Ekosystém pole a definice zdravé půdy

Sucha posledních let zaměřila naši pozornost na půdu. Chceme, aby byla úrodná, zadržovala v krajině vodu a přeměňovala odumřelé organismy na živiny, ze kterých vyrostou další rostliny. Bereme jí ale „palivo“, které její činnost umožňuje - organickou hmotu. Z polí odvážíme veškerou úrodu, z lesů těžíme stromy. Do půdy se tak nedostává energie, na jejímž základě funguje.

Nahradit organickou hmotu minerálními hnojivy ale vede k závažným důsledkům, upozorňuje biolog Ladislav Miko. Neplatí to stoprocentně. Půda může být neúrodná, a přesto zdravá. A stejně tak může být půda úrodná, ale nezdravá. Takže nejde o to, jak rodí, ale co rodí. Jde o to, jakou má kvalitu to, co na té půdě vyroste.

Úrodnost je jiná kategorie než zdravost. Může se to potkat, a nemusí. Je otázka, jak tu zdravost vydefinujeme. Pro mě je zdravá půda taková, která biologicky a ekologicky funguje. To znamená, že to není jen nosič. A pokud bychom to pojali podle této definice, tak máme těch opravdu ekologicky zdravých půd v našem zemědělství proklatě málo. Ne, že by nebyly, ale máme jich málo. My jsme půdní systém do značné míry rozvrátili a vytváříme z něho systém spíše hydroponický než biologický.

Pokud se zdravé potraviny obtížně vypěstují na nezdravé půdě a pokud máme málo ekologicky zdravých půd, co to říká o potravinách, které u nás vypěstujeme? Jsou nezdravé?

Takhle se to říct nedá. Ve skutečnosti je celý systém nastaven tak, aby výsledná kvalita potravin byla podle našich požadavků, a evropské limity pro kvalitu a bezpečnost potravin jsou nejvyšší na světě. Ale to je právě někdy za cenu jiných negativních dopadů na životní prostředí. Představme si to tak, že zvýšeným dohledem nad produktem přesouváme ty problémy někam vedle - ty dopady nezmizí, jen jsou jinde. No a na potravinách se to třeba projeví tak, že ztrácí v parametrech, které nejsou spojeny s atributem „zdravosti“ - třeba v chuti, vůni nebo konzistenci.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

Já se speciálně zabývám sice mikroskopickými, ale přece jen viditelnými živáčky v půdě, jako jsou půdní členovci, třeba chvostoskoci nebo roztoči pancířníci, ale také - a především - se musíme bavit o bakteriích a houbách. O tom všem živém, co zabezpečuje půdní procesy, které zajišťují, že půda má nějakou strukturu a dokáže držet živiny i vodu. My jsme zásadním způsobem narušili koloběh mrtvé organické hmoty. Nevracíme ji do půdy dostatečně, přitom právě ona je zdrojem energie pro život v půdě.

Půdní mikroorganismy získávají z mrtvé organické hmoty jednak energii a materiál pro budování vlastního těla, jednak z ní při tom uvolňují živiny, recyklují je. A také mimoděk vytvářejí půdní strukturu. A když půdě chybí struktura, živáčkové a živiny z přirozeného koloběhu, tak to všechno musíme nahrazovat našimi vstupy. Třeba hnojivem? To je taková trochu nešťastná zjednodušující představa lidí, že když chci na poli něco vypěstovat, tak musím jen zajistit, aby kytky dostaly svoji výživu. Když rostlinám něco chybí, tak to tam dosypu. Pro kytky to skutečně stačí.

Jenže minerální dusík anebo minerální fosfát neobsahují žádné biochemické energeticky bohaté vazby, takže pro ostatní půdní organismy jsou jako kus kamene. Ony to nejsou schopné využít, nemůžou na základě toho přežívat. Bakterie, a do značné míry i houby, jsou (díky bohu, jinak bychom tu asi nebyli) setsakramentsky životaschopné. Když se jim nedostává toho, co potřebují, přepnou svůj systém, zapnou jiné geny a začnou energii hledat jinde. Ale když se jim nedostává, tak se z nich vyselektují skupiny, které jsou schopné rozbíjet tu dlouhodobě stabilizovanou půdní organickou hmotu, zjednodušeně zvanou humus, který byl v půdě tisíce let akumulován. Je to boj o energii.

