Ekologické kroky Číny a jejich dopad na svět

Čína se stala největším emitentem skleníkových plynů na světě. Zároveň se ovšem rozsáhlá industrializace a urbanizace provázející tento vývoj negativně projevila na stavu tamního životního prostředí a prohloubila i environmentální problémy na globální úrovni.

Extrémní jevy počasí jako povodně či vlny veder, si každý rok v Číně vyžádají stovky obětí, znečištěné ovzduší dalších 1,2 milionu. Vliv má změna klimatu i ničení přírody v zemi.

Omezení vývozu vzácných kovů

Peking - Čína se rozhodla omezit export vzácných kovů nezbytných pro výrobu mnoha produktů a technologií. Odůvodňuje to potřebou chránit svoje životní prostředí. Spojené státy, Evropa i Japonsko ale nesou tyto kroky nelibě, protože Čína má na vzácné suroviny prakticky monopol. Následovat by tak mohlo výrazné zvýšení cen.

Představitelé čínské vlády tvrdí, že těžba vzácných kovů je ekologicky náročná, a proto je potřeba ji omezit. Důvodem prý rozhodně nejsou politické cíle. „Rozsáhlá těžba má na svědomí velké mrhání přírodními zdroji. A taky drastické výkyvy na trhu. Jinými slovy, prodávali jsme zlato za cenu hlíny. Tohle už se nebude opakovat,“ řekl náměstek ministra průmyslu a informatiky Syn Su Bo.

Čína má na světovém vývozu těchto kovů, které se používají například při výrobě mobilních telefonů, optických čoček nebo hybridních automobilů, podíl 97 procent. Vyspělé země Čínu obviňují, že je chce omezením těžby a vývozu poškodit. Amerika, Evropa i Japonsko si proto minulý týden stěžovaly u Světové obchodní organizace.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Syn Su Bo ale oponuje: „Kovy vzácných zemin tvoří jen velmi malou část průmyslu. I když jsou velmi cenné, podíl na našem hospodářství je minimální. Nesnažíme se v tomto sektoru uplatňovat nějaké politické zájmy, i když si to mnozí myslí.“

A čínský ministr obchodu Chen Deming k tomu dodává: „My Američanům prodáváme vzácné kovy, zatímco oni k nám své přírodní bohatství vyvážet nechtějí. Prý to ohrožuje jejich bezpečnost. A neohrožuje tedy dovážení vzácných kovů do Spojených států zase naši bezpečnost?“

Čína vyvážela svoje přírodní bohatství v podobě vzácných kovů do světa levně přes dvě desítky let, teď s tím chce ale skončit. Toxické látky vypouštěné průmyslovými provozy v Číně jsou rostoucím problémem, který dalece přesahuje lokální úroveň. Důsledky znečištění mají často dopad regionálního až globálního rozsahu.

Projekty na ochranu životního prostředí

Cílem projektu v Číně, na němž jsme v letech 2012-2014 spolupracovali s čínskou organizací Green Beagle a Mezinárodní sítí pro eliminaci perzistentních organických látek (IPEN), bylo posílit schopnost obětí toxického znečištění a nevládních organizací angažovat se v jednotlivých kauzách, vstupovat do rozhodovacích procesů a pracovat na zvyšování chemické bezpečnosti. V rámci projektu vznikla síť čínských nevládních organizací a skupin občanů zasažených průmyslovým znečištěním, které si začaly předávat informace a navázaly spolupráci.

Důležitou součástí projektu byla i měření stavu znečištění životního prostředí a zveřejňování jejich výsledků. Dostupnost informací i znečištění je totiž významným předpokladem pro to, aby zasažené komunity mohly přijmout odpovídající opatření.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Místní občanská sdružení se v projektu věnovala 15 případům znečištění odpady, těžkými kovy nebo perzistentními organickými polutanty. Deseti případům, které jsou neblaze proslulé vážnými zdravotními problémy obyvatel žijících v okolí, se podrobně věnují studie, které nechávají nahlédnout za oponu jednotlivých kauz a formulují doporučení a kroky vedoucí k nápravě stavu, jenž ohrožuje zdraví místních lidí i životního prostředí. Společně s IPENem jsme se v kauzách angažovali hlavně odbornou asistencí, zejména co se týče závazků vyplývajících z ratifikace mezinárodních úmluv a interpretace dat.

