Ekologie, znečišťování ovzduší: zdroje a dopady

Život na naší planetě existuje zhruba 3,5 miliardy let. Jeho hnací silou je sluneční energie, fotosyntéza a uzavřený koloběh látek mezi neživou přírodou, rostlinami a živočichy. Společenství organismů spolu s prostředím vytváří ekosystém (les, louka, pole, řeka, rybník, oceán).

Na základě potravních vztahů jsou organismy spojeny do potravních řetězců. Rostliny jsou zdrojem energie pro živočichy. Živočichové jsou potravou jiných živočichů. Mrtvá těla rostlin a živočichů, moč a trus živočichů se působením bakterií rozkládají na jednoduché organické látky a na minerální látky. Díky tomu, že příroda nezná odpady, může život na Zemi existovat trvale.

Přirozené ekosystémy jsou ovlivňovány podnebím, množstvím vodních srážek, typem krajiny (nížiny, hory) a druhem půdy. Fungují na principu dynamické rovnováhy a zpětných vazeb. Před zhruba 10 000 let se člověk vyčlenil z přirozeného ekosystému a začal pomocí zemědělství a pastevectví měnit přirozené ekosystémy ke svému užitku. Lidská činnost má často negativní dopad na přírodu.

Rozšíření pastevectví a odstranění lesa vytvořilo v mnoha oblastech chudé ekosystémy neschopné zadržovat vláhu, náchylné na erozi, které se v oblastech s nedostatkem vody mění v poušť. V lesním hospodářství byly v naší zemi původní dřeviny nahrazovány smrkem. Ten je ale málo odolný proti kyselým dešťům. Pro efektivní hospodaření se začala vytvářet velká pole - monokultury. Tyto umělé ekosystémy jsou nestabilní.

Ke zvýšení výnosů hospodářsky významných rostlin se začala používat umělá hnojiva, která tento dusík rostlinám dodávají ve formě dusičnanů, amonných solí nebo močoviny. Většina rostlin jej není schopna přijímat ze vzduchu. Dusičnany se potom ale stávají součástí lidské potravy a pronikají do spodních vod a do pitné vody. Z toho je vidět, že ve vztahu člověka k přírodě neexistují snadná a jednoduchá řešení.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

V zemědělství je zapotřebí vytvářet ekosystémy podobné přirozeným. To znamená podporovat přirozené nepřátele škůdců (vytvoření remízků, kde mohou hnízdit hmyzožraví ptáci, umělé rozmnožování užitečného hmyzu, který se živí škůdci apod.). Rozptýlená zeleň v krajině je důležitou podmínkou života volně žijících živočichů. Důležité je nejenom množství vyrobených potravin, ale i jejich kvalita. Je potřeba minimalizovat množství škodlivých látek v potravinách. Místo umělých hnojiv používat statková hnojiva (hnůj, kompost).

S rozvojem průmyslu a urbanizací se podstatně mění životní prostředí člověka. Člověk vyrobil již 4 milióny druhů chemických látek. Jedná se převážně o plasty, umělá vlákna, barviva, léčiva, prací prostředky, průmyslová hnojiva, pesticidy. Jejich výroba je často spojena se znečišťováním vod a ovzduší. Některé tyto látky nebo jejich zbytky se dostávají do potravních řetězců a ohrožují organismy. V současnosti je známo 20 000 látek, které jsou nebezpečné člověku. Patří k nim látky, které jsou příčinou alergií (alergeny). Jiné látky mohou způsobovat nevratná poškození dědičného materiálu (mutageny), poškození lidského plodu (teratogeny) a jsou příčinou vzniku nádorových onemocnění (karcinogeny).

Lidé svou činností vytvářejí odpad, který je vážným problémem naší civilizace. Některé odpady znečišťují vodu, vzduch a půdu, jiné se hromadí a zabírají příliš mnoho místa. Nekontrolované hromadění odpadků (divoké skládky) nejenom poškozuje vzhled krajiny, ale také znečišťuje vodní zdroje. Má-li být zajištěn trvale udržitelný rozvoj naší civilizace, je zapotřebí odpad recyklovat. To znamená přeměnit jej na druhotné suroviny k opětovnému použití. Aby komunální odpad nemusel končit na skládkách, je potřeba jej třídit. Část odpadu lze spalovat za účelem získání tepelné energie.

