Ekologie a klima pouští charakteristika

Ekologie je věda, která se zabývá vztahem organismů k životnímu prostředí a vzájemnými interakcemi mezi organismy. Studenti by měli být schopni prokázat základní orientaci v ekologii.

Základy ekologie zahrnují:

• Studium interakcí mezi organismy a prostředím.
• Pochopení struktury a funkce ekosystémů.
• Analýzu distribuce a abundance druhů.

Botanika

Botanika je věda o rostlinách, zahrnující jejich anatomii, morfologii, fyziologii, systematiku a ekologii. Kurz je zaměřený na anatomii, morfologii, fyziologii, systematiku a ekologii vyšších semenných rostlin.

• Anatomii a morfologii rostlin.
• Fyziologii rostlin.
• Systematiku rostlin.
• Ekologii rostlin.

Tropy

Tropy jsou oblast Země ohraničená obratníkem Raka na severu a obratníkem Kozoroha na jihu.

Charakteristika tropů:

• Klima: Teplé a vlhké klima s malými teplotními rozdíly během roku.
• Biomy: Rozmanité biomy, včetně tropických deštných lesů, savan a pouští.
• Vegetace: Bohatá a rozmanitá flóra s mnoha endemickými druhy.

Fytogeografie tropů

Fytogeografie se zabývá geografickým rozšířením rostlin. Fytogeografická charakteristika tropů je důležitou součástí studia botaniky a ekologie.

Tropický deštný les

Tropický deštný les představuje zonobiom v oblastech tropického perhumidního a humidního klimatu. Je pro něj používána celá řada synonym, jako tropický prales, džungle ap. Je po obou stranách rovníku mezi 10° sš. a j.š (výjimečně zasahuje až po 20. rovnoběžku) v Západní a Střední Africe, Jižní a Střední Americe, JZ části indického subkontinentu, JV Asii a SV Austrálii. Celková plocha byla před výrazným antropickým působením asi 12,5 mil. km2, což představuje zhruba 8,3 % pevniny. V celém svém areálu vykazují tropické deštné lesy přes konvergentní vývoj různou floristickou a faunistickou skladbu podle světadílů, regionů (např. ostrovy) i odlišnosti ve stavbě a provozu (tj. struktuře a funkci - Jeník 1995). měsíční úhrny vesměs přesahují 100 mm. a denní amplituda bývá 6 - 11 °C . Délka dne kolísá vzhledem k rovníkové poloze minimálně (diurnální klima).

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Extrémně chudé živinami, mimořádná je i hloubka půd, jež dosahuje až několika desítek metrů. Půdy jsou po odlesnění mimořádně náchylné k degradaci. Rovněž nebezpečí vzniku ztvrdlin až železitých pancířů v hlubších vrstvách půdního profilu. Jejich udržení v ekosystému je podmíněno velice účinnou biologickou fixací. Na dekompozici se podílejí mikroorganizmy a houby, popřípadě i celá řada živočišných destruentů (termiti, žížaly). Mykorhizy předávají značnou část živin přímo kořenům dřevin.

Dřeviny dosahují 30 - 40 m výšky a doba jejich života trvá v průměru 200 - 300 let. Na ploše 1 ha vyskytuje až několik set (Jeník 1995), známé maximum je zatím 400. Jejich druhová diverzita forem nemá mezi ostatními typy terestrických ekosystémů obdoby. Tropické deštné lesy přecházejí v oblastech s kolísáním vlhkosti v podobě plynulého zonoekotonu do různých typů (biomů) tropických a subtropických sezónních lesů nebo tropických a subtropických poloopadavých lesů a savan.

Mangrovové porosty

Mangrovové porosty jsou vázány na oblasti tropů a subtropů v okolí mořských pobřeží a ústí řek, periodicky ovlivňovaných zaplavováním mořskou vodou. Skladba je podmíněna a) periodicitou zaplavení a b) slanosti vody (filtrace přijímané vody z vody mořské nebo vylučování soli). Diverzita rostlin je minimální, bohatší je diverzita v případě hmyzu a obratlovců (potrava a kryt). Kořenů je životně důležitá i pro rozmnožování řady mořských živočichů, např. ryb a korýšů. I podle vysychání a zasolení substrátu vzniká výrazná zonace jednotlivých druhů mangrovníků a doprovodných druhů. Většího provzdušnění, možnost úkrytu a hnízdění, ale i savců (zatím zjištěno přes 30 druhů včetně tygrů v Bangladéši) hledajících zde klid a obživu.

Savany

Termín savana se ustálil pro označení převážně travnatého zonobiomu s podřízenou složkou dřevin v podmínkách tropického klimatu. Mezi tímto typem ekosystému a tropickým deštným lesem se vyskytují různé a plynule se měnící typy tropického sezónního lesa. Termín sám pochází pravděpodobně z karibské oblasti, v jiných oblastech se používají i jiné místní názvy (campos, llanos, veld). Rozšíření savan je zhruba po úroveň 20 stupňů severní i jižní zeměpisné šířky.

