Ústavní soud se zabýval omezením účasti takzvaných ekologických spolků ve správních řízeních. Konkrétně rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 22/17 dne 26. ledna 2021 o návrhu skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny a stavebního zákona.
Návrh na zrušení ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny
Skupina 17 senátorů se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení § 70 odst. 3 věty první zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb., ve slovech "podle tohoto zákona" a § 4 odst. 9 až 11 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb.
Zákonem č. 225/2017 Sb. byla novelizována řada právních předpisů, včetně zákona o ochraně přírody a krajiny a stavebního zákona. Cílem novelizace bylo zkrácení délky a snížení komplikovanosti územního a stavebního řízení.
Navrhovatelka namítá, že novelizovaná ustanovení porušují právo domáhat se svého práva u nezávislého soudu a právo na příznivé životní prostředí. Úlohou Ústavního soudu je posoudit, zda jsou napadená ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem.
Argumentace navrhovatelky
Navrhovatelka přibližuje rozdíl v právní úpravě § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny před a po novelizaci. Před novelizací měly spolky zaručeno účastenství ve všech správních řízeních, která se mohla dotýkat zájmů na ochraně přírody a krajiny. Po novelizaci je toto právo omezeno jen na řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Čtěte také: České supermarkety a bio
Navrhovatelce vadí vyloučení účastenství spolků z rozhodovacích procesů u "středně velkých záměrů". Takto provedenou změnu pokládá za neslučitelnou s Listinou základních práv a svobod a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Navrhovatelka dovozuje ústavně zaručené "základní procesní právo na účastenství v řízení". Vymezuje pět kategorií osob, které mohou být realizací stavebního záměru potenciálně dotčeny na svých subjektivních právech.
Argumentuje právem na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, které se podle ní překrývá s právem vlastnickým a jinými soukromými majetkovými právy. Má za to, že s ohledem na čl. 36 odst. 4 Listiny musí být podmínky a podrobnosti práva na stanovený postup před orgánem veřejné moci upraveny přímo zákonem.
Právní úpravu obsaženou v § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny navrhovatelka podrobuje testu proporcionality a dospívá k závěru, že předmětné ustanovení neobstojí v kritériu potřebnosti.
Podle navrhovatelky "v důsledku kombinace novelizace provedené zákonem č. 225/2017 Sb. a formy závazných stanovisek vydávaných podle zákona o ochraně přírody a krajiny tak bude veřejná správa rozhodovat řadu otázek dotýkajících se zájmů ochrany přírody a krajiny bez jakékoli účasti dotčené veřejnosti".
Čtěte také: Jak podporovat projekty
K návrhu na zrušení § 4 odst. 9 až 11 stavebního zákona
Navrhovatelka uvádí, že § 4 odst. 9 stavebního zákona zavádí zvláštní, restriktivní režim pro přezkum závazných stanovisek. Preferenční zacházení se závaznými stanovisky sloužícími jako podklad pro vydání rozhodnutí podle stavebního zákona spatřuje navrhovatelka dále v tom, že důvodem pro obnovu řízení podle § 4 odst. 15. K výše uvedenému "preferenčnímu zacházení" však podle navrhovatelky v právním státě žádný rozumný a legitimní důvod.
Navrhovatelka rovněž namítá protiústavnost roční prekluzivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení ve vztahu k závaznému stanovisku, upravené v § 4 odst. 10 stavebního zákona. K tvrzené protiústavnosti § 4 odst. 9 až 11 stavebního zákona navrhovatelka jako podpůrný argument dodává, že napadená ustanovení jsou rovněž v rozporu s čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 (sic - pozn. red.; správně patrně odstavcem 2) písm. e) a čl. 11 odst. 1 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen "směrnice EIA").
Vyjádření Poslanecké sněmovny
Poslanecká sněmovna se ve vyjádření podepsaném jejím předsedou vyjádřila k průběhu legislativního procesu, který vedl k přijetí novelizujícího zákona.