Za účasti expertů z Arniky a IPENu bylo zorganizováno 6 tréninků pro zástupce občanských sdružení a oběti znečištění o prosazování a možnosti využití práva na informace a procesu EIA v Číně. Účastníci workshopů se mimo jiné naučili, jak odebrat vzorky pro chemické analýzy nebo používat přenosná zařízení pro monitoring znečištění životního prostředí. Proběhly i semináře pro různé klíčové hráče - odbornou veřejnost, úředníky s rozhodovacím mandátem a zástupce občanské společnosti zahrnující oběti znečištění v Číně. Semináře pomohly zahájit dialog mezi těmito skupinami vedoucí k nalezení řešení jednotlivých kauz ohrožujících zdraví zasažených komunit a prohlubujících jejich chudobu.

Díky projektu vyšla kniha (dostupná pouze v čínštině), která poskytuje občanským sdružením praktický návod k možnostem využití procesu EIA v lokálních kampaních.

Čínská ekologická civilizace

Čínský prezident Si Ťin-pching propaguje čínskou ekologickou civilizaci. Třetí díl seriálu webu iROZHLAS.cz (Ne)zelená Čína se pokouší nalézt odpovědi a také ukázat způsoby, jakými komunistická vláda vynucuje dodržování klimatických opatření, aby naplnila svůj cíl a stala se „ekologickou civilizací“.

„V Pekingu jsem žil od roku 2005. Měli jsme opravdu příšerné zkušenosti s ovzduším až do takové míry, že jsem vyšel v devět ráno ven do takové bílé mléčné mlhy, že nebylo vidět na víc než pět metrů,“ popisuje situaci v zemi Filip Noubel, analytik čínského týmu AMO a mluvčí iniciativy Circle 19, která upozorňuje na existenci nezávislých čínských médií. Dokládá na tom, že kvalita životního prostředí dlouho nebyla prioritou vládou.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

„Dost dlouho čínská vláda vysvětlovala svůj postoj k ekologii tím, že rozvoj je na prvním místě a ekologie a ochrana životního prostředí je luxus, který si můžete dovolit na Západě, protože už jste měli industrializaci,“ vysvětluje Noubel pro iROZHLAS.cz. Posun přišel až v době, kdy Čína vyhrála pořadatelství letních olympijských her v roce 2008 a začalo se na ni soustředit víc pozornosti. Toto období označuje Noubel za konec jedné éry - kdy se životní prostředí vůbec neřešilo - a začátek jiné, kdy dokonce vznikaly vládní kampaně na ozelenění země. V té době vzniklo také ministerstvo ekologie a životního prostředí, utvořil se také prostor pro kritiku, buď ze strany neziskových organizací, nebo z médií.

„Byla snaha ukázat, že si Čína věří, je transparentní a bere na svědomí riziko rychlého rozvoje. Jako důkaz otevřenost upozorňuje na velký protest z roku 2006 v pobřežním městě Sia-men, u kterého se měla postavit chemická továrna. „Lidé šli do ulic, a protože bylo před olympiádou, podařilo se přesvědčit místní vládu, že tam tu továrnu nepostaví,“ popisuje jeden z úspěchů, který, jak dodává, ho vlastně šokoval.

Všechno ale nebylo pozitivní. Výsledkem nebylo úplné zrušení stavby továrny, ale jen její přesun do vnitrozemí. „Místo toho, aby se řešila otázka, tak se to prostě posune dál, kde je míň lidí, míň novinářů, míň cizinců,“ popisuje analytik umělé řešení, které se opakovalo napříč ekologickými problémy.

„To je přesně ten systém, jako když jsem byl v Pekingu. Aby velmi rychlým tempem vyčistili vzduch, tak továrny, kde pracovaly tisíce a tisíce lidí a neměly jinou možnost práce, posunuli za hranice města,“ upozorňuje.

Přesto byl klimatický aktivismus a kritika vlády v otázkách životního prostředí tolerována a v zemi existovala jistá naděje na změnu. Éru klimatického aktivismu zničil, jak to hodnotí Noubel, příchod čínského prezidenta Si Ťin-pchinga k moci. Mezi jeho první kroky po nástupu v roce 2012 patřilo zrušení neziskových organizací a médií, dále mohly fungovat jen ty oficiálně povolené. Mnoho lidí, kteří se v těchto sektorech pohybovali, skončilo ve vězení nebo zemi opustilo.

„Si Ťin-pching otevřeně a veřejně prohlašuje změnu směřování čínské společnosti a oznamuje příchod takzvané ekologické civilizace, což je další stupeň vývoje čínské společnosti, kdy se ekonomický rozvoj dá skloubit s ochranou životního prostředí a klimatu,“ popisuje ideologický zlom Eliška Soperová, stážistka expertního týmu Fakta o klimatu, která se zabývá klimatickou politikou Číny.

