Ekologie a životní prostředí: Společenskovědní aspekty

Ekologie (z řeckého oikos = dům, prostředí) je definována jako:

1. Oblast formování a fungování biologických systémů všech úrovní, od jednotlivých organismů až k biosféře, jejich vzájemného ovlivňování ve vztahu k vlastnímu prostředí, resp. environmentální aspekty života společnosti, životní prostředí.
2. Vědní disciplína vážící se k pojetí ekologie.

Všechny živé i neživé prvky prostředí působící na organismy se nazývají ekologickými faktory, které mají rozdílnou podstatu a specifiku působení. Tyto faktory se člení do základních skupin:

• Abiotické (fyzikálně-chemické) faktory, jako je teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy atp.
• Biotické faktory, tj. faktory vzájemného ovlivňování živých systémů.
• Antropogenní faktory, kterými jsou formy činnosti člověka přímo a nepřímo ovlivňující život organismů v prostředí.

Každý organismus, populace či společenstvo má určitou ekologickou valenci vůči jednotlivým ekologickým faktorům. Pohybuje se v určitém rozmezí od mezních hodnot k optimální hodnotě, která je pro existenci organismů nejvýhodnější. Mezi ekologickými faktory jsou vždy některé limitující, jež ohraničují možnosti existence biologických systémů. Jako vědu vymezil ekologii poprvé E. H. Haeckel v roce 1869. Nejběžnější je definice ekologie E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, resp. biologie prostředí.

Ekologie je běžně vztahována k ochraně životního prostředí nebo přírody, k péči o ně; někdy se přímo s těmito pojmy ztotožňuje. Ekologie jako věda se vyznačuje typickými interdisciplinárními znaky. Využívá poznatků chemie, fyziky, matematiky, ale i společenských věd, zvláště filozofie, sociologie, ekonomie, psychologie, politologie atp. V současné době její význam neobyčejně vzrůstá se silným ohrožením životního prostředí nazývaným ekologickou krizí. Rozvíjí se tzv. ekologické vědomí, ekologická etika, vznikají ekologická hnutí, politické strany (strany zelených).

Problémem dnešní doby jsou střety ekologických a ekonomických zájmů, resp. nepochopení faktu, že v dlouhodobější perspektivě nemůže jít o zájmy rozporné, neslučitelné. Do zemědělského hospodaření, zejména hospodaření s půdou, intervenuje ekologie mimo jiné tzv. alternativním zemědělstvím. Podle specifikace předmětu studia se ekologie člení na autoekologii, která zkoumá jednotlivé organismy, populační ekologii, zkoumající populaci určitého biologického druhu, synekologii, jejímž předmětem jsou skupiny organismů (společenstva) a globální ekologii, vztahující se k biosféře. Dále je možné hovořit o fyziologické ekologii, zabývající se fyziologickými změnami organismů v procesu jejich přizpůsobování ke změnám prostředí, a o biochemické ekologii, která si klade za úkol objasnit zákonitosti adaptace organismů na molekulární úrovni. Ekologii lze rozlišovat i podle dalších kritérií.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Pro sociologii a společenské vědy vůbec má význam zejména ekologie člověka a tzv. hlubinná ekologie. Ekologie se překrývá s environmentalismem, tj. sociologie jednak vstupuje do ekologie jako přímá součást tohoto interdisciplinárního oboru, jednak studuje „zvenku“ některé ekologické jevy a souvislosti, např. utváření a fungování nátlakových ekologických skupin, intervenci ekologických hodnot v hodnotovém spektru různých skupin populace a v oblasti utváření a přetváření morálních norem, sociální předpoklady a dopady ekologické krize apod. Termín ekologie se ve společenských vědách používá k vyjádření studia dimenzí sociálního prostoru (viz ekologie sociální). V rámci kulturní antropologie se ve spojení s ekologií.

Společenskovědní aspekty životního prostředí

Ochrana životního prostředí je tradičně založena na pěti základních nástrojích, kterými se staly právní regulace, ekonomické pobídky, informování, výchova a vzdělávání veřejnosti a cílových skupin obyvatelstva a získávání jejich podpory a v neposlední řadě věda, výzkum, technický vývoj, inovace a odborný průzkum. Pátou a v praxi nejčastěji uplatňovanou možností zůstává rozumná kombinace všech čtyř zmiňovaných přístupů. V ideálním případě poskytují věda a výzkum péči o životní prostředí nejen nezbytný základní koncepční rámec, ale i těžko zpochybnitelné a robustní údaje, důkazy a argumenty.

Je patrné, že věda či vědy o životním prostředí nutně musí mít vysloveně mezioborový charakter. I když základem péče o životní prostředí zůstávají i nadále přírodní vědy, opomenout nelze ani technické, ekonomické a jak tradiční, tak v poslední době se prudce rozvíjející společenskovědní disciplíny. A konečně na důkazech založená ochrana životního prostředí vyžaduje kromě nezbytných údajů i propracovanou interpretaci zákonitostí, podle nichž svět kolem nás funguje. Jejich popis zdaleka nestačí, potřebujeme mj.

Část knih shrnující některé společenskovědní aspekty životního prostředí, zahajuje čtivý příspěvek o vývoji lidské společnosti a přírody v českých zemích, a to od pravěku po současnou globalizaci. Uživatel má příležitost dozvědět se více o dvou novějších koncepcích, kterými jsou společenský metabolismus a environmentální bezpečnost lidské společnosti. Proč by měla praktická péče o životní prostředí vycházet z důkazů, ilustruje příklad skrytých nákladů možné těžby uhlí v oblastech, které se v současnosti nacházejí v Severočeské hnědouhelné pánvi a které jsou již za územními limity těžby. Řadu často pozoruhodných výstupů environmentálního vzdělávání a výchovy jak v zahraničí, tak v ČR diskutuje samostatná pasáž textu.

Příklady témat zkoumaných v souvislosti s životním prostředím:

• Změny podnebí a jejich dopady na biologickou rozmanitost.
• Rostlinné invaze.
• Vliv disturbancí (zásahů zvenčí) na ekosystémy.
• Gradace populačního cyklu lýkožrouta smrkového na Šumavě.
• Okyselování přírody.
• Dopady organických mikropolutantů (zbytků pesticidů, léčiv a antikoncepčních přípravků) na živou složku ekosystémů.
• Znečištění ovzduší a vliv prostředí a životního stylu na lidské zdraví.

Literatura

• Buchar, J. - Drobník, J. - Hadač, E. - Janko, J. - Květ, J. - Lelík, J. - Roček, Z.: Život. Praha 1987.
• Cooper, D. E. - Palmer, J. A. eds.: The Environmental in Question - Ethics and Global Issues. London 1992.
• Duvigneaud, P.: Ekologická syntéza. Praha 1988.
• Odum, E. P.: Základy ekologie. Praha 1977.
• Ricklefs, R. E.: The Economy of Nature. A Textbook in Basic Ecology. New York 1990.
• Stern, P. C. - Druckman, D. - Young, O. R. eds: Global Inveromental Change - Understanding the Human Dimensions. Washington DC. 1992.
• Životní prostředí České republiky.
• Ochrana přírody 6/2015.
• Frouz J. Karolinum Praha (2015). 312 str. ISBN 978-80-246-2667-3.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

tags: #ekologie #a #životní #prostředí #společenskovědní #aspekty

Oblíbené příspěvky:

• Mosty ve Svinově
• Hodnocení ovzduší pomocí bioindikátorů
• Vliv recyklace na klima
• Kam vyrazit do přírody v Moravskoslezském kraji?
• Cesta k uhlíkové neutralitě