Křesťanství a ekologie: Společná cesta k ochraně stvoření

Křesťanství a ekologie jsou na první pohled dvě téměř zcela odlišné oblasti. Pokud máme na mysli ekologii jakožto péči o životní prostředí, pak křesťanství může být jejím průkopníkem. Už třeba svým důrazem na život podle vyššího řádu, nehromadění pozemského bohatství, důrazem na dobrovolnou skromnost a vděčné přijímání života, ve kterém - na rozdíl od konzumního stylu života - nemusím mít všechno. Křesťanství vede jinam než reklama slibující ráj na zemi pro toho, kdo si něco koupí.

Dobrovolná skromnost a její význam

Zmínil jste termín „dobrovolná skromnost“. Nakolik je tato skromnost skutečně dobrovolná? Ano, zde je protiklad. Skromnost nemůže být vnucená, není to bída pod hranicí životního minima. Ta naopak mnoha lidem bere svobodu a schopnost chovat se s ohledem na něco nebo někoho druhého, a tak vede spíš k zoufalému drancování. Podívejte se na chudé země, například v Africe. Obyvatelé tam mají tak nízkou životní úroveň, že rozprodávají své přírodní bohatství, aby si trochu přilepšili. Bída vede k tomu, že se lidé zaměřují na holé přežití. Zatímco dobrovolná a přiměřená chudoba naopak vede k souladu, k harmonii s Božím řádem, s ostatními tvory, a dává radost a pokoj.

Ekologie jako nauka o společném domě

Svět je jako dům, kde bydlíme spolu s ostatními tvory. A ekologie je vlastně naukou o životě v tomto společném domě - ostatně to vyplývá už z názvu: eko- pochází z řeckého „oikos“ (dům) a podobný význam má i ve slovech ekonomie nebo ekumenismus. Ekologie stejně jako křesťanství nabízí rozumná pravidla pro společný život. Když přijdu k někomu na návštěvu, když vidím, že je tam dobře a hezky a nechci to všechno poničit, rušit druhé, našlapat na koberec atd., tak se musím chovat podle určitého pořádku, který tam někdo přede mnou zavedl. A světu tento řád dal Bůh. Nejsme zde tedy sami, Bůh vtiskl do naší duše smysl pro harmonii, pro soužití v řádu s ostatními - s lidmi i živočichy, s rostlinami i všemi ostatními složkami přírody.

Křesťanství a podmanění země

V První knize Mojžíšově se ale také píše, že si máme „podmanit zemi“. Židé a křesťané někdy bývají obviňováni, že z tohoto textu Bible převzali a do naší kultury vnesli podnět, aby lidé zemi dominovali - aby ji ovládali bezohledným pánovitým způsobem, podmanili si ji a vydrancovali, jak se jim to hodí. Ale je špatným pánem domu ten, který všechno a všechny využívá, jen aby se měl na čas dobře; který nemyslí na ostatní, ani na ty, kteří v tom domě budou žít během dalších generací. A navíc - my pány nejsme. Onen biblický text nám říká: Bůh je Pánem, my jsme jen správci v krásné zahradě, kterou nám on dal na starost. Nejsme měřítkem, podle kterého se má vše uspořádat. Řád do světa vložil Bůh a my jsme před ním - ačkoli zde na zemi jakožto lidé máme výsadní pozici - zodpovědní za respektování tohoto řádu.

Nehlásáme tedy: „Zpátky na stromy, člověk nemá právo na světě nic předělávat.“ Naopak, k lidskému poslání patří i to, že máme zemi kultivovat a přetvářet.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Zájem církve o ekologii

Řekl bych, že křesťané v mnoha zemích šli s dobou. Souběžně se vznikem všeobecného zájmu o ochranu životního prostředí se v 60. a 70. letech 20. století začaly vynořovat první zmínky i v dokumentech různých církví - v katolické církvi většinou v kontextu sociálního učení. U nás jsme bohužel (i vinou minulého režimu) pozadu za církvemi v jiných zemích. Nedávno vydaný dokument Pokoj a dobro, který se dotýká i problémů životního prostředí, bohužel nevzbudil zájem, který by si zasloužil.

