Emise nových peněz obchodními bankami: Mechanismus a dopady

Měnová politika centrální banky je již více než dvě desetiletí laicky, odborně i vědecky velmi hojně diskutovaným tématem. Aktuálnost těchto diskuzí je patrná zejména v dnešní době, kdy povětšinou napjaté veřejné rozpočty neumožňují vládám provádět aktivní expanzivní poptávku podporující fiskální politiku, a tím podporovat hospodářský růst.

Přístup jednotlivých centrálních bank ve vyspělých zemích se však od sebe liší a také vyvíjí v čase, a to v závislosti na vývoji a pokračování finanční a hospodářské krize a stavu domácí ekonomiky. Kroky jednotlivých centrálních bank se tedy od sebe do jisté míry liší a jejich těžiště se, u každé jinak, pozvolně přesouvá z oblasti měnové do hospodářsko-politické.

Centrální banky dbají na pozvolný a kontrolovatelný růst peněžní zásoby a stabilitu cen, určují úrokové sazby s bezprostředním dopadem na úrokové sazby z vkladů, půjček a hypoték, provádějí devizové intervence, a ovlivňuji tak směnný kurz měny, spravují clearingové centrum pro vypořádání platebních operací, provádějí bankovní dohled a dozor nad kapitálovým trhem aj. A pokud tím není dotčen jejich hlavní cíl, tak podporují hospodářskou politiku vlády a hospodářský růst. Tato věc, zdá se, nabývá v poslední době na významu ve všech vyspělých ekonomikách. Jednotlivé centrální banky však k tomuto cíli a k tomuto národohospodářskému zadání přistupují různě a více či méně úspěšně.

Již z názvu je patrné, že se jedná o banku se zvláštním postavením v bankovním systému, která je nadřazenou bankám ostatním a vykonává specifickou činnost, která náleží pouze centrální bance a těmito funkcemi ji pověřuje stát. V dnešní době jsou centrální banky nezávislé na vládě a míra jejich nezávislosti je dána vyspělostí země. Mezi jejich stěžejní funkce patří emise bankovek, provádění měnové politiky a regulace bankovního systému.

Centrální banka vlastní emisní monopol, což je v podstatě výsadní právo na vydávání bankovek a mincí na daném území. Dle uspořádání vztahů mezi bankami rozlišujeme jednostupňový bankovní systém, který se vyskytuje zejména v netržních centrálně plánovaných ekonomikách, bývá označován jako systém monobanky, neboť centrální banka má zcela dominantní postavení vůči ostatním bankám, které v podstatě řídí.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Pro většinu tržních ekonomik je typický dvoustupňový bankovní systém, kde je odděleno centrální bankovnictví od bankovnictví obchodního, které je prováděno, až na výjimky, pouze obchodními bankami. Z toho vyplývá, že hlavním cílem centrální banky není zisk, jako je tomu u obchodních bank. Stěžejním cílem centrálních bank je měnová stabilita a efektivně fungující bankovní systém.

Vznik centrálních bank se datuje ke konci 17. století. Většina centrálních bank vznikla až ve století dvacátém. Existují i země, jako např. Singapur nebo San Marino, kde centrální banky nebyly založeny dodnes. Mezi nej častější důvody vzniku centrálních bank byly finanční zájmy panovníka, konkrétně šlo o úvěrování státních financí a vedení účtů pro vládu.

Vznik centrální banky na našem území sahá do dob tehdejší Rakousko-Uherské monarchie, kdy v roce 1816 zahájila svoji činnost Privilegovaná Rakouská národní banka. Po vzniku samostatného Československa došlo k měnové odluce, byly staženy peníze platné na území Rakousko-Uherska a byla zavedena nová měna -československá koruna. Svoji činnost, která zahrnovala především správu peněžního oběhu a jejich emisi, správu státního dluhu, devizovou činnost, eskont směnek a cenných papírů, vyhlašování úrokových sazeb, příjem vkladů a shromažďování zlatých rezerv, vykonával od 11. Fungování Bankovního úřadu se osvědčilo, nová měna taktéž a tedy nic nestálo v cestě založení plnohodnotné ústřední banky.

