Označení emise původem vychází z latinského slova “emittere”, což v českém překladu znamená něco jako zářiče nebo znečišťovatelé. Emise označují škodlivé a znečišťující látky, které jsou vypouštěny různými zdroji do ovzduší. Slovo emise se také všeobecně používá pro “vypouštění” a užívá se nejen v souvislosti se znečištěním ovzduší, ale také ve fyzice či finanční sféře.
Emise mohou být přírodního nebo antropogenního (lidského) původu. Nejsilnější koncentraci přitom mají přímo u zdroje, kterým může být například komín nebo výfuk. Koncentrace emisí se poté snižuje, jak se mísí s okolním vzduchem.
Mezi nejčastější emise patří oxidy dusíky a síry. Největším tvůrci škodlivých emisí jsou továrny a automobily s benzínovými pohonnými jednotkami.
Jedná se o limit vyjadřující nejvyšší přípustné množství znečišťujících látek vypouštěných do atmosféry. Množství emisí se udává v jednotkách mg/hod, mg/měsíc nebo mg/rok.
Kvůli rostoucímu znečištění ovzduší se neustále zpřísňují požadavky na čistotu výfukových plynů a spotřebu paliva u motorových vozidel. Při nesplnění podmínek nebude vozidlo homologováno pro běžný silniční provoz nebo výrobci hrozí vysoké pokuty. Již při vývoji a výrobě vozidla tedy výrobci pomoci speciálních zařízení měří množství emisí z výfuku.
Čtěte také: Vše o emisních normách
Doprava je v současnosti jedním z hlavních zdrojů znečištění životního prostředí, na pomyslném žebříčku předběhla i průmysl. Celkový počet motorových vozidel ve světě se pohybuje kolem jedné miliardy a neustále se zvyšuje. Zatímco u nových motorových vozidel se produkce emisí razantně snižuje, průměrné emise CO2 z automobilové dopravy se zatím stále zvyšují.
U nových osobních automobilů registrovaných v České republice klesly průměrné emise CO2 z 154,0 g/km v roce 2004 na 134,6 g/km v roce 2013 a od roku 2020 jsou v platnosti přísnější limity pro emise u nově prodaných automobilů, které mají v průměru dosahovat 95 gramů CO2 na ujetý kilometr. V roce 2018 se v České republice podílela doprava na emisi skleníkových plynů téměř 15 %, z toho 2/3 tvoří osobní automobilová doprava.
Spalovací motory při své činnosti neprodukují pouze už zmíněný oxid uhličitý, ale také jiné skleníkové plyny jako jsou oxidy dusíku, oxidy síry a vodní páru. Celkový počet motorových vozidel ve světě se v roce 2018 pohyboval kolem 1,3 miliardy a do roku 2040 se odhaduje nárůst na 2 miliardy. Motorových vozidel je tedy zhruba 10krát méně než obyvatel planety Země.
Nejvyšší úroveň motorizace je v USA a v některých zemích západní Evropy (např. Velká Británie, Německo, Itálie, Francie). V zemích, jako je Bangladéš, Burundi nebo Mosambik, připadá na tisíc obyvatel pouze jeden automobil. Roční celosvětová produkce automobilů obnáší 91 milionů vozů nejrůznějších kategorií. V Evropě se ročně vyrobí téměř 20 milionů automobilů, z toho 1,3 milionu v České republice. V roce 2020 bylo ve 27 zemích Evropské unie v provozu 229 montážních závodů automobilového průmyslu, kde pracovalo 2,6 milionu zaměstnanců.
Bez kvalitní a spolehlivé dopravy se moderní společnost neobejde: umožňuje dostupnost služeb, rozvoj podnikání a obchodu, podporuje sociální aspekty života a mnoho dalšího. Zároveň z dopravy pochází přibližně čtvrtina světových emisí skleníkových plynů. Pro téměř polovinu států světa platí, že největší podíl na emisích skleníkových plynů, které jsou spojeny s výrobou energie, má právě sektor dopravy.