Takže my tím, že do půdy nasypeme minerální hnojivo, sice nakrmíme kytky, ale nutíme bakterie a houby hledat energetické zdroje jinde. Půda jako taková je totiž rovněž zdrojem fosilní energie. Když ji exploatujeme, když zintenzivňujeme hospodaření na ní, abychom toho tam co nejvíc vypěstovali, tak ji není možné považovat za udržitelný zdroj energie.

Protože my částečně žereme ten uložený humus, který se tam nahromadil za tisíciletí. Není žádný rozdíl mezi tímto uhlíkem a uhlíkem v rašelině nebo uhlí. Pokud chceme být precizní, tak jsou to subfosilní zásoby. Ale rozhodně to není něco, co se tam točí z každoročně obnovované čerstvé produkce. To, co se točí, je to, co přijde z odumřelé nadzemní biomasy nebo z kořenů. Zatím v půdě zůstávají alespoň kořeny. Ale tahle čerstvá, nebo „čerstvě mrtvá“ organická hmota se za nějakou dobu spotřebuje.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Humus jsou odumřelé organické látky. Abychom byli přesní, humus vzniká z odumřelých organických látek složitými rozkladnými chemickými reakcemi, ale i syntézami, které způsobují, že není lehce rozložitelný, že je určitým způsobem v půdě stabilizovaný. To znamená, že hnojiva, která do půdy dodáváme, nejsou bakterie schopny využít, ale rostliny jsou? Minerální hnojivo už z definice znamená, že tam nejsou organické vazby, které by měly energii, kterou jejich rozštěpením získám. Tam pro bakterie není co štěpit. Pro rostliny jsou zdrojem potřebných látek, jsou „minerální výživou“, jako zdroj energie je nepotřebují.

Opět si to musíme představit jako proces. Bakterie a houby ji štěpí, aby mohly přežít, ale současně ji zčásti opět vytvářejí, například při rozkladu vlastních mrtvých těl. Je to jako odšpuntovaná vana, do které vtéká z kohoutku mrtvá organická hmota. Když je odtok menší než přítok, humusové látky se akumulují. Když zavřeme kohoutek, začne se vana postupně vypouštět, i kdyby byl odtok jen docela malinkatý. Vtip je v tom, že humusové látky jsou zásadně důležité pro půdní strukturu. Když je zlikvidujeme - „vypustíme vanu“, struktura půdy se hroutí a půda degraduje na pouhý minerální substrát.

Každopádně víme jednu věc. Dokud je půdní struktura dobrá, tak je malá míra eroze. Jak se bortí struktura, tak půdu jednodušeji bere vítr a voda. Negativní vlivy se tak násobí. A záleží na tom, jestli jsme na svahu, na rovině, a tak dále.

Intenzivní zemědělství u nás začalo se združstevňováním v 50. letech 20. století. Pokud tento trend protáhneme do budoucna, tak si můžeme zjednodušeně říct, že máme zásobu ještě na dalších 50 let. To je ale jen úvaha. Využívat tenhle fosilní zdroj taky nedokážou všechny bakterie. Ony se nějak vyselektují. A mohou se vyselektovat tak, že ty, co to umí, se budou množit a celý proces se zrychlí. Anebo ne.

Na některých polích to může být za 10-15 let, ale někde to bude trvat 200 let. Ale jsou pokusy a výsledky, které naznačují, že kdyby se hospodaření dělalo principiálně úplně dobře, je otázkou malých desetiletí, než se půda dostane do stavu, který je přijatelný. Nejčastěji se odhaduje, že na obnovu bychom mohli potřebovat zhruba tolik let, jak dlouho trvala degradace a destrukce. Tedy maximálně několik desetiletí. Je ale asi možné cíleně ten proces urychlit. Realita je taková, že nikdo nepůjde z úplně exploatačního do úplně akumulačního režimu.