Dostatek vody je nezbytný pro rozvoj lidské civilizace, pro průmysl, pro zemědělství a potravinářství. Kvalita pitné vody je důležitá pro zdraví člověka. Podzemní zdroje pitné vody musíme chránit před znečištěním. Odběr z nich je omezený. Odpadní vody z domácností průmyslových podniků je potřeba čistit před vypuštěním do řek (mechanicky, usazování kalů, provzdušňování, působení bakterií a řas). Zbytky hnojiv vyplavované z polí, komunální odpad a odpadní voda z potravinářských podniků obsahují velké množství fosforu (zbytky saponátů používané při praní) a dusíku (v moči jsou dusíkaté sloučeniny vzniklé rozkladem bílkovin). Ty jsou živinami pro řasy a sinice, které se ve stojaté a znečištěné vodě snadno přemnoží. Hladina jimi zarůstá, znemožní se výměna plynů mezi vodou a vzduchem.

Rozvoj automobilové dopravy s sebou přináší celou řadu problémů. Starší typy automobilů s mechanickým karburátorem byly a jsou při nedokonalém spalování zdrojem velmi škodlivých plynů: oxidu uhelnatého CO, oxidů dusíku a nespálených zbytků benzínu. Vypouštěly do ovzduší také olovnaté sloučeniny (tetraethylolovo se přidávalo do benzínu jako antidetonační přísada). Novější automobily s elektronickým řízením vstřikování a vybavené katalyzátory mají výrazně nižší emise těchto škodlivin. Přesto je automobilová doprava ve velkých městech největším zdrojem znečištění ovzduší. Při nepříznivých povětrnostních podmínkách (teplotní inverze) vzniká smog. Reakcí oxidů dusíku s kyslíkem za přítomnosti slunečního záření vzniká tzv. fotochemický smog. Jeho hlavní složkou je přízemní ozón (O3), který na rozdíl od ozónu v horních vrstvách atmosféry působí na lidský organismus škodlivě (působí na sliznice a plicní tkáň).

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Individuální automobilová doprava je zdrojem značného hluku, vynucuje si stavbu dalších silnic a dálnic, ve velkých městech není efektivní (dopravní zácpy), spotřebovává velké množství ropy, je zdrojem emisí CO2 (skleníkový efekt). Proto jsou pohonné hmoty zdaňovány zvláštní spotřební daní (podobně jako alkohol a tabákové výrobky) a je státem dotovaná veřejná doprava, která je šetrnější k životnímu prostředí.

Hlavním problémem lidstva je a v nejbližší bude získávání elektrické energie a energie potřebné pro vytápění, ohřev vody. Od začátku průmyslové revoluce se většina energie získává z fosilních paliv - uhlí, ropy a zemního plynu. Tento stav se nezbytně musí změnit. Jedná se o neobnovitelné zdroje, jejich zásoby se zmenšují. Jejich spalováním vzniká CO2, který způsobuje skleníkový jev a oteplování Země. Těžba uhlí má negativní vliv na životní prostředí. Při hlubinné těžbě (Ostravsko) dochází v dolech k propadům půdy. Povrchová těžba uhlí v severních Čechách způsobila nevratné změny v krajině.

Atomové elektrárny vyrábějí energii štěpením uranu. Jedná se rovněž o neobnovitelný zdroj energie, zásoby uranu stačí lidstvu na mnohem delší dobu než fosilní paliva. Štěpením uranu vznikají radioizotopy stroncia, jodu, cesia a dalších prvků, které poškozují lidský organismus. Po havárii jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986 začali ekologičtí aktivisté bojovat za uzavírání stávajících jaderných elektráren a proti stavbě nových (Temelín). Jedná se o iracionální jednání, při kterém hraje velkou roli neinformovanost lidí. Jaderné elektrárny a jejich bezpečnostní systémy podléhají přísné kontrole.

Velkou nadějí lidstva je výzkum fúze. Jedná se o reakci podobné tomu, co se odehrává uvnitř Slunce a hvězd. Za vysokého tlaku se jádra vodíku (deuteria) slučují na atomy helia a lithia. Z velmi malého množství paliva lze vytvořit velké množství energie, podobně jako v atomových elektrárnách. Výzkum fúze provádí společně vědci z celého světa. V provozu je zatím několik experimentálních zařízení - tokamaků. Společným projektem zemí EU i dalších států je stavba tokamaku ITER ve Francii. Dále bude následovat stavba pokusné fúzní elektrárny. Předpokládá se, že první fúzní elektrárna, která bude dodávat proud do sítě, bude zprovozněna kolem r. 2040.