Čtěte také: Více o pamětních emisích
V globálním měřítku je necelá polovina (46 %) všech emisí z dopravy spojena s přepravou nákladu, zbytek (54 %) vzniká při přepravování osob. Celkové emise z dopravy v EU v roce 2020 dosáhly 670 milionů tun CO2, což je srovnatelné s celkovými emisemi evropského průmyslu. Celkový výkon osobní dopravy byl v témže roce 8 750 miliard osobokilometrů.
Různé druhy osobní dopravy přispívají k celkovým emisím skleníkových plynů v různé míře. Nejvíce emisí (téměř 85 %) produkují automobily a letadla, přestože zajišťují pouze 72 % celkového přepravního výkonu - auta s 52 % výkonu mají 64% podíl na emisích, letadla s 20 % výkonu se na emisích podílejí z 24 %. Poměr mezi množstvím emisí a přepravním výkonem se nazývá emisní intenzita.
V osobní dopravě se emisní intenzita počítá v emisích na osobokilometr (oskm). Znalost emisní intenzity umožňuje srovnat různé druhy dopravy a jejich vliv na životní prostředí. Kromě emisní intenzity hraje u emisí z osobní dopravy významnou roli i vzdálenost, na kterou se cestující dopravují. Ne všechny dopravní prostředky jsou pro každou cestu stejně vhodné, proto je důležité v úvahách o různých typech dopravy délku trasy zohlednit.
Na kratší trasy do vzdálenosti 500 kilometrů, jako je například cesta z Prahy do Brna, volí lidé nejčastěji osobní auto nebo vlak. Na středně dlouhých trasách mezi 500 a 3 000 kilometry (např. cesta z Prahy do Bruselu) převažuje využití automobilů. Emise z osobní dopravy na velké vzdálenosti je možné snížit například změnou některých cestovních zvyklostí, jako je výměna delších cest za kratší (třeba prostřednictvím podpory místní turistiky), ne vždy je také cestování nutné (některé služební cesty může nahradit videokonference).
Převaha osobních automobilů v regionální osobní dopravě je do značné míry způsobena jejich pohodlností a flexibilitou, což je obzvláště důležité v oblastech, kde je hromadná doprava omezená nebo neexistuje. Tento trend byl v minulosti ještě zesilován územním plánováním, které v řadě případů upřednostňovalo silniční sítě před infrastrukturou veřejné dopravy, takže používání automobilů není v mnoha případech pouze osobní preferencí, ale leckdy i nutností.
Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení
S tím, jak lidí ve městech přibývá, nabývá na významu také potřeba kvalitní městské a příměstské dopravy. Zejména plánovat a budovat infrastrukturu pro nemotorizovanou dopravu, protože ta je pro cesty do 10 km (v městském prostředí) zpravidla nejvýhodnější. Pouhá elektrifikace automobilové dopravy stačit nebude, protože emise skleníkových plynů nejsou jediný problém, který automobily ve městech způsobují.
Zabírají také hodně místa, přinášejí další znečištění a snižují bezpečnost dopravního provozu pro ostatní - zejména pro chodce a cyklisty. V osobní dopravě v Evropě i v Česku dnes lidé spoléhají především na auta. To je také důvod, proč emise skleníkových plynů z osobní dopravy každoročně rostou - nová auta jsou sice efektivnější a produkují méně CO2 na kilometr, zároveň ale aut stále přibývá a míra jejich využití stoupá.
Snížení celkových emisí v dopravě proto není jen technologický problém, jde také změnu některých vzorců chování, jež jsou dnes s osobní dopravou spojeny. Existují tři hlavní strategie:
Evropská unie vyvíjí značný tlak na snižování emisí skleníkových plynů a to i v oblasti dopravy. Zatím se většina automobilových koncernů ubírá směrem k elektromobilitě nebo hybridním typům automobilů. Na spalovací motory jsou kladeny stále vyšší nároky, což v konečném důsledku představuje hlavní úkol pro jejich konstruktéry - snižování spotřeby paliva.
