Ekologické problémy s plasty a recyklace

Recyklace plastů je často vnímána jako jednoznačné řešení problému plastového znečištění. Jenže realita je mnohem složitější.

Problémy a výzvy recyklace plastů

Plasty nejsou homogenní materiál - liší se složením, strukturou i množstvím chemických přísad. Opakované zpracování plastového odpadu může vést k hromadění toxických látek, které se zpětně dostávají do běžného spotřebního zboží. Patří sem například ftaláty, zpomalovače hoření nebo těžké kovy, jež se mohou objevit v recyklovaných hračkách, kuchyňském náčiní nebo obalech.

Snahy o rozvoj cirkulární ekonomiky tak narážejí na zásadní dilema: čím více recyklujeme, tím větší je riziko, že do oběhu vracíme materiály se zdravotně nebezpečnými vlastnostmi. Velkou výzvou jsou také kompozitní obaly, které kombinují různé typy plastů a aditiv. Jejich recyklace je technologicky složitá a často ekonomicky nevýhodná.

Nová studie odhalila, že zařízení na recyklaci plastů mohou neúmyslně uvolňovat mikroplastové částečky do životního prostředí. Výzkumníci doporučují lepší filtrační systémy. Z miliard tun vyrobených plastů se jich celosvětově recykluje pouhých 9 %. Velká část plastových odpadů se energeticky využívá, případně skládkuje. Je tak zřejmé, že potřebujeme zvýšit množství recyklovaných plastů a celý proces zefektivnit.

Mikroplasty a znečištění

Nová studie nicméně poukázala na fakt, že nemáme dost informací o potenciálním znečištění, které z recyklačních zařízení pochází. V rámci recyklačního procesu se nejprve vyseparuje plastový odpad podle typu. Ten se poté rozdrtí a rozemele na drobné vločky, které se properou ve vodě. Proprané vločky se roztaví a vtlačí do kovových forem. Rozdrcené plasty se propírají ve vodě proto, aby se odstranily nečistoty a kontaminanty. Studie přišla na to, že rozdrcení plastů v recyklačních zařízeních zvyšuje koncentraci mikroplastových částic, které se dostávají do mycí vody a následně se uvolňují do městských vodních systémů a životního prostředí.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Mikroplasty jsou malé plastové úlomky o velikosti od 1 nanometru až do 5 milimetrů, které dokáží absorbovat, přenášet a uvolňovat nečistoty. Mohou být přenášený prachem, větrem nebo mořskými proudy na velké vzdálenosti a byly nalezeny v různých zdrojích potravy, včetně masa a mléka, stejně tak i v lidském krevním řečišti a mozku.

Ze znečištění životního prostředí mikroplasty se stává čím dál větší problém, kvůli potenciálnímu dopadu na lidské zdraví. Ačkoliv nejsou dlouhodobé zdravotní účinky mikroplastů ještě dobře prozkoumány, výzkum s cílem určit potenciální rizika spojená s požitím a vdechováním mikroplastů nadále pokračuje.

Legislativa a řešení

Evropská unie se snaží problém řešit zpřísněním legislativy. Nové nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR) zavádí ambiciózní cíle pro podíl recyklovaných materiálů v nových výrobcích a podporuje opětovné použití.

Další slabinou systému je vývoz plastového odpadu do zemí mimo EU, kde často chybí technologie pro bezpečné zpracování. Odborníci proto zdůrazňují, že řešení musí začít už u samotného návrhu plastových výrobků. Klíčem je ekodesign - tedy vývoj materiálů a produktů, které budou snadno recyklovatelné a zároveň bezpečné.

Významnou roli mohou sehrát nástroje jako digitální pasy produktů nebo databáze složení, které umožní sledovat, co recyklujeme. Takové systémy jsou však zatím v plenkách.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Plastové obaly jsou opředeny řadou mýtů, týkajících se jejich spotřeby i zátěže pro životní prostředí. Pod drobnohledem faktů ale tyto mylné předpoklady ztrácejí na síle. Plastový obal může být mnohdy ekologičtější než papír nebo sklo. V porovnání s jinými dopady na životní prostředí představují obaly jen velmi malou část. A jejich rádoby škodlivost se zmiňuje mnohem častěji než reálný užitek.

V EU zaujímají plastové obaly 19 % z celkového obalového odpadu, sklo 18 %, dřevo 17 % a kov 5 %. Patrný je přitom evropský trend ekodesignu. Postupně od roku 1991 se staly obaly z plastu v průměru o 25 % lehčí například díky lepším materiálovým vlastnostem, pokrokům ve vývoji a výrobní technologii.

