Dopad ekologie na spotřební chování v České republice

Ekologie je v České republice stále podceňována, což se projevuje i v přístupu ke spotřebnímu chování a vydávání knih s ohledem na životní prostředí. Téma ekologie v rámci vydavatelské praxe zahrnuje více proměnných, jako jsou například životnost knih, férové odměňování autorů, materiálová dostupnost nebo samotná udržitelnost nakladatelské praxe.

Knihy se pohybují v ekosystému, jejž tvoří tvůrci, nakladatelství, distribuce, obchody, knihovny a pak čtenářky a čtenáři. Pro udržitelnost takového knižního ekosystému jsou proto důležité hodnoty jako etika, férová spolupráce, solidarita - a v neposlední řadě i ekologie. Ta bývá mnohdy všemi aktéry přehlížena - často z ekonomických důvodů.

Tlak na co nejnižší konečnou cenu knih láká nakladatele tisknout v Číně, na nekvalitní papír, produkci vydávat v obřích nákladech, potažmo posléze kulturně a esteticky kolonizovat země, kam se pak knižní nadprodukce odklání. Vedle toho si čtenáři samozřejmě nárokují vytoužené knihy vlastnit a dožadují se slev, které neznamenají nic jiného než nutit knižní produkce chovat se právě neekologicky, potažmo narušovat křehký knižní ekosystém tím, že někdo kvůli snížené ceně publikace nedostane spravedlivě zaplaceno.

V knižním ekosystému by mnohem silnější pozici mohly mít veřejné knihovny, kdyby se jim dařilo zvyšovat dostupnost knih, kterých by se potom mohlo produkovat méně. Menší produkce knih by následně samozřejmě znamenala menší environmentální dopady ze strany distribuce. Vše je v knižním ekosystému provázáno.

Jako nakladatelka, která se snaží minimalizovat dopady svého nakladatelství na planetu, čelím někdy nenávistným komentářům čtenářek a čtenářů, kteří investici do ekologicky šetrnější knižní produkce nepovažují za relevantní. Individuální ukojení potřeb klademe nad zodpovědnost vůči planetě a dalším generacím.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Existují dvě hlavní cesty k proměně našeho chování v knižním ekosystému. Jednou je vzdělávání, tedy informování o důsledcích našeho chování. Druhou pak kritika a nové nastavení grantové politiky v kultuře. Ministerstvo kultury by se mělo pokusit zohledňovat křehkost knižního ekosystému a cíleně posilovat především nejslabší články v něm.

Institut de l’Ecoedició vypočítal, že uhlíková stopa knih, které byly v roce 2019 vydány v Katalánsku, činila přibližně 61 000 tun CO2. Kulturní poselství bude postrádat důvěryhodnost, pokud se nebudeme starat o to, jakým způsobem jej předáváme.

Ekologické vydávání knih není možné bez konsenzu a spolupráce všech dílčích aktérů knižního trhu. Čtenáři mají právo znát environmentální dopad knižní produkce - a nakladatelství zase povinnost o něm informovat.

Institut vyvinul speciální kalkulačku (BookDAPer) s cílem měřit environmentální dopad knih tištěných jak digitálem, tak offsetem. Kalkulačka počítá také environmentální úspory při srovnání s produkcí knih, které ekologické principy nenásledují. Už jenom jejich znalost nám umožňuje je snižovat, tedy včleňovat jednotlivé udržitelné principy do našeho rozhodování o designu knih, jejich produkce, distribuce a podobně.

Cílem této práce je zhodnotit vliv ekologického aspektu na nákupní rozhodování spotřebitelů a navrhnout postupy správné implementace do marketingu firem. V teoretické části budou popsány pojmy související se spotřebním chováním a ekologií. V praktické části bude proveden výzkum spotřebního chování v ČR na výše popsané oblasti.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Růst umělé inteligence přináší nejen nové možnosti, ale také nové odpovědnosti. Aktivně hledá způsoby, jak zefektivnit trénink i provoz existujících velkých jazykových modelů. Vývoj směřuje k menším, výpočetně úspornějším a energeticky efektivnějším modelům, které budou dostupnější a šetrnější k planetě.

Velké generativní modely AI jsou energeticky náročné a vyžadují specializovaný hardware, což vede ke zvýšené spotřebě elektřiny a vody v datacentrech. Každé využití umělé inteligence spotřebovává elektřinu, podobně jako jiné digitální technologie. Některé AI aplikace běží na úsporných modelech s nízkou spotřebou, přesto jsou velmi užitečné.

