohy, božstva, duchovní princip apod.), vstupovat s ním do komunikativního vztahu a tím posilovat duchovní dimenzi člověka. Souhrnně se pro tyto aktivity užívá název bohoslužby, v křesťanství se vžil také pojem liturgie. Účast na bohoslužbách je jedním ze základních projevů víry křesťanů.

Bohoslužby většiny církví jsou veřejně přístupné, zúčastnit se jich může kdokoli. Patrné to je zejména o velkých svátcích (na tzv. půlnoční mši chodí u nás mnoho lidí, kteří se jinak ke křesťanství nehlásí), při návštěvách význačných církevních osobností (např. papeže) nebo v případě, že je bohoslužba doprovázena koncertem či jinou kulturní akcí. Nezanedbatelná část populace považuje za vhodné nechat pokřtít své dítě, prožít obřad církevní svatby nebo zajistit pro své zesnulé církevní pohřeb.

I lidé, kteří běžně kostel nenavštěvují, cítí někdy potřebu strávit chvíli času v chrámovém prostoru, zúčastnit se bohoslužeb, slyšet kázání, požádat o duchovní rozhovor či o rozhřešení. Z pohledu teologie je cílem bohoslužby oslava Boha. Z psychologického pohledu směřuje bohoslužba k podpoře spirituální dimenze člověka.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Pojem spiritualita se těší v posledních desetiletích stále větší popularitě. Světová zdravotnická organizace (WHO), která v roce 1948 definovala zdraví jako stav úplné bio-psycho-sociální pohody, rozšířila tuto definici v roce 1990 ještě o čtvrtou složku - spirituální. K péči o lidské zdraví v prvních třech dimenzích lze přiřadit příslušné vědecké obory a profesionální pracovníky (k biologické dimenzi medicínu, lékaře a zdravotnický personál, k psychologické dimenzi psychologické vědy, psychology a terapeuty, k sociální dimenzi sociální vědy a sociální pracovníky). K péči o spirituální dimenzi by pak jako obory patřily religionistika a teologie a jako profesionálové pastorační pracovníci a duchovní.

Pojem spiritualita je ovšem původně pojem teologický: jeho základem je latinské slovo spiritus - duch. V křesťanské teologii je spiritualita spojována s působením Ducha svatého - třetí božské osoby. Až koncem 20. století začal tento pojem pronikat mimo náboženskou oblast. Pojem náboženství byl postupně omezen na vnější skutečnosti - instituce, morální zásady, rituály apod., a tak získal negativní konotace.

I když neexistuje obecně sdílená definice spirituality, shoduje se většina odborníků na tom, že spiritualita má svou racionální a emocionální stránku: „Spiritualita není jen názor, přesvědčení či intelektuální koncept. Nejde jen o rozumové pojetí světa (jen o jeho vysvětlení), tím méně o nauky či dogmata, ale i o emoce vyvolané zkušenostmi a zážitky, osobně důležité příběhy, o mravní soudy a o mnoho dalšího. Spiritualita je tou složkou osobnosti, která umožňuje vnímání řádu světa, struktury vztahů a zákonitostí a prožití světa jako smysluplného.“ (Vojtíšek 2012, s. Zvýšený zájem o spiritualitu v posledních desetiletích je zjevně reakcí na nedostatečnost materialistického a konzumistického chápání člověka.

Základem křesťanství je duchovní zkušenost: setkání s osobou Ježíše Krista, která fascinovala jeho následovníky a od základu změnila jejich život. Od té doby křesťané chápou každý duchovní zážitek jako Boží dar, který jim pomáhá porozumět sobě samým a zároveň se přiblížit k Bohu.

Při snaze přiměřeně reagovat na tuto reálnou hrozbu se dostávají do konfliktu dva přístupy, samy o sobě cenné a důležité, které však vůbec není lehké v konkrétním případě spojit. Někdy zvítězí tolerance spolu s neutralitou a opomene se ochrana před nebezpečnými vlivy. Jindy snaha chránit děti před sektářstvím vede k tomu, že některá náboženská vyznání se preferují a jiná potlačují.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Náboženstvím zde rozumíme vztah člověka ke skutečnosti, o které má za to, že ho totálně přesahuje, tedy ke skutečnosti "druhého břehu". V našem kulturním prostoru (evropské civilizace) ji obvykle označujeme slovem "Bůh". V jiných tradicích (které pronikají i do našeho prostředí) to mohou být bohové a bohyně nebo nějaká neosobní absolutní skutečnost. Tento vztah má ovšem dimenzi osobní a sociální. Čistě osobní prožívání bývá někdy pro odlišení označováno jako duchovní život či spiritualita.