Současné aktivity a osvěta

Osvěta je zatím v začátcích. Můžu jmenovat třeba kampaň zvanou „Dny vděčnosti za stvoření“, kterou už několikátý rok na podzim (vždy od září do října) pořádá Ekologická sekce České křesťanské akademie. Jedná se o ekumenické dílo, pokoušející se vytvářet širší povědomí o ekologii a naší zodpovědnosti. Zveme farnosti a sbory všech církví, křesťanské organizace a školy, aby na toto téma v daném období uspořádali nápaditá setkání, přednášky, diskuse, hry, výlety, výtvarné soutěže, zkrátka cokoli pěkného. Například Diecézní centrum mládeže ostravsko-opavské diecéze na severní Moravě uspořádalo měsíční cyklus, na jehož začátku byla víkendová příprava mladých školitelů, poté početná vystoupení ve školách celého regionu a po měsíci „víkendovka“ s vyhodnocením. Na jiných místech zase proběhla jednorázová setkání nebo ekologické ekumenické bohoslužby.

Hranice mezi správným a špatným jednáním

Pro leckoho může být těžké najít hranici, jak správně žít, aby nepoškozoval životní prostředí. Někteří lidé pálí na zahrádkách odpadky, ale jsou i tací, kteří si nekoupí cizokrajnou růži, byť mají rádi květiny, protože letěla letadlem přes půlku zeměkoule a bylo na to spotřebováno mnoho paliva. Jak poznám, co je správné? Člověk může sledovat a pídit se po tom, co si kupuje, z čeho to je, v čem je to zabalené, jaké obtíže by mu přineslo používání recyklovaných obalů... Vždycky, když mám někam jet autem, kladu si otázku, jestli je to opravdu nutné. Těžko se ale stanovuje přesná hranice, co je přípustné, a co už ne. Já bych ji hledal uprostřed svého vlastního srdce. Svou víru a vztah k Bohu a k jeho řádu považuji za světlo, které se dotýká všeho. Když je člověk ochoten nechat si od Boha - a to třeba i skrze druhé lidi - mluvit do toho, jak žije a čím se zabývá (a týká se to i životního prostředí), a je přitom otevřený, citlivý a ohleduplný, pak nemůže dělat nějaké velké průšvihy. Stačí jen mít zájem o důležité informace. Když budu chtít, tak si je najdu.

Globální hrozby a osobní zodpovědnost

Když slyším katastrofické scénáře ekologů o globálním oteplování, skleníkovém efektu či tání ledovců, napadá mě, že lidí, kteří si uvědomují tuto hrozbu pro naši zemi a snaží se proti tomu něco dělat, je hrozně málo. Je už úplně jasné, že se na světě vedle vojenských hrozeb a terorismu rozvíjí různá jiná nebezpečí, jejichž důsledky dnes nelze domyslet. Už dnes mnoho lidí trpí zdravotními problémy vlivem poškození kvality životního prostředí. Globální problémy, které jmenujete, mohou v průběhu několika desetiletí učinit Zemi těžko obyvatelnou. A proč se tím málokdo zabývá? Odpovím otázkou: Proč se mnozí nestarají o spásu své duše? Vždyť Bůh to jistě chce. Chce spasit všechny a stejně tak nám chce pomoci splnit i náš úkol dobře spravovat Zemi. Jenom to musíme chtít i my sami. Bůh chce svět zachránit i pro pár spravedlivých - vzpomeňte na Abrahamovo orodování za hříšnou Sodomu (Gn 18, 16-32). Ten příběh skončil špatně.

