Emise CO2 ve světě: Procentuální podíl a snahy o snížení

Kdo vlastně produkuje nejvíc emisí a je pravda, že státy jako Indie nebo Čína s tím nic nedělají? V kontextu klimatické změny, tedy debaty o nárůstu globální teploty, se pod pojmem “emise” rozumí emise skleníkových plynů.

Skleníkové plyny se vyznačují tím, že mají schopnost zadržovat teplo, které stoupá ze zemského povrchu, a odrážet ho zpátky k zemi. Když je v atmosféře kolem planety hodně skleníkových plynů, odráží se zpátky na zem také hodně tepla. Důležitá je tedy celková koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.

A tady je podstatný rozdíl mezi tím, jak se jednotlivé skleníkové plyny chovají. Zatímco vodní pára se v atmosféře udrží maximálně jednotky dní (a potom třeba spadne ve formě deště), metan se z atmosféry odbourává převážně chemickou reakcí a trvá mu to okolo 12 let.

Když tedy někdo chce spočítat, “kdo vypouští nejvíc emisí”, musí si nejdřív vybrat, jestli ho zajímá, kdo produkuje emise právě teď, nebo kdo přispěl k těm emisím, které právě teď v atmosféře ohřívají planetu.

Když se ale podíváme na to, odkud pocházejí emise skleníkových plynů, které už v atmosféře stovky let jsou a jejichž koncentrace nyní bohužel přesahuje limit, ve kterém si ještě planeta dokáže poradit bez negativního dopadu na lidskou populaci, vyjde nám jako největší znečišťovatel USA spolu s evropskými státy (včetně Velké Británie, která historicky patřila k největším emitentům) a teprve s odstupem za nimi Čína.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Příčinou je prostě fakt, že emise v atmosféře zůstávají dlouho a o jejich dopad na zemské klima se vědci začali zajímat teprve před sto lety. Mezitím ale proběhla průmyslová revoluce, která v různých státech světa začala v různé době. Například velká část evropských emisí pochází z dob před rokem 1950, od té doby podíl evropských emisí na celkové roční produkci klesá. Podobně to platí pro vývoj emisí v USA.

Naopak Čína a Indie mají relativně vysoké emise teprve od přelomu milénia (v Číně začaly růst zhruba v 60. Ačkoliv tedy státy přispívaly a přispívají k vypouštění skleníkových plynů různou měrou, naprostá většina z nich teď bez ohledu na svůj podíl řeší, jak tuto produkci emisí omezit.

Mezinárodní dohody a národní strategie

Přispěla k tomu především Rámcová úmluva o změně klimatu, uzavřená na úrovni OSN, a na ni navazující Pařížská dohoda z roku 2015. V současnosti proto řada států přijímá zákony, hospodářsko-technické plány, závazné emisní cíle a různé strategie, jak emise skleníkových plynů snížit.

Například Čína má od letošního roku platný a závazný “čtrnáctiletý plán”, který stanoví konkrétní kroky pro dosažení uhlíkové neutrality (stavu, kdy ekonomika nevyrobí více emisí CO2, než kolik je schopna odbourat) do roku 2060. Podle tohoto plánu by se také od roku 2030 měly snížit celkové emise CO2, které čínská ekonomika produkuje.

Indie oproti tomu sice na diplomatické úrovni přislíbila, že bude do roku 2060 klimaticky neutrální, v domácí legislativě ale takový závazek na pevno napsaný nemá. Pravdou ale je, že v posledních pěti letech přijala například zákony týkající se podpory zalesňování nebo strategii, podle které do roku 2030 nahradí valnou část zemního plynu vodíkem.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

USA postupuje cestou jednotlivých závazných strategií a programů na federální úrovni, ke kterým potom schvaluje zákony upravující především finance a detaily provedení. Takto je stanovený pevný cíl dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Závazný cíl má USA například také v energetice, kterou chce do roku 2035 zcela oprostit od emisí CO2.

