Biologická Kontrola a Ochrana Přírody

Není sporu o tom, že ochrana přírody se v celém světě těší stále větší oblibě. Českému čtenáři se nyní dostává do rukou základní učebnice biologie ochrany přírody, která vhodně zaplňuje volný prostor v této oblasti. Byla napsána ve Spojených státech amerických a místy se může zdát, že je trochu poplatná místu svého vzniku. Autoři českého překladu se však - se svolením autora publikace, působícího na Bostonské universitě - snažili českému čtenáři přiblížit text četnými příklady a doplnit aktualizacemi z českého prostředí. Tento záměr se jim skvěle vydařil - příručka poskytuje mnoho užitečných informací ze středoevropského prostoru a z České republiky zvláště. Věřím, že kniha bude přijata příznivě nejen čtenáři-studenty, ale i zájemci o ochranu přírody ze všech skupin obyvatelstva.

Biologie ochrany přírody (ochranářská biologie, konzervační biologie, v angličtině conservation biology) je vědecká disciplína, která byla vyvinuta pro řešení těchto problémů. Řešení krize týkající se snižování biodiverzity spojuje lidi a znalosti z mnoha oborů.

Biologie ochrany přírody je multidisciplinárním vědním oborem, který se zrodil v důsledku krize biologické diverzity. Biologie ochrany přírody vznikla proto, že žádný z tradičních aplikovaných oborů se nezaměřoval vyčerpávajícím způsobem na biologickou diverzitu. Zemědělství, lesnictví, myslivost a rybářství jsou zaměřeny převážně na hledání metod pro ovlivňování malého okruhu druhů pro jejich hospodářské využití nebo rekreaci. Ačkoli jsou tyto obory stále více zainteresovány v ochranářských aktivitách, jejich celková snaha není zaměřena na ochranu přírodních společenstev. Biologie ochrany přírody integruje tyto aplikované disciplíny zobecňováním teoretického přístupu k ochraně biologické rozmanitosti.

Akademické obory jako populační biologie, taxonomie, ekologie, krajinná ekologie a genetika jsou jádrem biologie ochrany přírody a mnoho ochranářů-biologů se rekrutuje právě z těchto oborů. Vzhledem k tomu, že krize biologické rozmanitosti jsou často způsobeny lidskou činností, zahrnuje biologie ochrany přírody také myšlenky a expertizy ze širokého okruhu oborů mimo biologii. Například zákony o ochraně životního prostředí a daňové úlevy poskytují základ pro právní ochranu vzácných a ohrožených druhů a kritických biotopů. Ochranářská etika zase zdůvodňuje smysl ochrany druhů a biotopů. Ekologická ekonomie umožňuje analyzovat ekonomický rozměr biologické diverzity a podporovat ochranářské argumenty.

V každém případě je biologie ochrany přírody krizovou disciplínou. Ochranářská rozhodnutí se dělají každodenně, často s použitím omezených informací a v časovém stresu. Biologie ochrany přírody se snaží odpovědět na specifické otázky v daných situacích. Tyto otázky vznikají při hledání nejlepší strategie pro ochranu vzácných druhů, navrhování přírodních rezervací, vytváření plánů řízení parků a víceúčelových oblastí a slaďování ochranářských záměrů s potřebami místních obyvatel a vlád. Ačkoli někteří biologové neradi dávají doporučení bez detailní znalosti situace, naléhavost mnoha případů vyžaduje fundovaná rozhodnutí založená na biologických principech.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Potřeba zachovaní biologické rozmanitosti byla uznávána v mnoha oblastech světa po desetiletí, dokonce po staletí. Hodnota chráněných druhů a nedotčených oblastí je součástí náboženských a filozofických líčení v mnoha kulturách po celém světě. Mnohá náboženství zdůrazňují potřebu lidí žít v souladu s přírodou a chránit živý svět, protože je stvořen Bohem. Američtí filozofové jako Ralph Waldo Emerson a Henry David Thoreau chápali divokou přírodu jako významný prvek v morálním a duchovním vývoji lidstva. Srovnáváním těchto ochranářských a ekologických orientací rozvinul lesník Gifford Pinchot (1865-1946) myšlenku, že suroviny a hodnoty z přírody - dřevo, potrava, čistá voda, druhová rozmanitost a dokonce nádherné přírodní scenerie - mají být považovány za přírodní zdroje a cílem hospodaření s nimi je jejich co nejlepší využití pro co největší počet lidí po co nejdelší dobu.

