Ekologie pracovního prostředí: Definice a význam

Pojem ekologie definoval Ernest Haeckel v roce 1869 jako soubornou vědu o vztazích organismů k okolnímu světu a k sobě navzájem, kam můžeme počítat všechny existenční podmínky. Pojem pochází z řečtiny ze slov oikos (domov) a logos (věda). Podle definice Krebse z roku 1972 ekologie vědecky studuje interakce, které ovlivňují výskyt a hojnost organismů. Pro účely předmětu Ekologie a životní prostředí lze pak říci, že ekologie studuje vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem.

Je to hledání a tušení souvislostí, ekologické procesy je velice obtížné modelovat a většinu ekologických poznatků získáváme až po výskytu nějakého problému.

Záměna s environmentalistikou

Častou chybou, související s inflací pojmu ekologie, je záměna ekologie a environmentalistiky. Environmentalistika je naukou o životním prostředí, zabývající se mimo jiné i ochranou životního prostředí. Souvisí s ní i „neekologická“ témata, jako například utváření legislativy, utváření pracovního či jiného prostředí, etické, estetické, výchovné a jiné otázky atp. Pro vědu zahrnující společenské aspekty se užívá označení sociální ekologie.

Rovněž je třeba rozlišovat mezi ekologem, zkoumajícím vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem, a enviromentalistou (či ekologickým aktivistou), který se podle svého přesvědčení snaží zabránit devastaci životního prostředí.

Ekologie není ani přes podobný název etologie, která se zabývá vztahy vyšších živočichů s okolím a navzájem.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Historie ekologie

Již od pravěku probíhá spontánní poznávání přírody, které bylo tehdy nutné pro přežití člověka. Nárůst ekologického poznání roste pak především od neolitu, což souvisí s počátkem usedlého života člověka, pěstováním plodin a chováním dobytka.

V roce 1758 pokládá švédský botanik K. Linné základy botanické a zoologické systematiky, která funguje až do dnešních dní (na základě rozmnožovacích orgánů). Až v poslední době je zpochybňována novými poznatky genetiky, změny v systému však byly pro zachování pořádku prozatím odmítnuty (co bylo do teď druhem, bude jím i nadále).

Dále v 18. století jako první vědecky popisují L. Buffon a J. B. Lamarck poznatky o závislosti organismů na vnějším prostředí. Tito Američané měli pro svůj výzkum skvělé podmínky - v USA byla příroda tehdy na rozdíl od Evropy relativně neporušená, indiáni byli především lovci a sběrači s úctou k přírodě.

Na přelomu 18. a 19. století pak A. v. Humboldt velmi komplexně popisuje zákonitosti rozšíření druhů a vlivu vnějších podmínek na ně, které zjistil na svých cestách. Vytváří podobný koncept, jako dnes známé vegetační stupně, všímá si pak i jiné stupňovitosti vegetace na závětrných stranách hor.

V 19. století pak Ch. Darwin dále popisuje působení prostředí na druhy, a to především abiotického. Na základě těchto poznatků pak mimo jiné sestavil proslulou evoluční teorii - první verze však předpokládala, že jde o kontinuální vývoj vlivem prostředí. Zde se však ukázala slabina této verze, protože v nálezech chybí přechodné typy. Jeho následovníci pak operují s myšlenkou, že vývoj jde ve skocích.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

V roce 1869 pak E. Haeckel definuje pojem ekologie a K. Möbius v roce 1877 používá pojem biocenóza pro soubory různých druhů.

V roce 1908 F. Dahl definuje pojem biotop. Tehdejší náhled na biotop, jakožto stanoviště druhu a zapojení druhu v přírodě živé, se v nedávně době hlavně díky EU a programu NATURA 2000 posunul spíše k pohledu na biotop, jakožto společenstvo druhů i se vztahem na prostředí.

Osamostatnění ekologie ve 20. století

Ekologie byla vnímána jako součást biologie, ve 20. století kolem 1. světové války však dochází k jejímu postupnému osamostatnění jakožto samostatné vědní disciplíny. Od 30. let se objevují snahy o komplexní studium celých společenstev.

V souvislosti s tím v roce 1935 anglický ekolog A. G. Tansley používá pojem ekosystém a v roce 1942 sovětský ekolog A. N. Sukačev obsahově blízký termín biogeocenóza, v němž je již dle jména zdůrazněna role biotické (bio) i abiotické (geo) složky.

Československý ekolog Zlatník, který se více věnoval abiotickým podmínkám a který byl tehdy pověřen děláním lesní klasifikace na Podkarpatské Rusi, upravil pojem biogeocenóza na geobiocenózu. Jeho nový systém byl lesníky v Československu používán do 70. let, kdy byla zavedena nová typologie (lesní typy).

