Emise při těžbě lithia: Pohled na udržitelnost a ekologické dopady

V uplynulých dvaceti letech se společnost začala zajímat o ekologii a udržitelný rozvoj. Nárůst cen ropy, obavy z vyčerpání jejích zásob a stále širší povědomí o negativních dopadech na životní prostředí způsobily, že se lidstvo pomalu přeorientovává na alternativní zdroje. Obnovitelné zdroje vytlačují tradiční neekologická fosilní paliva. V automobilovém průmyslu nastal rozmach elektromobilů.

Jejich výrobci potenciální zákazníky informují, že taková auta produkují nulové emise, a jsou tudíž naprosto ekologická. Mnoho států, jako například Francie, Irsko, Švédsko či Nizozemsko, k nákupu občany pobízelo daňovými úlevami, které se blížily až hodnotě 180 tisíc korun. Na první pohled by se mohlo zdát, že si společnost skrze globální oteplování a přírodní katastrofy uvědomila vznikající nerovnováhu v ekosystému a připustila si vzácnost přírodních zdrojů. Proto se rozhodla přírodu více chránit a zvolit přechod z lineární na cyklickou ekonomiku i za cenu vyšších nákladů. Boom elektromobilů stimulovalo také vyhlášení nízkoemisních zón v centrech mnoha evropských měst (například v Berlíně či Mnichově). Do těchto zón mají povolený vjezd pouze elektromobily a moderní benzinová či dieselová auta, splňující čím dál tím přísnější limity emisí oxidu uhličitého na ujetý kilometr.

Nicméně, tato opatření mají i své stinné stránky, zpochybňující čistotu úmyslů, s nimiž jsou zaváděna. Nejmarkantnějším příkladem je označování kteréhokoli vozidla za „zero-emmision vehicle“ - to je z podstaty fyzikálních zákonů naprosto nesmyslné a jedná se o klamavou reklamu. Elektromobil je potřeba nabíjet elektrickou energií, která je vyráběna v elektrárnách, a ty ve valné většině případů produkují emise. Ostatně i samotná výroba automobilu spotřebuje mnoho energie a tím vyprodukuje spoustu emisí. Ekologičnost elektromobilu můžeme odvozovat od země, v níž takové vozidlo používáme - respektive od původu elektřiny, kterou je napájen.

Pokud vypočteme průměrné emise vzniklé výrobou elektřiny, pak v Česku elektromobil vytváří přibližně stejné množství emisí oxidu uhličitého na kilometr jako benzinový automobil, který má spotřebu 3,13 litru na 100 kilometrů. Uveďme si dva extrémní příklady. V Norsku, které je na špičce produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů, tvoří elektromobil stejnou ekologickou stopu na kilometr jako benzinové vozidlo se spotřebou 1,21 litru na 100 kilometrů.

K tomu všemu musíme přičíst ještě dvě významné položky. Výroba elektromobilu vyprodukuje téměř o 40 procent oxidu uhličitého více než výroba auta poháněného benzinem. Při 150 tisíci najetých kilometrů tedy bude uhlíková stopa výroby na kilometr vycházet na 33 gramů v případě malého benzinového auta a na 58 gramů u obdobně velkého elektromobilu. Moderní benzinové motory přitom vytvářejí okolo 90 gramů oxidu uhličitého na kilometr, takže emise vzniklé výrobou vozidla nejsou nijak zanedbatelné.

Čtěte také: Vše o emisních normách

Další negativní externalitou produkce elektromobilů je těžba poměrně vzácného lithia, které se používá v bateriích těchto vozidel. Z výše uvedených důvodů můžeme vyvozovat, že ekologický přínos elektromobilů je minimálně velmi diskutabilní. A zdá se být nepochopitelné, proč je prodej elektromobilů tak masivně subvencován.

Dalším příkladem ekologické inovace s velmi nejasným přínosem pro životní prostředí je biosložka, která se začala přidávat do benzinu a nafty kvůli snížení produkce skleníkových plynů a za účelem snížení spotřeby ropy. Biosložka se vyrábí z biomasy (většinou z řepky olejné) a v benzinu a naftě jí je v současnosti asi šest procent. V budoucnu by se její podíl měl dále zvyšovat. Kritikové ovšem tvrdí, že přínos biosložky je ve skutečnosti negativní, protože samotná její produkce (tedy výsev, hnojení, zpracování a distribuce) vyprodukuje více oxidu uhličitého,, než by vzniklo spalováním tradičního paliva.

Dále jí vytýkají, že její zplodiny více poškozují zdraví a že masový monokulturní výsev narušuje přirozený ekosystém. U některých „ekologických“ produktů nabývám dojmu, že průmysloví lobbisté a firemní marketingová oddělení zneužívají ochranu životního prostředí za účelem zvýšení produkce a zisků. Velká část zákazníků se nechává touto marketingovou strategií vodit za nos a neuvědomuje si, jak se věci ve skutečnosti mají. Finance vynaložené ze státních rozpočtů právě třeba na podporu elektromobilů by bylo vhodnější investovat například do osvěty za účelem zvýšení povědomí o ekologickém chování.

