Emise peněz centrální bankou: Zajišťování stability a regulace ekonomiky

V dávných dobách, kdy lidé ještě neznali peníze, docházelo k pracnému a časově náročnému směňování zboží a služeb za jiné zboží a služby (tzv. výměnný obchod či barter). S rostoucí specializací a dělbou práce došlo k postupnému přechodu z barterové směny k efektivnějšímu využití peněz. Od mušlí, dobytka, soli či tabáku plnících roli peněz v primitivních ekonomikách lidé postupně dospěli až k mincím, papírovým penězům, bezhotovostnímu platebnímu styku a v poslední době i k penězům elektronickým a digitálním.

Historie a vývoj peněz

Po staletí nechávali panovníci a později i vlády razit mince z drahých kovů (např. ze zlata), což určovalo jejich hodnotu. Ještě v minulém století, v dobách tzv. zlatého standardu, byly centrální banky zavázány na požádání směnit peníze za zlato ve fixním poměru. Zlato bylo často bezpečně uloženo v trezorech bank, zatímco jeho vlastníci se měnili s tím, jak se peníze („poukázky“ na zlato) přesouvaly z ruky do ruky. Dnes tomu tak již není.

Mince a papírové peníze, jak je známe v současnosti, se v anglosaském světě nazývají „fiat money“. Vhodný a přesný český ekvivalent chybí, nicméně latinské slovo „fiat“ znamená „budiž“ (jako např. v biblickém „fiat lux“, tedy „budiž světlo“) a v angličtině se používá v přeneseném smyslu pro „nařízení autority“. Výraz „fiat money“ pak značí peníze, jež vznikly rozhodnutím („budiž peníze“) centrální autority a jejichž všeobecné přijímání je touto autoritou vynuceno.

V drtivé většině zemí vydává oběživo jediná centrální autorita, výjimky jsou spíše kuriozitou. Např. ve Skotsku a Severním Irsku má několik soukromých bank právo emitovat bankovky, které však musí být kryty finančními prostředky uloženými na účtu v Bank of England či bankovkami Bank of England. K tomuto účelu vydává Bank of England speciální bankovky s velmi vysokou hodnotou (například jeden milion liber, tzv. Giants, a 100 milionů liber, tzv. Titans).

Z minulosti známe případy tzv. volného bankovnictví a oběhu soukromých bankovek, například ve Spojených státech okolo poloviny 19. století. V americké ekonomice tehdy obíhaly odlišné bankovky stovek různých soukromých bank. Ačkoli všechny banky pochopitelně tvrdily, že jejich bankovky jsou „jako zlato“, bankovky vydané bankami, jež byly vnímány jako rizikovější, se obchodovaly za nižší než svou nominální hodnotu, případně se mohly stát zcela bezcennými kusy papíru. Tato éra se často nazývá „wildcat banking“, kde slovo „wildcat“ angličtina přeneseně používá k označení finanční nespolehlivosti.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Traduje se, že tomuto výrazu dala vzniknout skutečnost, že některé michiganské banky ve 30. letech 19. století zakládaly pobočky na odlehlých nepřístupných místech, kde se potulovaly divoké kočky („wildcats“). Tím měl bankám vznikat zisk, protože držitelům svých bankovek znesnadňovaly jejich výměnu za zlato a mohly si dovolit držet ho v rezervách méně. I dnes existuje nepříliš početná skupinka ekonomů, kteří prosazují myšlenku volného bankovnictví a soukromých peněz. Argumentují například tím, že i státy, potažmo centrální banky, v minulosti nejednou zneužily své privilegium emitovat peníze.

Nicméně názory většiny ekonomů stejně jako praxe všude ve světě svědčí spíše o tom, že by takovéto uspořádání nebylo optimální. Dnes mají vyspělé země nastavený takový systém pravidel, který riziko zneužití pravomoci emitovat peníze minimalizuje. Především se jedná o centrální banku nezávislou na vládě a s pověřením pečovat o cenovou stabilitu.

Novodobá snaha o vytvoření alternativy k penězům centrálních bank vedla ke vzniku digitálních kryptoaktiv (např. bitcoin, ethereum). Z pohledu ČNB se však jedná o investiční nástroje, nikoli měny. Nesplňují totiž klasické charakteristiky měn (funkce účetní jednotky, prostředku směny a uchovatele hodnoty). Jsou využívány spíše jako riziková investice přepočítávaná do jednotek konvenčních měn a vzhledem k prudkému kolísání jejich cen neplní ani funkci uchovatele hodnoty.