Největší plochu zaujímají v Africe, kde se vytvořil pás súdánských a sahelských savan a dále význačné savanovité oblasti na náhorních plošinách východní a jižní části kontinentu. Směrem k aridnějším oblastem pak navazují na severní polokouli polopouště a pouště Sahary, na jižní jihoafrické pouště (Namib, Kalahari). Význačné pásmo savan je na Madagaskaru, kde mu přísluší celá západní část ostrova. V Jižní Americe navazuje pás savan na rovníkové lesnaté pásmo na severu, ve Venezuele i na jihu Brazílie, zde navazuje na tropické sezónní lesy s místním názvem cerradao.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Pro zónu savan se vyznačuje humidně aridním tropickým klimatem s vydatnými sezónními, letními dešti. Srážky člení rok na období bohatých srážek a období sucha. Reliéf savan je převážně rovinatý a mírně zvlněný, ať už v nížinatých oblastech nebo ve vyšších nadmořských výškách ve východní Africe. V členitém terénu se savana dělí podle výskytu na vrcholcích, svazích a na úpatí, o vztahu jednotlivých vegetačních forem rozhoduje kromě množství srážek i textura půdy. Dominantní životní formy ve složce producentů převažují v oblasti savan jsou hemikryptofyti, tj. traviny či graminoidi (trávy, šáchorovité) s bohatě vytvořeným jemným kořenovým systémem.

Podle dostupnosti půdní vody a délky suchého období a jeho intenzity se mění i konkurenceschopnost dřevin. Ty jsou často opadavé a opatřené trny jako obrana před herbivory, jejichž biomasa je mnohem větší než v pásmu lesů. Ve složce konzumentů jsou významní zejména velcí herbivorní savci (např. charakteristická zvířena afrických savan) a navazující články potravních řetězců. Obecně lze rozlišovat: krátkostébelné savany, dlouhostébelné savany, křovité savany, stromovité savany a savanové (až tropické sezónní) lesy (Afrika).

Pouště

Horké pouště zabírají zhruba 21 % povrchu souše, význačné pouště mají i svá jména. Rozkládají se zhruba mezi 20. a 30. stupněm z.š. na obou polokoulích, časté jsou přesahy hluboko za tuto zónu v závislosti na místních podmínkách. K nejznámějším pouštím patří Sahara na severní polokouli Afriky za pásmem súdánských savan, Namib, Kalahari a Karoo na polokouli jižní, Arabská poušť - Rub al-Chálí na Arabském poloostrově a sousedící pouště, např. je charakteristické výraznou převahou potenciálního výparu nad dostupným množstvím vody, daným sumou srážek.

Srážky většinou nepřesahují 200 mm ročně, zatímco potenciální výpar je více než desetinásobný. Klima je tedy semiaridní, aridní až extrémně aridní. Srážky mohou být periodické: Sonora a Karoo mají dvě období dešťů, severní Sahara a Mohave zimní deště, jižní Sahara deště letní. V centrálním pásmu Sahary neprší téměř vůbec, v řadě oblastí jsou zdrojem pro život nepravidelné srážky, někdy i s intervalem několika let. Průměrné roční teploty dosahují sice podobných hodnot jako v případě předešlých zonobiomů (20 až 28 °C ), charakteristické je však výrazné kolísání teplot během dne. Pro pouště Namib a Atacama jsou životně důležitým zdrojem vody mlha a rosa, přicházející v chladných nocích od nedalekého oceánu. Osluněný povrch písku může být zahřát až na 60 - 70 °C , vrstva vzduchu nad ním na 50 °C .

Pro pouště je typická absence souvislého rostlinného krytu, expozice povrchu působení extrémních klimatických činitelů a v důsledku toho intenzivní mechanické zvětrávání hornin a denudace terénu. Podle druhu povrchu je rozeznáváno několik typů pouštní krajiny: hamada - skalnaté plošiny, balvanité části, skalní útesy, serir nebo reg - povrch je tvořen plochými kameny ve směsi s pískem, erg - písčité pouště, duny, jílnaté pouště - se slanými krustami ve sníženinách a slané pouště - s krustami solí, velice často v okolí slaných jezer. Pro vegetaci je např. časté přežívání ve formě s minimální životní aktivitou, např. semen, podzemních útvarů (oddenky, hlízy, cibule), dále omezování asimilační plochy a úprava asimilačních orgánů (sukulenty) vybavených ochrannými prvky a vrstvami (vosky, ochlupení). Kořeny pak pronikají za vodou do velikých hloubek, u některých dřevin byla dosažena hloubka až 80 m.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Speciální podtyp - haloekosystémy jsou svým výskytem vázány na aridní klima, byť nejsou omezeny pouze na tropické či subtropické podmínky. Jejich vznik je umožněn: 1, výskytem hornin s obsahem chloridů a sulfátů v podloží, vodné roztoky vzlínají díky intenzivnímu výparu k povrchu a sole se zde akumulují. Těmto podmínkám je přizpůsobeno poměrně málo rostlinných halofilních druhů.

tags: #ekologie #a #klima #pouští #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Zábavná hra pro rodinu
• Třídění a recyklace v ČR
• Využití oleje v ekologické energetice
• Ekologická daňová reforma v ČR
• Roger Caillois a estetika