Čtěte také: Zahrady v Láhvi

Lidská společnost je stále dokonalejší v tom, jak dokáže spoustu věcí buďto imitovat nebo vyrobit, byť to někdy stojí hodně energie. Ale je jedna věc, kterou opravdu neumíme. Neumíme vyrobit půdní strukturu. To můžeme jenom simulovat tak, že uděláme ten samý živý systém, který pak strukturu vytvoří, ale sami to někde ve fabrice nevyrobíme. Znamenalo by to, když to všechno velmi zjednoduším, udělat půdní mikroagregát, kde se organická hmota s organickými slizy, s glejovými minerály a s pískem slepí a drží nějakou energii.

Ale především jsou tam vazebná místa, na kterých visí minerální látky, které potřebují rostliny pro výživu, a současně se vytváří porézní struktura, která umožňuje zadržet vodu. A to všechno je ještě skvělým prostředím pro organismy a kořeny rostlin. My můžeme různé věci namíchat, ale tohle je složitý biologický systém, který vzniká jen tehdy, když tam působí všechny síly včetně mikrobů.

Do té struktury přispíváme ještě dalšími negativními prvky. Jezdíme po půdě těžkými stroji, rozoráváme ji, orbou do ní cpeme kyslík, tudíž zrychlujeme rozklad. Ale my jsme na mnoha místech v situaci, že je to natolik intenzivní, že už tam vlastně není to palivo, které celý mechanismus pohání, a tím pádem se systém obrátí sám do sebe.

Spousta nadějí týkajících se zemědělské půdy - včetně stavů hmyzu a ptáků zemědělské krajiny, se vkládá do nové společné zemědělské politiky EU. Naděje se do nové zemědělské politiky zatím vkládaly pokaždé, když se vytvářela ta nová. Pokaždé se říkalo, že to bude revoluční změna. Jednou to bylo za pana Fischlera, když se jednou provždy řeklo, že nebudeme dotovat produkci.

Shodli jsme se, že nám jde o to, aby se lidi starali o krajinu a taky zůstali na venkově, proto jim budeme platit bez ohledu na to, kolik vyprodukují. Jenomže to je dnes přeformátované do podoby, že dostáváte peníze za hektar, což má jiné negativní důsledky. Lidé nemají potřebu o cokoli se na půdě snažit.

Komise předloží návrh, ale pak přijde vyjednávací fáze. A přijdou jednotlivé státy, ministři si sednou kolem stolu a začnou reflektovat požadavky svých struktur. Někdo má velké farmáře, někdo má vinaře, někdo má bramboráře. A každý má nějaký důvod, proč vyřadit některé elementy z té soustavy, která by jako celek mohla fungovat. Ale protože zemědělci ty peníze potřebují a nějak se rozdělit musí, tak se nakonec doberou k nějakému kompromisu. A ten minulý kompromis byl, že místo 7 % ploch, které chceme ozelenit (tj. greening), jsme to stáhli na 4 %.

Mohli bychom říct: dobře, je to jen pomalejší progres. Ale realita byla taková, že ta 4 % byla plocha, o níž všichni věděli, že to už ve stávajícím systému mají. Že nemusí nic udělat a peníze dostanou. A cokoli, co bylo nad ten rámec, se jako povinnost zrušilo - zůstalo to jenom jako možnost. Pokud to uděláme znovu takto, tak naše naděje budou marné. Systém umožňuje šetrné hospodaření už dnes. V Rakousku si to na národní úrovni nastavili tak, aby to fungovalo. Ale my jsme si to tak sami nastavit nechtěli, protože lobby jsou u nás někde jinde a tlačí na něco jiného.

Naše priorita teď není být ekologičtější, ale dohnat západ. Naše priorita je mít stejné zisky, stejný přístup na trhy. Všechno legitimní věci. Dokud honíme dotacemi tuhle prioritu, tak na ty ostatní nezbývá. Naděje je v tom, že dokážeme vytvořit dostatečně silný společenský tlak. Že lidi budou od systému vyžadovat, aby to naši zemědělci dělali jinak a lépe.

