Ekologie v produkci potravin

Ekologie je věda zaměřená na „dobré“ vzájemné vztahy organismů a člověka a na šetrný přístup člověka k životnímu prostředí a dotýká se řady výrobních oborů.

V mnoha ohledech je třeba konstatovat, že ekologické pěstování ovoce ČR má za celosvětovým vývojem zpoždění. vyspělé země cca před 20 lety. V posledních letech však u nás došlo v souvislosti s dotačními tituly k významnému nárůstu ekologických sadů.

Naše současná ekologická produkce ovoce má sice ve srovnání produkcí integrovanou význam minoritní, ale situace se může v souladu s vývojem v zahraničí a s přísunem informací v dohledné době změnit. tak, abychom mohli hovořit o skutečné organické "produkci".

Současný globální potravinový systém je závislý na růstu. Jenže svět se blíží svým planetárním limitům a způsob, jakým se produkují potraviny, situaci výrazně zhoršuje. Aby lidé byli schopni čelit potravinovým krizím, musí se systém změnit.

Současné zemědělské systémy totiž stojí za většinou problémů, se kterými pak bojují. „Současné agrární systémy - naše znalosti, praxe, instituce, infrastruktura a klíčové plodiny definující dominantní způsoby produkce a spotřeby potravin - se výrazně podílejí na klimatických změnách, ekologické degradaci i úbytku půd,“ říká Petr Jehlička ze Sociologického a Etnologického ústavu AV ČR.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Otázka udržitelného zemědělství je v době války na Ukrajině a související energetické krize ještě palčivější. Experti připomínají, že současný přístup k řešení potravinových krizí spočívá ve zvýšení produkce, technologické inovaci a ve změnách chování jednotlivců- a varují, že takový přístup nenabízí trvalé řešení.

Navrhovaný systém („post-growth metabolism“ - na růst již neorientovaný metabolismus) se opírá o pět principů: princip dostatečného množství potravin (namísto efektivity), princip regenerace prostředí (namísto vytěžování zdrojů), princip spravedlivé distribuce (namísto akumulace), princip potravin jako „společného majetku“ namísto komodity, a princip kultury péče o lidi a prostředí namísto principu kontroly.

„Ten udržitelný systém odmítá sloužit jako prostředek ekonomického zisku - místo toho chce být základem zdravých komunit, ekologie i ekonomiky,“ vysvětluje Petr Jehlička.

Třicet dva vědců z celého světa navrhuje změnu v několika oblastech - v produkci potravin, obchodu, s potravinami svázané kultuře a v institucionální oblasti.

„Měli bychom při našem uvažování o trvale udržitelném zemědělsko-potravinářském systému zohlednit důležitost malého farmářství a zahrádkářství. Podpořilo by to biodiverzitu, zachovalo kvalitu půd a zlepšilo odolnost celého systému proti sociálním a ekologickým šokům,“ vypočítává Petr Jehlička.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Studie vědců ukazuje také na příklad Česka, kde se zahrádkaření těší velké oblibě (věnuje se mu 40 % populace) - a kde domácí a komunitní zahrady vyprodukují více některých druhů čerstvé zeleniny a ovoce než komerční sektor. Poukazují tak na to, že potraviny se často produkují neefektivně a mnohdy se zbytečně dováží, čímž se mimo jiné spotřebovává palivo, a tedy další cenné, kapacitně omezené zdroje.

Ve chvíli, kdy se potraviny stanou veřejným, společným zdrojem, mají jednotlivci i společnost mnohem větší sílu a můžou skutečně prosadit udržitelný obchodní model, který bude stavět na první místo zdraví a dobrý život lidí i jejich prostředí.

„Jednotlivec může dělat mnoho užitečných věcí, sám ale samozřejmě systémově nezmění nic, takže je třeba, abych těch aktivních jednotlivců bylo co nejvíc a aby se spojovali a kooperovali. Lidé mohou například tlačit své místní zastupitele k podpoře lokálních potravin ve školách, nemocnicích a veřejných úřadech, mohou nakupovat potraviny lokálně vyprodukované a další,“ vyjmenovává Petr Jehlička.