Evropské státy řeší snižování emisí na dvou úrovních. Pařížskou dohodu totiž podepsala jak samotná EU, tak i jednotlivé členské státy, takže potřeba snižovat emise se týká jak evropského bloku, tak jednotlivých zemí v něm. Na celoevropské úrovni existuje závazný klimatický zákon, který říká, že starý kontinent bude uhlíkově neutrální do roku 2050 a sníží emise o 55 % nejpozději k roku 2030.

Vedle celoevropských strategií ale přijímají vlastní nástroje i samotné státy v EU. Například Německo nebo Rakousko mají svůj vlastní závazný termín uhlíkové neutrality napsaný v zákonech. Španělsko má v zákoně napsanou povinnost snížit emise o 55 % oproti roku 1990, Švédsko o 75 %. Irsko také zvolilo cestu zákona, ale má ještě ambicióznější závazek - snížení emisí skleníkových plynů o 51 % oproti roku 2018. A například Slovensko má nízkouhlíkovou rozvojovou strategii mířící k dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050.

Kromě běžných zákonů se ale otázka klimatické změny v některých státech propisuje i do ústavní roviny. Děje se to běžněji v zemích, kde jsou projevy změny podnebí hmatatelnější - mají třeba podobu ničivého sucha, ztráty úrody, zdraví a život ohrožujícího vedra, požárů nebo povodní. V Ústavě si tyto země často stanoví, že stát má obecně povinnost klimatickou změnu řešit, případně že má chránit životní prostředí a zacházet šetrně s energií i přírodními zdroji.

Role korporací a státních podniků

Analýza nezávislého think tanku InfluenceMap odhalila, že přibližně polovina světových emisí oxidu uhličitého pochází z fosilních paliv vyráběných pouhými 36 společnostmi. Právě toto znečištění způsobuje oteplování planety a vede ke změnám, které se projevují narušením počasí, suchem, vlnami veder a dalšími projevy.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Analýza Carbon Majors neziskového think tanku InfluenceMap použila nejnovější strukturovaná data, která se týkají nejen států, jak je obvyklé, ale i konkrétních společností -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať už státních, nebo soukromých. Údaje jsou za celý rok 2023 a podle nich mají největší podíl na emisích CO2 fosilní společnosti, respektive 36 z nich.

Následující čísla ukazují, jak velký je podíl soukromých firem na skleníkových plynech. Největším soukromým znečišťovatelem je saúdskoarabská společnost Saudi Aramco: Kdyby byla Saudi Aramco státem, byla by v současnosti čtvrtým největším znečišťovatelem na světě: po Číně, USA a Indii. Právě asijské ropné společnosti obsadily většinu míst na prvních místech žebříčku. Nejvýše umístěnou „západní“ společností je ExxonMobil, která je podle těchto údajů zodpovědná za přibližně stejné emise jako Německo, jež je v současné době devátým největším znečišťovatelem na světě.

Během roku 2023 většina ze 169 společností v databázi Carbon Majors zvýšila své emise skleníkových plynů. Pokud by měl mít svět šanci omezit nárůst teploty na 1,5 stupně Celsia, což je mezinárodně dohodnutý cíl, musí se celosvětové emise do roku 2030 snížit o 45 procent. Ty ale stále rostou, což otepluje atmosféru, která má více energie a to podporuje extrémní počasí.

Mezi 36 společnostmi, které byly v roce 2023 zodpovědné za polovinu celosvětových emisí, jsou především společnosti plně vlastněné státem, například China Energy, Národní íránská ropná společnost, ruský Gazprom a Adnoc ze Spojených arabských emirátů. Je jich 25, deset z nich se nachází v Číně, jež je největším znečišťovatelem životního prostředí na světě. Některé státní podniky jsou ale i akciové společnosti, kde stát drží většinu -⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například Petrobras se sídlem v Brazílii a italská Eni.

Zdrojem 41 procent emisí započítaných v roce 2023 bylo uhlí, 32 procent ropa, 23 procent plyn a čtyř procent cement.

Globální emise CO2 v roce 2023

V levé části jsou celkové roční emise světových regionů za rok 2023 v gigatunách CO2eq včetně procentuálního zastoupení (jedna gigatuna je miliarda tun). Plochy jednotlivých obdélníků odpovídají relativním emisím daného regionu. V pravé části jsou roční emise přepočtené na jednoho obyvatele daného regionu vyjádřeny v tunách CO2eq.

