Čestmír Klos: Životní příběh ekologického novináře

Čestmír Klos (*1943 ve Velichovkách u Jaroměře) je možná nejdéle píšícím tuzemským ekologickým novinářem.

Cesta k tomuto prvenství však rozhodně nebyla přímá: „Můj příběh, to je samej loping, tak uvidíme, jestli se z toho vymotáme,“ glosuje náš host, když si sedá do křesla v brněnském sídle Hnutí DUHA.

V šedesátých letech vystudoval v Brně na leteckého konstruktéra, pracovat však začal jako programátor-analytik sálového počítače ICT 1905. V téže době ho osudově zlákala hudební publicistika. Následujících patnáct let prožil jako redaktor časopisu Melodie, současně uváděl známý televizní pořad Písničky pod rentgenem.

V roce 1983 byl spolu s celou redakcí z Melodie vykázán a přestěhoval se do Krkonoš, kde ve stejnojmenném časopise načal svou ekožurnalistickou pouť. Po revoluci působil v Lidových novinách, Týdnu a od roku 2001 zakotvil v redakci Eura.

Ocenění a zaměření na solární energetiku

Dlouhodobě se věnuje solární energetice, v roce 2004 dokonce dostal cenu Solární ligy ČR. Soláru se věnuji od té chvíle, kdy u nás někteří zoufalci myšlenku na využití energie ze slunce vyslovili.

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Je přitom zajímavé, že na začátku jsme vypadali jako šílení blázni, kteří podporují něco, co je padesátkrát dražší (samozřejmě ten koeficient přeháním) než energie z uhlí. Když však teď řeknu, že někde podporuji stavbu solární elektrárny, koukají se na mě, jako bych něco ukrad. Něco podobného se děje i s bioplynovými stanicemi.

Na začátku za nimi stál v podstatě stejný entuziasmus: plánovalo se, jak budou zpracovávat kuchyňské odpady z restaurací, školních jídelen i domácností. Očekávalo se, že odpomohou skládkám od zeleného odpadu, který uvolňuje skleníkový metan. Nakonec to ale dopadá tak, že se bioplynové stanice převážně orientují na kukuřičnou siláž a v podstatě tímto směrem ženou i zemědělskou výrobu.

Takže když si nevládní či novinářské iniciativy dají za cíl prosadit podobné věci, musí očekávat, jak to dopadne, až se toho chopí byznys. Ale že se celé odvětví rozvine díky zákonu z roku 2005 (zákon č. 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie), v to jsem doufal. Ten zákon byl velmi dobrý a pojistka maximálně pětiprocentního zvýšení ceny byla v té době pochopitelná. Ale pak najednou ten limit začal šíleným způsobem vadit nikoli ve smyslu, že by byl špatně stanoven, ale že legislativa měla být nastavena jinak vůči solární energetice jako celku.

Klimatická koncepce a role tisku

Energie je obecně vaše veliké téma. Tošovského koncepce, to je otevřená skříňka v muzeu. To je koncepce někdy z roku 1985 nebo kdy, která nedoznala vůbec žádných změn s ohledem na současné poznání. Naproti tomu klimatická koncepce navržená ministerstvem životního prostředí jde myslím velmi dobrým směrem. Má však jednu vadu - přišla do doby, kdy ten rozjetý rychlík zabrzdil v Kodani.

Zejména v Česku pak klimaskeptici začali vytahovat nějaké nesmyslné argumenty, čímž u veřejnosti poněkud pomohli té diluviální energetické koncepci na svět. Co se týče tisku, je to prodejná děvka. Píše ve chvíli, kdy si redaktoři myslí, že je něco zajímavé, a píši na jednu i na druhou stranu. Záleží, jak se to v té chvíli jeví.

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Už za starých časů jsem říkal: „Já jsem redaktor toho a toho časopisu!“ Tehdy to mělo i politické konotace. Tím, že bych řekl: „Já jsem novinář,“ jako bych se už hlásil k tehdejšímu establishmentu. Takže jsem se k novinářskému stavu raději nehlásil. No a teď bych to asi taky neměl dělat. Když si přečtu nějaké články, přijde mi, že většina z nich je skutečně motivovaná honbou za efektností, nikoli snahou dopracovat se nějakých zásadních sdělení.