Funkce peněz

Peníze mají několik funkcí. Jsou všeobecně přijímaným prostředkem směny, za který si lze koupit to, co potřebujeme. Slouží také jako zúčtovací jednotka pro oceňování zboží a služeb. Hlavní funkcí peněz je zprostředkování směny zboží a služeb. Další, související funkcí peněz je, že jsou používány jako zúčtovací jednotka pro oceňování nejen zboží a služeb, ale třeba i práce, kapitálu, závazků, daní atd.

Společnost je od nepaměti založena na výměně zboží a služeb. Nikdo z nás není schopen být zcela soběstačný a vyrobit svými silami a prostředky vše, co spotřebováváme, od rohlíku po automobil. Proto od raných etap lidského vývoje docházelo ke specializaci a ke směně výrobků a služeb. Tato směna nejprve probíhala ve fyzické podobě, kdy například kovář vyměnil jednu sekeru za deset slepic. Taková směna je nazývána barter. Ukázalo se ale, že fyzická směna není příliš efektivní a že je snazší používat všeobecně přijímané platidlo. To by mělo být ideálně dělitelné, co nejlépe skladné, vzácné a stabilní ve své hodnotě.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

S tím, jak se ekonomiky a peněžní systémy vyvíjely, docházelo k využívání sofistikovanějších transakcí, jako jsou půjčky a daně, a spolu s tím se začalo používat účetnictví. Peníze se od nepaměti používaly k uchování hodnoty. Jelikož bývají skladné a jejich hodnota bývá v čase stabilní, lze do nich uložit relativně značné jmění a to uschovat „na horší časy“. I dnes existují domácnosti, které hromadí značný objem hotovosti doma ve skrýši nebo v bezpečnostním sejfu. Naprostá většina z nás ale dnes již používá jiné způsoby uložení peněz, které jsou bezpečnější a přináší určitý výnos.

Formy peněz

Peníze se v ekonomice vyskytují v několika formách. První, tradiční formou je oběživo (hotovost), tedy bankovky a mince vydávané centrální bankou. Moderní formou jsou bezhotovostní peníze, čili peníze ve formě záznamů na účtech v bankách. Peníze v širším slova smyslu jsou pak tzv. peněžní agregáty.

Za peníze nelze považovat pouze bankovky a mince. Řadíme mezi ně všechno, co je běžně přijímáno jako platidlo. Centrální banky proto při sledování objemu peněz v ekonomice rozlišují tzv. peněžní agregáty. Ty se liší podle toho, jak jsou likvidní, tj. jak snadno a rychle je lze proměnit v hotovost, aniž by jejich držitel utrpěl ztrátu.

Peníze v současnosti vznikají bezhotovostně tehdy, když komerční banka připíše určitou částku na účet klienta, aniž by od něj přijala hotovost či aniž by tatáž nebo jiná banka zároveň odepsala stejnou částku z jiného účtu. Nejčastěji se tak děje při poskytování úvěrů, ale stejný důsledek má například nákup cenných papírů nebo cizí měny komerční bankou od klienta. Následná konverze části peněz do hotovostní formy poté již neovlivňuje celkovou výši peněz v oběhu, ale pouze jejich strukturu - klesá objem peněz na bankovních účtech a roste objem hotovosti.

ČNB se stará o hladký oběh bankovek a mincí. Množství peněz v ekonomice se počítá pomocí tzv. peněžních agregátů. Peněžní agregát M1 jsou takzvané „úzké peníze“, které zahrnují oběživo, tedy bankovky a mince, a také zůstatky, které lze okamžitě převést na oběživo nebo použít k bezhotovostní platbě, např. běžné účty.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Role centrálních bank

Nejstarší centrální banka na světě, švédská Riksbank, byla založena v roce 1668. Rozvoj peněz je v posledních staletích nerozlučně spojen s vývojem bankovního sektoru včetně vzniku centrálních bank. První centrální banky se začaly objevovat již v 17. století. Hlavním důvodem jejich vzniku bylo poskytování úvěrů státní pokladně a vedení účtů pro panovníka. Později se dalším důvodem stala emise bankovek a mincí vyplývající ze snahy sjednotit tehdejší emisní systém oběživa.

