Ekosystém potok a řeka: Charakteristika

Povrchovými vodami se rozumí vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu, a to jak v kapalném, tak i pevném skupenství. Zejména se jedná o vody ve vodních tocích, včetně těch uměle vzdutých jezy, přehradami a rybníky, a také o vody odtékající po zemském povrchu z dešťových srážek. K povrchovým vodám patří i vody, které přechodně protékají zakrytými úseky, tunely nebo v nadzemních vedeních. Zahrnují i vody vyskytující se v jezerech a tzv. nebeských rybnících.

Vodní Útvary

Vodní útvar (VÚ) je definován jako samostatný a významný prvek povrchových vod, jako je jezero, vodní nádrž, potok, řeka nebo kanál, případně jejich části. Jednotlivé útvary povrchových vod s podobnými hydromorfologickými podmínkami a s podobnou mírou a typem antropogenních vlivů mohou být slučovány do skupin.

Dále je vodní útvar základní jednotkou pro reportování o současném stavu a postupu plnění environmentálních cílů, čili také pro monitoring ekologického a chemického stavu, pro plánování, veřejné projednávání, atd. V zásadě se vymezují dva systémy vodních útvarů - pro povrchové a podzemí vody. Vodní útvary povrchových a podzemních vod jsou definovány jako podjednotky v oblasti povodí, resp. její národní části, pro které se v rámci odpovědnosti členských států stanovují a plní environmentální cíle, reportuje se o postupu plánů povodí, atd.

Základním podkladem pro vymezování vodních útvarů je metodický směrný dokument Společné implementační strategie č. 2 "Vymezování vodních útvarů". Každý vodní útvar musí být vymezen na základě „samostatnosti/vymezitelnosti a významu“ v kontextu účelu, cílů a opatření Rámcové směrnice. Pro vodní útvar jako samostatný prvek platí, že se nesmí překrývat s jiným vodním útvarem a skládat se z (dalších) prvků, které spolu nesousedí/nejsou v dotyku. Až takto vymezené "samostatné" vodní útvary pak lze k různým účelům agregovat do skupin.

Pro vodní útvary povrchových vod se stanovuje ekologický stav, resp. potenciál, a podmínky pro jeho stanovení zásadně ovlivňují přístup k jejich vymezení.

Čtěte také: Vlastnosti a fungování potočních a říčních ekosystémů

Vymezení Vodních Útvarů v ČR

V rámci implementace Rámcové směrnice bylo v roce 2004 Výzkumným ústavem vodohospodářským T. G. Masaryka, veřejnou výzkumnou institucí (VÚV T.G.M., v.v.i.), zpracováno vymezení vodních útvarů ČR. Útvary povrchových vod byly vymezeny nad Digitální základní vodohospodářskou mapou 1:50 000. Základem postupu při vymezování vodních útvarů je Guidance č. 2.

Zásadou je, že vodní útvar povrchové vody musí představovat oddělený prvek povrchových vod zahrnující pouze sousedící dílčí prvky a nepřekrývající se s dalšími vodními útvary, který musí být charakterizován v jedné kategorii a v jednom typu. Základním podkladem pro vymezování jsou geografické a hydromorfologické charakteristiky, např. soutok řek, je důvodem pro vymezení hranice vodního útvaru.

Dalším důvodem po tomto kroku jsou obecně možnosti stanovení environmentálních cílů pro vodní útvar, které mohou v první řadě souviset s působením antropogenních vlivů. Analýza vlivů může vést k určení vodního útvaru jako silně ovlivněného, nebo k jeho rozdělení na části s významně odlišným stavem, s odlišnými vlivy („tlaky“), v souvislosti s hranicemi chráněných území, apod. V České republice se mohou vyskytovat vodní útvary povrchových vod kategorie "řeka" nebo "jezero", nebo útvary identifikované jako vodní útvary povrchových vod umělé nebo silně ovlivněné.

Vzhledem k tomu, že charakterizace vodních útvarů umělých a silně ovlivněných byla provedena podle popisných charakteristik té kategorie povrchových vod, která je nejblíže příslušnému umělému nebo silně ovlivněnému vodnímu útvaru, je začlenění kteréhokoliv vodního útvaru povrchových vod do kategorie řeka nebo jezero zásadní.

