Ekosystém Louka: Rostliny a Druhy

Největší diverzitu druhů i biotopů představují luční ekosystémy. Většina z nich vznikla historickou hospodářskou činností odlesňováním a získáváním prostoru pro pole a pastviny. Přirozené původní kvetoucí louky se vyskytují nad horní hranicí lesa. Tyto louky byly rozšiřovány do nižších pásem na úkor lesní vegetace a mají charakter polopřirozených luk, které vyžadují značný podíl lidské práce s využitím pastevního hospodářství.

Louky obhospodařuje člověk a pravidelně je kosí, proto zde rostou prakticky jen byliny. Pastviny jsou spásané hospodářskými zvířaty. Na loukách i pastvinách převažují trávy (čeleď lipnicovité). Na loukách rostou též orchideje.

Louka je typem prostředí, kde převládají byliny, konkrétně pak trávy. Aby nedocházelo k zarůstání tohoto prostředí keři (a stromy), je nutné louky pravidelně sekat. Usušené byliny (seno) lze použít např. ke krmení hospodářských zvířat.

Historie a Vývoj Lučních Porostů

Nejstarší konkrétní informace o pěstování květnatých trávníků je možné nalézt v knize Devegetabilibus od Alberta Magnuse z období kolem roku 1260. Z pozdního středověku jsou dochovány obrazy zobrazující panu Marii s jezulátkem, sedící na rozkvetlé louce v zahradě, ohrazenou zdí nebo plotem. Tento typ zahrady, tzv. Hortus conclusus byl od 14. V renesanci se zahradní umění se vrací ke starým antickým vzorům římských zahrad a rozkvetlé louky se staly součástí tzv. locus amoenus - líbezného místa. Architekt a humanista Leon Battista Alberti vypracovává ve Florencii kolem roku 1458 první pravidla pro zahrady podle antického vzoru ve svém architektonickém traktátu Deset knih o architektuře (De re aedificatoria libri X), ve kterém čerpá z prací antického architekta Vitruvia. Popisuje pravidla pro zahradní umění, v nichž vychází převážně z dopisů Plinia mladšího.

V přísně formálním období baroka zahradní architektura rozvolněný vzhled přirozené louky nevyužívala, ale následně byla tato potlačení přírodních prvků násobně vykompenzována na poč. 18. století v Anglické krajinářské škole. Skrzemalby C. Lorraina, nebo N. Poussina, kteří na svých plátnech zachycovali představy dokonalé, heroické krajiny, se do krajinářské zahrady promítla antika. Prostřednictvím slavných architektů došlo ke zformování zcela nové krajiny tvořené systémem přírodních prvků, včetně rozsáhlých kvetoucích luk. Na tomto stylu se podíleli např. William Kent, Lancelot Brown a William Robinson, který přišel s nekonvenčním využitím travin a bylin v zahradní architektuře.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

S přírodě podobnými vegetačními prvky začínalo pracovat již celkem běžně od 20. let 20. století v Německu a 30. let 20. století v Nizozemí. Ve Velké Británii se zájem o zakládání přírodě podobných vegetačních prvků (angl. native habitat planting) začal projevovat až v 80. - 90. letech 20. Problematice zakládání a obnovy druhově pestrých krajinných porostů a jejich návratu do krajiny je v České republice věnována pozornost přibližně od poloviny devadesátých let minulého století. Postupně začal klesat význam produkční funkce travních porostů a projevil se zájem o druhově bohaté směsi cenné pro stabilitu ekosystému.

Květnatá Louka a Její Charakteristika

Druhově pestré porosty jsou v zahradní architektuře ne zcela výstižně nazývány termínem „Květnatá louka“, což je dle ČSN 839 001 původní přirozený, záměrně založený nebo přísevem upravený travní porost s výrazným podílem dvouděložných bylin. PEJCHAL (2005) definuje přírodě podobný vegetační prvek takto: Svým charakterem (druhová, prostorová a případně i věková struktura) se významně blíží jak rostlinným společenstvím přirozeného a polopřirozeného charakteru, tak i spontánně vzniklým společenstvím rostlin přírodě vzdáleným. Vykazuje tedy z praktického hlediska již nezanedbatelný stupeň autoregulace, respektive spontaneity, dlouhodoběji se však bez cílené péče neobejde.