Česká republika produkuje 0,114 CO2eq ročně, co odpovídá 0,22 % světových emisí na 0,13 % globální populace. Asie produkuje více než polovinu globálních emisí, zároveň však představuje 59 % globální populace. Z jednotlivých států má v absolutních číslech nejvyšší emise Čína. K prudkému nárůstu emisí zde došlo především mezi lety 2000 a 2011, od roku 2012 čínské emise rostou výrazně pomalejším tempem a od roku 2024 stangují nebo dokonce klesají.

V Číně od roku 2021 funguje celostátní program pro obchodování s emisemi v sektoru výroby elektřiny, který mát být od roku 2025 má být rozšířený na další průmyslové sektory. V přepočtu na obyvatele má ze sledovaných regionů nejvyšší emise Austrálie a Nový Zéland - přibližně dvojnásobné v porovnání s obyvateli České republiky.

Přepočet emisí skleníkových plynů na obyvatele umožňuje srovnání zemí z určitého pohledu, avšak nezohledňuje rozdíly v životní úrovni jednotlivých zemí. Například Norsko má mírně vyšší emise na osobu než Česká republika (průměrný Nor vyprodukuje necelých 14 t ročně, průměrný Čech 12 t CO2eq), zároveň však obyvatelé Norska mají dvojnásobnou životní úroveň oproti České republice. Oproti tomu obyvatelé Běloruska mají ještě vyšší průměrné emise (15,6 t), avšak téměř poloviční životní úroveň v porovnání s obyvateli České republiky.

Obecným předpokladem bývá, že čím rozvinutější je země a ekonomika, tím více skleníkových plynů by měla vypouštět. Realita ovšem není tak jednoduchá a nejeden ukazatel nám dokazuje, že vyspělé země mohou být oproti těm rozvojovým častokrát „čistší“ než by se na první pohled mohlo zdát.

Naprostá většina vědců a organizací zapojených do Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) se shoduje na tom, že lidská činnost se dnes nejvýznamněji podílí na změně klimatu. Jako největší problém je označováno vypouštění skleníkových plynů do ovzduší a následný růst teploty podnebí. Přitom na vypouštění skleníkových plynů má největší podíl průmysl (především energetika) a doprava.

Deset největších producentů CO2 na světě

Deset největších producentů skleníkového plynu CO2 na světě shrnuje níže uvedený graf s procentuálním podílem jednotlivých zemí na celosvětových emisích v roce 2016.

Těchto deset zemí se podílí na celosvětové produkci CO2 z 68 %. Přitom ale dva největší znečišťovatelé (Čína a USA) tvoří téměř dvě třetiny této produkce (44 % celosvětových emisí). Čína přitom poměrně nedávno sesadila USA z nejvyšší pozice světového producenta skleníkového plynu CO2 a dnes se podílí již více než čtvrtinou na celosvětových emisích CO2.

Pokud bychom ale do výpočtů zahrnuli EU jako celek (28 členů), pak by historický vývoj vypadal následovně a EU by se tak stala třetím největším znečišťovatelem.

Země Evropské unie se v rámci Kjótského protokolu zavázaly k různým omezením svých emisí a EU jako celek si pak ve své klimatické politice určila řadu cílů, které chce do budoucna naplnit. Dnes je tak EU lídrem v zavádění politik, které ji mají nasměrovat k nízkouhlíkové ekonomice.

Klimatická politika EU pak zahrnuje jak celoevropské prvky typu EU ETS, nebo zvyšování energetické efektivity zařízení, tak i národní politiky, které jdou ještě dál.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (již zmiňovaný EU ETS) je hlavním nástrojem pro omezování (resp. regulaci) množství emisí vypouštěných do ovzduší z vybraných průmyslových a energetických sektorů. Jeho principem je, že každý emitent zařazený v systému EU ETS musí za každou tunu emisí skleníkových plynů zakoupit jednu emisní povolenku. Emisní povolenky se obchodují na trhu (obdobně jako komodity) za cenu, která odpovídá jejich aktuální potřebě na trhu. Pokud je cena emisní povolenky vyšší, indikuje to nedostatek emisních povolenek na trhu a motivuje emitenty ke snižování emisí.