Podle Evropské agentury pro životní prostředí za sebou zanechá každý Evropan zhruba 8,4 t uhlíkových emisí ročně. Při ročním použití plastových obalů na osobu vzniká 50 kg emisí CO2. S uhlíkovou stopou souvisí i další benefit, který s sebou používání plastových obalů přináší - snižují plýtvání potravinami. Salátová okurka zabalená v plastu vydrží až třikrát déle, než nezabalená. Environmentální dopady samotných obalů se často přeceňují.

Výroba plastů vyžaduje mnohem méně fosilních zdrojů, než si lidé myslí. Navíc jsou nutné i pro výrobu jiných obalových materiálů. U jedné litrové PET lahve se jich spotřebuje 0,56 l, kdežto u skleněné až 1,57 l. Jak moc zatěžuje životní prostředí každý typ obalu, dokáže porovnat tzv. LCA analýza.

Srovnáme-li ekologickou stopu u 1 litrové PET lahve a skleněné lahve, pak při výrobě PET lahve je vytvořeno 107 g CO2, ovšem u skleněné 324 g CO2. Je to díky nižším energetickým výdajům při výrobě. Plast je velmi lehký, a proto se při přepravě vypouští méně uhlíkových emisí než při přepravě jiných obalových materiálů. Výhodou PET plastů je jejich snadná recyklace. PET je tedy hodnotným materiálem.

Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství

Plast, který se likviduje v zemích s fungujícím systémem nakládání s odpady, se do oceánu nedostane. 80 % odpadu ve světových oceánech pochází z pevniny, především z rozvojových zemí. Na znečištění oceánů mikroplasty se plastové obaly primárně nepodílí. Hlavními zdroji mikroplastů jsou syntetické textilie (35 %) a opotřebené pneumatiky (24 %).

Čím dál méně evropského plastového odpadu končí na skládkách. Stále častěji se naopak recykluje nebo spaluje. Při spalování plastů se využívá energie, kterou obsahují. V Česku je velmi účinný kolektivní systém zajišťující zpětný odběr obalových materiálů. Plastů se jich daří shromáždit 69 %.

Na závěr jedna zajímavost. Plastové obaly chrání zdraví lidí. Nejen jejich použitím přímo ve zdravotnictví, ale například kontaminovanou vodu lze vyčistit v průhledných PET lahvích pomocí UV záření. V PET lahvích je dokonce přítomno velmi malé množství acetaldehydu.

Často se mluví o tzv. chemické recyklaci jako o moderním řešení. I ta však naráží na limity - vysoké náklady, náročnost na energie a riziko úniku nebezpečných látek.

Alternativní pohledy a řešení

Všude slyšíme, jak plasty škodí životnímu prostředí a tvoří většinový podíl odpadů a jejich rozklad trvá i 1 000 let. No a když už se rozpadnou, tak jsou z nich mikroplasty, které ničí mořský život. Chceme jiné řešení a vyměnit plasty za ekologičtější alternativy. A takto bych mohl pokračovat velmi dlouho a nepodařilo by se mi vyjmenovat všechna negativní tvrzení o plastech, které na nás vyskakují z internetu a televizních zpráv. Je to skutečně tak?

Papírová vs. igelitová taška

K posouzení dopadu jednotlivých výrobků na životní prostředí slouží mimo jiné i metoda hodnocení životního cyklu výrobku (Life-cycle assessment, LCA), tento přístup zohledňuje všechny materiálové vstupy, používání výrobku i následnou likvidaci. Několik na sobě nezávislých studií napříč všemi kontinenty se shodlo, že právě u běžných plastových tašek je dopad na životní prostředí ve srovnání s těmi z papíru (a to i když je podíl papíru ze 100% recyklovaných zdrojů) nebo bavlny vůbec nejnižší.

Vysvětlení je vcelku prosté, důležitými kritérii mluvícími ve prospěch igelitové tašky jsou hmotnost, energetické nároky na výrobu, životnost, a nakonec i možnost a náročnost recyklace. Mnoha lidmi oblíbenou bavlněnou tašku bychom museli vzít na nákup více než 173krát, abychom se vyrovnali stejnému ekologickému dopadu, jaký má jednou použitá igelitka. A taková nákupní taška z HDPE (vysokohustotní polyethylen) má 100krát nižší uhlíkovou stopu než taška papírová.