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Nicméně, zpátky do světa. V 60. letech dochází k velkému rozvoji ekologie, mezi hlavní témata patří produkce ekosystémů, koloběh látek a praktické problémy životního prostředí (znečištění, okyselování prostředí).

V souvislosti s problémem hladomoru v Africe byl vyhlášen roku 1965 program Man and the Biosphere (Mezinárodní biologický program). Zabýval se popisem ekosystémů ve světě a jejich „výtěžností“. Součástí byl výzkum produkce ekosystémů a koloběhu látek, rovněž byla v rámci programu řešena devastace ekosystémů.

Program trval 10 let a končí tudíž v roce 1975. Jeho výsledkem byla mimo jiné zelená revoluce, díky níž bylo možné ekosystémy intenzivněji využívat a došlo tak víceméně k ukončení hladomorů v Africe. To umožnilo populační explozi, v současné době však mají ekosystémy opět problém „utáhnout“ nárůst obyvatel a dochází i z těchto důvodů k migraci do Evropy.

V ČR zažívá ekologie explozi až po revoluci, a to mimo jiné i díky přísunu informací a studií.

Ekologické zemědělství

Ekologické zemědělství je způsob hospodaření, který klade značný důraz na opatření chránící půdu a přírodu, zajišťuje ohleduplné zacházení se zvířaty a nepoužívá syntetické pesticidy ani umělá hnojiva. Ekologické zemědělství, v němž je striktně zakázáno použití umělých chemických látek, nabízí řešení jak omezit množství nebezpečných látek v potravinách na minimum.

Ekologické zemědělství je přesně definovaná forma hospodaření, založená na produkci potravin optimální kvality a množství, používající praktiky trvale udržitelného rozvoje, s cílem vyhnout se používání agrochemických vstupů a minimalizovat poškození životního prostředí. V ekologickém zemědělství jsou využívány přirozené metody ochrany před škůdci, plevely a nemocemi.

Kvalitní půda pomáhá rostlinám vytvářet přirozenou odolnost proti napadení. Na ekologických farmách jsou vítanými pomocníky přirození predátoři, jako ptáci, netopýři, brouci a slunéčka sedmitečná, živící se škodlivým hmyzem. Používají se odolné odrůdy nebo preventivní opatření.

Ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na podpoře samoregulující funkce agro-ekosystému, biologických a biotechnických metodách. Fungicidy a insekticidy nejsou povoleny. Etické zacházení se zvířaty respektováním jejich vrozených potřeb a chování. Podpora druhové pestrosti a ochrana vzácných přirozených stanovišť a přírodních útvarů. Maximální využití obnovitelných zdrojů a recyklace, využívání místních zdrojů. Minimalizace znečištění a odpadů. Pěstování geneticky manipulovaných organismů (GMO) není povoleno. Minimum zpracování při zachování charakteru upravované potraviny. Zakázané postupy: iontové měniče, bělení, působení syntetických hormonů, ozařování, mikrovlnný ohřev, používání barviv, arómat a sladidel syntetického původu. Zajištění spravedlivé a přiměřené kvality života, pracovního prostředí a uspokojení z práce pro zemědělce a jejich rodiny.

Dodržování stanovených pravidel je v systému ekologického zemědělství přísně kontrolováno na všech úrovních, od vstupů do zemědělské výroby přes zpracování bioproduktů až po prodej konečnému spotřebiteli. Na základě výsledků kontrol se provádí certifikace bioproduktů a biopotravin vydáním tzv. "Osvědčení o původu bioproduktu (biopotraviny)" a jejich označení ochrannou známkou BIO - Produkt ekologického zemědělství.

Bioprodukt resp. biopotravina je vypěstovaný postupy ekologického (biologického, organického) zemědělství, tedy bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků či geneticky modifikovaných organismů (GMO) a výrobků na jejich bázi. Je možné vnímat bioprodukt a biopotravinu jako odlišné pojmy. Zatímco bioprodukt je surovina (nebo přímá poživatina), která může být rostlinného nebo živočišného původu, vzešlá z ekologického zemědělství, biopotravina je většinou zpracovaným bioproduktem.

Při jejich produkci nesmí být užito chemických hnojiv, ošetřovacích prostředků a jiných látek, které narušují životní prostředí nebo se v něm přirozeně nevyskytují. Producent bioproduktů musí mít uzavřenou řádnou smlouvu o kontrole biokvality s úředně uznávanou kontrolní organizací, která u celého procesu výroby bioproduktu (provozovny, sklady, balírny, přeprava) kontroluje dodržování zákonem stanovených směrnic pro ekologické zemědělství.

Současně se sleduje požadavek vyrábět biologicky hodnotné produkty s minimálním obsahem reziduí cizorodých látek a dusičnanů - hlavní důraz je kladen na zemědělské hospodářství jako uzavřený cyklus živin, proto jsou vyloučeny všechny vstupy zvenčí (hnojiva, chemické látky, ale i nákup krmiv) (LIPSKÝ, 1999, s. 121).