Dle této definice je termín „Louka“ vnímán jako přírodě podobný vegetační prvek, který nevylučuje druhovou pestrost, a jeho vlastnosti odpovídají záměru zahradního architekta. V zemědělské praxi je termín „Louka“ chápán jednoznačně produkčně a takto jej chápou i semenářské firmy, které se výrobou směsí zabývají. V odborné literatuře není termín „Louka“ pevně definován, termín „Květnatá louka“ je také zavádějící, a proto je při každém kompozičním záměru nutné podrobně specifikovat a jasně stanovit cíl, kterého chce zahradní architekt na zájmové ploše konkrétním návrhem dosáhnout. U druhově pestrých porostů je tento problém zcela zřejmý a rozpor je daný především odlišným vnímáním jednotlivých uživatelů.

Z hlediska hierarchie trávníkářského třídění porostů spadají všechny extenzívně pěstované travní, travinnobylinné i vyloženě druhově pestré porosty do kategorie krajinných trávníků. „Krajinný trávník“ dle ČSN 839031 zahrnuje převážně extenzivně využívané a/nebo pěstované porosty ve veřejné a soukromé zeleni, v krajině, u komunikací, na rekultivovaných plochách, druhově bohaté porosty lučního charakteru. Jedná se o trávníky se širokým spektrem použití podle účelu a stanoviště, např. jako ochrana proti erozi, odolnost na extrémních stanovištích, základ pro rozvoj stanovištně vhodných biotopů, zpravidla nezatížitelné nebo jen málo zatížitelné. Nároky na péči jsou u krajinných trávníků velmi malé až střední, ve zvláštních případech až velmi vysoké.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v zahradní architektuře se propojují poznatky a terminologie mnoha směrů a ne všechny typy porostů lze jednoznačně zařadit do konkrétní škatulky, protože právě kreativita zahradní architektury zavedené stereotypy nabourává. Druhově pestré směsi s různým podílem bylin jsou zařazovány mezi trávníky také v sousedních zemích. V EU je obecně uznávanou normou kategorizace trávníků německý systém „Regel-Saatgut-Mischungen - Rasen“ (RSM). Dle tohoto systému jsou trávníky z hlediska účelu pěstování a intenzity ošetřování zařazeny celkem do osmi kategorií a v jejich rámci do různých typů. Extenzivní trávníky patří do kategorie 7 - „krajinné trávníky“ s typy: 7.1 - standardní (bez bylin nebo s bylinami), 7.2 - pro suché podmínky (bez bylin nebo s bylinami), 7.3 - pro vlhké podmínky a 7.4 - pro polostín. U každé kategorie jsou uvedeny doporučené ekologické podmínky pěstování, úroveň ošetřování a výsevek v g.m-2. Základní charakteristikou je však výběr vhodných druhů do směsí; skladba směsí je rámcová a procentické rozmezí jednotlivých komponent ve směsi umožňuje přizpůsobit směs konkrétním stanovištním a pěstebním podmínkám.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Výhody Druhově Pestrých Porostů

Druhově pestré porosty hned několik předností. Vedle významné krajinotvorné a estetické hodnoty je to především omezení počtu sečí během vegetačního období a to na 2-3 seče. Dále již výše zmíněná podpora diverzity a to nejen rostlinných druhů, ale i mikroorganismů a živočišných druhů, kteří v těchto porostech nalézají útočiště. Obecně je udávána diverzita živočišných druhů v louce o řád výše než diverzita rostlinných druhů! V přirozených lučně-lesních ekosystémech se vyskytuje také dvojnásobný počet ptáků, než v ekosystému orné půdy.

Floristické složení porostu je výsledkem komplexního vlivu celého ekosystému. Většina přirozených travních porostů se vyznačuje velkou proměnlivostí druhového složení. Poměrně stálé zastoupení druhů se udržuje jen na stanovištích, kde při menším počtu komponentů nejsou tak vyhrocené konkurenční vztahy. Změny podílů zastoupených druhů mohou být sezónní, každoroční, cyklické i trvalejšího charakteru. Druhově pestrá směs obsahuje v různém podílu určitý počet travních druhů, jetelovin a ostatních dvouděložných bylin. Druhové bohatství těchto porostů je dáno především zastoupením specifické skupiny dvouděložných rostlin, které se v průběhu let mění v závislosti na způsobu jejich využívání.