Moderní vědní obor biologie ochrany přírody je založen na několika etických dogmatech, jež jsou všeobecně přijímána lidmi pracujícími v tomto oboru. Tyto etické principy inspirují vědecké přístupy a praktické aplikace.

1. Rozmanitost druhů a společenstev by měla být zachována. Stovky milionů návštěvníků zoologických zahrad, národních parků, botanických zahrad a akvárií jsou každý rok dokladem obecného veřejného zájmu o pozorování různých druhů a společenstev.

Ekologické Zemědělství jako Nástroj Biologické Kontroly

Na úvod je dobré zmínit, že ekologické zemědělství je jednoznačně nejkontrolovanější sektor zemědělské prvovýroby a zpracování produkce. Souvisí to samozřejmě s nadstandardní legislativou, kterou ekologičtí zemědělci oproti svým konvenčním kolegům musí dodržovat. Řádné inspekce na ekologickou legislativu probíhají nejméně jednou za rok. Každý biofarmář si musí vybrat kontrolní a certifikační organizaci působící na území ČR. Na výběr má v současné době ze 4 organizací. Samotné inspekce potom mají několik podob. Jedná se zejména o řádné, tedy nahlášené inspekce, a dále neohlášené namátkové a nařízené inspekce. Každá státem pověřená kontrolní organizace pak takových namátkových kontrol musí ročně udělat minimálně 10 % a nejméně u 5 % subjektů, které kontroluje, musí také provést odběr vzorků, které dává na rozbor do akreditované laboratoře.

Aby byl vystaven bio certifikát pro produkt rostlinné či živočišné výroby, musí inspektor na ekofarmě každoročně fyzicky vidět a odsouhlasit systém hospodaření na půdě, v sadech, ve vinicích nebo chmelnicích, a to včetně ověření nepoužití nepovolených hnojiv či pesticidů.

Inspektor dále kontroluje systém skladů a dostatečnost krmiv, aby bylo zabezpečeno, že farmář má skutečně takové množství krmiva, které na svůj počet zvířat potřebuje. Ekologičtí zemědělci mají samozřejmě seznam povolených přípravků na ochranu rostlin (POR), které např. v případě napadení škůdci či plísněmi mohou na plodiny aplikovat. Mnoho z nich je na bázi výluhů z bylin a velmi efektivně fungují.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Každý, kdo zpracovává vlastní bioprodukt na biopotravinu (např. mléko na sýr), ať už je to biofarmář, výrobce či obchodník, podléhá jeho výroba opět minimálně jednou ročně kontrole ze strany certifikační organizace. Pokud jsou v místě výroby zároveň vyráběny i konvenční potraviny, soustředí se inspekce zejména na kontrolu časového nebo prostorového oddělení bio a konvenční výroby, aby byla vyloučena záměna. Jak sami vidíte, systém kontrol je opravdu pečlivý a náročný.

Ekologické zemědělství je způsob hospodaření, který klade značný důraz na opatření chránící půdu a přírodu, zajišťuje ohleduplné zacházení se zvířaty a nepoužívá syntetické pesticidy ani umělá hnojiva. Ekologické zemědělství, v němž je striktně zakázáno použití umělých chemických látek, nabízí řešení jak omezit množství nebezpečných látek v potravinách na minimum. Ekologické zemědělství je přesně definovaná forma hospodaření, založená na produkci potravin optimální kvality a množství, používající praktiky trvale udržitelného rozvoje, s cílem vyhnout se používání agrochemických vstupů a minimalizovat poškození životního prostředí.

V ekologickém zemědělství jsou využívány přirozené metody ochrany před škůdci, plevely a nemocemi. Kvalitní půda pomáhá rostlinám vytvářet přirozenou odolnost proti napadení. Na ekologických farmách jsou vítanými pomocníky přirození predátoři, jako ptáci, netopýři, brouci a slunéčka sedmitečná, živící se škodlivým hmyzem. Používají se odolné odrůdy nebo preventivní opatření.

Ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na podpoře samoregulující funkce agro-ekosystému, biologických a biotechnických metodách. Fungicidy a insekticidy nejsou povoleny. Etické zacházení se zvířaty respektováním jejich vrozených potřeb a chování. Podpora druhové pestrosti a ochrana vzácných přirozených stanovišť a přírodních útvarů. Maximální využití obnovitelných zdrojů a recyklace, využívání místních zdrojů. Minimalizace znečištění a odpadů. Pěstování geneticky manipulovaných organismů (GMO) není povoleno. Minimum zpracování při zachování charakteru upravované potraviny.

resp. biopotravina je vypěstovaný postupy ekologického (biologického, organického) zemědělství, tedy bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků či geneticky modifikovaných organismů (GMO) a výrobků na jejich bázi. Je možné vnímat bioprodukt a biopotravinu jako odlišné pojmy. Zatímco bioprodukt je surovina (nebo přímá poživatina), která může být rostlinného nebo živočišného původu, vzešlá z ekologického zemědělství, biopotravina je většinou zpracovaným bioproduktem. Při jejich produkci nesmí být užito chemických hnojiv, ošetřovacích prostředků a jiných látek, které narušují životní prostředí nebo se v něm přirozeně nevyskytují.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Producent bioproduktů musí mít uzavřenou řádnou smlouvu o kontrole biokvality s úředně uznávanou kontrolní organizací, která u celého procesu výroby bioproduktu (provozovny, sklady, balírny, přeprava) kontroluje dodržování zákonem stanovených směrnic pro ekologické zemědělství. Zemědělci (zejména země západní Evropy, USA, Japonsko) mají snahu hospodařit "biologicky". Usilují o tak hospodaření zcela nebo jen s omezeným využíváním průmyslových hnojiv a chemických prostředků na ochranu rostlin. Současně se sleduje požadavek vyrábět biologicky hodnotné produkty s minimálním obsahem reziduí cizorodých látek a dusičnanů.

Trvale Udržitelné Zemědělství a Lesnictví

Lesy jsou přírodním zdrojem zásadního významu a jsou i významným ekonomickým faktorem. Dobře zachovalé a trvale udržitelně obhospodařovávané lesy významnou měrou přispívají k biologické rozmanitosti a k rozvoji venkova. Trvale udržitelné obhospodařování tvoří bariéru proti degradacím lesů a lesním požárům. Je třeba přijmout opatření, která zajistí, že lesy nebudou sloužit pouze komerčním účelům, ale budou plnit širší spektrum úloh ve vztahu k vodě a kvalitě vody, stabilitě a ochraně půdy a ochraně před sesuvy a lavinami.

Rozvoj lesního hospodářství by měl být podporován v rámci plánů rozvoje venkova, přičemž důraz by měl být kladen na obhospodařování lesů s šířeji definovanými cíli včetně ochrany a uchování přírody a biologické rozmanitosti a rekreace. Na národní i oblastní úrovni by měly být podle vhodných zásad vypracovány plány sledující podporu trvale udržitelného hospodaření v lesích.

Trvale udržitelné hospodaření v lesích je správa a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem a v takovém rozsahu, které zachovávají jejich biodiverzitu, produkční schopnosti a regenerační kapacitu, vitalitu a schopnost plnit v současnosti a budoucnosti odpovídající ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a mezinárodní úrovni, a které nepoškozují ostatní ekosystémy.

Certifikace lesů je jedním z nejúčinnějších tržních nástrojů určených na podporu principů trvale udržitelného hospodaření v lesích (TUH). Vlastník lesa prostřednictvím certifikátu deklaruje svůj závazek hospodařit podle předem daných kriterií. Současné požadavky na využívání lesů se netýkají pouhé těžby dřeva, jedná se o široký komplex sociálních, ekologických a ekonomických funkcí lesa souvisejících s trvale udržitelným využíváním přírodních zdrojů.

Certifikace lesů je proces, v rámci kterého nezávislá organizace vydává certifikát potvrzující, že hospodaření v lesích splňuje předem stanovená kritéria trvale udržitelného hospodaření v lesích. Nezávislou organizací se myslí certifikační orgán, který je pro tuto činnost akreditován u Českého institutu pro akreditaci. V České republice je prováděna certifikace prostřednictvím Českého systému certifikace lesů (CFCS - Czech Forest Certification Scheme), což je národní nezávislý systém platný na území České republiky. Správu CFCS, to znamená schvalování a revizi standardů, prezentaci a propagaci systému, zajišťuje PEFC Česká republika.