Vzrůst prodeje elektromobilů je v posledních letech nepřehlédnutelný. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) jezdilo v roce 2019 po silnicích celého světa 7,2 milionu elektromobilů, z toho 47 % v Číně. Přechod ke kompletnímu elektrickému vozovému parku není úplně snadný a levný. Pravdou je, že elektromotor je složen z méně součástek než motor spalovací, jednodušší je převodovka a zcela odpadá výfuková soustava s katalyzátorem či filtrem, což představuje asi o 30 % menší pracnost při výrobě. I tak je cena vozu téměř dvojnásobná v porovnání s konvenčním, protože bateriové články tvoří 30 až 50 % ceny vozu.
Abychom mohli bez omezení používat elektromobily, potřebujeme dostatečně silnou elektrickou infrastrukturu - zejména síť dobíjecích stanic. Dosavadní statistiky ukazují, že více jak 90 % všech dobíjení se děje doma nebo v zaměstnání. Masivní zavádění elektromobilů vyžaduje adekvátní technická řešení. Odborníci předpokládají, že v roce 2030 zde bude jezdit 250 - 500 tisíc elektromobilů. To bude vyžadovat instalaci až 40 000 dobíjecích stanic, což představuje náklady kolem 40 miliard korun.
Některá evropská města zakázala nebo zpoplatnila vjezd starším automobilům a vozidlům s dieselovým motorem. Velké rezervy jsou také v objemech dopravovaného zboží, je mnohem efektivnější využívat lokální produkty a výrobky, než vozit prakticky stejné přes polovinu světa. Nemalé rezervy máme také ve větším využívání železniční dopravy při přepravě osob i zboží. Podle Českého statistického úřadu narostl v roce 2020 objem přepravovaného zboží oproti roku 2010 o 30 %. V roce 2020 se přepravilo po silnicích téměř 500 tisíc tun zboží, zatímco železnice přepravila pouhých 90 tisíc tun nákladů.
Stejně jako STK, i emise platí dva roky. Jde o povinné měření emisí u všech typů spalovacích motorů - dieselových, benzínových, na pohon LPG a CNG, a to podle §41 zákona č. 56/2001 Sb. o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Měření emisí je kontrola technického stavu vozidla, motoru a příslušenství, které se podílejí na tvorbu škodlivých emisí ve výfukových plynech.
Dále se při ní měří hodnoty oxidu uhelnatého ve výfukovém plynu v různých situacích (volnoběh, vyšší otáček). Pokud technik narazí na nějakou závadu, může dojít k seřízení vozidla a odstranění problému. S vozidlem tedy přijedete na stanici, změří vám emise (SME) a potom následuje kontrola technického stavu.
Dříve se při provedení technické kontroly dávala zelená emisní známka. Nicméně to se v roce 2015 změnilo. Nejen to, podmínky se stále zpřísňují. Zároveň se zdokonalují přístroje, kterými se tyto hodnoty měří. Nyní jsou vybavené tlakovým čidlem, což technikovi napoví, že je správně zasunutý a nesnímá vzduch z okolí. Kouř z výfuku do nich kvůli správnému měření musí proudit napřímo.
Výstupem měření je protokol o měření emisí. Emisní limity upravují normy EURO. V současnosti je platná norma EURO 6, která se zaměřuje hlavně na emise oxidů dusíku. Diesely nesmí do ovzduší vypouštět více než 80 mg na km.
Když vaše auto neprojde emisní kontrolou, i tak dostanete protokol o měření emisí. V tomto papíře bude napsáno, proč neprošlo a v čem je problém. S tímhle dokumentem se tedy vyjdete za technikem a vyřešte si nápravu.
Povinnost pravidelné technické prohlídky a kontroly emisí se týká každého vozidla. Cílem kontrol je ověření provozuschopnosti vozidla na veřejných komunikacích a zda vozidlo odpovídá příslušným normám. STK a emise se nevyhnou žádnému řidiči.
Kontrola technického stavu vozidla a kontrola emisí začíná ještě dříve než na stanici technické kontroly vyrazíte. Důkladnou přípravou a kontrolou stavu vozidla si ušetříte čas i peníze za opětovnou kontrolu.