Naděje na zlepšení kvality půdy je v tom, že dokážeme vytvořit dostatečně silný společenský tlak. Že lidi budou od systému vyžadovat, aby to naši zemědělci dělali jinak a lépe. A nestačí říct: řepka je svinstvo a dejte někoho do basy. O tom to není. Je to o celkovém přístupu. Že budu oceňovat, platit, kupovat věci, podporovat věci od zemědělců, kteří se k půdě dobře chovají. Já si v zásadě myslím, že téměř každý, kdo trošku čichl k půdě a děla s ní, si uvědomuje, co je dobře a co je špatně. A v momentě, kdy mu bude umožněno ekonomicky přežívat a dělat to správně, tak na to přejde.

Já vidím i technologická řešení, nemám to katastroficky nastavené. A můžeme to takhle technologicky dělat pořád? Fosfátový peak je další věc. Omezené zásoby fosfátu povedou v určitou chvíli k takovému zvýšení jeho ceny, že budou velké tlaky na rekuperaci fosforu z odpadních vod, kde ho jsou mraky. Jenom to bude v jiných cenových hladinách. Ale dokážeme ho vracet. Zatím nám utíká do hlubokých sedimentů, do oceánů.

Paradoxně jsou to některé věci, které jsou vnímány kontroverzně. Moje oblíbená jsou fotovoltaické panely. Reakce na ně bývají pobouřené, ve stylu: ‚Dyť se na to podívejte! Za prvé tady slunce nesvítí, za druhé na těch polích vypadá strašně. A já říkám: pro půdu je to blahodárné. Pod panely roste tráva. Nikdo pod nimi neorá, nesype žádné minerální hnojivo. Mrtvá biomasa pod nimi zůstává a zetlí tam.

Další věc, kterou lidi nechtějí slyšet: reálná účinnost fotosyntézy z viditelného dopadajícího slunečního světla je 4,5 - 6 %, podle toho, jestli je to C3 nebo C4 rostlina. A některé fotovoltaické panely už dneska mají účinnost přes 30 %. Takže když budeme srovnávat biomasu a panely, které dám na plochu toho pole, tak i při tom, že tam slunce bude svítit jenom třetinu roku, jsem na tom stejně jako s biomasou. Je nesmysl tvrdit, že biomasa je lepší.

Málokdo si připouští, že větrná energie je vlastně druh solární energie. Vítr způsobují odlišné teploty vzdušných mas, jak se různě prohřívají podle toho, kde jsou a nejsou mraky a tlakové výše či jak se ohřívá oceán, a vedou k tomu, že se vzduch pohybuje. Pokud se tedy díváme na zdroj té energie, je to opět Slunce. Trochu jiná je vodní, ale tam máme problémy s bariérami a zadržováním vody, takže tam podle mě moc další energie nenahoníme. Geotermál má asi také nějakou budoucnost tam, kde ho lze využít, a jinak buď jádro, nebo fotovoltaika.

Může a už se dostává. Příkladem je využívání biomasy. Biomasa může být za určitých okolností dobrý obnovitelný zdroj. Ale když ten koncept převedeme do praxe a uděláme ho ekonomicky zajímavý, zapomínáme nastavit hranici, kdy už škodí. A to je tehdy, pokud z polí bereme všechnu nadzemní organickou hmotu, abychom ji využili, a pro samotnou funkci půdy neponecháváme nic. Podívejte se na dnešní Slovensko. Tam se kácí stromy v rezervacích, v národních parcích, a velká část z nich se štěpkuje a dělá se z nich teplo. To je postavené na hlavu, přestože koncept není nesprávný. Ale jeho realizace je tragická. Má to šílené dopady.

Ve zdravé zemědělské krajině nenacházíme jen pěstovanou plodinu a její škůdce, ale mnohem více organismů. Zdravá krajina má bohatou diverzitu i nad povrchem země. Nachází se v ní mnoho opylovačů, ptáků, savců a spoustu dalších přínosných organismů. V takovéto krajině dochází k aplikaci pesticidů až po překročení prahu škodlivosti. Mezi složkami biodiverzity existuje velké množství vztahů, jež přispívají k celkovému zdraví ekosystému a jeho rovnováze.

Regulující ekosystémové služby zajišťují přirozenou regulaci a přinášejí stabilitu ekosystému. Reguluje se počet a hustota škodlivých organismů (plevelů, škůdců i chorob rostlin). Dále ekosystémové služby pomáhají regulovat klima s jeho dnes tak znatelnými výkyvy. Ekosystémové služby pomáhají vázat CO2 a další plynné látky v prostředí. Regulující ekosystémové služby se podílejí na koloběhu uhlíku, zadržují vodu v krajině, ale pomáhají i zmírnit dopady povodní.

