Ekologie, krajina a práce: Definice a vzájemné vztahy

Ekologie je věda zabývající se studiem interakcí mezi živými systémy a mezi živými systémy a prostředím.

Jako ekologie je často nazývaná ochrana přírody. Toto označení je však zcela chybné. Ochrana přírody je pouze jedním z oborů aplikované ekologie.

Jedním ze základních pojmů ekologie je ekosystém, jde o soustavu biotických a abiotických složek prostředí, které se vzájemně ovlivňují a jsou spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací.

Jedním z prvních vědců, který definoval pojem ekologie, byl Ernst Haeckel, již v roce 1866 hovořil o ekologii jako o nauce o ekonomii přírody. Současné definici pak předcházela ještě řada dalších, například ekologie jako věda o historii přírody (Elton, 1927) nebo ekologie jako vědecké studium výskytu a hojnosti organismů (Andrewartha, 1961).

Ekologie se zabývá celou řadou procesů odehrávajících se ve všech skupinách organismů, v různých typech prostředí a v různém časovém a prostorovém měřítku. Využívá poznatků z téměř všech přírodovědných oborů.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Můžeme jí rozdělit podle hlavního zaměření na ekologii obecnou, aplikovanou, speciální, ekologickou technologii. Podle studovaného objektu pak rozlišujeme například ekologii hub, ekologii člověka nebo synekologii (ekologie společenstev).

V současnosti je také často zmiňován pojem environmentalistika, která je také často používána jako synonymum ekologie. Jde však o obor, jenž využívá poznatků ekologie a zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů. Kromě jiného se věnuje také prevenci znečišťování životního prostředí a nápravou vzniklých škod. Environmentální výchova je také zařazena jako jedno z průřezových témat ve vzdělávacím programu.

Jako abiotický faktor je označováno například proudění větru, teplo, světlo nebo srážky. V případě biotických faktorů pak mluvíme o společenstvech rostlin, živočichů a dalších. Také v ekologii se setkáváme s několika ekologickými zákony, se kterými věda pracuje. Mezi nejdůležitější patří zákon minima a s tím související limitující faktor, nebo zákon tolerance.

Krajina: Definice a pojetí

Existuje mnoho desítek definic krajiny.

• Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zákon č.
• Krajina je konkrétní část zemského povrchu, jejíž vzhled a charakter je podmíněn jednotnou strukturou a shodnou dynamikou (HAVRLANT, BUZEK, 1985, s. 9).
• Krajina se odlišuje od ostatních částí krajinné sféry.
• Značí část území vnímanou obyvateli, jejíž charakter je výsledkem působení přírodních a nebo lidských činitelů a jejich vzájemných vztahů (NOVOTNÁ, 2001, s.

Krajina může být různými odborníky chápána různě v rámci jejich oboru.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Některými kulturami je krajina chápána jako posvátný prostor.

Samotný termín krajinná ekologie byl poprvé použitý v práci Carla Trolla z r. 1939 (Luftbildplan und ökologische Bodenforschung).

Počátky krajinné ekologie lze spatřovat v přechodu od geografie vegetace k ekologickému zkoumání krajiny.

Průkopník krajinné ekologie C. Troll definoval krajinnou ekologii jako studium fyzikálně-biologických vztahů, které řídí různé prostorové jednotky regionu.

FORMAN a GODRON považují krajinnou složku (angl. landscape element) za základní, relativně homogenní ekologické prvky či jednotky na zemi, nezávisle na tom, jsou-li původu přírodního či lidského. Obvykle je možné je rozeznat na leteckých fotografiích. Dimenzí krajinných složek je řádově od 10tek metrů až po kilometry. Typy složek mohou být např. les, pole, statek (FORMAN, GODRON, 1993, s. 20).