Ale jsou samozřejmě současní novináři, kterých si vážím. Nejvýznamnější proměnou podle mě prošlo povědomí lidí. V roce devadesát byla ještě naprostá většina lidí ochotná říct, že životní prostředí je na prvním nebo druhém místě z věcí, které se musí řešit. A přestože pro to většinou v praktickém životě beztak nic nedělali a seděli doma stejně jako dnes, aspoň cítili potřebu to takto formulovat.

V současnosti však začínám mít spíš pocit, že ochrana přírody a krajiny začíná být víceméně hobby. Velmi potěšitelné je, že pod vlivem lidí, jako byla Emilka Strejčková, začaly děti doma třídit, a když pak úřady rozhodily kontejnery po městech, ve třídění je následovali i jejich rodiče. A je dobře, že se to ustálilo alespoň v téhle podobě.

Vyvážené novinářství a Zeměžluč

Nerezonují. A když už se třeba i píše, děsí mě snaha prezentovat cokoli jako jedna ku jedné. Na jedné straně tři tisíce vědců, kteří napíšou takhle tlustou knihu, kterou nikdo z těch kritiků nečetl. Ale pak vystoupí jeden novinář, ocituje ho jeden prezident a najednou vzniká jakási snaha vyrovnávat ty dva názory. Přitom na druhé straně je jen rozmařilý názor, byť i opřený o nějakého výjimečného vědce, který si prostě myslí něco jiného.

Ale jsou tu dva názory, mezi kterými se začíná takzvaně vyvažovat. Termín „vyvážené novinářství“ je to nejprohnanější, co se může člověk dočíst. A dočte se to velmi často, protože my jsme země všelijakých komisí a rad. A protože ti všichni nevědí, co by říkali, tvrdí, že příspěvky musí být vyvážené. To bych vyletěl z kůže!

Čtěte také: Citrusová kůra jako zdroj ekologického plastu

Naopak se totiž domnívám, že na místě je sousloví „zpravodajsky objektivní“. Když má člověk příležitost projevit vlastní názor v nějakém komentáři, měl by být přesvědčen o pravdě, kterou předkládá, a měl by ji umět dokumentovat. A ne bez názoru „vyvažovat“, aby byl z obliga, když si nic nemyslí ani nemá nutkání sehnat si objektivní informace. A nakonec nemá ani prostředky dopídit se do nějaké větší hloubky.

To je jednoduché, ať poslouchají Zeměžluč! (smích) Ta je ještě trochu rozmanitější než práce v Euru. To je už samo nějakým způsobem specializované, přinejmenším je tam prvořadá ekonomie. Aby mi ti medvědi nechyběli, realizuji se i v Zeměžluči.

Podobným věcem - všem těm endemitům a glaciálním reliktům - jsem se věnoval, když mě jeden z životních lopingů přivedl z Melodie do časopisu Krkonoše. Tenkrát se mi to hodně líbilo a myslel jsem si, že to budu dělat napořád. I když třeba teď tam kolem solárních elektráren vyrostla ohromná hráz v podobě jednoho kolegy. Ten se z ničeho nic vyprofiloval jako člověk, který přesně následuje pohled ministerstva průmyslu a obchodu. Tím pádem jsme se střetli. A je zajímavé, že vyznavači zastaralých přístupů jsou asi rychlejší psavci, vypadalo to, že můj názor bude převálcován.

Působení v médiích a reakce čtenářů

Do jaké míry jste v Lidových novinách, Týdnu a Euru - zvláště vzhledem k jejich řekněme liberálně-ekonomickému pohledu na svět - působil jako „exot“? Nejhůř jsem se cítil v Lidovkách. Nikoli proto, že by mě snad někdo omezoval, ale proto, že se stalo něco nepředpokládaného. Představoval jsem si, že jdu do komentářového plátku, jaký vycházel v době samizdatu.

V tom rychlém kvasu jsem slíbil účast a netušil jsem, že oni přitom pojali rozhodnutí vytvořit deník. A ten mě strašlivým způsobem svazoval, protože oblast životního prostředí tam byla omezována krátkými nebo středně krátkými rozsahy. Takže na patnácti řád-cích vůbec nezáleželo na tom, že jsem se snažil přijít na nějakou zajímavost nebo jít víc do hloubky.

Takový rozsah sedí na někoho, kdo jenom přiběhl na tiskovku, která ho moc vážně nezajímala, a poznačil si něco z těch papírů, co mu tam rozdali. A když jsem cpal do novin něco víc, nakonec to velmi často bylo potřeba zkracovat. A když se sesypávaly stránky, najednou jsem zjistil, že veškeré zajímavosti, co jsem dával na konec článku, odpadly.