Po praktické stránce to podle Noubela znamená to, že se strana pokouší vyhnout jakýmkoliv debatám a snaze najít řešení, se kterými by souzněla i společnost. „V tu chvíli čínské vedení řekne ne, nebudou žádné debaty, nemusíme nic vysvětlovat, ani co se dělo v minulosti. Vždycky se díváme dopředu, tam to je nadějné, protože pro vás máme technologické řešení,“ vysvětluje.

Klimatické cíle a závazky

Čínský prezident Chu Ťin-tchao tento týden na klimatickém summitu OSN slíbil, že jeho země do roku 2020 sníží emise skleníkových plynů. Na podobné čínské vyjádření se dlouho čekalo. Čtvrt roku před kodaňským klimatickým summitem, kde se má dohodnout další boj proti globálnímu oteplování - v něž, k nelibosti českého prezidenta, věří tolik vědců a státníků - , se jednotlivé státy světa i spolky jako Evropská unie snaží sladit postup. K snižování emisí se přihlásily obamovské Spojené státy, Evropská unie i Japonsko. Přístup jiných průmyslových obrů, jako právě Číny či Indie, však zůstává laxní.

O tom, že se Čína přece jen pohnula žádoucím směrem, nesvědčí jen čerstvý newyorský projev Chu Ťin-tchaa. V červenci podepsala dohodu se světovým znečišťovatelem číslo dvě, Spojenými státy. Cílem dohodnuté vládní, vědecké a průmyslové spolupráce je právě snížení emise skleníkových plynů.

A je jasné, proč. Čína je k tomu nucena vážností situace. Může za to těžký průmysl, který Peking omezuje jen horko těžko. Může za to spoléhání na tepelné - uhelné elektrárny s jejich obrovským znečisťovacím potenciálem. Může za to překotný hospodářský růst posledních desetiletí, který byl namnoze charakterizován podnikatelskou bezohledností k lidem i přírodě, typickou pro evropský kapitalismus začátku devatenáctého století. Důsledky? Ubylo zeleně, prudce se zhoršilo životního prostředí, naopak významně stoupl počet onemocnění. V městských aglomeracích se bez rizika nedá pít devadesát procent říční vody a polovina vody podzemní. Běžné jsou ekologické havárie, jakou byl například únik jedovatých a rakovinotvorných látek do řeky Sung-chua. Znečistěná voda vážně narušila život v třímilionovém městě Charbinu a odplynula pak, k malé radosti sousedů, do Ruska. V zahraničí je Čína označována za tikající ekologickou bombu.

S Chuovým slibem snížení emisí skleníkových plynů je spojen ještě jeden problém. Západní země a v jejich čele Evropská unie neuvedly jen rok, do něhož chtějí emise snížit, ale také přesně specifikovaly objem tohoto snížení. Chu žádné takové číslo nenabídl. Plnění jeho slibu se tudíž nedá kontrolovat.

Systém obchodování s emisemi

Čína, největší světový producent emisí oxidu uhličitého, rozšiřuje svůj ambiciózní systém obchodování s emisemi a tím zřetelně ukazuje, že éra „uhlíkového laissez-faire“ se i v této zemi chýlí ke konci.

Čínský emisní trh byl spuštěn v roce 2021 a zpočátku se soustředil především na energetiku. Od roku 2027 bude trh fungovat na bázi absolutních emisních stropů. Rozšíření systému o ocelářství, cementářství a výrobu hliníku znamená, že bude pokrývat kolem 60 % čínských emisí. Pro ilustraci: jde o množství, které samo o sobě převyšuje celkové roční emise Evropské unie.

V roce 2023 se cena povolenek držela kolem 11 dolarů za tunu CO₂, v roce 2024 překročila symbolickou hranici 100 yuanů (asi 14 dolarů), a letos v březnu 2025 dokonce vystoupala na rekordních 83,33 yuanů, tedy zhruba 11,7 dolaru.

Evropský systém EU ETS, spuštěný v roce 2005, pokrývá přibližně 45 % emisí Unie a zahrnuje energetiku a těžký průmysl. Klíčovou vlastností tohoto systému je postupné snižování celkového množství dostupných povolenek, což vytváří trvalý tlak na firmy, aby modernizovaly technologie a snižovaly emise. Evropa nyní připravuje rozšíření systému, známé jako EU ETS2, jehož implementace je plánována od roku 2027. ETS2 pokryje dosud regulací nezasahované sektory, zejména domácnosti (topení a chlazení) a dopravu (benzín a nafta).