Plastový odpad v oceánech

V Tichém oceánu je ostrov tvořený pouze plastovými odpady o velikosti, která odpovídá trojnásobné rozloze Španělska nebo dvojnásobku rozlohy Texasu. Tuto údajně největší skládku světa chce dokonce organizace Discover prohlásit za 8. kontinent. Podíl EU na znečištění plastovými odpady, které se dostanou evropskými řekami do okolních moří, je přibližně 0,3 %.

Vědci se snažili tento problém zmapovat a dát na stůl jasná čísla. Koncentraci plastového odpadu v mořích si můžeme představit asi jako naplněný olympijský bazén o rozměrech 50 na 25 metrů, do kterého bychom vhodili kostičku plastu o hmotnosti 5 g. Maximální naměřená koncentrace plastů v mořích a oceánech je 1 kg/km2, průměrná koncentrace je poloviční.

Mikroplasty v potravě

Bohužel my všichni jsme nechtěnými konzumenty plastů, a to ve formě velmi malých částic = mikroplastů. Je riziko takto pojídaného mikroplastu opravdu nebezpečné tak, jak se tvrdí? A kolik, že vlastně těch kreditních karet za rok zkonzumujeme?

Při detailnějším rozboru, čím je vlastně tento odpad tvořen, si lze jednoduše odvodit, že většinu tvoří PE a PP, které zároveň tvoří nadpoloviční podíl produkce všech plastů. U vylovených ryb bylo u 49 z 64 (77 %) prokázáno, že jejich trávicí trakt obsahuje plastové částice, které byly tvořeny z více než 93 % právě PE a PP (tyto plasty jsou lehčí než voda, tudíž neklesnou na dno).

Většina mikroplastů je tvořena výše uvedenou dvojicí, oba tyto plasty obsahují minimum potenciálně problematických aditiv, a především žádná odborná studie neodhalila jejich toxické vlastnosti pro člověka. Nakonec, právě většina obalů na potraviny je z těchto plastů a jejich bezpečnost máme ověřenou díky velkému množství studií za poslední desítky let jejich používání.

Rozpad plastů

Zkušenost s dlouhověkostí plastových materiálů má každý z nás, zároveň u většiny z nás bude převládat názor, že plast je tu a jeho rozpad na menší části je tak pomalý, že vlastně ani neprobíhá. Kdyby se tato tvrzení zakládala na pravdě, tak některé výrobky jsou tady s námi napořád a nemění téměř své vlastnosti. Kov podléhá oxidaci, dřevo tleje, tak je jasné, že i plast degraduje. Určitým příkladem mohou být všem dobře známé výrobky z PP, např. zahradní židle, kdy během jejich vystavení povětrnostním vlivům můžeme velmi rychle (často již během pár měsíců) pozorovat zjevné prvky degradace = změnu barvy a zhoršení mechanických vlastností (praskliny až úplnou destrukci). Dobrým příkladem je také všem dobře známá PET láhev, její úplná degradace při 100% vlhkosti trvá dle vědeckých studií od 16 do 48 let. To určitě nejsou tisíce let.

Třídění a recyklace

Už i malé děti ví, kam který odpad patří, a zároveň možná i (ne)tuší, co se s ním děje po vhození do některých z uvedených typů popelnic. Několik desítek milionů tun plastového odpadu se na celém světě ročně vytřídí a následně zrecykluje. Tato čísla se každým rokem zvyšují.

Většina takto zrecyklovaných plastů je zpracována mechanickou cestou, což není nic jiného než proces drcení a mletí na menší kusy a následné přidání recyklátu zpět do výrobního procesu nebo přepracování. Důležité je se zaměřit na složení odpadu především na ten, který se hromadí na skládkách a je často terčem kritiky. Více než 50 % komunálního odpadu tvoří papír, lepenka a stavební suť, podíl plastů je kolem 13 %.

Mezi odpady, které pocházejí z našich domácností a tím vznikajícím z průmyslu je velký nepoměr, jde o značný nepoměr 3:97 %. Pokud do tohoto započítáme předchozí informaci, tak zjistíme, že plastový odpad z domácností tvoří méně než 0,5 % všech odpadů.

Pokud by se zítra USA rozhodly nahradit všechen svůj vyprodukovaný plastový obalový materiál za rok (14,4 mil. tun) za „ekologičtější“ alternativy (kov, sklo a dřevo), vedlo by to k navýšení odpadů na 64 mil. tun za současně zvýšených energetických výdajů o 80 %.

Problém spočívá především ve složitosti třídění některých typů polymerů, míře znečištění a cenové rentabilitě. Ovšem mnoho těchto komplikací lze ovlivnit naším přístupem.