Mění se nějak reakce čtenářů či posluchačů na vaše články a pořady? Těch vulgárních jsem nikdy moc neměl. Spíš dostávám reakce psané s despektem, ve stylu: „Proč to ten člověk píše, když já jsem celý život energetik, a on neví toto…“ Ale když rozdráždíte vosy, nedostanete snad žihadlo?

Mám dokonce jednoho člověka, jakého mají přední hokejisti nebo fotbalisti - takovou osobní obranu. Je to senátor ODS a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa. Cokoli napíšu, vždycky to téma rozsekne. Začalo to Šumavou a stejné je to se všemi dalšími tématy. A v posledním čísle o solární energetice o tom samozřejmě zase věděl víc, a tak to dával najevo.

Omyl a situace v Krkonoších

V čem podstatném jste se mýlil? Myslel jsem si, že žádný osmdesátý devátý nebude. Do Krkonoš jsem odešel jako do takové vnitřní emigrace. Představoval jsem si, že se po zbytek života budu věnovat horám. Vůbec jsem si nemyslel, že ještě jednou z těch hor slezu dolů, a co víc, že na ně v podstatě budu mít čas jen tehdy, když přijedu spravit střechu, aby mi nezatékalo domů. To je docela šťastný omyl.

Sledujete stále situaci v Krkonoších? Myslím, že podléhá. A je to asi nevyhnutelný proces, i kdyby tam byl pozlacený člověk. Myslím, že patří k celkové společenské atmosféře, že málokteří čeští občané jsou hrdí na život v národním parku. V územních plánech proto neustále probíhá boj mezi ochranářskými koncepcemi a představami měst a obcí.

Z toho, co národní park představil ještě za Bursíka jako vidinu rozvoje lyžování v Krkonoších, mi šel mráz po zádech. Chtěli vybudovat 31 nových vleků a lanovek. Ale pak jsem si uvědomil, že naprostá většina projektů nebude mít dostatek peněz ani sil k završení. Jako svůj největší úspěch jste kdysi zmínil zastavení výstavby nové lanovky na Sněžku, což bylo v roce 1989.

Mezitím se vyvinuly především lanovky, takže v horních partiích už nevyžadují nějakou super budovu. Zmíněná lanovka měla mít na nejvyšším českém vrcholu ohromnou betonovou budovu, zčásti vyrubanou do skály. Asi to bylo nejdál, kam jsem mohl dojít, aniž bych pak musel zvolit úplně jinou životní cestu. Mě by nebavilo nechat se vyhodit. Do disidentské kolonky jsem ni-jak nespěchal, i když jsem si připustil, že věci k tomu možná spějí.

Průšvih většinou způsobily ty největší hovadiny a maličkosti. S tou lanovkou jsme třeba zlobili do té míry, že ředitel Správy KRNAP, což byl náš vydavatel, dal do jednoho usnesení zapsat, že redaktor Klos nesmí psát o Sněžce. Šofér ředitele mě záhy přišel varovat, že vyslechl rozhovor přemítající o mém vyhazovu. Ale to už bylo v polovině listopadu osmdesát devět.

Psaní o životním prostředí před Listopadem

Jaké byly před Listopadem možnosti psát o otázkách životního prostředí? Když začaly usychat lesy v Krušných horách, prezentovali to poměrně otevřeně. Ale najednou si uvědomili, že to nějak nepasuje k tomu socialismu. Když se totéž začalo dít v Jizerských horách a posléze v Krkonoších, tutlali to. Najednou se o tom prostě nepsalo, lidé nic netušili.

V té době mě posedlo jezdit do Krkonoš na běžky. Najednou jsem uviděl, jak lesy ubývají, a měl jsem výčitky: Ty se tady staráš o nějaký nahrávky a koncerty, a přitom odcházejí lesy a nikdo o tom nepíše. Musíš to někam napsat! A když pak v roce 1983 přišli do Melodie soudruzi a řekli: „Je konec, my to tady všechno přebíráme,“ šel jsem do naprosté prázdnoty.

Ale věděl jsem, že se mi líbí časopis Krkonoše a že mám v hlavě dluh - že jsem nenapsal, že Krkonoše umírají. A tak jsem nakopl své ekologické vozidlo Trabant a odjel jsem se zeptat, jestli nepotřebují takového člověka, jako jsem já. Do dětství, protože jsem vyrůstal na venkově. Nebyl jsem kdovíjaký badatel, spíš jsem jen vnímal venkovské okolí. Věděl jsem, co třeba znamená, když je něco v nepořádku s lesem.