K tomu došlo 1. dubna 1926, kdy svoji činnost zahájila Národní banka československá a Bankovní úřad svoji činnost ukončil. Z důvodu dosažení co největší nezávislosti banky na vládě, byla banka akciovou bankou, ve které stát vlastnil pouze třetinu akcií. rada v čele s guvernérem, kterého jmenoval na návrh vlády prezident republiky. K činnostem Národní banky československé náležela emise bankovek, na kterou měla banka monopol. Dále prováděla měnovou politiku, k hlavním nástrojům patřily diskontní nástroje a operace na volném trhu, banka obchodovala s cennými papíry, se zlatem a stříbrem. Zajímavostí je, že banka směla kromě obchodních bank poskytovat úvěry podnikům, přímé i nepřímé úvěrování státu jí však bylo zapovězeno.

Po ukončení druhé světové války, byla 1. června 1945 obnovena činnost Národní banky československé a opětovně zavedena československá měna. Po pádu komunismu došlo v roce 1990 k zániku Československé socialistické republiky a vzniku České a Slovenské federatívni republiky. Státní banka československá se zákonem č. 130/1989 Sb. oficiálně stala ústřední bankou státu a samostatnou právnickou osobou. Jejím hlavním cílem bylo zajištění peněžní rovnováhy a stabilita české měny.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Česká národní banka začala působit na území České republiky 1. ledna 1993 a její mandát je určen zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance a dalšími právními předpisy. Dle tohoto zákona je banka právnickou osobou veřejného práva a ústřední bankou státu. V souvislosti s novým uspořádáním státu došlo ke změnám organizační struktury banky, tu tvoří Ústředí se sídlem v Praze a 7 regionálních zastoupení.

Skutečně víte, jak banky fungují a proč jsou nejmocnější institucí v ekonomice? Je až s podivem kolik lidí stále nemá představu o tom, jakým způsobem funguje moderní bankovnictví, tvorba peněz a jaké z toho plynou důsledky. Vyvstává tedy otázka, zda jde o náhodu nebo záměr zakrýt lidem tuto skutečnost.

Každý má nějakou představu, jak banka funguje a co je její funkcí. Většina lidí si však stále myslí, že hlavním úkolem banky je zprostředkovatelská činnost, tj. V dávné minulosti tomu tak skutečně bylo, nicméně v současnosti již tento „středověký“ pohled na banku neodpovídá realitě. Peníze ale již dávno netvoří pouze centrální banka, ale zejména banky komerční. Odhaduje se, že z celkové peněžní zásoby v ekonomice je komerčními bankami vytvořeno více než 95 % všech peněžních prostředků.

Instituce centrální banky se často prezentuje jako všemocná, která je schopna řídit nejen objem peněz v ekonomice, ale i samotnou ekonomiku prostřednictvím změn úrokových sazeb. Zatímco o druhém se dá přinejmenším diskutovat, prvé je holá nepravda, kterou si centrální bankéři velmi dobře uvědomují. Jak centrální, tak komerční banka může tvořit nové peníze bez zvláštního omezení. Tyto peníze již nejsou kryté ani směnitelné za zlato či jinou podkladovou komoditu. Zatímco pravomoc komerčních bank je výhradně omezena na tvorbu digitálních peněz (depozit), centrální banka jako jediná může navíc vydávat hotovostní peníze, tj.