Výroba energie z obnovitelných zdrojů je ve většině zemí podporována a dotována. K využívání vodní energie je nezbytná stavba přehrad, které zatopí velká území. Jsou velkým zásahem do přírody. V některých hornatých zemích (Rakousko, Norsko) se vyrábí tímto způsobem většina elektrické energie. Ostatní státy ale tuto možnost nemají. Větrné elektrárny se staví převážně v přímořských nebo horských oblastech, kde pravidelně fouká vítr, a kde je proto lepší návratnost těchto investic. Slouží rovněž jako doplňkový zdroj energie. Výroba této energie je závislá na počasí.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

Výroba elektrické energie pomocí solárních panelů (fotovoltaických článků) je velmi drahá. Má význam pouze tam, kde není k dispozici rozvod elektrické energie. Tyto panely se vyrábějí z křemíku. Pomocí dotací se tento způsob výroby elektřiny v posledních letech rozšiřuje i v naší zemi. Solární energii se nyní rozhodně vyplatí využívat k ohřevu vody nebo k vytápění. Solární ohřev vody se hodně využívá k vyhřívání bazénů nebo skleníků. Mezi obnovitelné zdroje energie patří i využívání biomasy. Sluneční energie se tak zužitkovává pomocí fotosyntézy. Z některých rostlin (řepka olejka - bionafta, cukrová třtina - etylalkohol) lze vyrábět palivo pro auta, z jiných bioplyn nebo palivové dříví (topol, osika).

Jak vidíme velkým problémem lidstva je a v nejbližší době bude spotřeba energie. V minulosti již došlo (hlavně z politických důvodů - války na Středním východě) z několika ropným krizím. S ubýváním fosilních paliv a s industrializací Číny, Indie a zemí Latinské Ameriky se dá dlouhodobě očekávat růst cen energií. Nově vyráběné elektrické spotřebiče (televizní přijímače, PC, chladničky, sporáky) se obvykle vyznačují větší účinností. Síťové spotřebiče (např. adaptory pro nabíjení mobilních telefonů) vybavené spínaným zdrojem (jsou malé a lehké) mají menší spotřebu než spotřebiče s klasickým transformátorem. Ohřev vody je účinnější v rychlovarné konvici než na sporáku.

K velkým výdajům každé domácnosti v našich zeměpisných šířkách patří spotřeba tepla. Při dálkovém vytápění se spaluje uhlí v teplárně, ohřívá vodu a mění ji v páru. Ta se přivádí k odběratelům. Nejlevnější je vytápění uhlím, je ale pracné (čištění kotle, vynášení popele) a nelze jej automatizovat. Komfortnější, ekologičtější, ale dražší než pevná paliva je vytápění zemním plynem (nyní nejrozšířenější) nebo elektřinou. K udržování požadované teploty (např. jiná ve dne, jiná v noci, jiná ve všední den, jiná o víkendu) se používají programovatelné regulátory. Lze je zapínat i dálkově z mobilního telefonu (např. při návratu z dovolené). Jednotlivé způsoby vytápění lze kombinovat.

Velmi účinným a perspektivním zdrojem tepla je tepelné čerpadlo. Pracuje na stejném principu jako chladnička, vyhřívá budovy a chladí vnější prostředí. Při stejném elektrickém příkonu dává 3 až 4krát větší tepelný výkon než elektrické vytápění. Nejčastěji čerpá tepelnou energii ze země, případně ze vzduchu nebo z vody. Nejlepším řešením je ale omezit únik tepla z budov zateplováním. K tomu se jejich stěny obkládají polystyrenem nebo minerální vatou. Ta se dává i mezi krovy pod střechu. Proti úniku tepla se používají plastová okna, často s trojitými skly. Místo větrání okny, které přináší velké ztráty tepla, se někdy (hlavně ve velkých budovách) používá řízená výměna vzduchu přes rekuperační výměníky. Vydýchaný vzduch v nich předává své teplo čerstvému vzduchu. Náklady na stavbu takových nízkoenergetických domů jsou sice vyšší, ale zhruba za 10 až 15 let se vrátí.

Zdroje znečištění ovzduší a možnosti regulace

Znečištění ovzduší je komplexní problém, který vyžaduje komplexní řešení. Níže jsou uvedeny některé situace a možné přístupy k regulaci znečištění ovzduší.