V dnešní době centrální banky vedle emise hotovostních peněz provádějí měnovou a makroobezřetnostní politiku, regulují a dohlížejí finanční trhy, starají se o platební styk atd. Centrální banky v podobě, jak je známe dnes, vznikly relativně nedávno, většinou ve 20. století. Na jeho počátku centrální banky existovaly pouze ve třetině zemí světa. Za nejstarší centrální banku se považuje švédská centrální banka, Sveriges Riksbank, založená v roce 1668.

Hlavním důvodem pro vznik centrálních bank ve 20. století byl rozvoj mezinárodního finančního trhu a snaha zemí získat zahraniční kapitál. Ten přitom upřednostňoval země s centrální bankou, nejlépe pak země fungující v režimu tzv. zlatého standardu.

Zlatý standard byl základem pro mezinárodní měnový systém s krátkými přestávkami od konce 19. století až do počátku 70. let 20. století. Tento systém byl založen na zlatém krytí měny, kdy zpočátku byly všechny dolary, franky, libry, či jiné zlaté měny kryty adekvátním množstvím zlata v trezoru centrální banky. K opuštění zlatého standardu došlo po Velké depresi 30. let 20. století, po 2. světové válce však byl znovuzaveden v podobě tzv. brettonwoodského systému. Podstatou tohoto systému bylo zlaté krytí amerického dolaru a napojení všech ostatních měn na dolar. Postupem času se ale ukázalo, že fixní kurzy nejsou dlouhodobě udržitelné a v roce 1971 došlo k rozpadu brettonwoodského systému.

Hlavním úkolem centrálních bank vyspělých zemí dnes obvykle není udržovat fixní kurz měny, ale udržovat cenovou stabilitu. Ta je interpretována jako udržování nízké a stabilní inflace, většinou ve výši 2 %. Centrální banky jsou současně v moderním bankovním systému tzv. „bankou bank“. To znamená, že pokud se komerční banky dostanou do problémů s nedostatkem likvidity, centrální banka jim poskytne půjčku. Tato možnost umožňuje předcházet tzv. „runům“ na banky a šíření problémů jedné finanční instituce napříč celým finančním systémem.

Současné ekonomiky jsou založeny na bezhotovostních (elektronických) penězích a na tzv. dvoustupňovém bankovnictví. Prvním stupněm je centrální banka, druhým stupněm jsou komerční banky, které mají v peněžním systému nezastupitelnou roli. V době elektronických peněz jsou to totiž právě komerční banky, které vytváří nové peníze tím, že svým klientům poskytují úvěry. Centrální banky v tomto procesu tvorby nových peněz nastavují pravidla a limity, které zajišťují, aby se peněžní systém nevymkl kontrole.

V moderním peněžním systému peníze v ekonomice nevznikají vytištěním bankovek a mincí, ale připsáním peněžních prostředků na účet klienta banky v momentě, kdy například banka klientovi poskytne úvěr. Tato banka přitom nemusí disponovat novými vklady, které by odpovídaly novému úvěru. Ve skutečnosti banka při poskytnutí úvěru vytvoří „tahem pera“ či ťuknutím do klávesnice peníze zcela nové, které v ekonomice dosud neobíhaly. Tím se banky zásadně liší od tzv. zprostředkovatelů půjček.

V dnešním peněžním systému peníze vznikají úvahou konkrétního ekonomického aktéra (domácnosti, podniku, vlády), zda je pro něj potřebné a výhodné si pořídit nemovitost, investovat do své výroby nebo v případě státu se zadlužit třeba za účelem výstavby dálniční sítě. V těchto úvahách hraje významnou roli očekávaný budoucí příjem domácnosti, resp. ziskovost podniku. Klíčovou roli v rozhodování hraje také cena, kterou žadatel musí zaplatit za poskytnutý úvěr - úroková sazba. Zájem o úvěry je vyšší v situaci, kdy jsou úrokové sazby nízké, a naopak.