Pokud chceme cestovat skutečně ekologicky, s elektromobilem si nevystačíme. Skutečnou alternativou je cestování hromadnou dopravou, na kole či pěšky. Cestou ke změně může být jen přehodnocení dosavadního ekonomického myšlení, které staví na iluzi nekonečného růstu živeného stoupající spotřebou.

Těžba lithia a její dopady

Těžba lithia není „eko“. Tento plán má ale háček. K masovému nahrazení spalovacích motorů je potřeba vyrábět obrovské množství akumulátorů, v současnosti se používají lithium-iontové články. Právě těžba lithia vzbuzuje tam, kde k ní dochází nebo se plánuje, protesty. V Evropě se nejvíce lithia těží v Portugalsku, v roce 2019 to bylo 1200 tun cenného kovu. Největším producentem je v současnosti Austrálie s 42 tisíci tunami. Právě v Portugalsku se ukazuje, jak těžba tohoto lehkého kovu rozděluje společnost.

Čtěte také: Více o pamětních emisích

Těžaři zdůrazňují hlavně ekonomické benefity pro místní komunity, kde se lithium těží. Zejména pracovní příležitosti. Část obyvatel však o nové pracovní příležitosti v dolech nebo v továrně na úpravu lithia nestojí. Vláda naopak uvažuje o udělení licencí několika zahraničním firmám. Lithium vytěžené v EU by bylo levnější a dalo by Evropě jistotu dodávek, zdůrazňují zastánci těžby.

„Za tím vším je zásadní otázka ohledně modelu spotřeby a výroby, který nyní máme a který není udržitelný. Pro každého, kdo má elektromobil, to znamená obrovské množství těžby, úpravy suroviny a s tím související znečištění životního prostředí,“ varovala před celosvětovou lithiovou horečkou americká politoložka Thea Riofrancosová, jež se zaměřuje na environmentální dopady takzvaných zelených technologií.

Řada míst vytipovaných pro těžbu je na území národních parků. Ochránci životního prostředí i místní lidé se obávají hluku, chemické kontaminace půdy, vysoké spotřeby vody, zničení přírodních stanovišť pro řadu druhů živočichů. Obyvatelé varují i před dopady na turistický ruch, který je pro mnoho z nich klíčový.

Na druhou stranu se uvádí, že v této zemi, jež patří mezi nejvíce zadlužené v EU - státní dluh činí 122 procent HDP -, je slabé ekologické hnutí a protesty neziskových organizací Portugalce příliš neupoutaly. Maria Carmo z města Castelo Branco je přesvědčená, že většina obyvatelstva žijící na pobřeží nemá zájem o dění ve vnitrozemí, které se posledních 50 let vytrvale vylidňuje. Obává se, že těžba zničí okolní krajinu a znečistí místní potoky a řeky, na kterých jsou zemědělci závislí.

Z druhého názorového tábora ale zaznívá argument, že zničení místní přírody je jen malou cenou za řešení globální klimatické krize. Společnost Savannah zdůraznila, že v lithiovém dole, který plánuje otevřít, se vyrobí tolik baterií, které ušetří 100 milionů tun oxidu uhličitého. Šéf těžařské firmy David Archer zdůraznil, že těžba výrazně pomůže portugalské ekonomice. S tím souhlasí i portugalský ministr životního prostředí João Ataíde, který slíbil, že se země stane světovým lídrem v transformaci energetiky a v ekologických inovacích.

Čtěte také: CIM Ministerstvo Emise: Vysvětlení

Ekologické dopady produkce lithia se řeší i v Bolívii, která před rokem úplně zastavila jednání s německými investory. Čeká se na rozhodnutí nového prezidenta Luise Arceho, který chce větší záruky od těžařů pro místní obyvatelstvo.

Portugalský architekt Godofredo Pereira, který se zaměřuje na udržitelné stavby, tvrdí na příkladu těžby v Chile, že většina závazků těžařských firem o tom, jak místním komunitám vynahradí dopady na životní prostředí, zůstává na papíře. Zejména pokud se z lithia učiní takzvaná strategická surovina, oslabí to pozici kritiků těžby.

Alternativní metody těžby lithia

Přímá extrakce lithia (DLE) je inovativní technologie pro získání lithia bez environmentálního znečištění. Geotermální lithium je tak bezuhlíkové. V geotermálních elektrárnách je lithiumem obohacená tekutina čerpána přímo z geotermálních vrtů na povrch. Lithium je extrahováno z roztoků geotermálních vrtů využívaných v energetice. Jedná se o nejudržitelnější způsob získávání lithia v porovnání s těžbou z hornin či vypařováním, které mají výrazně negativní dopad na životní prostředí a zvýšenou emisi CO2.