Takže mi to asi už bylo dáno od kolébky. Měl jste přehled, jak to vypadalo za hranicemi, například v sousedním Polsku? Právě takto jsem se dopracoval k dnešnímu nazírání na lesy napadené kůrovcem. Mně totiž přišlo velmi zvláštní, že Poláci nechávají umírající lesy stát. Říkal jsem si, to je nepořádek, to je ještě horší než u nás. Ale přitom jsem dostával i první praktické pohledy na věc.

Tenkrát to nebylo tak jasné jako dnes na Šumavě. Koncepce, jak u takto zničených lesů postupovat, se teprve rodily. Ale Poláci byli první, kteří nechávali suché stromy stát. Na mě to působilo strašlivě depresivním dojmem, proto jsem se tím hodně zabýval.

Tlak a trvalá témata

Přesuňme se z Krkonoš zpět do Prahy. Už jsem si udělal představu, že takové přímé kroky neexistují. V souladu s kolegy z nevládek ale cítím, že velmi často se nějaký tlak najednou zúročí. Nepřisuzuji si však, že by samotný článek mohl zbourat nějakou zapeklitou hradbu poslanců nebo něčeho jiného. Tak přímo to podle mě nefunguje. Ale na druhou stranu jsem přesvědčený, že nepřímo ten efekt působí. Proto to dělám.

Nemrzí vás, že se některá témata, o kterých jste psal třeba před deseti patnácti lety, stále vracejí? Vzpomeňme opět těžební limity, Temelín či Šumavu. Když chce člověk něco dělat, musí to prostě dělat, dokud je potřeba. A také dokud má vůbec možnost něco dělat.

Takže si neříkám, zabalím to, už v životě nebudu psát o limitech, ať si tam toho Buřta třeba zasypou. Budu s tím furt zlobit. Obtížné je, že je to pořád stejné. Vždyť na důvodech, proč nebourat Jiřetín, se nezměnila ani řádka! Člověk má pocit, že už to téma autorsky celé vyčerpal. Když zůstaneme u těchto dlouhodobých kauz, nemění se přece jenom postoje úřadů nebo veřejnosti?

Vidíte, kdybych takto domýšlel souvislosti, musel bych říct, že to opravdu nestálo za to. Vezměme Šumavu. Když jsem o ní psal na začátku, někteří starostové národní park podporovali. Dnes nikdo z nich park veřejně nepodpoří, aby řekl: „Dyť oni to dělaj dobře, tak je nechte. Naší obci to pomohlo. Kdyby nebyl park, nikdy nebudeme mít čističku, a sračky by dál tekly do Otavy…“ Takhle nevystoupí žádný ze starostů.

Ani tehdy se nehladili po hlavě, avšak teď mám pocit, že ti starostové, co souhlasí se správou národního parku, loajálně mlčí, a ti, co nesouhlasí, dělají humbuk. Ještě tady máme jednu trvalku, klimatickou politiku.

Klimatická politika a emise oxidu uhličitého

Před deseti lety jste v článku Vstříc klimatickému chaosu napsal: „Ještě je šance na rozumnou redukci emisí.“ To bylo po klimatickém summitu v Haagu. Šance pořád je, protože se trošku odpovědněji počítá. Třeba teď, jak říkali, že v roce 2035 nebudou ledovce, a pak se ukázalo, že zaměnili desetiletí se staletími. Nechci teď nic zpochybňovat, ale říkal jsem si, vždyť to jde rychleji, než stačíme s dechem! I proto se domnívám, že je pořád ještě čas.

A zatímco jsem měl ze začátku pocit, že už to nikdy nedoženeme a že přijde průšvih, teď mám pocit, že třeba ten kalup nemusí být až tak ohromný. Nabízí se možná až kacířská otázka: Nezdá se vám, že emise oxidu uhličitého a přilehlá agenda až příliš dominují v mediálním prostoru? Domnívám se, že masovým psaním o klimatu se příliš věcí rozmělňuje.

Klima na vás vyjede všude, ale zítra si třeba někdo všimne nějaké úplné maličkosti, a toto hlavní téma novináři klidně opustí, jako by nebylo. Vždyť oni si splnili svoje, psali o tom ve chvíli, kdy to bylo světově zajímavý. Tehdy to napsali všude a nikde. A to mi někdy vadí.