Kategorie "Řeka" a "Jezero"

Vymezení kategorie „řeka“, čili vodních útvarů povrchových tekoucích vod na území ČR bylo připravováno současně se základní pracovní typologií podle Přílohy II a vychází z členění hydrografické sítě toků na řády podle Strahlera, tj. hierarchického systému se stoupající číselnou hodnotou "charakteristiky" od pramene po ústí do moře. Není tedy důležité, který tok (řád) se vlévá do moře, ale v tocích stejného řádu můžeme ve stejných (antropogenně neovlivněných) geografických, klimatických a geologických podmínkách nalézt srovnatelná společenstva vodních organismů, stejné fyzikální podmínky nebo stejné případně velmi podobné pozaďové (neovlivněné) koncentrace chemických látek. Řád toku podle Strahlera je v ekologické literatuře používán jako základní souhrnná typologická charakteristika. Obecné korelace s řádem toku jsou pro vzdálenost od pramene, sklon, průtok atd.

Čtěte také: Více o ekosystému potoka a řeky

Pro vymezení vodních útvarů bylo nutné zvolit vhodnou podrobnost, která zajistí na jedné straně přiměřenou homogenitu (či heterogenitu) vodního útvaru s možností hodnotit ekologický a chemický stav útvaru jako celku, a na straně druhé zajistí dostatečnou přehlednost a možnost zpracování výsledků na úrovni celé oblasti povodí, zejména pro účely plánů oblastí povodí. Nejmenší samostatnou jednotkou je tok řádu 4. podle Strahlera a jemu odpovídající povodí. Z toho vyplývá, že toky řádu 1-3 budou zahrnuty v povodí toku 4. řádu a nebudou vymezeny jako samostatné vodní útvary.

Vodní útvary toků 4. řádu podle Strahlera označujeme jako „horní“, protože výše už neleží žádný samostatný vodní útvar a jejich rozvodnice tvoří hranici s jinými povodími toků 4. nebo vyššího řádu. Toky vyšších řádů (5 - 8) jsou považovány za samostatné („průtočné“) vodní útvary včetně jejich mezipovodí. Do celkové plochy povodí těchto útvarů musí být započítány i plochy povodí útvarů ležících výše. Na rozdíl od vodních útvarů „horních“ mohou být „průtočné“ vodní útvary dále děleny. Samozřejmým důvodem je změna řádu toku, dále soutok s významným přítokem nižšího řádu. Dalším důvodem mohou být významné změny přirozeného charakteru toku (např. významné morfologické změny - rozdělení na úsek přirozený a silně modifikovaný).

U toků vyšších řádů (> 6) byla uvážena oprávněnost či účelnost zahrnutí menších přítoků (řád < 4) do vodního útvaru, vzhledem k přirozeně rozdílným environmentálním cílům.

"Jezero" čili vodní útvar stojaté vody je vymezen pro stojaté vody, které mají plochu hladiny větší než 0,5 km2 a průměrnou dobu zdržení > 5 dní a leží na úsecích toků 4. - 8. řádu. Tyto útvary stojatých vod jsou vymezeny jako silně ovlivněný vodní útvar. Vodní útvary splňující tyto podmínky, které leží mimo říční síť, resp. na tocích řádu < 4, jsou identifikovány jako umělý vodní útvar.

Aktualizace Vymezení Vodních Útvarů

Na základě zkušeností se zpracováním charakteristik oblastí povodí navrhli správci povodí v roce 2005 některé změny ve vymezení vodních útvarů, které VÚV T.G.M., v.v.i., zapracoval do aktualizovaného seznamu útvarů. Zároveň byla v roce 2005 dokončena nová Hydrogeologická rajonizace a zpracovány vrstvy toků a rozvodnic v měřítku 1:10 000.

Čtěte také: Potoky a řeky: Ekosystém a jeho charakteristika

Aktualizace vymezení vodních útvarů v roce 2006 zahrnovala zejména převod jejich geografické identifikace z Digitální základní vodohospodářské mapy 1:50 000 (případně vymezení nově upravených nebo nově navržených útvarů) na příslušné geografické vrstvy DIBAVOD (Digitální báze vodohospodářských dat).

Aktualizovaná verze 2006 pracuje s celkovým počtem 1 141 vodních útvarů v České republice (z nichž bylo 13 určeno jako plně spravované jinými státy - 2 Polskem, 5 Slovenskou republikou a 6 Německem), 1 070 je zařazeno do kategorie "řeka" (tekoucí vody), 71 kategorie "jezero" (stojaté vody). V oblasti povodí Dyje bylo vymezeno 130 vodních útvarů povrchových vod, jež jsou spravované v ČR (126 je plně spravovaných ČR, 4 ve spolupráci s Rakouskem).

