Ekologické pojetí učebnice: Příklady a aplikace

Otevíráte učebnici ekologie, která je pojata trochu jinak, než je u jiných učebnic obvyklé. Tato učebnice je zpracována v souladu s rámcovými vzdělávacími programy pro učební obor předmět Ekologie určený pro střední odborné školy. Ve smyslu těchto učebních dokumentů není naše učebnice kompendiem ekologie, ale zahrnuje i širší souvislosti životního prostředí člověka.

Aby těmto předpokladům vyhověla, zabývá se proto nejen ekologii, ale i naukou o životním prostředí. Proto bychom byli rádi, kdybyste si uvědomili rozdíl mezi ekologií a environmentalistikou neboli naukou o životním prostředí. Ekologie je exaktní přírodní věda a s některými jejími pojmy a zákony se seznámíte v prvních kapitolách. Environmentalistika stojí na pomezí přírodních a sociálních věd a zabývá se životním prostředím nejen z přírodovědného hlediska, ale také jeho sociálními aspekty.

Již z toho je patrné, že slovo ekologie je často používáno nesprávně a dokazuje obecně malé povědomí naší veřejnosti, ale i řady odborníků a politiků o jeho skutečném významu. Budeme rádi, pokud vám tato učebnice napomůže s orientací v ekologii a poskytne vám nový pohled na současné problémy životního prostředí. Učebnice vychází ze základních poznatků, které jste získali již při výuce zeměpisu a přírodopisu na základních školách.

Na rozdíl od některých jiných podobných učebnic není omezena jen na úzce biologický pohled na danou tematiku, ale v souladu s učebními dokumenty zahrnuje také širší geografické pojetí problematiky životního prostředí. Podle našeho názoru toto pojetí více vyhovuje praktickým potřebám, tomu co budete moci ve svém dalším životě uplatnit. Toto pojetí dovoluje využití této učebnice nejen při výuce na středních odborných školách a učilištích, ale i na všeobecně vzdělávacích školách, na vyšších odborných a dalších školách. Jako příručka může posloužit i učitelům základních škol při ekologické výchově.

Stejně netradiční jako celé pojetí učebnice bude i naše doporučení v úvodu - navrhujeme vám nejdříve se seznámit s poslední kapitolou, která se zabývá environmentálními projekty. Proč toto doporučení? Abyste se blíže seznámili s problematikou životního prostředí a ekologie, navrhujeme vám vybrat si některý z projektů a zapojit se do něho. Nebo se dejte inspirovat a vytvořte si ve škole svůj vlastní projekt. Teprve praxe vám umožní poznat rozsah problémů, které se našeho životního prostředí dotýkají.

Čtěte také: České supermarkety a bio

A nyní ještě několik slov k tomu, jak je zpracována tato učebnice. Kapitoly mají svou stálou stavbu. Kromě základního učiva, s nímž by se měli seznámit všichni studenti, obsahuje rozšiřující učivo tištěné drobnějším písmem a podtištěné šedě. Obsahuje učivo nepovinné, rozšiřující nebo konkretizující základní učivo. Dále je součástí kapitol pasáž tištěná kurzívou (ležatým písmem) a podtištěná žlutě, která přináší některé zajímavé příklady, dokreslující učivo příslušné kapitoly. Zarámovaný stručný souhrn učiva je naprostým minimem, které by si každý student měl osvojit a pochopit. Dále navazuje soubor otázek a úkolů, s nímž byste se měli dokázat vyrovnat. Grafický doprovod se skládá z mapek, grafů, nákresů a fotografií rozšiřujících či vysvětlujících učivo.

Funkce a využití krajiny

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. 13). Vycházíme z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití. (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s. 54). Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací. Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se v ní komunikační systémy, v zemědělské krajině se realizují různé meliorační zásahy atp. Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj. (HRADECKÝ, BUZEK, 2001 s. jsou skupiny druhotných funkcí krajiny.

• kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce - "duch místa", folklór ...) DEMEK (1999, s.

Koncepce krajinného potenciálu byla rozpracována v 70. letech německou geoekologickou školou (Neff, Haase, Jäger, Mannsfeld), v 80. letech na ně navázala slovenská fyzickogeografická škola (Drdoš, Mazúr, Huba). vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny. Německá geologická škola odvozuje přírodní potenciál z analýzy přírodních podmínek, které mají nezastupitelný význam pro rozvoj společnosti. Neexistují však žádné metody jejich kvantifikace, postupy jak měřit např. sociální efekty.