Z globální perspektivy se Čína stává největším národním ETS systémem podle objemu pokrytých emisí. Určitě stojí za zmínku, že v Jižní Koreji funguje národní systém ETS už od roku 2015, Kalifornie a Québec provozují společný trh, Kanada a Japonsko zavádějí regionální systémy a také v Latinské Americe se připravují podobné projekty.

Environmentální politika Číny

Současný přístup Pekingu k řešení environmetálních problémů lze označit za překvapivě proaktivní. To dokazují i jeho mezinárodní závazky o postupném dosažení uhlíkové neutrality a rozsáhlý soubor politik v oblasti ochrany životního prostředí.

Postupný nárůst významu přikládaného enviromentální politice ze strany Pekingu je možné pozorovat od začátku druhé dekády 21. století, kdy se do jeho pětiletých plánů začaly dostávat první konkrétní environmetální cíle. V roce 2020 pak Čína překvapila na Valném shromáždění OSN svět závazkem, že dosáhne uhlíkové neutrality do roku 2060. A co víc, mezi současné čínské ambice zařadila transformaci země z průmyslové na ekologickou civilizaci, což lze označit za koncept dalece přesahující udržitelný rozvoj.

Velký důraz klade konstantě např. na snižování míry znečištění ovzduší. V této oblasti lze pozorovat výrazný progres, jelikož v předešlé dekádě došlo k poklesu míry znečištění ovzduší v Číně přibližně o 63 %. Velkého pokroku bylo doposud dosaženo rovněž ve snižování uhlíkové náročnosti ekonomiky, v programech spojených se zalesňováním krajiny a v oblasti zelených technologií a energetické transformace.

Čína se postupně stala předním světovým investorem do obnovitelných zdrojů energie. V současnosti produkuje výrazně více solární energie než kterákoli jiná země světa. Dominantní postavení zastává také ve vývoji elektromobilů. Oblastí, v níž ovšem zaostává, je snižování energetické závislosti na uhlí, jehož spotřeba se řadí mezi největší zdroje emisí v Číně.

Jak ukazují modely vytvořené Světovou bankou, dlouhodobé náklady přechodu Číny na uhlíkovou neutralitu nejsou nezvládnutelné. Naopak, tato změna může do budoucna otevřít dveře novým příležitostem pro rozvoj. Investice do zelené infrastruktury by mohly vytvořit řadu kvalifikovaných pracovních míst a podpořit růst čínského technologického sektoru, který je už nyní, co se vývoje zelených technologií týká, v mezinárodním srovnání na špičkové úrovni.

Za hlavní motivaci pro aktivní přístup Pekingu k řešení environmetálních problémů lze považovat fakt, že změna klimatu představuje významnou hrozbu pro národní bezpečnost a zapříčiňuje svými konkrétními důsledky zranitelnost Číny.

Sucha a povodně způsobily Číně v roce 2022 škody za desítky miliard dolarů. Důvodů pro kladení velkého důrazu na environmetální politiku Číny lze tedy nalézt mnoho.

Environmetální politika Pekingu se v současnosti nezaměřuje pouze na řešení dílčích problémů, ale zakládá se na konceptu tzv. ekologické civilizace. Jedná se o strategii pevně zakotvenou v čínské ústavě a ideologii Komunistické strany, jejímž cílem je harmonizovat ekonomický a sociální rozvoj s ochranou životního prostředí. Společnost by tak měla vstoupit do pokročilejšího stádia vývoje, který se bude vyznačovat především harmonickým soužitím s přírodou.

Mezi současné závazky Číny se řadí především dosažení maxima emisí oxidu uhličitého do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2060. K jejich splnění, ale také k celkovému zlepšení stavu životního prostředí a zachování biologické rozmanitosti, je výrazně spoléháno na investice do obnovitelných zdrojů energie, restrukturalizaci průmyslu, rozsáhlé zalesňování krajiny, četné vládní předpisy o vypouštění emisí a znečišťování krajiny a přísný kontrolní systém jejich dodržování podniky i samotnými občany.

V souvislosti s ekologickými pravidly vláda své dohledové pravomoci ovšem rozšiřuje, čímž dochází k ještě většímu pronikání státu do života lidí. Nicméně i občané jsou do určité míry do monitorování stavu životního prostředí a poskytování informací o kvalitě ovzduší, vod a zdrojích znečištění zapojeni prostřednictvím různých digitálních platforem, jako např. mikroblogů.