Pokud na vozidle najdete některou z uvedených vad, odstraňte ji ještě před STK. Pečlivý technik odhalí i drobné vady, které zapíše do protokolu. A vzhledem k ceně 1.000 až 1.600 Kč za prohlídku je zbytečné, abyste ji opakovali vícekrát.
Kontrola emisí signalizuje stav motoru a výfukových plynů. Ty odhalíte před jízdou při nastartovaném motoru. Z výfuku by nemělo vycházet enormní množství kouře a docházet k zápachu špatně spáleného paliva.
Na kontrolu emisí dorazte s teplým motorem. Při studeném motoru totiž vzniká více emisních složek. Zkontrolujte i palivový a výfukový systém. Ty vyžadují pravidelný servis a závady na nich patří k nejčastějším důvodům, proč vozidlo neprojde kontrolou emisí.
Spousta řidičů žije v domnění, že měření emisí znamená sondu ve výfuku a měření kvality výfukových plynů. To je ale jenom část kontroly.
Technik nejprve vizuálně kontroluje díly ovlivňující tvorbu emisí a to jak kvalitu výfukového a palivového systému, tak úplnost a těsnost příslušných soustav. Zkouška probíhá při nastartovaném motoru ve volnoběhu, během kterého je vozidlo snímáno diagnostikou.
Samotná kontrola emisí probíhá až nakonec. Výfukové spaliny se měří ve volnoběhu, zvýšených otáčkách i v režimu zvýšeného volnoběhu.
Doba trvání technické kontroly a emisí závisí na stavu vozidla. Čas si zkrátíte i vhodnou přípravou. Na STK se objednejte předem. Většina stanic se potýká s nedostatečnou kapacitou a pokud přijedete bez ohlášení, můžete čekat i několik hodin.
Připravte si potřebné dokumenty - velký technický průkaz (pokud ho stále máte), osvědčení o registraci vozidla, protokol o měření emisí, pokud jste ho absolvovali jinde a doklady o homologaci doplňků.
Na samotnou kontrolu si vyčleňte přibližně hodinu. Měření emisí trvá přibližně dvacet minut a kontrola technického stavu se zvládne za zhruba půl hodiny. Záleží ale na konkrétním stavu vozidla a pečlivosti technika.
V poslední době velmi diskutovaným tématem jsou emisní normy. S emisními normami to není úplně jednoduché. Jsou rozdělené zvlášť pro osobní auta, motocykly, lehké užitkové vozy, autobusy a nákladní auta. A samozřejmě jsou jiné normy pro benzinové a pro naftové motory.
| Rok | Norma | Oxid uhelnatý (g/km) | Oxidy dusíku (g/km) | Pevné částice (g/km) |
|---|---|---|---|---|
| 1993 | Euro 1 | 2,72 | - | 0,14 |
| 1997 | Euro 2 | 1,0 | - | 0,08 |
| 2001 | Euro 3 | 0,66 | 0,5 | 0,05 |
| 2006 | Euro 4 | 0,5 | 0,25 | 0,025 |
| 2011 | Euro 5a | 0,5 | 0,18 | 0,005 |
| 2013 | Euro 5b | 0,5 | 0,18 | 0,0045 |
| 2015 | Euro 6b | 0,5 | 0,08 | 0,0045 |
| 2018 | Euro 6c | 0,5 | 0,08 | 0,0045 |
| 2019 | Euro 6d - TEMP | 0,5 | 0,08 | 0,0045 |
| 2021 | Euro 6d | 0,5 | 0,08 | 0,0045 |
V roce 2020 se k výše uvedeným limitům přidal ještě univerzální limit CO2, kterého smí vůz vypustit maximálně 95 gramů na každý ujetý kilometr. Překročení tohoto limitu znamená pokutu ve výši 95 eur za každý gram navíc u každého takového prodaného auta.
Norma Euro 7 by měla být zavedena v roce 2027. Kromě uvedených emisí bude nově sledovat také limity pro emise z pneumatik či brzd. Předpis poprvé klade důraz i na výdrž baterií u elektromobilů.