Tím, že již peníze nejsou kryté žádnou podkladovou komoditou, byl odstraněn nejkřehčí článek bankovního systému založeného na částečných rezervách - „bankovní run“. Tento pojem označuje situaci, kdy si velké množství lidí chce proměnit v bance své vklady za hotovost. Banka však ve svých trezorech drží pouze hotovost, která je potřebná k zajištění běžného chodu. Pokud však centrální banka dodá dostatek požadované hotovosti k provedení výběru vkladů, samotný akt pak pro banku nepředstavuje žádné nebezpečí. Na rozdíl od dob, kdy byly peníze kryté a směnitelné za zlato. Do možných problémů se banka v takové situaci může dostat pouze díky ostatním pravidlům obezřetnosti a kapitálové přiměřenosti.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Emise oběživa je v podstatě jediným rozdílem mezi komerční a centrální bankou, co se tvorby peněz týče. Existují dva mechanismy, jak může banka vytvořit nové peníze - přímo připsáním nových peněz v něčí prospěch (kreditace daného účtu) nebo poskytnutím úvěru případně jiného druhu půjčky. Je na místě ptát se, za jakých podmínek může banka vytvořit nové peníze a někomu je připsat na účet. Odpověď je zcela triviální, k této operaci může dojít kdykoliv se banka rozhodne. Mezi nejčastější případy patří nákup zboží a služeb, výplaty mezd, odměn a podílů na zisku nebo také nákup dluhopisů, případně jiných cenných papírů. Jako ideální modelovou situaci je vhodné představit si výplatu mezd. V praxi však peněžní zásobu ovlivňuje hlavně druhý typ tvorby peněz, tj. úvěrování.

Poskytne-li banka klientovi nový úvěr, zaúčtuje tuto operaci jako vznik pohledávky na straně aktiv souvztažně s připsáním sjednaných peněžních prostředků na straně pasiv (vzniká nový vklad). V tom okamžiku dojde k vytvoření nových peněz a růstu peněžní zásoby. Je třeba také zdůraznit, že splacením úvěru dochází k přesně opačné situaci, tj. „destrukci peněz“ a zmenšení peněžní zásoby.

Pro každý z obou druhů tvorby peněz existují jiná omezení. V případě přímé tvorby peněz existují určitá pravidla, za jakých podmínek mohou banky nabývat další podniky apod. Banka si proto může nakupovat služby a pořizovat nové zboží dle svého uvážení. Jistě se ptáte, co je tedy oním přirozeným omezením, proč banky jednoduše nerozhazují ještě více peněz. Odpovědí je samozřejmě zisk. Čím více nákladů banka vytvoří, tím méně vytvoří zisku. To by samo o sobě nebylo až tak omezující. Tím je však fakt, že vlastníci banky (akcionáři) chtějí také kus úspěchu banky pro sebe, tj. chtějí dostat vyplacené podíly na zisku - dividendy. Tím vzniká klasický střet protichůdných zájmů obou stran. Na jedné straně vlastníků, kteří chtějí co největší zisk a největší dividendy, na druhé straně managementu, který preferuje vysoké platy a sociální benefity. Výsledné chování banky pak závisí na síle obou protistran.

Jako omezení druhého typu tvorby peněz (úvěrování) se označuje politika centrální banky, tedy to jakou zrovna prosazuje politiku. Kritérium PMR je vlastně stanovení určité části vkladů bankovních klientů, které si banka musí uložit na účtech centrální banky. V ekonomických učebnicích zjistíte, že právě pomocí PMR a její výše je centrální banka schopna řídit peněžní nabídku/zásobu. Toto tvrzení je zcela nepravdivé a centrální banky si jej jsou velmi dobře vědomy. Celá tato teorie je totiž založena na tom, že banka může poskytovat úvěry až na základě přijatých vkladů. Jak bylo popsáno výše, banka žádný vklad k poskytnutí úvěru nepotřebuje, protože vklady vznikají právě tím, že někomu poskytne půjčku, tj. připíše mu peníze na účet.

Ve většině zemí jsou PMR stanoveny na symbolická 2 % z vkladů, ovšem jako průměr za měsíční období. Atraktivitu těchto rezerv se pak centrální banky snaží zvýšit úročením takto uložených prostředků. V řadě zemí jsou již PMR zcela zrušeny (Kanada, Dánsko, Švédsko, Nový Zéland, Austrálie atd.). Za operaci na volném trhu bývá označován nákup a prodej cenných papírů mezi centrální a komerční bankou.

V praxi je chování bank účinně omezováno a kontrolováno pouze pomocí pravidel kapitálové přiměřenosti a úvěrové angažovanosti, která vycházejí z Basilejských smluv a doporučení Basilejské komise pro bankovní dohled.