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Dále FORMAN a GODRON (1993, s. 162) uvádí, že krajina je složena z několika typů krajinných složek. Matrice je z nich nejrozsáhlejší a nejvíce spojitá, proto hraje v krajině dominantní roli. Plošnou část povrchu, která se vzhledem liší od svého okolí, nazývají autoři ploška (angl. patch) (vypálené místo, zbylá vegetace po rozsáhlém ohni, bažinka vzniklá zamokřením). Plošky se ruzní co do své velikosti, tvaru, typu, heterogenity i vlastních hranic. Plošky v krajině zastupují rostlinná a živočišná společenstva, tzn.

Termínu koridory používají autoři úzké pruhy země, které se liší od krajinné matrice na obou stranách. Mohou tvořit jen izolované pásy, ale obvykle navazují na plošku s podobnou vegetací. Koridory se mohou lišit svým vznikem, šířkou, stupněm propojenosti, křivolakosti, tím, zda-li je v nich vodní tok a zda-li jsou propojeny tak, že vytvářejí síť. Vznikají stejně jako plošky (FORMAN a GODRON (1993, s. 129-130).

Jednotlivé krajinné (ekologické) faktory vyvolávají krajinotvorné procesy. Působí-li tento faktor v krajině, stává se spouští pro tyto krajinotvorné procesy. Krajinotvorné procesy jsou přírodní zákonitosti řízené planetárními a meziplanetárními jevy. V kultivované krajině k nim přistupují i faktory, které mají sociální, ekonomický a technický charakter. Ovlivňují základní uspořádání prvotní struktury krajinné sféry a podmiňují její druhotnou strukturu.

Práce a management krajiny

Management krajiny se v rámci ochrany přírody typicky zaměřuje na zvětšení biodiverzity neboli rozmanitosti života na určitých místech. Také může směřovat k ochraně ohrožených/zvláště chráněných druhů organismů a/nebo potlačování organismů nepůvodních (invazních) či expanzivních.

Obnovení určitého biotopu (např. Např. konkurenčně slabším druhům rostlin prospívá sekání či spásání ploch. S výskytem určitých rostlin pak může být spojen třeba výskyt konkrétních bezobratlých živočichů (např.

Sekání je nutné provádět ve vhodném čase (např. Co se týče pastvy, různá zvířata (např. ovce, kozy, koně, skot, zubři, buvoli) si vybírají rozdílnou potravu, také do různé míry svým pohybem narušují půdní pokryv. Mohou snášet různé podmínky (např.

V krajině je možné cíleně vyřezávat dřeviny či omezovat přítomnost invazních druhů (např. Některá stanoviště jsou přirozeně chudá na živiny (a je tedy vhodné z nich např. V některých případech je na dané místo žádoucí živiny přidávat (lze např.

Pro krajinu je mnohdy žádoucí, aby v ní byla zadržována voda. Toho je možné dosáhnout např.

Na péči o přírodu a krajinu je možné se aktivně podílet, a to jak z pozice jednotlivce, tak v rámci větší skupiny lidí (např. V případě zájmu o zapojení se do ochranářských aktivit je možné zúčastnit se veřejně vyhlašovaných akcí.

Výpomoc v rámci větší skupiny lidí (např. školní třídy) je vždy nadmíru vhodné domluvit s danou institucí. Účastníci tak mohou cíleně pomoci přírodě, odnést si zážitky a pocit zdárně odvedené práce, případně potkat další lidi se zájmem o přírodu. Ve větších skupinách lze pomoci např.

Národní parky mají své vlastní správy. O chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace a národní přírodní památky se stará Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Péči o přírodní památky a přírodní rezervace mají na starost krajské úřady (tato péče je obvykle externě zadávána). O přírodu ve zvláště chráněných územích i mimo ně mohou pečovat různé spolky a neziskové organizace (např.

Vliv člověka na krajinu: Historický kontext

Během totalitního režimu byla změněna krajinná mozaika.

TRNKA (2006, s. 196, upraveno) konstatuje, že z historických map, dobových fotografií a leteckých snímků, charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk, pastvin, doplněná menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly v okolí komunikací a vodních toků. Tento stav krajiny trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století.

zejména orné půdy, pro nasazení mechanizace se stal politický cíl. Dobytek se přesunul do velkokapacitních stájí, druhově bohaté louky byly odvodňovány či rozorávány.