Vše zmíněné pak má zastřešit víceúrovňové a multisektorové řízení (governance) potravinového systému, které propojí dnes často odděleně fungující instituce zodpovědné za zemědělství, veřejné zdraví, vzdělávání i plánování tak, aby vznikl trvale udržitelný potravinový systém.

„V této době si už nemůžeme dovolit ignorovat výhody trvale udržitelného zemědělství,“ říká Petr Jehlička. Bez trvale udržitelného zemědělství bude lidstvo jen těžko překonávat společenské i ekologické krize a narazí na planetární limity, za kterými už dochází k degradaci systémů, na jejichž fungování lidstvo závisí.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Ekologické zemědělství je přesně definovaná forma hospodaření, založená na produkci potravin optimální kvality a množství, používající praktiky trvale udržitelného rozvoje, s cílem vyhnout se používání agrochemických vstupů a minimalizovat poškození životního prostředí.

Ekologické zemědělství upravuje zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství.

Principy ekologického zemědělství:

• Produkce potravin vysoké kvality a přiměřeného množství.
• Postupy v souladu s přírodními systémy a cykly na všech úrovních od půdy, po rostliny až ke zvířatům.
• Udržování a/nebo zvyšování dlouhodobé úrodnosti a biologické aktivity půdy.
• Plevele jsou potlačovány agrotechnickými metodami, herbicidy nejsou povoleny.
• Ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na podpoře samoregulující funkce agro-ekosystému, biologických a biotechnických metodách. Fungicidy a insekticidy nejsou povoleny.
• Etické zacházení se zvířaty respektováním jejich vrozených potřeb a chování.
• Podpora druhové pestrosti a ochrana vzácných přirozených stanovišť a přírodních útvarů.
• Maximální využití obnovitelných zdrojů a recyklace, využívání místních zdrojů.
• Minimalizace znečištění a odpadů.
• Pěstování geneticky manipulovaných organismů (GMO) není povoleno.
• Minimum zpracování při zachování charakteru upravované potraviny.
• Zakázané postupy: iontové měniče, bělení, působení syntetických hormonů, ozařování, mikrovlnný ohřev, používání barviv, arómat a sladidel syntetického původu.
• Zajištění spravedlivé a přiměřené kvality života, pracovního prostředí a uspokojení z práce pro zemědělce a jejich rodiny.

Dodržování stanovených pravidel je v systému ekologického zemědělství přísně kontrolováno na všech úrovních, od vstupů do zemědělské výroby přes zpracování bioproduktů až po prodej konečnému spotřebiteli. Na základě výsledků kontrol se provádí certifikace bioproduktů a biopotravin vydáním tzv. "Osvědčení o původu bioproduktu (biopotraviny)" a jejich označení ochrannou známkou BIO - Produkt ekologického zemědělství.

Bioprodukt resp. biopotravina je vypěstovaný postupy ekologického (biologického, organického) zemědělství, tedy bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků či geneticky modifikovaných organismů (GMO) a výrobků na jejich bázi. Je možné vnímat bioprodukt a biopotravinu jako odlišné pojmy. Zatímco bioprodukt je surovina (nebo přímá poživatina), která může být rostlinného nebo živočišného původu, vzešlá z ekologického zemědělství, biopotravina je většinou zpracovaným bioproduktem.

Upřednostnění lokálních potravin před masem z Austrálie, jablky z Francie nebo celerem ze Španělska přináší výhody konzumentům i těm, kteří se produkcí potravin zabývají. Především mladší generace si uvědomuje, že je důležité znát původ potravin, a tak nehledí jen na jejich cenu v supermarketech.

„Je nastavená ke zdravému životnímu stylu. Jednou z možností, jak podpořit konzumaci lokálních sezónních potravin od regionálních farmářů, je koncept krátkých dodavatelských řetězců. Zemědělcům pomáhají dostat jejich produkty k zákazníkům také akademici, kteří jim nabízejí informace a pomoc s rozvojem udržitelné ekonomiky a také radí, jak zvýšit zájem veřejnosti o zdravé sezónní potraviny.

tags: #ekologie #v #produkci #potravin

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace z pohádek prababičky přírody
• Proč třídit bioodpad?
• Jak správně třídit odpad s barevnými pytli?
• Nařízení v silniční dopravě
• Ekologické stelivo Limara - recenze