Současné ekonomiky jsou založeny na bezhotovostních (elektronických) penězích a na tzv. dvoustupňovém bankovnictví. Prvním stupněm je centrální banka, druhým stupněm jsou komerční banky, které mají v peněžním systému nezastupitelnou roli. V době elektronických peněz jsou to totiž právě komerční banky, které vytváří nové peníze tím, že svým klientům poskytují úvěry.

Centrální banky v tomto procesu tvorby nových peněz nastavují pravidla a limity, které zajišťují, aby se peněžní systém nevymkl kontrole. V moderním peněžním systému peníze v ekonomice nevznikají vytištěním bankovek a mincí, ale připsáním peněžních prostředků na účet klienta banky v momentě, kdy například banka klientovi poskytne úvěr. Tato banka přitom nemusí disponovat novými vklady, které by odpovídaly novému úvěru. Ve skutečnosti banka při poskytnutí úvěru vytvoří „tahem pera“ či ťuknutím do klávesnice peníze zcela nové, které v ekonomice dosud neobíhaly.

V dnešním peněžním systému peníze vznikají úvahou konkrétního ekonomického aktéra (domácnosti, podniku, vlády), zda je pro něj potřebné a výhodné si pořídit nemovitost, investovat do své výroby nebo v případě státu se zadlužit třeba za účelem výstavby dálniční sítě. V těchto úvahách hraje významnou roli očekávaný budoucí příjem domácnosti, resp. ziskovost podniku. Klíčovou roli v rozhodování hraje také cena, kterou žadatel musí zaplatit za poskytnutý úvěr - úroková sazba. Zájem o úvěry je vyšší v situaci, kdy jsou úrokové sazby nízké, a naopak.

Předpokládejme, že ekonomický aktér (řekněme domácnost) se rozhodl zažádat o úvěr na bydlení. Komerční banky pochopitelně neakceptují každou žádost o úvěr, nýbrž důkladně posuzují, zda konkrétnímu žadateli poskytnou požadovaný úvěr na jím deklarovaný účel. Důležitými parametry přitom jsou úvěrová historie a rizikovost klienta, jeho příjmy či schopnost splácet a záruky, které může klient dát. Pokud žadatel tímto procesem schvalování úvěru úspěšně projde a pokud splňuje další regulatorní požadavky, které stanovuje ČNB, komerční banka mu připíše peníze na daný účet.

Řekněme, že předchozí majitel bytu má účet v jiné bance, než je banka kupujícího. Speciální oddělení úvěrující banky, které se zabývá řízením aktiv a pasiv, musí zajistit, aby bylo možno převod peněz provést, čili aby tato banka měla dostatek vkladů u banky centrální, pomocí nichž se převod provede, tzv. likvidity. Pokud je likvidity dost, transakce proběhne a prostředky se v bilanci centrální banky převedou z účtu této banky na účet banky prodávajícího. Pokud úvěrující banka dost likvidity nemá, musí si ji sama vypůjčit, a to na domácím mezibankovním trhu. Fakticky tak banka, do které peníze klientovi přijdou, půjčí přebytek likvidity bance s odlivem prostředků. Aby byla tato vypořádání plynulá, řídí centrální banka tzv.

Centrální banka nastavením svých měnověpolitických sazeb ovlivňuje, za jakou úrokovou sazbu si komerční banky mezi sebou likviditu navzájem půjčují. Od mezibankovní úrokové sazby se poté odvíjí úrokové sazby klientů bank z úvěrů i vkladů. Prostřednictvím nastavení úrokových sazeb tak centrální banka realizuje měnovou politiku. Pokud chce centrální banka podpořit agregátní poptávku, snižuje úrokové sazby, které následně podporují tvorbu úvěrů a vznik nových peněz. Centrální banka množství peněz v oběhu přímo nekontroluje. Toto množství se pružně přizpůsobuje potřebám ekonomiky. Nastavením úrokových sazeb však centrální banka nepřímo množství peněz a rychlost jejich oběhu v ekonomice ovlivňuje tak, aby dlouhodobě dosahovala svého 2% inflačního cíle.