Podpůrné ekosystémové služby zajišťují zdroj kyslíku pro život, pomáhají formovat půdu a přispívají k půdotvorným procesům. Kulturní funkce ekosystémových služeb přináší místo pro relaxaci, výlety, odpočinek, vzdělávání a mnoho jiných aktivit.

V USA bylo vypočteno, že přirození nepřátele škůdců ročně ušetří zemědělcům cca 13 600 miliard USD. Mezi hlavní ekosystémové služby, které tato skupina přináší, je regulace škůdců, regulace plevelů a opylování. Regulace plevelných rostlin je zajišťována herbivory (organismy, které konzumují rostliny, nejčastěji jejich listy, ale i ostatní pletiva) a predátory semen (organismy, které žerou semena rostlin a tím snižují jejich počet).

Mezi opylovače neřadíme jen včelu medonosnou a čmeláky, ale i široké spektrum dalších druhů, např. blanokřídlý hmyz (tzv. samotářské včely, mravence, vosy), dvoukřídlé (např.

Bohužel se v kulturní krajině nesetkáváme jen s ekosystémovými službami, tedy interakcemi, které jsou nám ku prospěchu. Mnohdy z důvodu narušení stability systému se může stát i jinak prospěšný druh druhem škodlivým. Škody způsobené vlastnostmi ekosystému i biodiverzitou se v angličtině nazývají „ecosystem disservices“. Ukázkovým příkladem může být krátkodobé nepatrné navýšení biodiverzity kvůli přítomnosti nových invazních druhů.

U rostlin může dojít k invazím například u ambrozie peřenolisté (Ambrosia artemisiifolia), tato rostlina produkuje velké množství pylových částí a tím může způsobit zvýšené riziko alergií u lidí. Tato rostlina však působí kladně proti erozi, může být potravou pro živočichy a má léčivé účinky. Živočišné invaze způsobuje například slunéčko východní (Harmonia axyridis), které se nachází i na zemědělských plochách.

Pro sledování ekosystémových služeb bezobratlými používáme standardní metody, které se používají pro zjišťování biodiverzity. Přítomnost přirozených nepřátel můžeme sledovat pouhým okem. Je však potřeba vyrazit na sledovaná místa ve správný čas. Ideálním časem bývá slunečné ráno, kdy teplota vzduchu je nižší než teplota rostlin či země. Organismy s noční a soumračnou aktivitou však musíme vyhledávat později, tedy za soumraku, kdy vylézají.

Predátory a parazitoidy škůdců najdeme spíš na místech, kde je přítomna jejich potrava ve větším množství, než na místech, kde je porost zdravý. Mnohdy je těžké parazitoidy nalézt. Přítomnost parazitoidů mšic však můžeme snadno detekovat pomocí tzv. mumií, tedy zbytky mšic „nafouknutých“ následkem parazitace. Při hledání predátorů, jako jsou střevlíci, drabčíci nebo pavouci, je potřeba se zaměřit na kameny, kusy cihel, polehlou vegetaci, přízemní růžice, hnijící zbytky nebo jiný materiál, který leží na zemi.

Další metodou pro zjišťování přítomnosti hmyzu poskytujícího ekosystémové služby je smýkání. K tomu se používá smýkací síť, tzv. smýkačka. Jedná se nejčastěji o dvojitou síťku s kruhovým rámem připevněným na tyč, která může být teleskopická. Smýká se po vegetaci souvislým pohybem ve tvaru ležaté osmičky. Takto jsme schopni nalézt škůdce, ale i jejich přirozené nepřátele (např. mšice a slunéčka) nebo opylovače (např.

Ze stromů nebo keřů (v sadech) je možné sklepávat do nějaké velké misky nebo na plátno. Pro odchyt členovců pohybujících se po povrchu půdy je možné použít tzv. zemní pasti. Jedná se o nádobu (např. kelímek od jogurtu nebo zavařovací sklenici), která je zakopaná do země, aby byl okraj zároveň s povrchem země. Pokud chceme přilákat více druhů, můžeme do pasti dát kus masa nebo sýra zabaleného v papíru. Nicméně při použití takové návnady roste i riziko přilákání obratlovců (hlodavci, ježci atd.). Častěji se používají pasti s fixační kapalinou (roztok propylenglykolu, formaldehydu či slaný vodný roztok).