Tak může být vyjádřen jen ve velmi obecné podobě a v paušálním kvalitativním hodnocení bez kvantifikace (malý-velký, příznivý, nepříznivý, každé využití možné, některé využití mužné), které vyhovuje požadavkům plánování a společenské praxe. Proto se rozlišují dílčí potenciály (LIPSKÝ, 1999, s. Ta vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita. vyjadřuje míru tohoto využívání - určuje přijatelnou míru intenzity využívání, při níž nedochází k poškozování přírodního prostředí, nebo vyjadřuje limity rozvoje, který v území probíhá (LIPSKÝ, 1999, s. v různém stupni přeměny (LIPSKÝ, 1999, s. 18).

Tj. krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m. Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. Dle DEMKA (1999, s. je takový typ krajiny, který se sestává ze vzájemně působících přírodních a antropogenních složek, utvářející se pod vlivem lidské činnosti a přírodních procesů a splňující určité socioekonomické funkce. V zemědělské nebo lesohospodářské krajině zpravidla převládají plochy, naopak v urbanizované nebo průmyslové krajině zabírají většinu ploch uzly a velký důraz se klade i na sítě, spojující jednotlivé plochy.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Pro kulturní krajinu je příznačným rysem vytvoření antropogenních bariér a problematika izolovanosti ploch (izolace tvoří problém při difůzi organismů a redukuje schopnost přežití, když počet organismů klesne pod určitou hranici) (DEMEK, 1999, s. Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury (LIPSKÝ, 1999, s. 18). Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví (SKLENIČKA, 2003, s. 17). (BUČEK, LACINA, 1990, s. 9). Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru (SKLENIČKA, 2003, s. 18). V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých (DEMEK, 1999 s. 59).

Limity využití území a ekologická stabilita

Ochrana vodních toků ploch (resp. lesnického plánování např. Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability. Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu (příklady zpracovaných územních plánů např. V rámci metodiky LANDEP, jejíž nedílnou součástí je evaluace (hodnocení), se podle HRNČIAROVÉ (2006, s. , podle požadavků společnosti.

Krajinnoekologické limity vyplývají z vlastností krajinných prvků sledovaných v zájmovém území. Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity. Vhodnost využívání území (tj. vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity HRNČIAROVÁ (2006, s. plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů. Jsou dány různými ekologickými funkcemi důležitými pro zachování a udržení bioty, genofondu, biodiverzity a ekologické stability území. Ekologická významnost se promítá do souboru nelegislativních limitů a omezení pro vybrané aktivity a využívání území HRNČIAROVÁ (2006, s.

Vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti. Vylučují, či usměrňují aktivity narušující existující ráz památek, nebo území s jejich kulturními a estetickými, ale i přírodními hodnotami HRNČIAROVÁ (2006, s. jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů, jde především o legislativní předmět limitů a omezení na území, ale i o limity a omezení vyplývající z dalších norem a předpisů. Tyto limity podporují biotické (ekologické), ale i kulturně-historické hodnoty a představují významný argument při návrzích na lokalizaci aktivit v krajině HRNČIAROVÁ (2006, s. jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí (resp. přípustnou intenzitu působení stresového faktoru) např. CO2 v ovzduší, fenolů ve vodě, hluku v prostředí apod. Jde o jevy provázející mnohé výrobní aktivity HRNČIAROVÁ (2006, s.

Stres a disturbance v ekosystémech

Je stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahující obvyklé rozpětí homeostázy (které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován). resilience (MÍCHAL, 1994, s. Vlastnosti stresu (MÍCHAL, 1994, s. Velmi různorodé podněty vyvolávají v organismu tzv. "nespecifický" soubor reakcí. Organismus je ve stresu pod vlivem podnětů přesahujících svou velikostí nebo trváním kapacitu homeostatických mechanismů. Stres je projevem pokusů organismu o obnovení homeostázy za mimořádného působení vnějších podnětů - stresorů (MÍCHAL, 1994, s. 170). Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů (MÍCHAL, 1994, s.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Dle doby jejich trvání na (MÍCHAL, 1994, s. - působí dlouhodobě, spolu s přirozenými podmínkami ekotopu vytváří jeho novou podobu, které odpovídá nový typ biocenózy (např. - působí krátkodobě, neumožňují biotě vytvoření nového, jim odpovídajícího ekosystému (např. (typy kompenzačních reakcí) (MÍCHAL, 1994, s. (MÍCHAL, 1994, s. - dochází k neočekávaně velké, relativně krátkodobě velké odezvě v systému, která je pomíjivá. - odezva systému je relativně malá i při setrvalém působení stresoru. Systém si zdánlivě vyvinul rezistenci vůči stresoru, který vyvolal poplachovou reakci. - dochází k překročení adaptačních schopností systému. jsou na úrovni místních populací organismů a jejich společenstev běžné v důsledku lidské činnosti, ale i v důsledku přírodních jevů. S využitím teorie homeostázy a stresu jdou pak definovat jako (MÍCHAL, 1994, s.