Vodní útvary povrchových vod byly opatřeny slovním označením, ve kterém je obsažen název páteřního toku a uzávěrný profil vodního útvaru, dále jednoznačným identifikátorem, vycházejícím z datového modelu databáze DIBAVOD. Pro vodní útvary v kategorii tekoucích vod byl použit kód posledního segmentu říční sítě ve vodním útvaru (UTOKH_ID), který má formu osmimístného kódu. Vodní útvary v kategorii stojatých vod mají identifikátor dvanáctimístný, tento kód odpovídá identifikátoru nádrže ve výše zmíněné databázi.

Typologie Vodních Útvarů

Pro každou kategorii povrchových vod musí být odpovídající vodní útvary v oblasti povodí rozděleny na typy. Zpracování pracovní typologie vodních útvarů probíhalo současně s jejich vymezováním. Pracovní typologie vodních útvarů v České republice byla zvolena podle systému B, používá však popisné charakteristiky a meze podle systému A s přidáním jediné doplňující charakteristiky - řádu toku v uzávěrném profilu vodního útvaru pro "řeky".

Podle tohoto členění byly pro jednotlivé vodní útvary zpracovány popisné charakteristiky a útvary byly zařazeny do příslušných typů určených číselným kódem podle hodnot jednotlivých popisných deskriptorů. Specifické rozdělení bylo použito v případě „teoretické doby zdržení“ vytvořením kategorií 5 - 10 dnů, 10 - 365 dnů a více než 365 dnů. První kategorie reprezentuje nádrže s vysokou obměnou vody, kde se až na výjimky nevytváří stabilní teplotní zvrstvení. Druhá kategorie reprezentuje nádrže s průměrnou a delší dobou zdržení do jednoho roku a tvorbou stabilní teplotní stratifikace.

Pro vodní útvary tekoucích vod vychází z mechanického pojetí pracovní typologie cca 70 typů. Podstatnou část ovšem tvoří typy "vzácné", tj. zahrnující méně než 5 vodních útvarů, což nemá význam pro stanovení typově referenčních podmínek atd. Byla proto provedena agregace vzácných typů, respektující geografickou a typovou blízkost dotčených vodních útvarů. V oblasti povodí Dyje je vymezeno 26 typů vodních útvarů tekoucích vod a 8 typů vodních útvarů stojatých vod.

Každý typ je reprezentován pětimístným (tekoucí vody), resp. Pro každý typ útvaru povrchové vody musí být stanoveny typově specifické hydromorfologické a fyzikálně chemické podmínky, jež představují hodnoty hydromorfologických a fyzikálně chemických kvalitativních složek specifikované pro daný typ útvaru povrchové vody pro velmi dobrý ekologický stav. Pro 1. plánovací cyklus byly referenční podmínky odvozeny expertním odhadem.

Referenční podmínky pro umělé nebo silně ovlivněné útvary povrchové vody, představuje tzv. maximální ekologický potenciál, který musí být odvozen z referenčních podmínek pro nejbližší (nejvíce podobný) typ vodního útvaru.

Podzemní Vody

Podzemními vodami se v souladu s definicí v Rámcové směrnici rozumějí vody vyskytující se pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami, ve kterém se voda pohybuje účinkem gravitačních sil. Tuto povahu neztrácejí, protékají-li přechodně drenážemi. Vody ve studních, vrtech apod.

Vymezení útvarů podzemních vod vyplývá z textu Rámcové směrnice a z navazujících Guidance dokumentů. Toto vymezení bylo iterativním procesem. První krok tohoto vymezení vychází z přírodních podmínek podzemních vod, jako je systém proudění a hranice hydrogeologických struktur. Základním podkladem pro vymezování útvarů podzemních vod v ČR je využití hydrogeologické rajonizace.

V útvarech podzemních vod se většinou vyskytuje tzv. souvislé zvodnění, které se v případě pánevních struktur realizuje nezávisle na nejbližší erozní bázi (tj. nikoliv do nejbližšího toku) a prakticky to znamená, že hydrogeologická rozvodnice má jiný průběh než hydrologická. Naproti tomu jiné skupiny útvarů mají pouze lokální zvodnění, tj. jejich kolektory jsou zpravidla odvodněny do nejbližší erozní báze - do nejbližšího, většinou drobného toku.

Hranice útvarů se souvislým zvodněním jsou převážně generalizované hranice významných kolektorů. Za útvar podzemní vody není považován každý existující kolektor, ale každý takovýto útvar se skládá z jednoho nebo více významných kolektorů (hranice kolektorů jsou pro zjednodušení totožné s hranicí celého útvaru). Významnost kolektoru, tedy jeho zařazení pro potřeby Rámcové směrnice, se určovalo podle využívání podzemní vody.