Mezinárodní agentura pro energii ve své studii zaměřené právě na spotřebu elektřiny umělé inteligence odhaduje, že v roce 2024 spotřebovala všechna datacentra dohromady 415 TWh elektřiny, tedy necelých 1,5 % globální spotřeby. Z toho tedy čistě na provoz datacenter pro umělou inteligenci připadá 27 milionů tun CO2 (0,05 % globálních emisí), což je nižší množství skleníkových plynů než roční emise českých uhelných elektráren (přibližně 30 milionů tun CO2).

Podle Mezinárodní energetické agentury se tato hodnota může pohybovat od 0,1 Wh u nejmenších modelů až po 9 Wh u těch největších. Ve srovnání s jinými běžnými činnostmi tedy není využívání umělé inteligence energeticky nijak výjimečně náročné.

Energetická účinnost čipů pro provozování AI se od roku 2008 zlepšila více než stonásobně. Naštěstí ne všechny aplikace vyžadují největší a energeticky nejnáročnější modely - menší jazykové modely jsou čím dál kvalitnější a často plně postačují.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Mezinárodní energetická agentura odhaduje v datacentrech v rámci základního scénáře více než dvojnásobný nárůst dnešní globální spotřeby elektřiny v roce 2030 (tedy na 945 TWh). Zároveň přiznává velkou nejistotu - podle různých scénářů se odhady pohybují v rozmezí 670 až 1260 TWh.

Voda je v datacentrech využívána především k chlazení: vysoce výkonné čipy spotřebovávají více elektřiny, proto se u toho také více zahřívají a klasické chlazení založené na cirkulaci vzduchu již není dostatečné. Jednodušší systémy chlazení vodou jsou tzv. evaporační, kde voda ochlazuje datacentrum tím, že se odpařuje. Tento způsob spotřebovává vody více. Oproti tomu lze využívat systémy cirkulační, ve kterých voda obíhá v uzavřeném systému a její spotřeba je mnohem nižší.

Stejně tak vysoká koncentrace datacenter v některých oblastech může vést k velké zátěži elektrické přenosové soustavy, neboť se jedná o vysokou a úzce lokalizovanou spotřebu elektřiny. Kromě chlazení vodou se v některých nejmodernějších datacentrech využívá tzv. imerzivní chlazení, kdy jsou servery zcela ponořeny do nevodivé tekutiny.

I když jejich výstavba nevyžaduje extrémní množství materiálu ve srovnání s jinými typy staveb, samotné servery a kabeláž spotřebovávají značné množství mědi a dalších surovin - včetně kritických a vzácných minerálů. Servery se navíc obvykle vyměňují každé 3 až 5 let, což dále zvyšuje poptávku po surovinách a zároveň vytváří velké množství elektroodpadu.

Ačkoli je tedy navýšení těžby v důsledku AI jen velmi malé, je stále žádoucí usilovat o opětovné využívání cenných materiálů z vyřazených serverů a podporovat cirkulární ekonomiku. Vývoj a využívání umělé inteligence s sebou nese určitou ekologickou zátěž - stejně jako většina lidských činností. Zároveň ale AI nabízí značný potenciál, jak životnímu prostředí pomáhat.

Nobelovu cenu za chemii získal biochemik David Baker společně s dvěma výzkumníky umělé inteligence z Google DeepMind: Demisem Hassabisem (který DeepMind zároveň založil a dodnes řídí) a Johnem Jumperem. Hlavní síla neuronových sítí spočívá v jejich schopnosti modelovat a predikovat komplexní jevy, kde jiné běžně používané statistické metody či fyzikální modely nejsou dostatečné.

Umělá inteligence také umožňuje lépe predikovat rozsah zalednění v arktické oblasti nebo lépe porozumět chování zvířat. Lepší porozumění přírodním systémům je důležitý krok při jejich ochraně. V mnoha případech se umělá inteligence již dnes využívá k lepší ochraně přírody či obnově ekosystémů.

Umělá inteligence je velmi silný nástroj a záleží jen na nás, k jakým účelům ji budeme využívat. Pro snížení environmentální zátěže v důsledku spotřeby elektřiny je především nutné snižovat emise přímo při výrobě elektřiny. Dostupné technologie máme již dnes a AI nám následně může výrazně pomoci s optimalizací přenosové soustavy.