Judikatura
Spolkům, jejichž předmětem činnosti je ochrana přírody a krajiny, náleží podle § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb. (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2018), postavení účastníka řízení o umístění stavby vedeného podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, jestliže v něm má být vydáno povolení ke kácení dřevin (podle § 8 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny) nebo výjimka ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin či živočichů (podle § 56 odst.
Stavebníci podali dne 1. 10. 2021 u Magistrátu města Hradec Králové (správní orgán I. stupně) žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Rezidenční dům sv. Jan, soubor staveb bytového domu a souvisejících staveb dopravní a technické infrastruktury, ul. Zámeček, Hradec Králové - Třebeš“.
Čtěte také: Dávkování lignohumátu v ekologickém zemědělství
Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 25. 5. 2022 rozhodl, že žalobce není účastníkem územního řízení. Poukázal na metodickou pomůcku Ministerstva pro místní rozvoj „Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les pro účely stavebního záměru“ vydanou v září 2021, podle níž nelze použít vymezení účastníků dle § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť stavební úřad nevede řízení podle tohoto zákona a není orgánem ochrany přírody.
Jakkoliv stavební úřad do výrokové části svého rozhodnutí zahrnuje výrok o povolení kácení dřevin nebo výjimky ze zákazu u zvláště chráněných druhů rostlin nebo živočichů, neznamená to, že by vedl řízení dle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, čj. 30 A 59/2022-87, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že k omezení účastenství ekologických spolků v řízení dle stavebního zákona došlo přijetím novely zákona č. 225/2017 Sb.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda žalobce byl na základě § 70 odst. 2 a 3 ve spojení s § 8 odst. 6 a § 56 odst.
Krajský soud se věcí dostatečně zabýval. Poukázal na novelizaci relevantních ustanovení týkajících se účasti ekologických spolků v územním řízení a na její smysl, jímž je urychlit tato řízení.
Připravované změny v legislativě
Připravovaný návrh zákona, kterým se mění zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě ("ZEU"), směřuje primárně ke zpřesnění definice ekologické újmy, a to konkrétně ekologické újmy na vodách a ekologické újmy na biodiverzitě a druzích, a tím také k jasnějšímu vymezení působnosti zákona ve vztahu ke složkovým právním předpisům upravujícím obdobnou matérii (prevenci a nápravu škod na životním prostředí). Zejména tedy vymezení vztahu k zákonu č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), a k zákonu č.
Dochází také k zpřesnění procesního postupu při provádění preventivních a nápravných opatření, včetně zakotvení možnosti úhrady nápravných opatření ze Státního fondu životního prostředí v situacích, kdy není původce závadného stavu znám nebo se jej nepovede zjistit, a příslušný orgán zajišťuje provedení nezbytných nápravných opatření sám (§ 7 odst.
Dále je navrhována změna zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen „zákon o ČIŽP“) a vodního zákona. Primárním účelem změny zákona o ČIŽP je doplnění kompetence ČIŽP, která ve složkových předpisech upravujících ukládání nápravných opatření, s výjimkou zákona o předcházení ekologické újmě, chybí a sjednocení maximální výše pokut s recentní úpravou stejné problematiky v právních předpisech na ochranu přírody a krajiny.
Definice ekologické újmy v ZEU plně odpovídá definici obsažené ve Směrnici. Definice nicméně obsahuje řadu neurčitých pojmů, jejichž výklad činí v aplikační praxi potíže a brání rychlému vyhodnocení, zda se v konkrétním případě o ekologickou újmu jedná či nikoliv, a zda má být ZEU aplikován. Tato neurčitost ve výsledku podporuje přednostní aplikaci složkových předpisů upravujících odpovědnost za škody (vodní zákon, zákon o ochraně přírody a krajiny, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu).
Ze směrnice 2004/35/ES a ze související judikatury SDEU vyplývá, že není možné upozaďovat roli veřejnosti ve vztahu k naplnění smyslu směrnice a není možné v této věci prioritizovat vedení správního řízení ex offo nad řízením o žádosti.