Pro zvládnutí klimatické krize je kromě domácích opatření jednotlivých aktérů klíčová také mezinárodní spolupráce. Peking klade na klimatickou diplomacii velký důraz, úzce ji však spojuje s politickými otázkami a bilaterálními vztahy jako celek.

V zahraniční politice Pekingu pak byla dlouhodobě z environmentálního hlediska ze strany Západu terčem kritiky zejména kvůli projektu nové Hedvábné stezky (také známo jako Belt and Road Initiative, BRI). V jeho rámci plynulo nejvíce investic do dopravního a energetického sektoru, přičemž financovány byly v minulosti ve velké míře výstavby uhelných elektráren. V roce 2019 se však Čína zavázala, že její investice do BRI budou více zaměřené na budování kapacit obnovitelných zdrojů energie. V následujících letech byly závazky vůči zelenějšímu rozvoji BRI rozšířeny o oznámení úplného pozastavení investování do uhelných elektráren v zahraničí.

Hodnocení čínské environmentální politiky

Na obou prohlášeních je totiž trochu pravdy. V počtu vypuštěných emisí skleníkových plynů je Čína skutečně na prvním místě na světě a to už od roku 2006, kdy překonala Spojené státy. Jen mezi lety 2000 a 2022 stoupl počet vypouštěných emisí oxidu uhličitého (CO2) v energetickém sektoru o 245 procent, uvádí Mezinárodní agentura pro energii.

Největší vliv na množství vypuštěných emisí mají uhelné elektrárny - v Číně stojí polovina všech uhelných elektráren na celém světě, spotřebovává se zde proto také nejvíc uhlí na světě, píše specializovaný server Carbon Brief. Při jeho spalování se uvolňují skleníkové plyny přispívající k oteplování klimatu. Její emise navíc každý rok rostou.

V roce 2024 dosáhly čínské emise dosavadního maxima. Podle vědeckého projektu Climate Action Tracker za to mohl strmý nárůst spotřeby fosilních paliv po roce 2023, kdy se země začala vzpamatovávat z dopadů pandemie koronaviru a po přestávkách se opět naplno rozjel místní průmysl. Roli hraje také energetická bezpečnost Číny, kterou stejně jako Evropu ohrozila ruská invaze na Ukrajinu.

Emise však v porovnání s předchozími lety rostou pomaleji. Vliv na to má pokles využívání uhelné energie, loni šlo o výrazný skok dolů, a naopak nárůst využívání obnovitelných zdrojů. Těch v Číně přibývá víc než kdekoliv jinde na světě. Země je největším výrobcem i konzumentem energií z obnovitelných zdrojů - třetina na planetě se nachází právě v Číně a do roku 2027 tato hodnota podle předpovědí stoupne až na 50 procent, uvádí Carbon Brief.

Konkrétně to vypadá tak, že Čína ze všech zemí na světě vyrábí nejvíc energie pomocí vodních elektráren, v roce 2022 se v ní nacházelo 41 procent veškeré světové větrné kapacity a 37 procent světové solární kapacity. Co se týká jaderné energetiky, tak Čína má po Spojených státech hned druhou nejvyšší výrobní kapacitu na světě. V roce 2030 by však mohla mít už nejvyšší na světě.

V roce 2022 se Čína zároveň stala největším investorem do čisté energetiky. „Předstihla tedy Spojené státy i Evropskou unii. Za rok 2022 přidala více solární kapacity než celý svět,“ říká pro iROZHLAS.cz analytik Asociace pro mezinárodní otázky Jan Svoboda, který se věnuje energetické transformaci.

Čínská komunistická strana vnímá klimatickou změnu jako problém a aktivně ji řeší, země je totiž jednou z nejohroženějších klimatickou krizí. V roce 2020 se proto prezident Si Ťin-pching zavázal k tzv. První říká, že k vrcholu vypuštěných emisí oxidu uhličitého dojde v roce 2030. Druhý cíl se týká uhlíkové neutrality, tedy stavu, kdy země vypustí jen tolik emisí, kolik je příroda schopná pohltit nebo kolik dokáží zachytit jiným způsobem. K tomu by mělo dojít v roce 2060.

Prvního z cílů by země ale mohla dosáhnout dřív, možná už letos. Climate Action Tracker předpovídá, že pokud ho už nedosáhly, tak se čínské emise CO2 blíží vrcholu. Čína se zavazuje plnit klimatické cíle.

tags: #ekologické #kroky #Čína

Oblíbené příspěvky:

• Likvidace nebezpečného odpadu
• Život sokolů v divočině
• Dětský koš s motivem traktoru
• Vývoj města Kadaně
• Jak snížit emise SO2?