Celosvětová výroba plastů trvale roste, což má alarmující dopady na naši planetu. Podle statistik OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) se za posledních dvacet let celosvětová produkce plastového odpadu zdvojnásobila, a toto tempo se má v příštích desetiletích dále zvyšovat.

Plasty jsou problémem zejména kvůli své trvanlivosti a odolnosti. Rozkládají na velmi dlouhou dobu, takže se hromadí v životním prostředí a ohrožují faunu a flóru. A to nejen ve vodních tocích a oceánech, kde mají až katastrofální dopad na mořské živočichy, kteří plast mohou přijímat jako potravu. Negativní dopad pocítí také naše zdraví. Mikroplasty, tedy drobné částice rozkládajícího se plastu, pronikají do potravního řetězce. A konzumaci takového mikroplastu člověk ani zvíře nemá šanci pocítit. Navíc chemické látky uvolněné z plastů mohou znečišťovat půdní ekosystémy a ovlivňovat rostliny.

Jedním z klíčových kroků k řešení problému plastů je přechod k ekologickým čisticím produktům, které jsou šetrnější k životnímu prostředí. Tyto produkty obsahují méně škodlivých chemikálií a mají snížený negativní dopad na naše vody a půdu. Ale co je ještě důležitější, některé ekologické čisticí produkty jdou ještě dál - ve svých obalech používají recyklované plasty.

Jako spotřebitelé můžete aktivně přispět k ochraně životního prostředí tím, že volíte produkty v recyklovaných obalech. Pamatujte, že ačkoliv je váš odpad odvážen na skládku, existuje riziko, že odpad může uniknout ze skládky a znečišťovat okolní krajinu a vodní toky. Plasty mohou být nesené větrem nebo povodněmi z místa skládky do okolí. To může vést k rozptýlení plastů do přírodního prostředí, včetně lesů, řek a moří.

Plasty také nikdy nespalujte. Umožňují zákazníkům vrátit kanystry a láhve Sonett v místě prodeje, a tím snižují množství odpadu. Vrácené láhve (bez uzávěrů) jsou 100% recyklovány a jsou z až 50 % vraceny do výroby nových lahví. Všechny lahve a kanystry a většina etiket jsou vyrobeny z PE/PP. Neustále optimalizují obaly pro úsporu zdrojů, ropy a emisí. Od ledna 2020 snížili hmotnost litrové láhve o 2 g.

McAfee nemá nic proti recyklaci papíru, skla a kovů. Má ale zásadní problém s recyklací plastů. Nevidí v ní udržitelnost, smysluplnost a nakonec ani pomoc životnímu prostředí. Tvrdí, že snaha třídit a svážet plasty k recyklaci je plýtvání časem a energií. „Přínos úspory uhlíku a skleníkových plynů během recyklace plastů byl a je ve skutečnosti velmi, velmi malý,“ tvrdí McAfee.

Ukázalo se totiž, že plasty efektivně recyklovat zrovna neumíme. Za místní příklad dává města jako Filadelfie, kde polovina separovaného a teoreticky využitelného plastového odpadu stejně skončí na skládkách, nebo progresivní Chicago, kde jsou schopni zrecyklovat jen 9 % z celkového objemu vlastních plastů.

Protože o „plast zachráněný recyklací“ vlastně nemá průmysl zájem. Je tak drahý (ve smyslu výdeje energie, přepravy, financí), že vyjde řádově levněji vyrobit originální nový plast. Papír, sklo i kov se s takovými problémy nepotýká. Jejich recyklace je skutečnou úsporou energie vynaložené na jejich výrobu, vyjdou levněji.

Jen v případě plastu to nefunguje, musíme vymýšlet a dotovat komplikovaná schémata, sběr a svoz, speciální třídící linky a ještě speciálnější zpracovatelská zařízení, abychom plastovou recyklaci udrželi v oběhu. Je to paradox: vynakládáme nemalé množství času a energie, abychom něčemu zabránili stát se odpadem a pak přešlapujeme na místě a vymýšlíme, co z toho vlastně vyrobit a komu to prodat, protože o to nikdo nestojí.