EU dnes sice své závazky dané v Kjótském protokolu plní, ale často se ozývají hlasy, že svou politikou negativně působí na průmysl, který se tak stává méně konkurenceschopným ve srovnání se zeměmi, které politiky na ochranu klimatu nezavedly.

V celkovém srovnání zemí EU, je pak vidět ustálený a mírně klesající trend vývoje vypouštěných skleníkových plynů. Úřad pro publikace Evropské unie vydal v září 2023 statistickou příručku „EU Energy in Figures“. „Kapesní statistická příručka“ EU Energy in Figures [1] ani tak moc kapesní není, neboť má celkem 268 stran. Pozornému čtenáři by nemělo uniknout ustanovení hned v úvodu. To v podmiňovacím způsobu zní: „Tento dokument by neměl být považován za reprezentativní pro oficiální stanovisko Evropské komise“. Přitom vydavatelem je Publications Office of the European Union, Luxembourg. Osobně si myslím, že příručka buď reprezentativní pro oficiální stanovisko Evropské komise je a nebo není. Nic uprostřed neexistuje a zmíněné vyjádření lze chápat jen jako jednu z forem alibismu. Neboť údaje v příručce nejsou až tak progresivní, jak by je vedení Evropské komise chtělo vidět. Je však nutné vzít v úvahu, že jde o údaje do roku 2021.

Údaje o energii jsou v příručce udávány v pro nás méně běžné jednotce Mtoe, nebo-li v miliónech tun olejového ekvivalentu. Ten je založen na množství tepla získatelného spálením ropy. Například 1 Mtoe = 11,63 TWh nebo 1 Mtoe = 41,868 PJ.

Zajímavé, ale z hlediska ochrany životního prostředí nepříznivé, jsou změny podílů zdrojů výroby energie ve světě, viz tab. 2. Pozorného čtenáře asi zarazí nepoměr mezi výrobou (viz tab. 1) a spotřebou (viz tab. 3) energie v uváděných letech. Rozdíl je dán statistickou metodou a dostupnými informačními zdroji.

Pro 27 států EU jde o velmi příznivý vývoj. Pozitivní vývoj je vidět i v USA, kde v daném časovém období emise CO2 klesly o cca 21 %. Bohužel, na zcela opačné straně stojí především Čína, kde se emise CO2 zvýšily 3,4krát z cca 3 139 na 10 683 MT. K přibližnému zdvojnásobení emisí CO2 došlo v ostatních asijských státech mimo Čínu a také v Africe.

Je více než zřejmé, že čím menší podíl emisí CO2 vzniká v rámci EU v rámci celého světa, tím menší celosvětový význam má jejich snižování. Například velmi razantní snížení emisí CO2 v EU27 na 50 %, tedy z 2 579 na cca 1 289 MT, by se na celkových světových emisích projevilo jejich snížením o pouhá 4 %. Samotná EU svět nezachrání, i kdyby byla bezemisní.

Pomocným kritériem při posuzování produkce emisí CO2 je intenzita jejich produkce vztažená na měrnou jednotku energie. V tabulce 5. je použit poměr emitovaného počtu kg CO2 na 1 Toe, tunu olejového ekvivalentu. V tabulce 5. Je zřejmé, že EU27 nabrala dobré tempo.

Pokud je cílem opatření na ochranu klimatu zastavení oteplování, pak je třeba sledovat všechny emise, které podporují skleníkový efekt. Emise jednotlivých GHG plynů vzhledem k jejich odlišnému vlivu na skleníkový efekt se přepočítívají na společnou jednotku ekvivalentu CO2ekv.

Výše je uvedeno jen minimum informací z příručky. Stojí zato si příručku EU Energy in Figures podrobně prostudovat celou. Směr, který nastoupila EU v otázce snižování spotřeby energií, je pro naši bezpečnou budoucnost, nezávislost na oblastech na Zemi, které s námi nesdílí stejný názor na uspořádání světa, nutný a zásadní. Otázkou je, zda cesta, která vede primárně přes sledování emisí CO2 je ta jediná možná vedoucí k ochraně životního prostředí na celé Zemi. A zda na jejím konci bude i posílení ekonomické síly EU.