Ze strany kontrolního orgánu (ČIŽP) je dlouhodobě poukazováno na fakt, že neexistuje povinnost evidovat základní nebo podrobná hodnocení rizik vzniku ekologické újmy.
Jednotným příslušným orgánem podle zákona o ekologické újmě bude nově pouze ČIŽP (vyjma území vojenských újezdů). Příslušnost AOPK ČR a správ národních parků bude zrušena a bude zakotveno jejich postavení dotčeného orgánu při posuzování ekologické újmy na biodiverzitě.
Rozhodnutí Krajského soudu v Brně
Krajský soud v Brně řešil otázku, zda rozhodnutí o výjimce ze zákazů ve zvláště chráněných územích a o výjimce ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů (§ 43 a § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, „ZOPK“) musí být vydána a být v právní moci před vydáním vodoprávního rozhodnutí - povolení k nakládání s vodami [§ 8 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)].
Případ se týká vodního díla Nové Mlýny, které je tvořeno kaskádou tří přehradních nádrží (horní, střední a dolní) na řece Dyji, přičemž v hranicích střední nádrže se nachází přírodní rezervace Věstonická nádrž.
Povodí Moravy, s. p., („Povodí Moravy“) jako správce vodního díla připravilo záměr s názvem „Opatření ke zlepšení podmínek předmětu ochrany přírodní rezervace Věstonická nádrž a ptačí oblasti Střední nádrž VD NM a vodohospodářské funkce soustavy střední a dolní nádrže Nové Mlýny“ („záměr“).
V souvislosti s fází II vydal dne 7. 2. 2022 Krajský úřad Jihomoravského kraje („krajský úřad“) na žádost Povodí Moravy rozhodnutí č. j. JMK 181672/2021.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí krajského úřadu zamítlo Ministerstvo životního prostředí výrokem 3) rozhodnutí ze dne 27. 10. 2022, č. j. MZP/2022/560/727.
Povodí Moravy následně podalo dne 3. 1. 2023 u krajského úřadu jako vodoprávního úřadu žádost o změnu povolení k nakládání s vodami. Krajský úřad žádosti vyhověl rozhodnutím ze dne 12. 7. 2023, č. j. JMK 106037/2023.
Proti rozhodnutí vodoprávního úřadu podal odvolání žalobce a Voda z Tetčic z. s. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 31 A 1/2023-126, zrušil výrok 3) rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 10. 2022, č. j. MZP/2022/560/727.
Žalobce žalovaného upozornil na citovaný rozsudek podáním ze dne 13. 11. 2024 a navrhl, aby žalovaný zrušil vodoprávní rozhodnutí krajského úřadu.
Žalobce namítl, že v důsledku rozsudku Krajského soudu v Brně neexistuje pravomocné rozhodnutí o výjimkách dle § 56 a § 43 ZOPK. Žalovaný tak měl rozhodnutí krajského úřadu zrušit.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Rozhodnutí o výjimce dle § 56 odst. 1 a 2 písm. a) ZOPK je dle jeho názoru samostatným správním rozhodnutím o žádosti a má samostatný předmět řízení.
Žalobcem uváděná judikatura se týká případů, kdy rozhodnutí o udělení výjimky předcházelo rozhodnutí podle stavebního zákona, případně hornické činnosti, a nelze ji proto aplikovat na řešený případ.
Žalobce v žalobě tvrdil, že mu přísluší žalobní legitimace podle § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (“s. ř. s.“), tj. že se může domáhat ochrany před porušením svých procesních práv v řízení před správními orgány. S tím se soud bez dalšího ztotožňuje.
Vodní zákon výslovně neupravuje vztah vodoprávního řízení a jeho výsledku (povolení, souhlasu) k řízením o výjimkách dle ZOPK. Ve vodoprávním řízení se obecně postupuje dle správního řádu, nejedná-li se o rozhodování týkající se vodních děl a vodohospodářských úprav, v němž se postupuje dle stavebního zákona, srov. § 115 odst. 1 vodního zákona.