Historické kořeny ekologické krize a role křesťanství

Otázkou podílu judaismu a křesťanství na vzniku ekologické krize se poprvé zabývala studie Lynna Whita „Historické kořeny ekologické krize“ z roku 1967. Autor obviňuje křesťanství z „arogance vůči přírodě“. Většina autorů, zabývajících se tímto tématem, se soustřeďuje na rozbor biblických textů. Kritikové většinou poukazují na 26. - 28. verš 1. kapitoly Genesis: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl našim obrazem, podle naši podoby. Oproti tomu zastánci křesťanství zdůrazňují, že citovaný oddíl není výzvou k bezohlednému vykořisťování přírody, ale příkazem pro její moudré spravováni. V protikladu s představou o vlastnění přírody člověkem byla formulována idea správcovství či šafářství (stewardship). Odvolává se na pasáže dokládající Hospodinovo zalíbení ve stvořené přírodě (Gn 1) a na povahu lidského mandátu: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn 2,15), dále na četná místa v knize žalmů, která oslavují velikost a krásu stvoření.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Tyto obhajoby biblických textů však sotva mohou obstát proti suchému konstatování kritiků, že je totiž Bible výrazně orientovaná na vztah mezi lidmi navzájem antropocentricky), resp. na vztah člověka k Bohu. Obsahová analýza biblických textů by snadno doložila kvantitativně malou pozornost, kterou věnují otázkám vztahu člověka a přírody. Při posuzování historického vlivu křesťanství na hodnotové zaměření evropské kultury je třeba si všímat nejen biblických textů, ale především žitého náboženství.

Křesťanské pojetí času a práce

1. Pojem „odbožštění přírody“ nejlépe pochopíme, srovnáme-li život křesťanů se životem starých pohanů. Staří pohané pociťovali vůči přírodě v okolí svých sídel respekt a bázeň, vždyť byla plná tajemství a božských sil. Bohové sídlili podle jejich představ ve studánkách, stromech, v posvátných hájích. Judaismus Boha z přírody vyňal a umístil jej na nebesa. Přístup křesťanů často vycházel ze snahy o popření pohanství. Příroda se v pojetí křesťanství stala místem temných mocností, ďábla. S tím úzce souvisí ještě jeden rys křesťanského učení, podle něhož Bůh postavil člověka mimo přírodu a nad přírodu. Judajskokřesťanský postoj k přírodě se doplňoval a spojoval s podobnými přístupy řeckými.
2. Křesťanské pojetí času: Křesťanská představa o čase (na rozdíl od cyklického chápání času v orientálních náboženstvích) je lineární. Svět má počátek a konec, a to konec šťastný a blažený.
3. Protestantismus a zejména protestantismus kalvínské větve je povazován za nejvýznamnější proti-přírodní kapitolu v dějinách křesťanství. Kalvínská etika práce nabádá člověka k pilné činnosti, která přepracovává přírodu na užitečné výrobky. Kalvínská etika práce měla však ještě další dopad. Kalvínské pojetí práce zformovalo pracovitého protestanta-kapitalistu, který roztáčel a akceleroval kola průmyslové výroby v Evropě. Jedním z jeho základních hesel bylo „čas jsou peníze“. Nechuť do práce je příznakem, že člověku je odepřena Boží milost. Tento typ kapitalisty žil velice přísně a skromně.

Obhajoba křesťanství a jeho potenciál

Křesťanské náboženství potlačuje či aspoň mírní některé „ekologicky nepříznivé“ lidské sklony - vidění světa v krátkodobých perspektivách, rostoucí hmotné nároky a potřeby, zálibu ve změně a rychlosti. Kromě toho je člověk křesťanstvím „trénován“ v pocitu i činu povinnosti, pokory a zodpovědnosti. Zároveň však nemůžeme přehlédnout, že tyto křesťanské hodnoty byly až doposud orientovány téměř bez výjimky k lidským bližním. V neposlední řadě je třeba připomenout i kritické stanovisko, které zaujímají někteří teologové k protestantskému pojetí práce.

Zajímavý je zejména odkaz na vztah Bible k práci: v ráji člověk nepracoval, práce je součást boží kletby a trestu za první hřích člověka (Gn 3, 17-19). Postoj hluboce protikladný kalvínské etice práce je obsažen v symbolickém rituálu židovského šabbatu, který přísně přikazuje nepracovat sedmého dne. E. Fromm chápe šabbat právě jako snahu nevměšovat se do chodu přírody, docílit „úplné harmonie mezi člověkem a přírodou.