Když jsem poprvé začala věnovat pozornost ekologii, byla jsem úplně nadšená. Uvědomila jsem si, že to, co mě brzdilo, nebyl jen vlastní pocit, že mé kroky jsou příliš malé na to, aby měly vliv, ale i to, že se moje okolí k těmto změnám nehlásí. To, že se rozhodneme dělat věci jinak, může být tím, co začne měnit celkový přístup našeho okolí. Protože každý z nás nějakým způsobem ovlivňujeme své okolí - lidé, kteří nás vidí, slyší a často se od nás i mohou učit.

Recyklace už je běžnou součástí snad každé domácnosti. I to, co nosíme na sobě, může mít dopad na životní prostředí. Každý se někdy potřebujeme ujistit, že to, co děláme, má smysl. Každá jednotlivá zelená rozhodnutí mají velkou váhu - nemusíme hned změnit celý svět, ale třeba svým dnešním rozhodnutím změníme myšlení někoho okolo sebe.

Rozvoj moderního průmyslu je nezbytný, vedle užitku však lidstvu přináší i starosti. Je jedním z hlavních zdrojů znehodnocování životního prostředí. Rozšiřující se hospodářství vyžaduje mnohem více paliv, energie i surovin než dříve. Aby lidé zajistili rostoucí spotřebu, stále více drancují přírodu.

Odpadů, které do ovzduší vypouštějí je mnoho: popílek, prach, sloučeniny síra, uhlíku, dusíku, chlóru. Hlavními zdroji znečistění řek bývá odpad z chem. Kombinátů, ropné výrobky, čistící a prací prostředky, odpad ze závodů papírenského prům. a z některých potravinářských závodů. Ve výrobě i mimo ni vzniká množství odpadů: popílků, jedovatých plynů, atd. Odpady zamořují životní prostředí.

Problémem zůstávají emise do prostředí. V některých výzkumech IVVM zkoumány názory čs. veřejnosti (50 % až 60 %) změny. problémů od r. 1991, od kdy je v IVVM toto sledováno, stále kolem 90 % občanů. Názory čs. občané v lidské lhostejnosti a nedisciplinovanosti. Hospodářství přisuzován průmyslové výrobě, energetice a dopravě. občané ochotni se uskrovnit a přinést určité oběti. občany byl jednoznačný: od r. 1985) kvalita prostředí výrazně zhoršila.

Větší vliv než v r. 1990 přisuzovala veřejnost v r. 1991 lidské lhostejnosti a nekázni (49 %). (43 % - 47 %). důsledkům svého počínání a stejně jako v r. 1990 se to přímo úměrně. považovat za velmi kompetentní. energetika, doprava a průmyslová výroba. 1. a 2. Doprava se zařadila na místo třetí (51 % a 33 %). (především na severní Moravě) průmyslová výroba.

Ochota čs. dovozu elektřiny za cenu zvýšení výdajů za ni. občanských postojů) zlepšit kvalitu prostředí. s dětmi do 15 let (10 %) a středoškolsky vzdělaní lidé (11 %). zrušit. dostavbě JETE i v březnu r. 1993. zvyšovat, udržet na stejné úrovni, omezit nebo zrušit. dopady na okolní přírodu) a z netradičních zdrojů. Spokojenost občanů se životním prostředím v místě, kde trvale žijí. Spokojenost občanů se životním prostředím v místě, kde trvale žijí.

shoda výsledků pocházejích z různých průzkumů veřejného mínění (tj. metodou i počtem respondentů). mil. na 1 obyvatele ČR (vycházeje z údaje 5,4 mil. zabývající se vztahem vlastníka a přírody. "spíše" 20 % dotázaných. zdravotní nezávadnosti, resp. většinou, 30 % spíše, ostatní ne). rozhodování osob s nízkou nebo nižší životní úrovní domácnosti. nebo jen při rozdílu cen do 20 % (43 %). uvádělo 54 % osob s dobrou nebo s velmi dobrou životní úrovní. zjišťovaných ekologických postojích promítl vliv vzdělání dotázaného. Ohledu na spotřebu. vybrala necelá třetina kupujících. 1990 především cenou bez ohledu na jeho spotřebu elektřiny.

občané vysokoškolsky vzdělaní (26 %), lidé 33 - 44letí (22 %) a muži (22 %). zjištění z roku 1991, kdy byla veřejná doprava akceptována rovněž většinově. zřetelem.