Druhová pestrost opylovačů se monitoruje zejména pomocí misek, které mohou mít různé barvy dle typu zkoumaného opylovače (žluté, bílá, modré, červené). Misky se vystaví na úrovni vegetačního pokryvu a naplní se fixážní tekutinou (např. solným roztokem s kapkou mycího prostředku nebo formaldehydem). Noční druhy hmyzu se přilákávají pomocí světelného lapáku.

Existuje celá řada možností, jak pomoci prospěšným ekosystémovým službám. Nejdůležitější je, aby se populacím druhů poskytujícím ekosystémové služby dostalo místa k životu. Ztrátou mozaikovitosti kulturní krajiny, ve které v současnosti stále převládají monokulturní pole o velkých výměrách nad pastvinami, loukami a mimoprodukčními plochami (jako jsou úhory, remízky, zelené a květnaté pásy, ovocná stromořadí), jsou ekosystémové služby oslabeny. Vhodnými úpravami či managementem krajiny je instalace a údržba tzv. biokoridorů, které umožňují šíření druhů a komunikaci dílčích populací v rámci tzv. metapopulací (dochází k výměně genů mezi jednotlivými dílčími populacemi).

To přispívá k vyšší genetické diverzitě populací a tím i k jejich odolnosti k nečekaným výkyvům. Takovým biokoridorem může být cesta s širokými příkopy, různé biopásy, stromořadí apod. Mimoprodukční plochy také pomáhají prospěšným organismům překlenout období nedostatku potravy. Ať už se jedná o opylovače, kteří se mohou živit na planých rostlinách nebo pro predátory mšic. Například samice pestřenek se před kladením vajíček živí pylem, larvy jsou však dravé a podílejí se významnou měrou na regulaci mšic.

Nesmíme zapomínat na to, že řada druhů hmyzu se vyvíjí skrz přeměnu dokonalou, tj. z vajíčka se vylíhne larva, které se před dosažením dospělosti ještě kuklí. Mnoho prospěšných organismů na zimu opouští pole a stahují se na meze, kde přezimují. Takováto stanoviště se nazývají refugia. Refugia pak slouží pro přirozené nepřátele i během sezony v případě, kdy dojde na poli k náhlým změnám (orba, sklizeň, a podobně). Z refugií pak dochází k rekolonizaci polních porostů. Bylo zjištěno, že většina prospěšných organismů je schopná pronikat do polí do vzdálenosti 30-70 metrů od takovýchto refugií.

Dalším příkladem ekosystémové služby, která potřebuje pro svoji funkčnost více prostoru, je regulace hrabošů a dalších hlodavců dravými ptáky. Ti v dnešní době nemají příliš mnoho možností odpočinku vedle polí. Zároveň potřebují místo pro hnízdění. Takovými místy mohou být stromy nebo celá stromořadí okolo polí či silnic mezi poli. Tyto stromy však nepřinášejí jen úkryt pro dravé ptáky, ale také prostor pro velké množství hmyzu, např. opylovače nebo predátory škůdců (nejen během sezony, ale i pro přezimování). Zároveň jsou větrolamy a pomáhají proti erozi, přinášejí do krajiny zastínění. Stromy také vytahují vodu z větších hloubek nežli kulturní plodiny a ta pomocí výparu ochlazuje okolí. Také mohou snižovat hlučnost a prašnost.

Ekosystémové služby nás obklopují každý den a skoro na každém místě. Je potřeba si na ně vzpomenout a zintenzivnit péči o ně, neboť druhy poskytující tyto služby v zemědělské krajině ubývají.

tags: #ekosystem #pole #na #hane #definice

Oblíbené příspěvky:

• Vymáhání dluhu za odpad 2003
• Globální výzva ochrany zvířat
• Návod na výrobu koupelových bomb
• Ekologické zemědělství: Semináře a financování
• Problémy s odpadem v Chorvatsku