Předpokládejme, že ekonomický aktér (řekněme domácnost) se rozhodl zažádat o úvěr na bydlení. Komerční banky pochopitelně neakceptují každou žádost o úvěr, nýbrž důkladně posuzují, zda konkrétnímu žadateli poskytnou požadovaný úvěr na jím deklarovaný účel. Důležitými parametry přitom jsou úvěrová historie a rizikovost klienta, jeho příjmy či schopnost splácet a záruky, které může klient dát.

Pokud žadatel tímto procesem schvalování úvěru úspěšně projde a pokud splňuje další regulatorní požadavky, které stanovuje ČNB, komerční banka mu připíše peníze na daný účet. Řekněme, že předchozí majitel bytu má účet v jiné bance, než je banka kupujícího. Speciální oddělení úvěrující banky, které se zabývá řízením aktiv a pasiv, musí zajistit, aby bylo možno převod peněz provést, čili aby tato banka měla dostatek vkladů u banky centrální, pomocí nichž se převod provede, tzv. likvidity. Pokud je likvidity dost, transakce proběhne a prostředky se v bilanci centrální banky převedou z účtu této banky na účet banky prodávajícího. Pokud úvěrující banka dost likvidity nemá, musí si ji sama vypůjčit, a to na domácím mezibankovním trhu. Fakticky tak banka, do které peníze klientovi přijdou, půjčí přebytek likvidity bance s odlivem prostředků.

Aby byla tato vypořádání plynulá, řídí centrální banka tzv. mezibankovní trh likvidity. Centrální banka nastavením svých měnověpolitických sazeb ovlivňuje, za jakou úrokovou sazbu si komerční banky mezi sebou likviditu navzájem půjčují. Od mezibankovní úrokové sazby se poté odvíjí úrokové sazby klientů bank z úvěrů i vkladů. Prostřednictvím nastavení úrokových sazeb tak centrální banka realizuje měnovou politiku. Pokud chce centrální banka podpořit agregátní poptávku, snižuje úrokové sazby, které následně podporují tvorbu úvěrů a vznik nových peněz. Centrální banka množství peněz v oběhu přímo nekontroluje. Toto množství se pružně přizpůsobuje potřebám ekonomiky. Nastavením úrokových sazeb však centrální banka nepřímo množství peněz a rychlost jejich oběhu v ekonomice ovlivňuje tak, aby dlouhodobě dosahovala svého 2% inflačního cíle.

Současně ČNB svými regulatorními opatřeními a dohledem dozírá na to, že se banky chovají při poskytování úvěrů obezřetně a na pokrytí případných budoucích ztrát mají vytvořen dostatek vlastního kapitálu. Postupem času kupující nemovitosti splácí bance svůj úvěr.

Centrální banka přímo nestanovuje ani množství bankovek a mincí v oběhu, na jejichž emisi má ze zákona výhradní monopol. I tato část peněžní zásoby se vyvíjí dle potřeb ekonomiky. Prodávající nemovitosti, za kterou obdržel peníze na účet, totiž může chtít tyto peníze vybrat v hotovosti. Pak musí jeho banka pokrýt tuto potřebu svého klienta, resp. v součtu všech svých klientů, kteří chtějí v daném období své vklady zrovna vybrat. Nemá-li tato banka dost hotovostních peněz v pokladnách na svých pobočkách, musí poslat do centrální banky opancéřované auto s žádostí o hotovost. Má-li tam komerční banka dostatek likvidity, centrální banka „pustí“ hotovostní peníze do oběhu v množství a struktuře, které si vyžádala komerční banka, resp. její klienti.

Digitální peníze a kryptoaktiva

Kromě hotovostních a elektronických forem peněz došlo v nedávné době také ke vzniku digitálních kryptoaktiv, které lze použít i k platbám (např. bitcoin, ethereum). Jejich rychlý rozvoj otevřel mezi centrálními bankami diskusi o zavedení jejich vlastních digitálních peněz, tzv. Central Bank Digital Currencies (CBDC). Ačkoliv některá digitální kryptoaktiva lze použít i k platbám (např. bitcoin, ethereum), nejedná se o peníze. Nesplňují totiž základní požadavek na jakoukoliv měnu, a tím je stabilita její hodnoty. Hodnota kryptoaktiv je velmi kolísavá, období růstu jsou střídána obdobími prudkých poklesů. Zatímco v květnu 2010 bylo možné koupit pizzu za 5000 bitcoinů, dnes ji koupíte za zhruba 0,00005 bitcoinu, tj. stomiliónkrát levněji.