Trvale udržitelné zemědělství

Trvale udržitelné zemědělství podle výše zmíněných funkcí je charakterizováno následujícími hodnotovými úkoly: sociální spravedlností, právem na zaměstnání, využíváním zemědělské půdy, ochranou životního prostředí a biodiverzity (CFDD,1996). Trvale udržitelné zemědělství je otázkou politické volby v oblastech výroby a spotřeby a technologického pokroku.

Trvale udržitelné hospodaření v lesích

Lesy jsou přírodním zdrojem zásadního významu a jsou i významným ekonomickým faktorem. Dobře zachovalé a trvale udržitelně obhospodařovávané lesy významnou měrou přispívají k biologické rozmanitosti a k rozvoji venkova. Trvale udržitelné obhospodařování tvoří bariéru proti degradacím lesů a lesním požárům.

Je třeba přijmout opatření, která zajistí, že lesy nebudou sloužit pouze komerčním účelům, ale budou plnit širší spektrum úloh ve vztahu k vodě a kvalitě vody, stabilitě a ochraně půdy a ochraně před sesuvy a lavinami. Rozvoj lesního hospodářství by měl být podporován v rámci plánů rozvoje venkova, přičemž důraz by měl být kladen na obhospodařování lesů s šířeji definovanými cíli včetně ochrany a uchování přírody a biologické rozmanitosti a rekreace.

Na národní i oblastní úrovni by měly být podle vhodných zásad vypracovány plány sledující podporu trvale udržitelného hospodaření v lesích.

Trvale udržitelné hospodaření v lesích je správa a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem a v takovém rozsahu, které zachovávají jejich biodiverzitu, produkční schopnosti a regenerační kapacitu, vitalitu a schopnost plnit v současnosti a budoucnosti odpovídající ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a mezinárodní úrovni, a které nepoškozují ostatní ekosystémy.

Certifikace lesů je jedním z nejúčinnějších tržních nástrojů určených na podporu principů trvale udržitelného hospodaření v lesích (TUH). Vlastník lesa prostřednictvím certifikátu deklaruje svůj závazek hospodařit podle předem daných kriterií.

Současné požadavky na využívání lesů se netýkají pouhé těžby dřeva, jedná se o široký komplex sociálních, ekologických a ekonomických funkcí lesa souvisejících s trvale udržitelným využíváním přírodních zdrojů. Certifikace lesů je proces, v rámci kterého nezávislá organizace vydává certifikát potvrzující, že hospodaření v lesích splňuje předem stanovená kritéria trvale udržitelného hospodaření v lesích.

V České republice je prováděna certifikace prostřednictvím Českého systému certifikace lesů (CFCS - Czech Forest Certification Scheme), což je národní nezávislý systém platný na území České republiky. Správu CFCS, to znamená schvalování a revizi standardů, prezentaci a propagaci systému, zajišťuje PEFC Česká republika.

Zemědělství a lesnictví jako tvůrci krajiny

Zemědělství a lesnictví jsou tvůrci krajiny. Jsou částí národní ekonomiky a bez nich dochází k destrukci života na venkově, ohrožení potravinové bezpečnosti a k destabilizaci sociální struktury země (ELZAKKER, 1994). Chápání role zemědělce je i chápáním multifunkční úlohy zemědělství a venkova v rámci EU.

Vlastní role pak přesahuje pouhou ekonomickou výrobu potravin, je to role sociálně-kulturní, role tvorby krajiny a životního prostředí. Zemědělství i lesnictví jsou součástí života na venkově. Podporují další odvětví ekonomiky (např. stavebnictví, dopravu, venkovskou turistiku, služby).

Zemědělství poskytuje pracovní místa, produkuje potravinářské i nepotravinářské produkty (např. energetické rostliny). Ovlivňují kvalitu přírody a ráz krajiny, vodní hospodářství. Umožňuje rekreaci (chaty na venkově apod.). Venkov je místem udržování tradic a folklóru.

Další související pojmy

• Agenda 21: Program pro 21. století, dokument přijatý 179 státy na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru v červnu 1992.
• Bioprodukt: Surovina rostlinného nebo živočišného původu získaná v ekologickém zemědělství.
• Ekoznačení (ecolabelling): Označování výrobků a služeb, které jsou v průběhu celého životního cyklu prokazatelně šetrnější k životnímu prostředí.
• Fair trade: Obchodní partnerství, jehož cílem je přímá a účinná podpora znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí.

tags: #ekologie #pracovniho #prostredi #definice

Oblíbené příspěvky:

• Metody kontroly mikroorganismů v ovzduší
• Cestování FlixBusem do Prahy
• Naděje pro planetu
• Cesta k Vnitřní Harmonii
• Jak správně likvidovat elektroodpad?