Zemědělství a lesnictví jsou tvůrci krajiny. Jsou částí národní ekonomiky a bez nich dochází k destrukci života na venkově, ohrožení potravinové bezpečnosti a k destabilizaci sociální struktury země. Chápání role zemědělce je i chápáním multifunkční úlohy zemědělství a venkova v rámci EU. Vlastní role pak přesahuje pouhou ekonomickou výrobu potravin, je to role sociálně-kulturní, role tvorby krajiny a životního prostředí.

Zemědělství i lesnictví jsou součástí života na venkově. Podporují další odvětví ekonomiky (např. stavebnictví, dopravu, venkovskou turistiku, služby). Zemědělství poskytuje pracovní místa, produkuje potravinářské i nepotravinářské produkty (např. energetické rostliny). Ovlivňují kvalitu přírody a ráz krajiny, vodní hospodářství. Umožňuje rekreaci (chaty na venkově apod.). Venkov je místem udržování tradic a folklóru.

CITES a Ochrana Životního Prostředí

Hlavním kontrolním orgánem CITES v ČR je Česká inspekce životního prostředí, která kontroluje dodržování zákonů v oblasti CITES, může ukládat opatření a zjišťovat totožnost osob. Za porušení zákona ukládá ČIŽP pokuty (blokové nebo v přestupkovém či správním řízení). V případě pochybností ČIŽP podezřelé exempláře CITES zadrží a zabaví. Osoba, které je exemplář zadržen, je povinna jej inspekci nebo celnímu orgánu vydat.

Inspektoři ČIŽP jsou při své kontrolní činnosti oprávněni vstupovat do objektů, chovných či pěstebních zařízení či na pozemky. Mohou požadovat vysvětlení či předložení dokladů, mohou prohlédnout exemplář i jeho identifikační označení a pořídit dokumentaci. Při nedodržení povinnosti stanovených zákonem je možné přestupci uložit pokutu až do výše 1.500.000,- Kč fyzickým osobám i podnikatelským subjektům. V závažných případech je možné případ řešit i dle trestního zákona (řeší speciální složky Celní správy nebo Policie ČR).

Biologická Kontrola v Rostlinné Říši

Mezi rostlinami, mikroorganismy a živočichy existují vzájemné vztahy. Většina organismů ke své obživě a vývoji využívá vztah antagonistický. Organismy bez možnosti pohybu (např. rostliny) využívá jako úkryt a zdroj potravy řada parazitů - např. viry, bakterie, fytopatogenní houby a hmyz. V napadených rostlinách spouštějí abnormální fyziologický proces, jenž narušuje jejich strukturu, růst, funkci a jiné aktivity.

V poslední době přibývají důkazy, že obranné systémy rostlin jsou přinejmenším tak komplexní, jako u obratlovců. Imunitní systém savců umí specificky rozpoznat každou tělu nevlastní sloučeninu. Na rozdíl od živočichů však rostliny nemají oběhovou soustavu ani žádné cirkulující buňky a tudíž nemohou spoléhat na specializovaný imunitní systém. Rozlišit patogeny proto musí umět každá rostlinná buňka. Musí být schopna systematické koordinované obrany.

Rostliny nedokážou tak efektivně poznat patogenní mikroorganismy ani zastavit jejich růst. Mají však nespecifickou paměť na patogeny, která je systémová a může trvat několik týdnů. Mohou se také přizpůsobit vnějším změnám s využitím řady přirozených nebo uměle vyvolaných biochemických a molekulárních mechanismů.

Většina druhů hub žije na rozkládajícím se mrtvém rostlinném nebo živočišném materiálu a uspokojuje tím svoji potřebu organických živin. Jen menšina dokáže kolonizovat žijící rostliny a vyvolat u nich nemoc. Právě tyto druhy našly způsob, jak čelit účinnému obrannému mechanismu rostliny.

tags: #ekologie #biologicka #kontrola

Oblíbené příspěvky:

• Vše o homologačním štítku
• Recenze ekologických nátěrů na bazény
• Průvodce likvidací odpadu pro obytné vozy
• Královéhradecký kraj: Tipy na výlety do přírody
• Krajina Opavska