B. případný růst cen paliv a energie. C. energie. spojeným se snížením její spotřeby. nebo s jiným středním vzděláním bez maturity. kteří se chovají způsobem "po nás potopa". Podíl dotázaných - resp. resp. způsob 39 %, v tomto výzkumu 33 %. zřejmě plyne z širší nabídky možností likvidace odpadu. že se spotřeba v domácnosti nezměnila nebo zvýšila. Oproti r. Temelín (JETE) rozhodlo zajištění dostatku elektřiny. dopady na okolní přírodu) a z netradičních zdrojů.

Seznam použité literatury Informace SEI, Státní energetická inspekce 4/1994, str. Profesor Vladimír Kočí vystudoval obor Technologie vody a prostředí na Fakultě technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha. V naší pracovní skupině, nyní již na „našem“ ústavu, se věnujeme environmentálním souvislostem produktů. Například složení komunálního odpadu si vyžádá určitý technologický postup odstranění, má-li být výsledný dopad na prostředí co nejmenší.

Pokud se na to díváte jako environmentální inženýr, který má na starosti skládku, spalovnu nebo čistírnu odpadních vod, tak máte zúžený prostor pro manévrování, protože musíte odstranit to, co v odpadu je a dosáhnout zákonných limitů. Náš cíl je stejný, snižování zátěže životního prostředí při uspokojování lidských potřeb, nicméně začínám mít pocit, že větší tah na branku mají jiné nástroje než čistě chemicko-technologické.

Pokud designér navrhne výrobek z šetrnějších materiálů, uspořádá ho tak, aby bylo možné jej lépe rozebrat a jednotlivé součástky oddělit, vyměnit, opravit, tak tím můžeme významně ovlivnit jeho konec na skládce či na spalovně. Designér zde ovlivňuje to, s čím bude environmentální inženýr následně pracovat. A ve stejné roli vedle designéra můžeme dnes vidět i architekta, urbanistu, kuchaře, vývojáře farmak a další. Pokud bychom změnou spotřebitelského chování změnili to, co na skládku vyhazujeme, tak konečný dopad na životní prostředí můžeme významně ovlivnit.

Každá potravina má jinou environmentální zátěž. My ale nechceme porovnávat kilo rajčat, kilo hovězího či kilo čočky. Chceme je srovnávat ve vztahu k nutriční hodnotě a stravovacím návykům. Z pohledu environmentální zátěže je dnes na prvním místě energetika. Přesto se obalům věnujeme a hodnotíme, zda je vhodnější si odnést nákup v papírové nebo plastové tašce.

Je třeba si přiznat, že dobří studenti z jiných univerzit mají některé dovednosti komplexnější než naši chemici. Velká témata, která se nyní v ochraně životního prostředí, či šířeji v managementu udržitelnosti otvírají, nyní nestojí na chemických kompetencích. Například spolupráce na designu výrobku či architektonickém pojetí stavby. I dům je vhodné naprojektovat s ohledem na minimalizaci zátěže pro životní prostředí.

Často se ukazuje, že sofistikovaná řešení jsou z environmentálního pohledu záplatou na záplatu. Úhelným kamenem produktové ekologie je lidská spotřeba. Neporovnává se kilo jedné a druhé látky, nebo jedna či druhá technologie. Environmentální chemie tu začíná prosakovat do oborů, kde byste to před pár lety nečekali. Finanční domy začínají hledat indikátory udržitelnosti, aby se mohly rozhodnout, které projekty financovat.

Často se dnes hovoří o velkém množství roušek a respirátorů v komunálním odpadu. Pro kolegy analytické chemiky to může být provokativní, když říkáme, že analytická přesnost na šestém desetinném místě nás nezajímá. Potřebujete ty analýzy dělat z většího nadhledu a počet desetinných míst vám tu obrazně řečeno kvalitnější výsledek nedá.

Když určujete míru znečištění v kontaminovaných zeminách nebo dokonce na skládkách, je mnohem důležitější, kde kopnete než jak přesnou a jak hi-fi vytuněnou analytickou koncovku použijete. Zde je třeba spíše umět kvalitně vzorkovat a dělat tu okolní „nechemickou“ práci než se soustředit jen na co nejpřesnější analytický výsledek. Je dobré vědět, které operace vám přispějí k lepšímu výsledku podstatnou měrou.