K penězům jsou blíže tzv. „stablecoins“, což jsou kryptoaktiva se stabilizačním mechanismem, která usilují o udržení stabilní hodnoty navázáním na měnu či několik měn, které jsou zákonným platidlem. Nejčastěji má stabilizační mechanismus udržovat jejich hodnotu neměnnou vůči americkému dolaru (např. kryptoaktiva Tether, USD Coin, ...).

Dopady měnové politiky

Říká se a platí, že neexistuje cosi jako oběd zadarmo. Těmi, kdo pod tíhou inflační politiky trpí a doplácí, jsou držitelé dluhopisů. Jsou to třebas penzijní fondy a pojišťovny, které tato aktiva musí podle statutu nebo zákonných regulí nakupovat. Ostatní investoři jsou vyháněni jít do rizika, čímž mají podpořit fungování reálné ekonomiky. To, že dluhopisy mají být méně výnosné, neznamená jen podkopání výnosů a fungování penzijních fondů. Dopadá i na konzervativní investory a střadatele.

Suma sumárum novodobá měnová politika tvrdě dopadá na drobné střadatele a investory. Zkreslení fundamentů, nástup spekulací a hledání výnosu, okamžiky, kdy se ukazuje, jaký risk znamená zisk. Vedlejším efektem realizované politiky inflace likvidity je deformování představy o bohatství domácností. Zrcadlem tohoto může být ocenění nemovitostí. Majitelé nemovitostí se mohli zdánlivě radovat z růstu cen svého majetku.

Na straně druhé se ovšem ve zformovaném systému zvyšují rizika finanční nestability. Uplatňované regulace a dohled v bankovním systému musely vzrůst, rostl význam stínového bankovnictví. Nastoupila „makroobezřetnostní“ politika, která má hlídat stabilitu finančního systému.

Česká národní banka

Česká národní banka je centrální bankou. V České republice dohlíží nad finančním trhem a jejím úkolem je stabilita trhu. Prostřednictvím různých nástrojů kontroluje inflaci, řídí peněžní oběh, stanovuje kurz měny, dohlíží nad bankami, pojišťovnami. Poskytuje bankovní služby státu, veřejným institucím a komerčním bankám.

Mezi hlavní cíle ČNB patří péče o cenovou stabilitu, finanční stabilitu a bezpečné fungování finančního systému. ČNB dále podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu.

Česká národní banka trvale zabezpečuje ochranu důvěrných statistických údajů získaných na základě tohoto zákona tak, aby nemohly být neoprávněně změněny, zničeny, ztraceny, přeneseny nebo zneužity.

Česká národní banka vykonává dohled nad dodržováním povinností stanovených občanským zákoníkem pro uzavírání smluv o finančních službách uzavíraných na dálku, nad dodržováním povinností zákazu používání nekalých obchodních praktik a nad dodržováním povinností při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

Budoucnost měny

To, zda jsou kryptoměny nebo stablecoiny měnou budoucnosti nám ukáže až čas. Co jsou digitální peníze centrálních bank (central bank digital currencies, CBDC), jaké jsou jejich přínosy, možná rizika a co by obnášelo jejich případné budoucí zavedení v České republice?

Digitální peníze centrálních bank lze obecně definovat jako digitální peníze, které jsou přímou pohledávkou jejich držitele vůči centrální bance. Jsou přitom denominovány v zúčtovací jednotce daného státu (např. v ČR by tak šlo o českou korunu). CBDC tak ve své podstatě rozšiřují přístup k bezhotovostním penězům centrálních bank. Ten mají nyní v zásadě jen obchodní banky, a to v podobě peněz na účtech u centrální banky.

Případnému zavedení digitálních peněz centrální banky v České republice by podle zástupců pracovní skupiny mělo předcházet důkladné vyhodnocení jejich potřebnosti a přidané hodnoty ve specifických tuzemských podmínkách, ale i veřejná debata o takovém kroku.

tags: #emise #penez #centralni #bankou #je #zajistovani

Oblíbené příspěvky:

• Lasery a životní prostředí
• Ekologický balíček na zuby
• Bůh a příroda u Neubauera
• Ekologické aktivity Pornhubu
• Velkoobchodní prodej ekologických obalů