Je situace, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Je situace, v níž nejsou splněny elementární potřeby živého systému a jeho ekologická valence je překročena do té míry, že podmínky biologické reprodukce systému zanikají. K tomu může dojít jednorázovým extrémním zásahem (např. Vzhledem k problémům ekologické stability člověkem využívané krajiny je žádoucí účelově modifikovat tyto pojmy jako (MÍCHAL, 1994, s. Při pokusech prognózování reakcí krajiny na působení civilizačních stresorů je třeba mít na paměti (MÍCHAL, 1994, s. Vytvoří-li systém rezistenci vůči jednomu stresoru, snižuje se obvykle současně jeho rezistence vůči ostatním stresorům. Lineární extrapolace reakcí geosystémů na dlouhodobé působení stresových faktorů v čase dává nesprávné výsledky. Udržení ekologické stability krajiny pak předpokládá (MÍCHAL, 1994, s.

(Dočasná změna podnebí, výbuch sopky, lesní požár aj.). Ekosystém je stabilní vůči působení dané disturbance, pokud se po skončení vlivu disturbance vrátí do původního stavu. Disturbance je tedy narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...) (NOVOTNÁ, 2001, s. 53). Přírodní disturbance jsou ovlivněny heterogenitou krajiny, ale také tuto heterogenitu vytvářejí. Mírné disturbance značně zvyšují heterogenitu krajiny, silné ji mohou zvyšovat i snižovat (FORMAN, GODRON, 1993, s. 263-270). Krajinná heterogenita obvykle působí proti šíření disturbancí, propojenost v krajině šíření disturbance propojuje (LIPSKÝ, 1999, s. 37-38). V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk (NOVOTNÁ, 2001, s. 53). Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů (LIPSKÝ, 1999, s. 76).

Dle STORCHA (1998) je existence disturbancí pro přírodu nejen typická, ale i dokonce nezbytná a nepostradatelná. Disturbance mohou pozitivně ovlivňovat přírodu. Základní princip spočívá v tom, že přímo likvidují jednotlivé organizmy a snižují tak populační početnosti těch druhů (nebo životních forem), které by jinak ve společenstvech převládly a zatlačily ty ostatní. typický vzhled právě díky disturbancím. Jedním z těchto důležitých typů disturbancí jsou požáry. Požárová dynamika je typická pro severský jehličnatý les (tajgu), pro trnité křovinaté porosty na různých místech Země (Středomoří, Kalifornie, Chile, jižní Afrika a Austrálie), buše, stepy a savany. Některé příbřežní a nížinné oblasti jsou zase závislé na občasných záplavách. Další typy prostředí, jako je les mírného pásma anebo tropický prales, "potřebují" alespoň drobné disturbance vytvářené do jisté míry "zevnitř". To znamená např. občasné pády jednotlivých stromů anebo destruktivní činnost živočichů.

Když jsou disturbance příliš malé (anebo málo četné), nestačí na to, aby dostatečně omezovaly rozpínavost dominantních druhů, když jsou zase příliš velké nebo příliš časté, zničí všechno. Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí. Oboustranný vztah mezi intenzitou disturbancí a velikostí postižených ploch někdy vede k jakési rovnováze mezi intenzitou disturbancí a mozaikovitostí prostředí. Je-li krajina složena z malých různorodých plošek, lze předpokládat, že disturbance nebudou mít velkou intenzitu a zasáhnou právě jen určité malé plošky a zároveň díky malé velikosti plošek nikdy nedosáhnou ničivé intenzity. Tato rovnováha se ovšem může zvrátit zvětšením "velikosti zrna" dané krajiny, anebo disturbancí o mnohem větší intenzitě.