Na základě analýzy byly zpracovány hranice útvarů podzemních vod. Aktualizace vymezení vodních útvarů podzemních vod vycházela, oproti povrchovým vodám, z významnější změny podkladů. V etapě charakterizace oblastí povodí v ČR, která byla ukončena v roce 2004, bylo VÚV T.G.M., v.v.i., provedeno vymezení útvarů podzemních vod ve dvou krocích - nejprve na základě přírodních podmínek a dále, na základě analýzy vlivů a dopadů, bylo vymezení upraveno podle antropogenní činnosti.

Český Kras a Řeka Berounka

Voda, vápenec a čas položily základy největší české krasové oblasti. Český kras - to jsou podzemní systémy jeskyní a na povrchu reliéf krajiny s typickými a početnými projevy krasovění, jako jsou škrapy, závrty, propasti. Kaňon řeky Berounky. Původní mohutná řeka, která protékala územím Česka od Českomoravské vrchoviny na severozápad k severočeským pánvím, zanechala v Českém krasu písčité a štěrkovité náplavy v oblasti Kosoře, Mořiny, Litně a Kody. Berounka, tedy v podobě, jak jej známe dnes, se vmístil do prostoru své třetihorní předchůdkyně až během čvtrtohor a teče opačným směrem. V té době se také vyvinul reliéf krajiny českého krasu do dnešní podoby. Vytvořila se kaňonovitá údolí, zahloubil se tok řeky i jejích přítoků.

Voda prohlubující údolí potoků zároveň navyšuje úroveň dna ukládáním zvláštní vápencové horniny - pěnovce. Území chráněné krajinné oblasti Český kras spadá do povodí řeky Berounky. Berounka je i ve svém dolním úseku štěrkonosný tok. Štěrk je do koryta řeky transportován četnými bystřinami, které materiál přináší vymíláním členitého terénu, kde je tento jev přirozený. Povodněmi jsou vytvářeny štěrkové lavice, ostrovy a koryto je dynamicky přetvářeno pohybem splavenin.

Na území chráněné krajinné oblasti pod obcí Karlštejn je jez, který není vybaven rybím přechodem a tvoří tak významnou migrační překážku v toku. Další jez se nalézá na úrovni Zadní a Hlásné Třebaně cca 300 m po proudu za hranicí CHKO a vlastní území ovlivňuje pouze svým vzdutím. Řeku také výrazně negativně ovlivnila regulace z období zač. 20. století, která zřejmě deklarovaným protipovodňovým charakterem umožnila zástavbu a infrastrukturu v nivě řeky. Tím se narušila její funkčnost a nemožnost rozlivů zvýšila škody povodňovými stavy. Zimní Berounka u Karlštejna.

V povodí Berounky byly v minulosti prováděny rozsáhlé stabilizační úpravy strží, podélných profilů bystřin a erozních svahů či svážných území. Dnes už tato činnost téměř neprobíhá. Z některých menších toků se často ztrácí voda a jejich koryta bývají v suchých obdobích roku bez vody. Nejznámější je Bubovický potok s kaskádovitými vodopády, které v posledních suchých letech bývají dlouhé období bez vody. Do krajiny krasu patří vodopády a to i v krajině na povrchovou vodu chudé. Vývěry krasových vod vytáří srážením pramenných vápenců - pěnovců systém hrází, tůněk a impozantních kaskád. Bubovické vodopády. Pěnovcové přehrážky na potoce.

Podzemní odtok z Českého krasu se odhaduje v průměru na 1,5 l za sekundu (v intervalu 1-2 l.s-1.km-2), což odpovídá celkovému odtoku přibližně 240 l.s-1 tj. cca 7,5 milionu m3.rok-1. Z toho přibližně 75-80 % odtéká do vodních toků. V Českém krasu existuje velmi složitý hlubinný i mělký oběh podzemních vod. Nevyskytují se zde ponorné toky, ale hlubinné krasové vody jsou akumulovány a zvolna (i několik desítek let) vertikálně a horizontálně protékají složitým systémem puklin, chodeb a kolektorů rozmanitých směrů a s různou propustností.

Menší část podzemních vod na území chráněné krajinné oblasti vyvěrá. od zázračné až po léčivou spíše kolísavá a dle sledování Českým hydrometeorologickým ústavem v některých obdobích neodpovídá normám pitné vody. Dále zde vyvěrá kolem desítky pramenů s kolísavou vydatností i kvalitou. Zásobování obyvatelstva pitnou vodou a odvádění odpadních vod prochází neustálým vývojem. Řada obcí zřídila nebo postupně zřizuje či rozšiřuje vodovodní a kanalizační sítě a ve většině obcí na území chráněné krajinné oblasti jsou provozovány, popřípadě budovány nové čistírny odpadních vod.