Situace č.1: Hlavním znečišťovatelem jsou domácí topeniště

V mnoha obcích je hlavním zdrojem znečištění ovzduší několik kouřících komínů domů, kde se ještě topí ve starých a neúčinných kotlích. Lze se zaobírat jednotlivými znečišťovateli nebo problém řešit plošně obecní vyhláškou a jejím prostřednictvím zakázat v celé obci spalování nevhodných materiálů.

1.1 Zakázat spalování nevhodných materiálů vyhláškou

Při splnění obecných pravidel pro vydávání obecně závazné vyhlášky může obec zcela zakázat spalování vybraných druhů pevných paliv v domácích kotlích. Vyhlášku lze nastavit na míru každé obci a zakázat paliva, která jsou zde problematická. Přímo zákon o ochraně ovzduší zakazuje spalovat v domácích kotlích hnědé uhlí energetické (netříděné), lignit, uhelné kaly a proplástky. Zároveň je zakázáno pálit i jakákoli jiná paliva, než pro jaká určil výrobce kotle. Tato paliva tedy není třeba vyhláškou regulovat. Zákon o ochraně ovzduší navíc explicitně zmiňuje možnost obce zakázat nebo omezit spalování rostlinných materiálů na otevřených ohništích.

1.2 Jednat s provozovateli zdrojů znečištění

Alternativou k plošnému zákazu je identifikovat konkrétní znečišťovatele a situaci řešit přímo s nimi. Jde-li o fyzické osoby, můžete věc řešit obec s rozšířenou působností v rámci této působnosti. Může například pomoci se získáním kotlíkové dotace nebou úhradou rozdílu mezi výší dotace a cenou kotle.

Situace č. 2: Hlavním znečišťovatelem je průmysl

Průmyslové zdroje znečištění zpravidla vypouštějí velké množství nebezpečných prachových částic PM, oxidů dusíku a síry, a někdy také těžké kovy jako je rtuť. Je v zájmu obce zajímat se o to, jací průmysloví znečišťovatelé ovlivňují ovzduší v obci, jak plní emisní limity a jaké jsou dlouhodobé plány jejich provozovatelů. Navíc i hlas malé obce může být slyšet, když má dojít k povolení velkého zdroje znečištění.

2.1 Územní energetická koncepce

Pokud vaši obec trápí znečištění z energetických provozů, budete potřebovat komplexní řešení. Skvělým, i když málo používaným, nástrojem je územní energetická koncepce, ve které může obec zakotvit své hlavní priority v oblasti energetiky a vytápění pro následující roky. Koncepce schválená obcí musí být v souladu s koncepcí kraje a dále se využívá jako podklad například pro územní plán obce.

Územní plán je dalším důležitým nástrojem pro regulaci průmyslu na území obce. Pokud vaše obec trpí znečištěním ovzduší z průmyslu, můžete v územním plánu zakotvit zákaz umisťování dalších průmyslových zdrojů.

2.2 Aktivní účast obce v povolovacích procesech

Obec v samostatné působnosti zastupuje zájmy svých občanů a může tak činit i ve správních řízeních, kde se povolují významné zdroje znečištění. Doporučujeme sledovat, jaké zdroje znečištění se v okolí vaší obce povolují - je dobré se řízení účastnit už proto, abyste o záměrech získali více informací a mohli zhodnotit, zda proti nim chcete brojit.

První důležitá příležitost pro účast obcí je v procesu posuzování procesů na životní prostředí (tzv. EIA). Tímto procesem prochází všechny větší projekty, u kterých lze očekávat vliv na životní prostředí, a také jejich významnější změny. Obec se dále může účastnit územního i stavebního řízení pro nový zdroj znečištění - ze zákona je obec účastníkem vždy, pokud se má stavět na jejím území.

Provoz velkých zdrojů znečištění je také regulován tzv. integrovaným povolením - to je povolení, které stanoví emisní limity a další podmínky provozu pro každý velký zdroj. Doporučujeme tuto evidenci sledovat, protože z ní můžete zjistit, jaké nové zdroje a změny povolení se ve vašem okolí chystají. To vám dává právo nahlížet do spisu, vyjadřovat se k žádosti, podat odvolání a případně i napadnout integrované povolení u soudu.

Situace č. 3: Hlavním znečišťovatelem je doprava

Velké množství aut v obcích je možné regulovat pozitivní motivací obyvatel nechat auta v garážích - například zlevněním městské hromadné dopravy nebo budováním cyklostezek. Někdy ale ani tyto metody nestačí, a tak právní řád nabízí i možnosti, jak množství aut regulovat přímo za pomoci zákazů a omezení provozu.