Začít je znovu ukládat na skládkách, respektive na dobrých, nových, kvalitně zajištěných a solidně monitorovaných skládkách. Prostě odrušit prozatím celé to schéma s recyklací plastů, které „víc žere, než dává“. Na dobrých skládkách by totiž nehrozila kontaminace životního prostředí, tedy únik plastů do moří, oceánů. Ani postupný vznik všezamořujících mikroplastů. A na takových skládkách by plasty odpočívaly tak dlouho, než by se fosilní zdroje pro jejich výrobu globálně vyčerpaly (což vzhledem k zapracování břidlicového plynu bude za dlouho). Protože pak jejich zrecyklování bude, vzhledem k nedostatku surovin, skutečně žádané a zaplatí se. Jejich těžba ze skládek pak bude ekonomicky dávat smysl, stejně jako recyklace kovů dnes.

McAfee doplňuje, že namísto hrátek s recyklací plastů by se hodilo zacílit svou energii na dekarbonizaci průmyslů a zdanění těch, kteří znečišťují nejvíce. „Přeci jen, polovinu světových emisí skleníkových plynů lze dohledat k původci, kterým je 25 největších korporátních koncernů a států. To je skutečný zdroj problému. „Ono vážně nemá cenu tady řešit drobnosti, hádat se o vaše úsporné žárovky a brčka, když 70 % veškerých emisí produkují tři odvětví globálního průmyslu.

McAfee ještě dodává, že asi každý člověk má svůj vlastní, byť individuálně rozdílný „mentální rozpočet“, každodenní potenciál k realizování environmentálně prospěšných opatření.

Revitalizovali jsme naše 4 panelákové vchody za nějakých cca 24 milionů korun s tím, že se podle výpočtů potvrdilo, že se ta investice nikdy nevrátí na úsporách na topení (v této ceně není jen zateplení, ale komletní rekonstrukce lodžií, vstupních dveří atd.). Revitalizace se dělala ze dvou důvodů - do baráku na 4 místech zatékalo a nikdo ta místa nedokázal najít, zabalením do nového hávu se tato místa eliminovala. Druhým důvodem byly byty v posledních patrech, kde bylo v zimě při topení naplno 19°C a v létě naopak bylo v bytech víc, než venku. 40 cm polystyrenu to eliminovalo...

Ohledně zateplování - je lepší starý dům zbourat a postavit nový podle posledních poznatků a technologií. I když starý dům obalím polystyrenem atd., stále je to starý dům se všemi nectnostmi. Řada domů, hlavně prvorepubliční výstavba, po zateplení a utěsnění oken dost rychle proleze vlhkostí a plísněni a odejdou dřevěné konstrukční prvky, např. stropní trámy. V EUrodomech je ovzduší v důsledku nevětrání plné toxických výparů kde z čeho.

Tisíce generací se bez plastů obešly, jen dnešní zlatá generace se řešení problémů, které sama vyrobí, vyhýbá. Ideální je vrátit se ke skleněným obalům, příp. více využívat plechové, když ten plast je tak "finančně náročný". Fandím jednoznačně opačnému přístupu. neuděláte bez nich ani energeticky efektivní okno.

Zmíněné choroby nevyřešily plasty, ale vysoká úroveň vědy, zdravotnictví a hygieny (skladování, konzervace, normy). A nikde jsem nepsal, že vůbec bez plastů, jde o to tu nadměrnou spotřebu (produkci) omezit. Potažmo racionálně recyklovat. Všechno jde, když se chce.

Jenže ta vysoká úroveň zdravotnictví stojí mj. Z oken se nevysává vzduch. Z tuzemských lepených dvojskel možná ano. Jenže plasty jako materiál (pokud odhlédneme od dalšího osudů jako odpadů) jsou vysoce ekologické. Dyk vo tom je! Nejsem a priori proti plastům, naopak! Je to úžasný materiál, který je věčná škoda vyrábět na jedno použití. Proto jsem pro vratné lahve, a pokud mají být opravdu na jedno použití, tak ať jsou z jiné, rozkladnější hmoty, ideálně vnitřní folie v kombinaci s povoskovaným papírem. Ale rozhodně nehromadit, to je slepá ulička. Na spalování není nic špatného (horšího než spalování ropy), plast (jak který) je vlastně jen ropa, dočasně použitá na jiný účel :-)

Ze zemního plynu etylen a propylen se vyrábí, jakožto základní surovina pro výrobu spousty dalších plastů. Zejména je třeba omezit vznik odpadů, tedy minimalizovat vznik primárních plastů.

tags: #ekologické #problémy #s #plasty #recyklace

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro ekologické bydlení
• Zneškodňování komunálního odpadu
• Příroda v bakalářské práci
• Ocenění Vimperku v soutěži Křišťálová popelnice
• Okolí Svitav: příroda