Požadavky na vysoký počet rostlinných i živočišných druhů na stanovišti, zachování protierozní funkčnosti, odolnost vůči suchu, popř. i estetický dojem porostu, tzn. sladěnou, déletrvající a střídavou barevnost porostu, včetně využitelnosti jednotlivých částí bylin pro léčivé účely, předurčují i specifický přístup k tvorbě druhově bohatých směsí a jejich managementu. Druhově pestré luční porosty mají nezastupitelný protierozní význam. Zachování druhově bohatého společenstva je závislé na zemědělském hospodaření. Výrazné snížení pestrosti původních květnatých luk v nedávné době přineslo používání minerálních hnojiv a přesévání luk intenzivnějšími odrůdami trav a jetelovin. Produkce píce se zvýšila, ale rozmanitost rostlinného společenství se zmenšila. Některé dříve hojné luční květiny se staly vzácnými a dnes některé dokonce řadíme mezi ohrožené druhy.

Obhospodařování krajinných travních porostů bude ve stále větší míře odpovídat požadavkům ochrany přírody.

Živočichové na Louce

Louky - toto prostředí velmi rozmanitých rostlin - vytváří podmínky i pro rozmanitost živočichů na těchto místech. Nejvíce bezobratlých živočichů na našich loukách představují různí brouci, mouchy (tzn. hmyz dvoukřídlý), hmyz blanokřídlý (tj. Larvy mouchy pestřenky rybízové požírají mšice, čmeláci opylují květy a jsou chráněni, vosy jsou naopak dravé a živí se nejen sladkými plody, ale i hmyzem. V travních společenstvech žije i mnoho obratlovců; hmyzem se živí žáby, ještěrky, mnozí hmyzožraví ptáci a také krtci. Naopak králíci, zajíci, hraboši, křečci i sysli se živí rostlinami - a jejich množství v travních společenstvech regulují draví ptáci.

Čtěte také: Zahrady v Láhvi

Na přírodní květnaté louce je možné nalézt více než 50 druhů rostlin a mezi nimi žije asi 3500 druhů živočichů. I v zahradní louce se jich ale usídlí dost. K dispozici mají tři různá „patra“: na zemi žijí především brouci, stonožky a další členovci. V zelené vrstvě nad ní se prohánějí kobylky, křísi, housenky a berušky. Z květů se těší včely, čmeláci, pestřenky a motýli, ale i vzácní návštěvníci zahrad, jako pěkný brouk pestrokrovečník nebo motýl vřetenuška.

Užitečné druhy hmyzu potřebují na zahradě dvě věci: místo, kde by se mohly vyvíjet od vajíčka až k dospělci, a také prostor k přezimování. Neméně důležitá je ale i pestrá nabídka potravy. Tu jim můžete připravit založením záhonů nebo pásů s květinami (rostliny můžete ale pěstovat i v nádobách). Na trhu jsou dostupné také různé luční a letničkové směsi. Hmyz upřednostňuje porost s jednoduchými květy.

Založení a Údržba Květnaté Louky

U lučních směsí můžete zvolit vytrvalé porosty, které se sice vyvíjejí déle, ale bez velké údržby pak porostou roky. Druhou možností jsou luční porosty založené na letničkách, které kvetou hned, a částečně se samy přesévají, ale je nutné u nich počítat s dosevem. Existují samozřejmě i kombinace dlouhověkých i jednoletých rostlin, kompromis, který nabízí přednosti obou uvedených variant. Alternativou těchto lučních směsí jsou i směsi klasických zahradních letniček, které svými květy rovněž přilákají mnoho včel, pestřenek i motýlů. Obsahují zpravidla 10 až 20 druhů rostlin a kvetou už dva měsíce po výsevu (až do prvních mrazíků). Příští rok je ale musíte vysít znovu. Při výběru porostu dejte přednost spíše takovým směsím, v nichž je zastoupeno hodně rostlin s jednoduchými květy. Plnokvěté druhy jsou totiž krásné, ale obsahují málo nektaru a pylu.

tags: #ekosystém #louka #rostliny #druhy

Oblíbené příspěvky:

• Tipy na bakalářské práce v aplikované ekologii
• Syndrom chorobného hromadění: Co to je?
• Postup OSPOD
• Test odpadkových košů Grand Maximo
• Odpady ve veřejných zakázkách