EU energy statistical pocketbook and country datasheets. EU energy in figures.

V levé části jsou celkové roční emise světových regionů za rok 2023 v gigatunách CO2eq včetně procentuálního zastoupení (jedna gigatuna je miliarda tun). Plochy jednotlivých obdélníků odpovídají relativním emisím daného regionu. V pravé části jsou roční emise přepočtené na jednoho obyvatele daného regionu vyjádřeny v tunách CO2eq.

Česká republika produkuje 0,114 CO2eq ročně, co odpovídá 0,22 % světových emisí na 0,13 % globální populace. Asie produkuje více než polovinu globálních emisí, zároveň však představuje 59 % globální populace. Z jednotlivých států má v absolutních číslech nejvyšší emise Čína. K prudkému nárůstu emisí zde došlo především mezi lety 2000 a 2011, od roku 2012 čínské emise rostou výrazně pomalejším tempem a od roku 2024 stangují nebo dokonce klesají.

V Číně od roku 2021 funguje celostátní program pro obchodování s emisemi v sektoru výroby elektřiny, který mát být od roku 2025 má být rozšířený na další průmyslové sektory. V přepočtu na obyvatele má ze sledovaných regionů nejvyšší emise Austrálie a Nový Zéland - přibližně dvojnásobné v porovnání s obyvateli České republiky.

Přestože emise CO₂ z lidské činnosti způsobují nárůst teplot, jejich podíl na celkové tvorbě CO₂ je nízký a odhaduje se mezi 4-5 % v závislosti na použité metodice. Podíl Evropy na této hodnotě se udává do 9 %.

Filip Turek, Lídr Přísahy a Motoristů sobě, v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu kritizuje emisní povolenky, které podle něj zdražují život všem lidem v Evropské unii, a které dle jeho názoru nepřispějí k ochlazení planety. Ve výroku tvrdí, že z celkových emisí oxidu uhličitého (CO₂) vzniká lidskou činností 3,5 % emisí, z čehož tvoří podíl Evropy přibližně 8 %.

Oxid uhličitý je hlavním skleníkovým plynem, jejichž rostoucí koncentrace v ovzduší způsobuje oteplování planety. Zvyšující se množství těchto plynů v atmosféře totiž zachycuje více infračerveného záření - v důsledku tak roste i množství záření, které se dostává k zemském povrchu a otepluje ho. Čím větší koncentrace skleníkových plynů, tím je tento skleníkový efekt silnější.

K oteplování přispívá i produkce dalších skleníkových plynů, jako je metan, oxid dusný nebo různé fluorované plyny. Podíl, který má na zesilování skleníkového efektu CO₂, ovšem zůstává nejvyšší a dosahuje přibližně 70 %.

Do atmosféry se oxid uhličitý uvolňuje neustále, například v rámci koloběhu uhlíku v oceánech, kvůli rozkladu organických látek, fotosyntéze, dýchání organismů nebo sopečným erupcím. V takovém případě mluvíme o emisích z přirozených zdrojů. Další část emisí CO₂ tvoří tzv. antropogenní emise, které vznikají lidskou činností, zejména spalováním fosilních paliv, výrobou cementu a oceli nebo v důsledku odlesňování.

Některé starší zdroje uvádějí, že přirozenými procesy se do atmosféry každý rok dostává přibližně 750 až 770 gigatun oxidu uhličitého. Vycházejí ze zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2007. V dané době se množství emisí CO₂ vytvářených člověkem pohybovalo okolo 30 gigatun za rok, což odpovídalo necelým 4 % z celkového množství emisí.

tags: #emise #CO2 #ve #světě #procentuální #podíl

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny znečištění vody
• Bazar elektrických čističek odpadů
• Přehled norem Euro
• Globální problém znečištění vody
• Svoz odpadu Hořice - podrobný harmonogram