3.1 Koncepce dopravy a územní plánování

V oblasti dopravy je důležité začít kvalitním územním plánem. Obce by měly myslet na to, zda mají vhodně řešené objízdné trasy či systémy záchytného parkování. Pro větší obce nad 40 000 obyvatel je zde také možnost zpracovat Strategický plán udržitelné mobility, která umožňuje navrhnout dlouhodobé řešení pro dopravu v obci a zároveň je i podmínkou pro čerpání některých dotačních programů Ministerstva dopravy.

3.2 Nízkoemisní zóny, regulační řády a zákaz tranzitní dopravy

Pokud vaši obec trápí kolony zastaralých vozů s vysokými emisemi, vhodným řešením je nízkoemisní zóna. Tu může vyhlásit rada obce formou tzv. opatření obecné povahy. Obec by měla především rozhodnout o tom, v jakém území bude nízkoemisní zóna platit (nemusí se jednat o celou obec). Dále je třeba určit, jaká vozidla mohou do nízkoemisní zóny vjíždět (např. na základě roku výroby nebo emisní třídy) a za jakých podmínek.

Mírnější verzí nízkoemisní zóny je tzv. regulační řád. Jde o krátkodobý nástroj, který řeší pouze pravidla pro dopravu v době smogových situací. Může obsahovat různá omezení provozu, která známe z evropských měst - např. zákaz vjezdu sudých či lichých SPZ v určité dny.

Pokud vaši obec trápí emise a hluk z tranzitní nákladní dopravy, můžete ji zakázat použitím příslušného dopravního značení. Pro silnice II. a III. třídy je toto značení v gesci obce.

Legislativní rámec ochrany ovzduší

Ochranou ovzduší se podle § 1 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOOV), rozumí "předcházení znečišťování ovzduší a snižování úrovně znečišťování tak, aby byla omezena rizika pro lidské zdraví způsobená znečištěním ovzduší, snížení zátěže životního prostředí látkami vnášenými do ovzduší a poškozujícími ekosystémy a vytvoření předpokladů pro regeneraci složek životního prostředí postižených v důsledku znečištění ovzduší."

Právní úprava si tedy neklade za cíl zakázat veškerou činnost znečišťující ovzduší, ale omezit jeho znečišťování na přijatelnou míru. Ochrana ovzduší je definována mimo jiné emisními a imisními limity. Zatímco emisí se rozumí vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší, imisí je třeba rozumět hmotnostní koncentraci znečišťující látky přítomné v ovzduší. Zákon o ochraně ovzduší rozlišuje zdroje znečišťování ovzduší na mobilní a stacionární. Stacionární zdroje dále dělí podle jejich významu na zdroje uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu a stacionární zdroje v příloze neuvedené.

Většinu kompetencí v oblasti ochrany ovzduší vykonávají orgány obce jako svou přenesenou působnost. Orgány ochrany ovzduší se vyjadřují do jiných řízení jako dotčené orgány a samy vedou řízení o povolení provozu některých zařízení.

Příklady porušení zákona a jejich důsledky

Níže jsou uvedeny příklady porušení zákona o ochraně ovzduší, které byly zjištěny Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP):

• Nelegální lakovna: Společnost provozovala lakovnu bez povolení a bez záchytu tuhých přestřiků a těkavých organických látek.
• Nedodržování povolení, překročení projektované kapacity: Společnost opakovaně překračovala maximální denní výkon výroby živičných směsí.
• Nedodržování povolení, spalování při nižších teplotách: Společnost spalovala odpady i v době, kdy nebylo zařízení spalovny plně funkční a teplota v reaktoru poklesla pod 850 stupňů Celsia.
• Nedodržování povolení, nefunkční odsávání benzinových par: Společnost dlouhodobě neprováděla denní kontrolu funkčnosti systému odsávání benzinových par na čerpací stanici.
• Nedodržování povolení, porušení provozního řádu: Společnost ve své lakovně traktorů používala přípravek neschválený v provozním řádu.

Za tato porušení byly společnostem uloženy pokuty v řádech desítek až stovek tisíc korun.

tags: #ekologie #znečišťování #ovzduší #zdroje #a #dopady

Oblíbené příspěvky:

• Legislativa koupališť
• Udržitelnost v Yves Rocher
• Veřejná emise dluhopisů v ČR: Průvodce
• Držáky na pytle na odpadky – srovnání modelů Hornbach
• Čerpadla pro odpadní vody