Mluvíme-li o náboženském sektářství s přihlédnutím k odborné (religionistické) terminologii, nemáme na mysli náboženské skupiny pouze vzbuzující pozornost např. tím, že jsou v našem prostředí nové, neobvyklé nebo početně nepatrné. Míníme jím jednoznačně náboženský extremismus. Jisté povahové rysy, určitý typ rodinného prostředí a výchovy a jisté sociální tlaky vedou ke vzniku takových jevů jako je uzavřenost, netolerance, lpění na neměnitelných tradicích a výkladech textů, vnucování vlastních názorů druhým a podobně.

Vzhledem k těmto znakům lze říci (analogicky k politickým strukturám), že jde o náboženský totalitarismus. Na rozdíl od předchozího jednoznačně negativního typu náboženské skupiny je nutno si ujasnit otázku nových náboženských směrů. Mnohdy totiž bývají automaticky řazeny mezi "sekty", což není zdaleka vždycky oprávněné.

Všechna sociologická šetření po roce 1990 prováděná u nás ukazují, že vlna sympatií k nim a zájmu o ně z přelomu osmdesátých a devadesátých let rychle opadla. Nejen, že tyto církve zatím ztrácejí členstvo (např. podle vlastních šetření Českobratrské církve evangelické je to od roku 1990 více než 30 tisíc členů - tedy více než 20%; bohoslužby římskokatolické církve navštěvuje sotva 10% z počtu, který se v roce 1991 přihlásil při sčítání lidí ke katolické církvi) a klesá i počet jejich duchovních, ale jsou dnes ve veřejnosti neoblíbené (míra "neobliby" se pohybuje podle šetření STEM a IVVM v posledních letech mezi 50% až 60%, zatímco "obliba" nepřesahuje 25%; vyplývá to především z toho, že se tyto církve - hlavně ŘKC - nechaly vtáhnout do předem ztraceného "boje" o restituce, čímž značně poškodily svoji důvěryhodnost).

Za těchto okolností začaly nový zájem budit i duchovní směry, které ve zdejším prostředí nemají tradici nebo byly potlačeny, např. různé nabídky vycházející z hnutí new age, hinduismus, buddhismus a hermetické discipliny. Tyto nové směry a skupiny zažily krátkou dobu intenzivního rozvoje v prvních létech po sametové revoluci. Kolem roku 1993 zájem poněkud opadl. Je významné, že ty nové směry, které prosperují, jsou náboženstvími mladých lidí.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Rozhodující zdroj, z nichž úspěšně čerpá náboženské sektářství, souvisí se samotnou lidskou existenciální situací, totiž hlubinnou nejistotou, kterou si člověk díky své svobodě i schopnosti sebereflexe uvědomuje a prožívá - a na kterou reaguje hledáním bezpečí, jistoty, "domova". Nebezpečí, že tato obecná touha bude sektářsky zneužita, narůstá zejména ve dvou případech. Pracovně bychom je mohli popsat jako "intelektuální deficit" a "emocionální deficit".

Pokud člověk ztrácí schopnost rozumět své situaci, tak se brání - a to nejčastěji tím, že se "chytá osvědčených jistot". Těmi jistotami mohou být tradice, pevně zformulované "učení" ("náboženské pravdy"), vnější autorita ("pan farář, který všemu rozumí", guru ap.), "parta". Na ně přenese svou hlubinnou nejistotu - a zaplatí za to svou svobodou. Charakteristické pro taková "řešení" je, že musejí být jednoduchá a "jasná". Nejlépe ve formě několika snadno pochopitelných a zapamatovatelných zásad. Bezprostředním důsledkem toho je známé "černobílé vidění".

Ochranou před onou hlubinnou nejistotou je kromě racionálního chápání naší situace zázemí lidských vztahů. Bez něho je člověk velmi snadno zranitelný. Sekta je jen jinou verzí téhož - je "náboženskou drogou". Proto k sektářsky zaměřeným náboženským skupinám (podobně jako k extremistickým politickým hnutím) se dále připojují lidé, kteří citově strádají. Chybí jim životní partnerství, nemají přátele a uspokojivé rodinné zázemí.

V českém prostředí po staletí převládalo západní křesťanství. Po velkém schizmatu z r. 1054 se tato větev označuje jako katolická, Východ jako pravoslavný. Z českého a světového reformačního kvasu vycházejí na jedné straně římští katolíci, přinejmenším v 16. a na začátku 17. století menšinoví, na druhé straně většinoví dědici husitské, resp. kališnické a bratrské tradice. V 17. století římský katolicismus opět převládl. Po Tolerančním patentu Josefa II. z r. 1781 vystupují křesťané uznaných vyznání na veřejnost. Postupně se k nim připojují směry importované z jiných zemí.

Ustálená spirituální scéna se začíná měnit od konce 19. století. Přicházejí muslimové, teosofové, spiritisté, antroposofové, rosikruciáni, zednáři, martinisté, taoisté, hinduisté a buddhisté. Zajímavým jevem na začátku našeho století je hledání nového náboženství. Angažovali se v něm sociologové, psychologové, orientalisté, filozofové a umělci.