V tomto ohledu jsem totiž nepříliš pružný člověk. Mně se víc líbí si to téma osvojit a pak psát, zatímco systém deníku je: „Neosvojuj si to a napiš to, protože to napíšeš ostřeji.“ A když člověk ví, že tam a tam je to trochu zpochybnitelné, má pak najednou pocit, že mu to hřiště tak nějak vymetli. A získá spíše pocit, že ještě musí s tím shrnujícím materiálem vyčkat, že to v tu chvíli prostě není prodejné ani ve vlastním časopise.

Cena Ivana Dejmala

Historicky prvním laureátem Ceny Ivana Dejmala se v sobotu stal nestor české environmentální žurnalistiky, dnes redaktor týdeníku Euro a moderátor pořadu Českého rozhlasu 6 Zeměžluč Čestmír Klos.

Ivan Dejmal byl v letech 1991 - 1992 historicky druhým ministrem životního prostředí České republiky. Díky jeho úsilí záskala Česká republika řadu progresivních zákonů na ochranu životního prostředí, především zákon o ochraně přírody a krajiny. Ivan Dejmal byl zakladatelem Společnosti pro krajinu a cyklu konferencí Tvář naší země - Krajina domova. Společnost pro krajinu se rozhodla udělovat Ceny Ivana Dejmala po jeho smrti v únoru 2008.

Záštitu nad Cenou převzal 1. okrasné zahradnictví, Milan Horáček, bývalý poslanec Evropského parlamentu za německou Stranu zelených, František Pelc, náměstek ministra životního prostředí, architekt Ivan Plicka a Kateřina Dejmalová, literární historička.

Komise vybírala ze tří finalistů, mezi nimiž byli kromě Čestmíra Klose rovněž místostarosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt a vědec, bývalý ředitel Českého ekologického ústavu, Josef Seják.

Laureát Ceny Ivana Dejmala získává právo zasadit strom v místě, které si sám zvolí. Čestmír Klos zvolil pro tento účel své rodné Velichovky nedaleko Jaroměře. "To, že Čestmír na Velichovky nezapomněl a vybral si pro tuto příležitost naši obec, je pro nás velká čest," neskrýval v sobotu své dojetí starosta obce Josef Karel.

Spolu s Čestmírem Klosem pak na palouku před jižní zdí místního hřbitova zasadil klon památné sedloňovské lípy velkolisté a přislíbil, že tu nezůstane osamocená. "Rozhodli jsme se, že Čestmírův strom se stane základem lipového hájku. Čeká nás řada výročí, například 625 let od první písemné zmínky o Velichovkách. Čestmír Klos získal Cenu Ivana Dejmala za "své celoživotní dílo v propagaci tématu krajiny a šíření myšlenek zlepšující věci veřejné".

"Čestmír byl vždycky nepohodlný. Za minulého režimu, dky nakonec musel opustit místo hudebního redaktora časopisu Melodie. Přesídlil pak do Krkonoš, kde se proměnil v ekologického novináře, jímž zůstal dodnes. A i dnes je nepohodlný řadě lidí a lobbistů. "Ivan Dejmal mě naučil, že na krajinu je třeba se dívat 'ze sedla koně'. Paradoxem je, že ani on, ani já jsme nikdy na koni neseděli. Ale zůstává ve mě to, že pohled na krajinu musí mít lidské měřítko. Není možné krajinu posuzovat třeba pohledem z vrtulníku a pak pronášet razantní soudy o tom, čemu vůbec nerozumíme," řekl Čestmír Klos při přebírání Ceny. "Na krajinu a přírodu prostě myslet musíme.

Zeměžluč končí

Od prvního března bude vysílání veřejnoprávního Českého rozhlasu chudší o specializovaný pořad věnovaný ekologii Zeměžluč. Ten od roku 1996 pro rozhlas připravoval Čestmír Klos.

Od počátku března spouští Český rozhlas novou analyticko-publicistickou stanici Český rozhlas Plus. ČRo Plus přichází s novým programovým schématem, které podle tiskového oddělení, logicky zohledňuje zacílení této nové stanice.

tags: #ekologicky #cestmir #klos

Oblíbené příspěvky:

• Vliv prostředí na biosystémy
• Citáty o škole a životě
• Informace o nebezpečném odpadu
• Penetrace dřeva pro třídy ohrožení 3 a 4
• Třídění kovového odpadu v ČR