Současně ČNB svými regulatorními opatřeními a dohledem dozírá na to, že se banky chovají při poskytování úvěrů obezřetně a na pokrytí případných budoucích ztrát mají vytvořen dostatek vlastního kapitálu. Postupem času kupující nemovitosti splácí bance svůj úvěr. Centrální banka přímo nestanovuje ani množství bankovek a mincí v oběhu, na jejichž emisi má ze zákona výhradní monopol. I tato část peněžní zásoby se vyvíjí dle potřeb ekonomiky.

Prodávající nemovitosti, za kterou obdržel peníze na účet, totiž může chtít tyto peníze vybrat v hotovosti. Pak musí jeho banka pokrýt tuto potřebu svého klienta, resp. v součtu všech svých klientů, kteří chtějí v daném období své vklady zrovna vybrat. Nemá-li tato banka dost hotovostních peněz v pokladnách na svých pobočkách, musí poslat do centrální banky opancéřované auto s žádostí o hotovost. Má-li tam komerční banka dostatek likvidity, centrální banka „pustí“ hotovostní peníze do oběhu v množství a struktuře, které si vyžádala komerční banka, resp. její klienti.

V souladu se zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance má ČNB výhradní právo vydávat do oběhu bankovky a mince, včetně mincí pamětních, a řídit peněžní oběh. ČNB dbá o plynulý a hospodárný peněžní oběh. ČNB spravuje zásoby bankovek a mincí, stahuje z oběhu a ničí opotřebované bankovky a mince a vyměňuje poškozené peníze za nové. Zajišťuje uměleckou a technickou přípravu platidel, jejich výrobu a dodávky. Podílí se na přípravě právní a technické ochrany platidel proti padělání a na jejich realizaci.

Základní roli v peněžním oběhu České republiky má ze zákona Česká národní banka, která je jedinou institucí v zemi s právem emitovat bankovky a mince. Ty jsou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na území České republiky. Výrobu bankovek a mincí Česká národní banka podle potřeby ročně zadává vybrané tiskárně a mincovně. Česká národní banka také stanovuje podle zákona o oběhu bankovek a mincí základní pravidla peněžního oběhu v České republice.

Distribuce bankovek a mincí mezi Českou národní bankou a bankami je založena na Smlouvě o účtu, Podmínkách hotovostních transakcí a vhodných informačních systémech. Bankovky a mince jsou v peněžním oběhu - tedy u veřejnosti, v pokladnách obchodních bank a jiných právnických osob - tehdy, pokud opustí Českou národní banku. Naopak, jestliže jsou uloženy v České národní bance, jsou tzv. mimo oběh.

Česká národní banka vydává peníze do oběhu v množství a struktuře, které požadují především obchodními bankami. Prostřednictvím obchodních bank se peníze dále dostávají ke všem subjektům v ekonomice včetně veřejnosti. V současné době je peněžní oběh České republiky zajišťován šesti nominály bankovek od 100 Kč po 5000 Kč a šesti nominály mincí od 1 Kč po 50 Kč. Tento stav je pro zajištění efektivního peněžního oběhu v současné době vhodný.

Česká národní banka dbá na plynulost a hospodárnost peněžního oběhu. V nedávné minulosti ukončila používání mincí v hodnotách 10, 20 i 50 haléřů (v roce 2003, resp. 2008), které přestaly plnit funkci oběživa. Česká národní banka vydávala do oběhu značné množství těchto mincí, ale z oběhu se téměř nevracely. Podobnou změnou bylo rozhodnutí ukončit platnost bankovek 20 Kč a následně i 50 Kč (v roce 2008.

tags: #emise #nových #peněz #obchodními #bankami #mechanismus

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické problémy světa
• Jarní Rumunsko
• Průvodce výběrem koše 3x50l
• Definice a souvislosti s ochranou přírody
• Likvidace aut Plzeňský kraj