Dnešní stav ukázalo sčítání lidu z r. 2001 i další průzkumy. Přibližně 58% českého obyvatelstva se považuje za nevěřící, 10% se nevyjádřilo. Zbytek je rozdělen mezi římské a řecké katolíky - 26%; na ostatní křesťany a různá mimokřesťanská vyznání připadá 6% obyvatelstva. Různě koncipovaná šetření ohledně víry v Boha ukazují, obdobnou situaci, byť je zde mezi 25 - 30% lidí, kteří "nevědí".

Nové náboženské či spirituální směry mají různé zázemí. Pokud jde o tradiční směry, nová religiozita není obvykle návratem k náboženskému stylu rodičů či prarodičů. Lidé, kteří je pro sebe nově objevili, se obvykle nespokojují s tradiční doktrínou (v drtivé většině ji ani neznají) a s morálními či právními pokyny. Kladou důraz na zkušenost či prožitek.

Co se týče směrů, které jsou inspirovány křesťanstvím, ale nelze je považovat v tradičním církevním slova smyslu za křesťanské (neboť se od něj - zejména postojem k Ježíši Kristu - jasně liší), pak známějšími jsou Církev sjednocení, svědkové Jehovovi, Rodina, mormoni, hnutí Univerzální život, Hnutí grálu. Tyto organizace samotné se samy nepokládají za součást světového křesťanstva.

Západními mimokřesťanskými směry míníme hlavně tendence navazující na předkřesťanské antické dědictví, např. novopohanské směry, hermetismus, magii, alchymii, astrologii, rosikruciánské společnosti. Z orientálních náboženství je sice v západní silně a ve střední Evropě poněkud méně zastoupen islám, ale projevuje se daleko více u přistěhovalců a hostů z muslimských zemí. Domácí obyvatelstvo si získává spíše hinduismus (jóga, krišnovské hnutí), buddhismus, méně a spíše nepřímo čínské směry.

Archaická náboženství zachovaná u některých etnik snad bez velkých změn od pravěku zažívají v posledních létech renesanci. Spojují se se současnou vzdělaností, projevují se literárně a vstupují do mediálního světa. Někteří naši současníci se přiklánějí k novošamanismu. Hnutí lidského potenciálu mohou být prožívána téměř nábožensky, ale jejich vlastním cílem je rozvoj lidských sil a schopností pomocí různých cvičení (např. Silvova metoda nebo Modrá alfa). Synkretické směry volně spojují cokoli s čímkoli z celé škály tradičních i nových směrů.

Nikdo nemůže odpovědně poskytnout seznam náboženských sekt, i když by to jistě usnadnilo pedagogům, sociálním pracovníkům a skautským vedoucím práci. Pomohlo by to rozlišit sekty od nesektářských starých i nových směrů: podle pouhého zjištění náboženské příslušnosti by hned bylo jasné, jak se chovat. Seznam nelze poskytnout proto, že sektářských znaků je více a uplatnění každého z nich je jak věcí míry, tak i historického vývoje.

Možnost nejen osobně vyznávat jakoukoli víru, ale také se sdružovat a veřejně své náboženství projevovat a získávat pro ně stoupence vyplývá z ústavního řádu České republiky, konkrétně z Listiny práv a svobod, čl. 15 a 16.

Křesťanské organizace a aktivity v Královéhradecké diecézi

• Akademické týdny: Pásmo přednášek, debat, koncertů a kulturních akcí v Novém Městě nad Metují.
• Rodinný dětský domov Žichlínek: Farnost Lanškroun se snaží vytvořit rodinné prostředí pro děti z výchovných ústavů.
• Křesťanské rodinné centrum Sedmikráska: Podporuje rodiny s dětmi předškolního věku, nabízí programy a posiluje vztahy.
• Orel - křesťanská tělovýchovná organizace: Sportovní organizace s více než 90-letou tradicí, věnující se sportu pro všechny.
• YMCA Setkání: Nezisková organizace provozující školící a rekreační středisko v Albeřicích, zaměřená na upevnění vztahů v rodinách.
• Unie otců - otcové za práva dětí: Občanské sdružení usilující o správnou funkci a stabilitu rodiny, podporuje práva dětí na oba rodiče.
• Zebín - občanské sdružení: Křesťanské sdružení čerpající ze spirituality komunity v Taizé, starající se o ekumenickou kapli sv. Máří Magdalény.

tags: #ekologické #křesťanské #organizace #seznam

Oblíbené příspěvky:

• Spalování a znečištění ovzduší
• Sběr a skladování odpadních kapalin
• Vliv ekologie na životní prostředí
• Vlastnosti zatravňovacích panelů
• Komunální odpad: definice a druhy