Navzdory tomu se zdá být povzbudivé poslání křesťanství do budoucna. V téměř ekologickém kontextu o něm hovořil už na počátku tohoto století Henri Bergson. Za jeden z hlavních můžeme považovat sílící potřebu ekologů hlouběji poznat přírodu a svět. Dalším z důvodů je rostoucí přesvědčení ekologů o tom, že řešení ekologického problému leží především v rovině lidských hodnot, a také trpké poznání, že v této oblasti zůstává jejich vlastní výchovné úsilí téměř bez efektu. Ekologové oceňují náboženství i v tom, že umí spojovat univerzální témata s každodenní praxí jednotlivce (zde se myslí zejména zmenšování lidských nároků na hmotný blahobyt). Významné přitom je, že náboženství dokáže naplnit uprázdněné místo v člověku novým a vyšším smyslem. Či spíše obráceně: plní život vyšším smyslem a vymaňuje jej tak z tlaku rostoucích hmotných nároků a potřeb. To je docela pochopitelné, shodneme-li se s psychology, že konzumismus je reakcí na vnitřní prázdnotu.

Zelenání církve a ekologizace křesťanství

Podívejme se, jakou cestou by mohlo dojít k oné zásadní proměně, již by se z viníka měl stát podstatný činitel řešení ekologické krize. V této souvislosti se používá zvláštní pojem „greening church“ - zelenání církve, jindy se mluví odvážněji o „ekologizaci křesťanství“. Nejčastěji se přiklánějí k názoru, že by se křesťanství mělo otevřít jiným, převážně východním náboženstvím a inspirovat se jimi. Jde tu především o vlivy buddhistické se stěžejní myšlenkou neubližovat ničemu živému, případně o vlivy čínského taoismu, který se chce dobrat významu světa pozorováním krásy v přírodě, ale také o vztah k přírodě obsažený v kultuře indiánských kmenů i o šamanské praktiky náboženství afrických kmenů.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Snad nejvýznamnějším pokusem v této snaze je „EKO-TEOLOGIE“, kterou formuloval v roce 1985 americký profesor polského původu, filozof ne-teolog, H. Skolimowski. Křesťanství v jeho pojetí pro svou ekologickou reformaci používá náboženských vlivů Východu, neboť podle jeho názoru nemůže být východiskem spasitelská eschatologie, na níž je křesťanství založeno. Zachránit se musí každý sám - tak, jak to učí buddhismus. Spásná příležitost člověka spočívá podle Skolimowského v aktivní participaci na životě světa (přístup křesťanství), která však závisí na sebezdokonalování (princip buddhistický).

Mnozí teologové tvrdí, že při snaze „ekologizovat“ křesťanství není třeba vyhledávat inspiraci východními náboženskými systémy. Křesťanství může při dostatečně otevřeném přístupu těžit z názorů Henriho Bergsona, Pierra Teiharda de Chardina a Alberta Schweitzera. Bylo poukázáno i na dosud nevyužitou hodnotu díla J. A. Komenského i v této oblasti. V této souvislosti nelze opomenout ani cennou a téměř zapomenutou spirituální tradici, která dokázala žasnout nad krásou a velikostí přírody - tradici spojovanou s postavami velkých mystiků: Hildegardou z Bingenu, Františkem z Assisi, Tomášem Akvinským, tzv. Oživení této tradice by nepochybně znamenalo přínos i pro současné křesťanství.

Britský mnich Bede Griffiths řekl bez obalu: „Nedokáže-li křesťanství obnovit svou mystickou tradici, potom to může jednoduše zabalit a dát se na byznys. Se zajímavým podnětem přichází M. Balabán, když píše o „zvěstovatelské službě přírody“. Díky ní lze Boha poznat nejen z Písma, ale také pozorováním přírody.