Emisní normu si snadno ověříte ve velkém technickém průkazu v kategorii Emise v kolonce V9. Pokud velký techničák již nemáte k dispozici, dohledáte si technické údaje o vozidle online na Portálu dopravy, Portálu občana nebo v aplikaci eTechničák. Případně můžete na webu dataovozidlech.cz zadat VIN kód auta a vyhledat položku Stupeň plnění emisní úrovně.
Emisní normu se vám vyplatí vědět třeba při cestě do zahraničí. Některé evropské země (například Německo, Francie, Rakousko) rozlišují tzv. nízkoemisní zóny, do kterých smí vjet pouze vozidla, která splňují určitou emisní normu (v současnosti obvykle Euro 3 či Euro 4). V praxi se jedná hlavně o velká města, kde je problém se znečištěním ovzduší největší. V ČR zatím podobné zóny nefungují, ale o jejich zavedení se již delší dobu debatuje - zejména v Praze.
Pokud dovážíte vozidlo ze zahraničí nebo provádíte první převod vozidla z původního majitele, měli byste emisní normu znát také kvůli případné ekologické dani. Ta se uplatňuje u aut, která nesplňují žádnou ekologickou normu (10 000 Kč) nebo jen třídy Euro 1 (5 000 Kč) či Euro 2 (3 000 Kč).
Kontrola emisí v ČR probíhá na stanicích měření emisí (SME). Ty se obvykle nachází ve stejném areálu jako stanice technické kontroly (STK) - bez emisní kontroly totiž nemůžete absolvovat technickou. Jedná se však o dvě oddělené provozovny. Interval měření emisí je stejný jako u STK, tedy 4 roky po první registraci vozidla a poté každé 2 roky.
Zatímco Euro normy jsou stanovené pro nové vozy, měření na SME probíhá u používaných vozidel, která mají najeto klidně desítky či stovky tisíc kilometrů. Během technické kontroly emise tedy již nemusí být v souladu s výrobními normami, ale s mírnějšími provozními limity. Ty dodává buď přímo výrobce nebo je stanoví Ministerstvo dopravy.
Hodnoty pro všechna vozidla jsou v databázi ministerstva, která je integrovaná do softwaru stanic měření emisí. Technik při kontrole zadá do systému VIN kód vybraného vozidla a uvidí limity, které má vůz splňovat s ohledem na typ motoru či rok výroby.
Před měřením dochází k vizuální kontrole, která by měla odhalit viditelné poškození výfukového systému nebo nadměrnou kouřivost motoru. V případě netěsnosti výfuku či jiných zjevných závad, které by ovlivnily kontrolu, není vozidlo k měření vůbec připuštěno. Poté následuje samotná kontrola spalin, při níž je k výfuku připojen analyzátor výfukových plynů (benzínové motory) nebo kouřoměr (dieselové motory). Nedílnou součástí procesu je i diagnostika řídicí jednotky přes OBD zásuvku, která ověřuje funkčnost příslušných elektronických systémů.
Cena za měření emisních limitů se odvíjí od konkrétní SME. Obvykle zaplatíte zhruba 800-1 200 Kč. Měření u naftových motorů občas bývá o cca 100 Kč dražší, ale najdete i stanice, které pracují s jednou cenou. Na nejvyšší ceny tradičně narazíte v Praze a dalších velkých městech, naopak v menších městech a na venkově vás technická kontrola i emise vyjdou levněji.
Na měření emisí nemusí majitelé veteránů zapsaných v registru historických a sportovních vozidel. Emise se pochopitelně netýkají ani elektromobilů, kde k žádnému spalování nedochází. Automobily s hybridním pohonem již prochází standardním měřením a musí splňovat stejné normy jako vozidla s klasickým spalovacím motorem.
Pokud emisní systémy vykazují poruchu nebo emise překračují stanovené hodnoty, tak kontrolou na SME neprojdete. Nemůžete tedy ani pokračovat na STK. Technik uvede nalezené závady do protokolu. Pokud chcete s vozidlem jezdit, musíte po odstranění závad absolvovat opakovanou kontrolu. Do té doby je vozidlo technicky nezpůsobilé.
tags: #emise #pro #auta #co #je #to