Ekosystém Lesa v České Republice: Výzvy a Udržitelné Hospodaření

Na našem území se nachází přibližně 2,9 milionů hektarů lesů. Kdybychom je všechny umístili na jednu plochu, pokrývaly by čtverec o hraně 170 km. Většina lesů je ale rozdrobena do mnohem menších celků, jak je vidět v této mapě.

V rámci Evropské unie patří Česká republika k lesnatějším zemím. Její lesnatost 36,8 % je sice menší než evropský průměr (43,5 %), toto číslo ovšem významně zvedají nejvíce lesnaté státy, především skandinávské země (Finsko 76,2 %, Švédsko 74,5 %). Nejméně lesů je na Maltě - nacházejí se na pouhých 1,7 % území.

Pralesů a přírodních lesních porostů, které patří k nejbohatším ekosystémům, je u nás naopak jen zlomek: jejich rozloha je menší než 1000 ha, tedy méně než 0,03 % celkové rozlohy lesů v ČR (v EU jsou to cca 3 % zalesněné půdy, což je sice pořád málo, ale o dva řády výše než v Česku).

Na mapě je na první pohled patrná velká fragmentárnost lesů v ČR a až na několik výjimek v horských oblastech zde prakticky nemáme souvislé velké lesní plochy. To představuje pro lesní ekosystémy, které jsou často v těsném sousedství sídel či obklopeny velkými lány agrární krajiny, zásadní výzvu - vyšší míru znečištění, hluku a světelného smogu, používání hnojiv či pesticidů, které zamořují půdu a přispívají k její degradaci, ale také nedostatek úkrytů pro zvěř, méně tůněk a dalších drobných zdrojů vody.

Tato krajinná diskontinuita ztěžuje podmínky především teritoriálním a přirozeně migrujícím druhům - ale i dalším druhům, které patří mezi ohrožené, značně komplikuje možnost včas se přesunout do příznivějšího prostředí, kde mají větší šanci přežít. Také šelmy, které hrají v lesním ekosystému důležitou úlohu, potřebují větší lesní plochy a nízkou hustotu osídlení a v Česku to nemají snadné - zvláště pak s postupující kůrovcovou kalamitou, která k rozdrobenosti našich lesů v nemalé míře přispívá.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

Les, kde člověk přírodě do ničeho nezasahuje, má obdivuhodnou schopnost vyrovnat se s nejrůznějšími událostmi i dlouhodobými změnami - požáry, suchem, vichřicí, ochlazením i oteplením, zvládne i přemnožené škůdce. Většina lesů v Česku se však hospodářsky využívá a určitě bychom v tom rádi pokračovali i dál.

Aby to bylo v době měnících se klimatických podmínek a ubývání biodiverzity možné, potřebujeme mít k dispozici různé nástroje, jež podpoří přirozenou adaptabilitu lesů a pomohou jim tyto změny zvládnout. Na dobrém zdraví lesa (a celé krajiny) je naše civilizace závislá v mnoha směrech, ačkoli si tuto závislost často plně neuvědomujeme.

Certifikační systémy a Udržitelnost v Lesním Hospodaření

Certifikační systémy fungují v mnoha oblastech hospodářství. Pokud je například určitý produkt (řekněme polička na stěnu nebo toaletní papír) vyroben ze dřeva, které splňuje podmínky jednoho ze systémů certifikace lesů, je označen příslušným logem. Zákazník se pak prostřednictvím tohoto loga dozvídá, jak a z čeho byl produkt vyroben - třeba, že dřevo nepochází z chráněného pralesa, že s ním není spojena žádná dětská práce či drancování krajiny - a může mu na základě této informace dát přednost před jiným, protože danou věc považuje za udržitelnější, je více v souladu s jeho životními hodnotami a podobně.

Na výrobce či prodejce tak certifikační značka na jedné straně často klade vyšší nároky, zároveň však pro něj může znamenat i zákaznickou preferenci a konkurenční výhodu na trhu.

Udržitelnost je dnes velmi často skloňovaným pojmem i v byznysu: banky stále více zvažují udržitelnost investic (tedy i úvěrů, které firmám či fyzickým osobám poskytují), pojišťovny zase řeší, co pojistit a za jakých podmínek. Platí to také o lesích - i ty jsou majetkem, do něhož se dá investovat, který může přinést zisk či naopak významně ztratit na hodnotě, také zde existuje řada rizik, o jejichž zmírnění má smysl usilovat.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Společným jmenovatelem obou certifikačních systémů je deklarovaný důraz na udržitelnost a podporu přírodě blízkého hospodaření. Otázkou nicméně zůstává, nakolik je něčeho takového možné dosáhnout pomocí standardu, jehož požadavky významně nepřekračují rámec stávajících zákonů (PEFC). V Česku vznikla velká část této legislativy před mnoha desetiletími a za jiných (relativně stabilních) klimatických podmínek. Od té doby neprošla zásadními proměnami, a z hlediska udržitelnosti tak dnes postrádá velmi potřebnou flexibilitu.