Správcovství a jeho limity

Pro mnohé teology a vykladače Bible je idea správcovství skutečně konečným argumentem a tečkou za diskusí s ekology. Důslednější ekologickou etikou však nebyla nikdy přijata. Zejména zastánci tzv. hlubinné ekologie, kteří zdůrazňují hodnotu přírody o sobě, myšlenku správcovství zásadně odmítají. Oprávněně přitom namítají: na základě jakého principu člověk - šafář rozhodne, jak daleko smí zajit v zásazích do přírody? Co když tento Bohem pověřený správce usoudí, že je dobře přírodu spravovat a zdokonalovat („paradeizovat“) genovými manipulacemi nebo velkými přehradami? Je na místě pochybnost, zda je člověk s celým vědeckým aparátem schopen řídit tak složitý celek, jímž je naše Země.

Z této názorové pozice vtipně komentuje ideu správcovství (stewardship) J. E. Pokud ekologicky interesovaná teologie setrvá u prostého nabádání k odpovědnému spravování země a nespojí se s ekology k důslednějšímu uvažování, tj. Snaha o nové pojetí správcovství je zřejmá v teologii Igora Kišše. Obohacuje starozákonní šafářství o stěžejní novozákonní hodnoty - pokoru, soucit a lásku ke slabým. Teologicky odvážně vztahuje tyto biblické principy nejen na člověka, ale i na stvoření. Jan Heller se v konceptu správcovství odhodlal vztah služby člověka a přírody přímo převrátit: tento teolog-starozákonník, obeznalý s dnešním kritickým stavem přírody, radikálně formuluje úkol správce přírody jako úkol oběti.

Překážky ve spolupráci

Ale abych spolupráci mezi „zelenými“ a křesťany či jejich církvemi neidealizovala. Propast mezi oběma přístupy ke světu není zdaleka překonána. Jakkoli potkáme mezi mladými ochránci přírody čím dál tím častěji lidi se smyslem pro spirituální dimenzi života, nejde o jev všeobecný. Zejména starší a střední generace ochránců přírody a zvlášť generace ekologů - profesionálů, která byla vychována v duchu přírodovědeckého pozitivismu, chová apriorní rezervovanost vůči náboženství.

Překážky na cestě spolupráce mezi ochránci přírody a křesťany však leží i na druhé straně. Naznačená naděje na ekologické reformování křesťanství se zatím převážně týká filozofů a některých odvážných teologů. V kostelích se ozývá jen vzácně. Křesťanům v cestě k ekologům brání jejich zorný úhel, který až doposud zahrnoval ve vidění pozemského světa pouze lidské bližní. Pozornost věnovaná přírodě byla dlouho podezřelá z pohanství a viněná z panteismu.

Encyklika Laudato si’ a aktivity církve

Když církev mluví o ekologii, nemá na mysli jen trvale udržitelný rozvoj nebo ochranu přírody. Velkým počinem v této oblasti je encyklika papeže Františka Laudato si’ (2015) věnovaná problematice životního prostředí. Skutečnost, že se církev snaží chovat zodpovědně - ekologicky, dosvědčuje řada aktivit v této oblasti. Počínaje ekologickou výchovou na církevních školách, energeticky šetrném vytápění církevních objektů, až po vlastní šetrné hospodaření v rámci zemědělství, rybníkářství a lesnictví.

Týden Laudato si’ (16.-24. května 2021) je vrcholnou událostí zvláštního roku věnovaného encyklice Laudato si’ a oslavou velkého pokroku, který celá církev učinila na své cestě k ekologické konverzi. Na 1. září každoročně připadá Světový den modliteb za péči o stvoření. Čas tvorstva (Season of Creation) je období, ve kterém každoročně věnuje církev zvýšenou pozornost Božímu Stvoření. Čas tvorstva je období od světového dne modliteb za péči o stvoření (1. září) až do svátku sv.

tags: #ekologie #a #křesťanství

Oblíbené příspěvky:

• O Ekologickém Vývojovém Modelu Informace
• Škola v přírodě Orlík: Ubytování
• Kdy hrozí ekologická krize?
• JRK: Snižování produkce směsného komunálního odpadu
• Ekosystémy mírného pásu: Sladká voda