Povrchová voda zabírá kolem 2,5 % území Českého krasu a z toho kolem procenta připadá na mokřadní ekosystémy. Rybníky větších rozloh jsou zde dva - Obora u Litně (3,5 ha) a Velký Korenský (1,3 ha). Ostatní nádrže nedosahují ani jednoho hektaru. Bohužel rybníky i drobné nádrže jsou zarybněny vysokou obsádkou kaprovitých ryb, včetně nepůvodních a invazních druhů (karas stříbřitý) a neplní svoji biologickou funkci v krajině. To znamená, že nemohou sloužit obojživelníkům pro rozmnožování. Snůšky, mladá stádia i dospělé jedince likvidují rybí predátoři, kteří se podílí i na likvidaci vodních rostlin. Přerybnění způsobuje také zhoršení parametrů kvality vody od fyzikálních, přes chemické až po mikrobiologické vlastnosti. Snižuje druhovou diverzitu i množství bentosu a také úživnost pro vodní ptactvo nebo i nedostupnost potravy vlivem snížené průhlednosti vody. Bubovický mokřad.

Zadržení vody v krajině se pomáhá vytvářením polopřirozených mokřadů a tůní či úplně umělých s obvyklým periodickým charakterem naplnění. Plány na vybudování megalomanského vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe snad míří do propadliště dějin. Avšak potenciální následky pro životní prostředí a způsob argumentace, kterým se plavební kanál prosazoval, mohou být mementem pro budoucnost. Pořad, který vznikal v době, kdy se s vodní stavbou ještě počítalo, ukazuje, jak může souviset ochrana unikátních krajinných prvků a snahy o splavnění meandrující řeky s dlouhodobým plánováním dopravní infrastruktury. Pokud stát nemá vizi, jak by měla vypadat dopravní síť za deset či dvacet let, pak může zbytečně přicházet o krajinné prvky s nevyčíslitelnou ekologickou hodnotou.

Globální Problémy Sladkovodních Ekosystémů

Délka vodních toků v Česku je cca 76 000 km, z toho 25% je regulovaných (neregulované toky zadrží o 150 - 300% více vody než regulované, které jsou navíc tzv, mrtvé s malým množstvím rozmanitosti flóry a fauny). Jezera a řeky pokrývají pouze jednu setinu povrchu Země, ale jsou domovem třetiny všech obratlovců.

Problémy, kterým čelí sladkovodní ekosystémy:

• Pokles kyslíku: Množství kyslíku ve sladkovodních jezerech mírného pásu po celém světě rychle klesá - rychleji než v oceánech. Trend, který je z velké části způsoben změnou klimatu, ohrožuje sladkovodní organismy i kvalitu pitné vody.
• Sucho: Řeky zpustošené dlouhým suchem se možná nebudou moci vzpamatovat, a to ani po návratu dešťů.
• Úbytek ryb: Počet migrujících sladkovodních ryb se od roku 1970 snížil až o 76 %. Velké ryby, s hmotností nad 30 kilogramů, byly vyhubeny již téměř ve všech řekách světa.
• Znečištění: Silné znečištění říčních toků, nadměrný rybolov, změny klimatu a také regulaci řek, která je příčinou nehostinného prostředí s nedostatkem úkrytů a také nemožnosti rozmnožování. Většina řek na světě je totiž přehrazena, voda se odklání na zavlažování nebo je jinak narušen přirozený tok, což rybám výrazně ztěžuje život a z toků mizí.

Podle studie už existuje jen málo řek, které člověk svou činností nepoškodil. Aktuálně lidstvo zná více než 18 tisíc druhů sladkovodních ryb a stále objevuje další. Mezinárodní unie pro ochranu přírody, která sestavuje globální červený seznam ohrožených druhů, vyhodnotila více než 10 tisíc z nich a zjistila, že asi 30 % je vystaveno riziku vyhynutí. Podle závěrů jejich studie totiž za posledních 40 let zmizelo téměř 90 % všech velkých sladkovodních zvířat, většina velkých ryb, savců a ptáků. Vědci tvrdí, že vymírání života v řekách se týká prakticky celého světa kromě nedostupné Antarktidy. Jezera a řeky pokrývají pouze jednu setinu povrchu Země, ale jsou domovem třetiny všech obratlovců. Tyto říční ekosystémy jsou podle biologů značně ohroženy a život v řekách stále mizí.

tags: #ekosystem #potok #a #reka #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Pravidla pro nakládání s odpady
• Operační Program Životní Prostředí
• Digitalizace a zdravější prostředí
• Nerezový koš TORO 45l - recenze
• Volkswagen Dieselgate oprava