Grafika ukazuje některé důležité principy v lesním hospodaření, které podporují zdraví a odolnost lesa - jeho schopnost přizpůsobovat se měnícím se podmínkám (například adaptovat se na růst průměrné roční teploty či změny v rozložení srážek v průběhu roku) a tedy jeho schopnost přežít.

Zaměřuje se hlavně na Česko, kde především potřebujeme změnit dosud převažující pěstební a těžební postupy. Tedy například omezit holosečné kácení a odstraňování veškerých těžebních zbytků z lesa a ustoupit od „plantáží“, na kterých se pěstuje pouze jeden typ dřeviny a všechny stromy jsou stejného stáří (všechny jsou vysazovány ve stejnou dobu).

V Česku nepotřebujeme mít mnohem více lesů (a snažit se zalesňovat nelesní plochy, v tom ostatně narážíme i na územní limity), potřebujeme hlavně jiné lesy - rozmanitější druhově, věkově i prostorově. Zjednodušeně řečeno: místo „lánu“ smrků (či jakýchkoli jiných dřevin vysazených bez ohledu na stanovištní podmínky jako monokultura) potřebujeme mít spíše pestrou lesní mozaiku.

Certifikační standard FSC se věnuje všem bodům uvedeným v grafice a jasně specifikuje požadavky, které s nimi souvisejí. Výjimkou je regulace stavů zvěře, ta však vyžaduje legislativní změny a možnosti závazků vlastníka jsou v tomto ohledu spíše omezené.

Čtěte také: Zahrady v Láhvi

Systém PEFC zůstává vágnější - nespecifické jsou například mnohé požadavky na péči o půdu, odtokové poměry, ponechání mrtvého dřeva v lese, podporu biodiverzity, použití pesticidů, vápnění a hnojení a řada dalších.

Za účelem zachování a posílení populací organismů vázaných na stárnoucí a mrtvé dřevo ponechávat dle konkrétních podmínek část stromů přirozené druhové skladby v porostu na dožití a do samovolného rozpadu dřevní hmoty se zvážením dopadu na bezpečnost návštěvníků lesa. Opatření nutno aplikovat pouze v souladu s potřebami ochrany lesa zejména proti druhům hrozícím kalamitním přemnožením.

• 6.3.19 Vlastník* lesa do 500 ha ponechává zlomy, pahýly, vývraty, ležící kmeny, stromy s dutinami a vybrané vzrostlé stromy k dožití a zetlení v dospívajících a dospělých porostech*.
• 6.3.21 Pálení klestu a těžebních zbytků není přípustné.
• 6.3.22 Klest a těžební zbytky jsou ponechány na místě, nebo se ukládají na hromady.
• 6.3.23 Odvoz klestu a těžebních zbytků se připouští pouze na SLT uvedených v příloze H.
• 6.9.3 V nově obnovovaných porostech lze vysazovat introdukované* dřeviny maximálně do 5% zastoupení.
• 6.9.5 Lze tolerovat přirozenou obnovu introdukovaných* dřevin, pokud nepřesahuje 10% zastoupení v obnově.

Ochránit stromky před okusem zvěří není jednoduché ani levné. Příklady opatření uvedené v předchozí kapitole naznačují, že komplexní a dostatečně náročný certifikační standard může významně přispět k větší pestrosti a zdraví lesa a tím podpořit jeho schopnost přizpůsobovat se rychle měnícím podmínkám, tedy i změnám klimatu.

Právě tato dynamika a neustálá proměnlivost lesa je základem jeho dlouhodobé stability. Zároveň takový les dokáže plnit všechny své funkce, tlumit dopady klimatické změny a podstatnou měrou přispívat i k její mitigaci - díky své sekvestrační schopnosti totiž funguje jako důležité úložiště uhlíku.

Například dodržování všech požadavků FSC vyžaduje vedení podrobné dokumentace a důsledkem je značná administrativní náročnost. To může být zátěží zejména pro menší vlastníky - a těch je v ČR hodně, především v krajích jako Vysočina, který v důsledku přemnožení kůrovce přišel o velkou část svých lesů.