Pro moderní agrární technologie mnohé ekologicky zajímavé biotopy jako rybníčky, živé ploty, kamenice, remízky a selské (zatravněné) sady ztratily svůj hospodářský význam, mnohdy byly překážkou a byly opuštěny, nebo zcela odstraněny. Venkovská krajina ČR tak byla unifikována. Tato unifikace má environmentálně nepříznivý dopad.

Zjednodušování krajinné mozaiky nemělo všude stejně intenzivní charakter. Ve vrchovinných a podhorských oblastech byly postiženy především plošiny, široce rozevřená údolí a říční nivy. Svažité pozemky si alespoň místy zachovaly tradiční vzhled drobnozrnné struktury využívaných a nevyužívaných ploch (drobné vodoteče, kamenice, doprovodné porosty, druhově bohaté louky). Tento ráz krajiny považujeme za žádoucí z hlediska ekologického i estetického TRNKA (2006, s. 197, upraveno).

TRNKA (2006, s. 195-198) ji definuje jako heterogenní množinu maloplošných prvků, zejména forem rozptýlené zeleně (např. ekotonové lemy lesního pláště, dále pak kamenice, polní cesty, pěšiny, historické hraniční znaky, drobné sakrální stavby, ale i negativně působící krajinné prvky jako malé lomy, deponie, polní hnojiště apod.). Lze říci, že procesem unifikace krajiny je mnoho škod způsobeno na těchto krajinných mikrostrukturách.

V důsledku scelování orné půdy do obrovských lánů, rozorávání mezí, luk, hnojení, využívání chemických ochranných prostředků a neuvážených celoplošných meliorací prováděných zejména v 50. a 70. letech se ztrácí bohatost a různorodost plošek v krajině. Původně mozaikovitě uspořádaná krajina se stala jednotvárným, chemikáliemi prosyceným útvarem. Zmizely z ní křepelky, koroptve a motýly. Vymizely druhy citlivé na dusík. Snížil se počet ptačích druhů závislých na formačně pestré krajině (např. strnad zelený, zvonek zelený, konopka obecná). Budoucnost není jistá ani u kdysi zcela běžného zajíce polního. Narušené zbytky přírodních krajinných prvků neplní ekostabilizační funkci. Trpí estetika krajiny. Velkoplošná industrializace završená účelovou výstavbou stírá rozdíly mezi jednotlivými typy krajiny.

Toky jsou napřimovány, mizí meandry.

je všudypřítomná. Zrušením cest (rozorání) se krajina stává neprůchodnou. Mizí tradiční místní názvy z map i podvědomí. Krajina neslouží rekreaci, dá se v ní jen vyrábět (JELÍNEK, 1999, s.

Od 50 let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny (LIPSKÝ, 2000, s. 10). LÖW, MÍCHAL (2003, s. 452; s. 453- 454, volně upraveno) v této souvislosti hovoří o komunismu v krajině.

kolektivizaci jako boji se soukromým vlastnictvím. se projevovalo uplatňováním jednotných systémů hospodaření bez ohledu na místní podmínky. V důsledku těchto opatření se zvýšila eroze půdy, odvodňovalo se i tam, kde to nebylo třeba. Tvar a velikost pozemků se přizpůsoboval zemědělské technice (vyráběné na míru stepním oblastem SSSR). Celé hospodářství se řídilo výnosem za jakoukoli cenu a ne efektivitou.

S intenzifikací výroby přichází do krajiny většinou zbytečně vysoké hnojení minerálními hnojivy (tzv. hnojení na jistotu - nižší výnos byl trestán více než mrhání hnojivem a ničení půdy). S nekvalitními hnojivy se do půdy dostaly i cizorodé látky ničící edafon a biotu. Ustájení dobytka bylo bezstelivové, problémem byly i vysoké koncentrace zvířat na jednom místě.

vedla k zničení osobního vlastnictví, proslavila se oráním mezí v padesátých letech (rozorání mezí mimo jiné znemožnilo identifikovat pozemky původních majitelů), odstartovala intenzivní erozní procesy v krajině, zhoršila vodohospodářské poměry v krajině a zpřetrhala citové vazby populace k venkovské krajině. Krajina se stala prostorem pro velkovýrobu. Negativem bylo i slučování podniků do velkých celků zahrnující více katastrů a chemizace rostlinné výroby. Schopnost efektivně chemicky eliminovat plevely a libovolně hnojit vedla k zanedbávání osevních postupů.