Když odhlédnu od specialit jako jsou endokrinní disruptory, tak často přírodě nejvíc škodí z chemického pohledu banality. Sledujeme, zda větší zátěž způsobuje doprava, používání výrobku či výroba použitého primárního materiálu. V takové situaci nelze firmám doporučit investici do nových ekologičtějších aut, ale do zlepšení té konečné technologie, která má zátěž mnohem větší než ty automobily.

Učíte na několika vysokých školách. Studenti z kreativních oborů jsou často živější, a mají širší záběr. A i jejich schopnost prezentace je jiná. Kurz je pro lidi z praxe, máme tam finančníky, ředitele firem, odpadové hospodáře, právníky, lidi z potravinářských firem odpovědné za prodej, PR experty retailů - velmi pestrou směs účastníků.

Udržitelnost jako přístup není statická, vyvíjí se v čase, jak se mění společenské, environmentální i ekonomické podmínky a potřeby. Vždy je třeba vycházet z kontextu - někdy daná technologie nebo výrobek pomáhá a jindy je na obtíž. A proto se nám stává, že výsledky naší práce jsou někdy pro průmyslovou stranu příliš „zelené“, ale u stejné analýzy nás zase ekologové vidí jako zaprodance průmyslu.

Elektrická auta nám nabízí nové spotřebitelské vzorce. Dnes si již nekupujete telefon podle toho se kterým se nejlépe dovoláte, ale který má lepší fotoaparát či jiné funkce. Uhlíková stopa se zatím příliš nesníží, ale zlepší se nám prostředí uvnitř měst. Naopak snížení škodlivých látek vypouštěných výfuky do prostoru, kde se pohybují lidé mi přijde jako velice vhodné.

Ve veřejné diskusi týkající se elektromobility jsem zaznamenal zajímavý paradox. Opět je potřeba nahlížet na konkrétní výrobek a jeho spotřebitelskou či společenskou funkci. Bez brčka se můžeme docela dobře obejít. U těchto výrobků je nutné vědět, proč je lidi chtějí a nabízet jim řešení, která jim ten pocit dají.

Ve speciálním výzkumu Potraviny 2024 CVVM SOÚ AV ČR zjišťovalo názory a postoje české veřejnosti k nakupování potravin. Nejčastěji Češi chodí nakupovat potraviny několikrát týdně, jedná se o téměř dvě třetiny (63 %). Nejobvyklejší místa nákupů potravin jsou hypermarkety (99 % zde alespoň někdy nakupuje), menší obchody (93 %) a specializované prodejny jako je pekařství, řeznictví apod. (91 %). Nejméně časté jsou nákupy v bezobalových prodejnách (10 %).

Za poslední čtyři roky také zaznamenáváme nárůst deklarovaných nákupů potravin bez obalu o 10 procentních bodů. Od roku 2020 vzrostl také zájem o problematiku potravinových obalů, a to o 15 procentních bodů. Pokud se lidé vyhýbají konkrétnímu materiálu, ze kterého je vyroben potravinový obal, jde nejčastěji o plast.

Studie se snažila zjistit, jak udržitelný maloobchod, obaly, cenové vnímání a dostupnost ovlivňují záměr spotřebitelů chovat se udržitelně. Lze studii brát také jako souhrn doporučení pro maloobchodníky, jak mohou přistupovat ke svým zákazníkům zajímajícím se o udržitelnost? Udržitelné spotřebitelské chování lze podpořit “maličkostmi”, jako např. zajištění dostupnosti ekologických produktů - lidé je častěji kupují, pokud jsou snadno k nalezení. Používání udržitelných obalů rovněž přispívá k pozitivnímu vnímání značky.

Respondenti studie byli mileniálové, tedy lidé ve věku 18-39 let. Proč zrovna tato skupina? Vykazuje nějaký specifický vztah k udržitelnosti? Jsou také technologicky zdatní, značkově orientovaní a komunikativní, mají vyšší ekologické povědomí a jsou často ochotni přizpůsobit své, nejen spotřebitelské, chování environmentálním hodnotám.

Ukázalo se nicméně, že byla-li cena vnímána jako nižší, bylo to spojeno s vyšší pravděpodobností nákupu udržitelných produktů. Stejně to platilo i pro dostupnost produktů. Ukazuje se tak, že leckdy je za nákupními rozhodnutími obyčejná lidská pohodlnost.

tags: #ekologie #spotřební #chování #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Třídění odpadu: Cigarety a další
• Jak třídit odpad
• Spolupráce a projekty Katedry ekologie
• Přírodopis Plodů
• Koše na tříděný odpad