Vodní zákon nicméně v § 5 odst. 1 stanoví základní povinnosti při nakládání s vodami následovně: Každý, kdo nakládá s povrchovými nebo podzemními vodami, je povinen dbát o jejich ochranu a zabezpečovat jejich hospodárné a účelné užívání podle podmínek tohoto zákona a dále dbát o to, aby nedocházelo k znehodnocování jejich energetického potenciálu a k porušování jiných veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy.
Podle § 34 odst. 1 písm. a) ZOPK je na celém území přírodních rezervací zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému anebo nevratně poškozovat půdní povrch. Podle § 43 odst. 1 ZOPK výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích podle § 16, § 16a odst. 1, § 16a odst. 2, § 17 odst. 2, § 26, § 29, § 34, § 35 odst. 2 a § 36 odst.
Podle § 50 odst. 2 ZOPK je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny. Podle § 56 odst.
Z výše uvedeného vyplývá, že k nakládání s vodami v přírodní rezervaci způsobem zakázaným v § 34 odst. 1 písm. a) ZOPK, které škodlivě zasahuje do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů dle § 50 odst. 2 ZOPK...
Historický kontext vodního práva
V letošním roce je tomu přesně jedno a půl století od vydání českého zákona zemského č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti. Šlo o první komplexní předpis pojednávající již souhrnně o celé oblasti vodního práva. Obdobně byl ve stejném roce vydán moravský zákon zemský č. 65/1870 mor. z. z., o používání i provádění vod a obraně proti nim, a slezský zákon zemský č. 51/1870 slez. z. z., o užívání a provádění vod i obraně proti nim.
Problematice plavení dřeva byly věnovány § 27-31. V § 32 bylo ustanovení, které vymezovalo náležitosti povolení stavby sloužící ku plavení dříví - v případě většího počtu uchazečů (pokud by nedošlo mezi nimi k dohodě). V § 33 se stanovily požadavky na zřízení nové stavby potřebné ku plavení dříví. Uvedené problematice pak byla věnována pozornost i v následujících § 34-43.
Pokud jde o vlastní vývoj legislativy vodního práva nejen v Českých zemích, ale i v celém Předlitavsku, lze poznamenat, že první snaha o zcela zásadní komplexní kodifikaci vzešla v rámci zasedání Zemědělského kongresu (ve Vídni) již v roce 1849.
V roce 1862 byla (po delší době) konečně zpracována tzv. vládní předloha vodního zákona. Ta se (až v roce 1866) zaslala všem 17 zemským sněmům (existujících tehdy v rámci celého Předlitavska) k vyjádření („dobrozdání“).
V roce 1869 byl konečně předložen Říšské radě návrh vodního zákona - ten po schválení vyšel jako říšský vodní zákon č. 93/1869 ř. z. (sloužil jen jako právní předpis „rámcový“). Přejal řadu principů římského vodního práva. V první části zákona (§ 1-6) byly vymezeny právní vlastnosti vod.
Ta byla původně Sněmem Království českého zcela jednoznačně zamítnuta. Určitým (v dřívější době značně diskutovaným) problémem totiž bylo, zda by navrhovaný zákon měl mít působnost zemskou, či jen říšskou. S ohledem na tuto nastalou situaci se legislativní práce opětovně zpomalily - též díky nejednotnému názoru vzešlému z jednotlivých zemí (viz výše).
K vlastnímu projednávání vládní předlohy Sněmem Království českého pak došlo na podzim roku 1869 (tj. po vydání platného znění zákona č. 93/1869 ř. z. /30. květen 1869/). Byla ustanovena zvláštní komise vedená JUDr. Klierem. Ta částečně vládní předlohu přepracovala již před druhým čtením tohoto zemského zákona, které proběhlo ve dnech 18.-20. října 1869.
tags: #ekologické #spolky #vodní #zákon #práva #a
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]