• biotické/abiotické (LIPSKÝ, 1999, s. přemnožení škůdců, rozpad společenstva, šíření invazních druhů.
• (LIPSKÝ, 1999, s. 76) jsou těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů.

Typickou pro kulturní krajiny. Patří určení disturbačního činitele, ovlivňujícího typ (druh) disturbance, její frekvenci, intenzitu a plošný rozsah. Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase (LIPSKÝ, 1999, s. 37-38). poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování (např.

Struktura a obsah učebnice

Nová učebnice vychází z osnov pro učební obory SOŠ a SOU pro předmět Základy ekologie. V souladu s nimi zahrnuje kromě úvodu do ekologie i širší geografické pojetí problematiky životního prostředí. Učivo, rozčleněné na základní a rozšiřující, provází množství příkladů z domova i ze světa. Člení se do tematických okruhů Základy ekologie, Složky životního prostředí, Umělé ekosystémy, Ochrana přírody a životního prostředí. Poslední z 32 kapitol přináší příklady environmentálních projektů vhodných pro školy. Text doplňují fotografie, mapky a grafy. Pojetí učebnice dovoluje využití i na vyšších odborných školách, při ekologické výchově na gymnáziích i jiných školách.

Autoři a lektoři

RNDr. Vystudovala učitelství, obory matematika a biologie. Má letité pedagogické zkušenosti ze ZŠ, kde byla 12 let zástupkyní ředitele. Téměř 20 let je lektorkou Lipky v oblasti DVPP - prioritně v tématech výchova k podnikavosti, environmentální vzdělávání, místně zakotvené učení a tvorba vlastních regionálních učebnic školy. Je autorkou metodiky tvorby regionálních učebnic. Příklady dobré praxe, které sdílí s účastníky seminářů, provazuje s vlastní zkušeností učitelky, zástupkyně ředitele školy, koordinátorky ŠVP, koordinátorky EVVO i lektorky DVP.

V posledních dvou letech spolupracuje s NPI ČR na revizích RVP - je garantkou zpracování KK k podnikavosti a pracovní, koordinuje její přípravu v kontextu vývojového kontinua od předškolního vzdělávání, přes základní školy až po střední školy. Na letní škole povede dílnu Regionální učebnice jako opora místně zakotveného učení, kde se dozvíte, jak efektivně sestavit regionální učebnici či pracovní listy. Seznamíte se s metodikou, zásadami tvorby a praktickými radami, na co si dát pozor, abyste vytvořili dobrou pomůcku, která bude pro pedagogy a žáky zdrojem široké škály informací i námětů pro činnostní výuku propojenou s okolím školy. V dílně si prohlédnete sbírku regionálních učebnic v tištěné i elektronické podobě a ve společné debatě přijdeme na to, která forma regionální učebnice by mohla vyhovovat právě vám nebo škole v místě, kde žijete. Dozvíte se také řadu užitečných organizačních rad, jak celý proces tvorby uchopit, s kým spolupracovat a kde získat podporu.

Mgr. Učitel přírodopisu, zeměpisu a chemie na ZŠ Školní Vrchlabí s 26 letou praxí. Školní koordinátor environmentální výchovy. Dlouhodobě spolupracuje se SEVERem jako koordinátor školních projektů a lektor seminářů pro pedagogy. Má za sebou řadu zdařilých projektů týkajících se ekologické výchovy, místně zakotveného učení, projektů v rámci programu Škola pro udržitelný život. Jako autor Regionální učebnice Krkonoše a Podkrkonoší pro 2. - 9. ročník ZŠ vám prozradí, co ho vedlo k sepsání učebnice z našeho regionu, proč je pro něj regionální učebnice důležitá a v čem vidí její hlavní přínosy. Během besedy se dozvíte, jak při tvorbě postupovat, s kým spolupracovat, kde a jak získat finanční podporu, na co se v obsahu soustředit a čeho se vyvarovat.

Ing. Na SEVERu působí jako lektorka vzdělávání dětí a dospělých, vedoucí úseku místně zakotveného učení (MZU) a národní koordinátorka programu Škola pro udržitelný život. JUDr. Na SEVERu působí jako lektorka vzdělávání dospělých, vedoucí úseku práce s veřejností.

tags: #ekologicke #pojeti #ucebnice #priklady

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny a důsledky znečištění vodních toků
• Opětovná recyklace plastů
• Změna klimatu a tání ledovců
• Ekologie a Doprava Budoucnosti
• Informace o lince 224