Pozemkové úpravy a ekologická stabilita krajiny

Pozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, pozemky se scelují nebo dělí a zabezpečuje se přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování.

Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav.

Dle SKLENIČKY (2003, s. 220-221) jsou pozemkové úpravy jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření...) byly řešeny příslušnými odborníky.

Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod.

Zejména rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní zaměření, vybavení účelovou technikou). Některé požadavky na území (např. blokace pozemků, rozšiřování orné půdy) se mohou dostat do střetu s dalšími funkcemi krajiny. Nástrojem vhodného kompromisu se stává územní plánování.

Přírodních faktorů, působících ve směru vytváření menších půdních celků a ekonomických faktor, které naopak upřednostňuje tvorbu pozemků dostatečně velkých. Každý nově vytvářený pozemek by měl být přiměřeně homogenní po stránce půdního pokryvu, sklonitosti terénu a expozice vůči světovým stranám. Velikost pozemků je rovněž limitována nutností zabezpečit potřebnou míru ekologické stability.

Lokalizace protierozních opatření musí být řešena již v rámci vytváření jednotlivých bloků zemědělské půdy. Při vlastní parcelaci na jednotlivé pozemky je pak nutno zvažovat půdní homogennost, sklonitost a příp. expozici a přirozeně hledisko ekonomické.

Delimitace kultur se chápe jako prostorová a funkční optimalizace pozemku sloužící k pěstování jednotlivých kultur. Představuje členění kultur v rámci organizace půdního fondu na ornou půdu, zahrady, louky, pastviny, vinice, sady a chmelnice. V procesu KPÚ pojem delimitace kultur představuje především optimální rozmístění trvalých travních porostů. V rámci této optimalizace je nutno především vymezit funkční zaměření, které je v lokalitách ohrožených erozí protierozní a vodoochranné.

Účelné přerozdělení a nové uspořádání pozemků zemědělské půdy je tedy podstatou každých pozemkových úprav.

Dříve než dojde k vymezování jednotlivých vlastnických zemědělských pozemků, musí být rozhodnuto o opatřeních, která ohraničují bloky zemědělské půdy určené k parcelaci (cestní síť, systém protierozní ochrany, ekologické prvky apod.). Musí se tedy v prvé řadě navrhnout plán společných zařízení. Při umísťování nových pozemků v jednotlivých blocích přijde na pořad rozhodování o jejich velikosti a tvaru.

je základním prostředkem ochrany, využívání a také kulturního zvelebování půdy. Správné rozmístění kultur v územním reliéfu je v zásadě určováno stanovištními poměry a požadavkem, aby půda nebyla poškozována zejména erozní činností vody a větru. Polohové rozmístění kultur v krajině nesmí být proto náhodné a libovolné, ale musí se přizpůsobit daným poměrům stanovištním (určovaným hlavně polohou, podnebím a půdou). Poloha se totiž uplatňuje s nadmořskou výškou, členitostí terénu a sluneční i větrnou expozicí. Podnebí se různí teplotou, množstvím a výskytem srážek vzdušných srážek, silou a směrem větrů aj.

Zemědělský půdní fond (ZPF) je dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny (dále jen "zemědělská půda") a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (dále jen "půda dočasně neobdělávaná"). Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.

tags: #ekologie #krajina #prace #definice

Oblíbené příspěvky:

• ZZS Lipník nad Bečvou
• Nařízení EU o ovzduší a Česká republika
• Testujeme 50l koše na odpad
• Kompaktní koš Sapho SEVENTY
• Vliv klimatu na Osice