Je proto pozitivní, že současná verze standardu z roku 2013 částečně tento problém řeší pomocí rozdělení lesů na velké a malé (do 500 hektarů): na malé lesy se některá pravidla nevztahují, což jejich vlastníkům část administrativní zátěže ubírá.

Další otázkou spojenou s certifikacemi je míra dodržování definovaných pravidel přímo v lese. Ani sebelepší standard nedává sám o sobě záruku, že bude skutečně aplikován a dodržován přesně tak, jak byl napsán. V tomto ohledu je klíčová pravidelnost a nezávislost auditů posuzujících splnění požadavků.

S tím souvisí také nutnost jasně definovat pravidla pro auditorskou roli a rigorózní proces vyžadující odebrání či pozastavení certifikační značky v případě, že byly zjištěny závažné neshody a ve stanovené době nedošlo k jejich nápravě.

Aby mohly být certifikační standardy pro les skutečným přínosem, je proto nutné se kromě snahy co nejvíce zvýšit plochu certifikovaných lesů také zaměřit na reálné dodržování pravidel v lesích, které už certifikované jsou, a jednoznačně se distancovat od jakýchkoliv praktik, které vedou k porušování závazků.

Dosavadní fokus na plochu („chceme mít více certifikovaných lesů“) je pochopitelný a v principu správný, ale skrývá v sobě také potenciální riziko kompromisů či nedostatečné kontroly plnění požadavků. Součástí standardu proto musí být mechanismy, které toto riziko efektivně minimalizují.

Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) bylo mezi lety 1990-2022 celosvětově odlesněno přibližně 420 milionu hektarů porostů.

Protože dřevo je také exportovanou a importovanou surovinou, na udržitelnost a transparentnost postupů spojených s lesním hospodařením, těžbou a přepravou dříví má vliv i vzájemná spolupráce mezi dovážející a vyvážející zemí.

Pokud v exportující zemi dobře nefunguje vymahatelnost práva, případně nejsou k dispozici kvalitní monitorovací nástroje (a stát tedy nemá jasnou představu, co se v lesích děje) nebo pokud dovážející země nereguluje, jaké dřevo se smí na jejím trhu objevit a prodat, může kvalitní certifikace typu FSC roli státu alespoň částečně nahradit.

Lesy v Česku (a v širším smyslu celá krajina) ze všeho nejvíc potřebují citlivý management. Někdy dát prostor přirozené sukcesi, jindy více zasáhnout a „vychovávat“. V každém případě však usilovat o co největší variabilitu a také věnovat lesům každodenní, dlouhodobou péči podporující všechny jejich funkce a beroucí v potaz specifika v dané lokalitě a charakter probíhajících změn.

Vše tu pouze na přírodě ponechat nemůžeme, lesy potřebujeme využívat - dřevo nepochybně zůstane perspektivní surovinou i do budoucna a své využití bude nadále nacházet v nábytkářství, stavebnictví a mnoha dalších oblastech. Produkční funkci lesů tedy určitě dává smysl zachovat.

Zároveň však s ohledem na jejich zhoršující se kondici a očekávané další oteplování planety stále naléhavěji do popředí vystupují i jiné otázky: Jak čistý vzduch tu v budoucnu chceme dýchat, jak čistou vodu pít? Jak zabráníme degradaci a erozi půdy v krajině bez lesů? Jak posílíme sekvestrační potenciál lesů, aby ukládaly více uhlíku do dřeva a půdy? Kam se půjdeme zchladit v horkém dni, kam vyrazíme s dětmi na houby?

Komplexní certifikační standardy typu FSC takovýto management lesů (s ohledem na mimoprodukční funkce a s přesahy do okolní krajiny) rozhodně podporují.

Část práce ovšem zůstává i na organizacích, které za těmito užitečnými nástroji stojí: standardy bude nutné dále zjednodušovat, vylepšovat a také usilovat o co nejdůslednější kontrolu dodržování všech stanovených pravidel.

Především by pak stát, ale i firmy kladoucí důraz na udržitelnost měly mnohem více úsilí napřít směrem k informování a vzdělávání veřejnosti, protože jsou to především zákazníci, kdo kupuje dřevo jako materiál i nejrůznější výrobky z něj a kdo zásadně ovlivňuje chování trhu - a volba certifikovaného, udržitelného produktu se neobejde bez alespoň základní zákaznické gramotnosti či orientace v této oblasti.

tags: #ekosystém #lesa #wikipedie

Oblíbené příspěvky:

• Analýza rozhodování v klimatické litigaci
• Co znamená recyklační značka papíru?
• Jak napojit odpad sprchy na záchod?
• Vliv větrné energie na klima
• O přežití v přírodě