Přidaným benefitem geotermálního lithia je, že poskytuje díky získané geotermální energii z vrtů levné vytápění a chlazení pro místní komunity. Využití lithia by mohlo oživit zatím stále slabý zájem o geotermální zdroje, které zatím v Evropě zůstávají na okraji zájmu investorů do obnovitelných zdrojů energie.

Jako například v britském Cornwallu, kde se pracovalo na geotermálním vrtu s cílem využít hlubinné teplo k výrobě elektřiny a během vrtání v lokalitě United Downs severně od Falmouthu se podařilo narazit na spodní vodu s obsahem přes 250 miligramů lithia na litr vody. I když to tak na první pohled nevypadá, je to poměrně slušné množství.

Použitím stávající německé geotermální energetické infrastruktury by se podle expertů také výrazně snížily emise oxidu uhličitého spojené s výrobou lithia. Vědci současně zjistili, že vzhledem k dobře zavedené geotermální infrastruktuře Německa by mohlo být na vnitrostátní úrovni pomocí této technologie vyrobeno několik stovek tun lithia ročně.

Těžba lithia v České republice

Těžbě lithia na Cínovci v Krušných horách a zpracovatelskému závodu v Prunéřově na Chomutovsku nebrání žádné technologické překážky, ukázala studie proveditelnosti. Plánovanou těžbu má na starosti právě společnost Geomet, v níž většinu vlastní Severočeské doly, člen Skupiny ČEZ, a zbylých 49 procent australský holding EMH. Ruda s obsahem lithia se má získávat hlubinným způsobem. Vytěžený materiál se bude do Prunéřova přepravovat vlakem. Nakládat se bude v průmyslové zóně Dukla na Teplicku, kam ho dopraví z Cínovce dopravník.

Studie potvrdila, že na Cínovci je možné těžit 3,2 milionu tun rudy ročně, ze které se vyrobí přibližně 37 tisíc tun uhličitanu lithného bateriové kvality pro až 1,3 milionu elektrických vozidel. Těžba a závod na zpracování přinesou napřímo zhruba dva tisíce pracovních míst, stejný počet pozic vznikne v navazujícím dodavatelském řetězci. Lithium se považuje za kov budoucnosti, klíčové bude například v automobilovém průmyslu. V tuzemsku jsou podle odhadů asi tři procenta světových zásob - většina na Cínovci a malé množství ve Slavkovském lese. Ložisko na Cínovci je největší v Evropě.

Plánovaná těžba, o níž se mluví řadu let, vyvolává na severu Čech i nadále řadu kontroverzních reakcí. Po odporu obyvatel proti plánu vybudovat zpracovatelský závod přímo v Krušných horách například Geomet změnil lokalitu na areál bývalého hnědouhelného dolu Prunéřov.

Politici se dotazovali zástupce Geometu na ekonomický přínos celého záměru pro Ústecký kraj. Obavy mají místní nadále ze zhoršení kvality života, znečištění vod, hluku, prašnosti, dopadu na statut lázní a dopravu.

Globální pohled na těžbu lithia a závislost na Číně

Podle údajů Mezinárodní energetické agentury (IEA) pochází přes devadesát procent světové produkce lithia ze tří zemí: kromě zmiňovaného Chile z Austrálie a Číny. Posledně jmenovaná dominuje světovému trhu, zpracovává dvě třetiny vytěženého lithia a vyrábí převážnou většinu lithium-iontových baterií.

Evropská unie na tento vývoj reaguje Evropským aktem o kritických surovinách, jehož cílem je dosáhnout do roku 2030 stavu, kdy bude alespoň čtyřicet procent instalací bezemisních zdrojů pocházet z evropských továren. I když Čína ještě následující desetiletí uchová silnou pozici v oblasti kritických surovin, EU i Česko mohou podnikat kroky pro snížení své krátkodobé zranitelnosti.

Technologické aspekty těžby lithia na Cínovci

Cinvaldit je relativně komplikovaný minerál, který se vyskytuje (jak název napovídá) zejména na Cínovci. Cínovecká slída se nikde na světě netěží a proto nezpracovává.

Na německé straně hranice se taktéž chystají na těžbu; ve zpracování ale s kyselinou sírovou nepočítají. Proces navržený firmou Zinnwald Lithium PLC je známá sádrová metoda. Ruda se spéká s vápencem a sádrou (odtud název) a pak se vyluhuje ve vodě, produktem je hydroxid lithný. Zájmem občanů by mělo být, aby změnil metodu na sádrovou: ubude řádově vlak naložený kyselinou sírovou jednou za týden, nebude emise jedovatého oxidu siřičitého (který by museli zachytávat), závod se pravděpodobně přesune někam k Labi.

tags: #emise #při #těžbě #lithia

Oblíbené příspěvky:

• Jak recyklovat hliníkové spreje
• Průvodce likvidací stavebního odpadu v Jihlavě
• Kakao a jeho přínosy
• Skládka v plamenech
• Biomonitoring ovzduší