Environmentální problémy v Asii

Asie má ze všech světadílů největší problémy se smogem a znečištěním vzduchu ve velkoměstech. V Číně jsou hlavním zdrojem znečištění splodiny z automobilů a přibývajících továren, v Indii fosilní paliva. Pokud ani jedna země neučiní kroky k nápravě, čeká je environmentální katastrofa.

Na Blízkém východě je rekordmanem ve znečištění íránská metropole Teherán. Například Tokio patří dokonce k nejlepším na světě, ekologové chválí za pokrok i Bangkok nebo jihokorejský Soul. A může být ještě hůře. Čína se může kvůli znečištění dostat do problémů i s olympijskými hrami.

Problém s plastovým odpadem

Plastový odpad představuje tíživý problém pro moře a oceány. Podle vědců by v roce 2050 plasty v oceánech mohly vážit víc než všechny zdejší ryby dohromady. Přílivem smetí trpí třeba pobřeží ostrovů v jihovýchodní Asii.

Například na jednom thajském ostrově se sto kilometrů od města nachází pláž, na které nikdy nikdo trvale nežil. Přesto tam dobrovolníci našli čtyřicet tun naplaveného odpadu. „Šedesát tisíc pet lahví, osmdesát tisíc bot, hora polystyrenu,“ vypočítává cestovatel a potápěč Jan Bareš z dobrovolnické organizace Trash Hero.

Organizace Trash Hero, kterou později založili, teď uklízí v deseti zemích a do jejich akcí se už zapojilo přes sedmdesát tisíc dobrovolníků z celého světa. Dobrovolníci mají v jihovýchodní Asii asi padesát základen. Uklízí turisté a díky osvětě také čím dál víc místních.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

„V Indonésii není žádný svoz odpadků, nefungují tam státní popeláři, není kde by se to recyklovalo,“ vysvětluje dobrovolnice Monika Trojanová. Do aktivit Trash Hero se může zapojit kdokoli, třeba během dovolené. Stejně jako Jan Bareš ale zdůrazňuje, že úklid problém nevyřeší. Hlavní je neprodukovat tolik odpadu.

Nadměrný turismus

Ještě před pár lety se o „overturismu“, tedy nadměrnému turismu, mluvilo hlavně v souvislosti s Benátkami nebo Barcelonou. Dnes ale stejný problém zaplavuje Asii. Asie právě teď zažívá nejrychlejší turistický boom po pandemii covidu-19 na světě. Podle Pacific Asia Travel Association vzrostl počet návštěvníků v prvním pololetí roku 2025 až o 20 %.

Největší nárůst hlásí severovýchodní Asie - Čína, Japonsko a Jižní Korea, jihovýchodní destinace jako Thajsko nebo Vietnam se právě připravují na rekordní sezónu. Úzké uličky historických měst praskají ve švech, pláže mizí pod nánosy lehátek a chrámové komplexy se mění v selfie kulisy. Zároveň roste tlak na infrastrukturu, přírodu i místní obyvatele.

Nejvíce na očích je problém v Kyotu, kde se počet turistů v roce 2024 vyšplhal na více než 56 milionů. Místní úřady reagují zákazem vstupu do soukromých uliček čtvrti Gion, novými poplatky a kamerovými systémy, město, které bylo kdysi synonymem ticha a duchovna, se ale i přesto - možná nenávratně - změnilo v hlučnou scénu.

Podobně se vyvíjí situace v jihovýchodní Asii. Maya Bay na thajském ostrově Phi Phi, proslavená filmem Pláž, musela být kvůli ekologickému kolapsu na čtyři roky uzavřena. Ve Vietnamu zase přetlak turistů dopadá na destinace jako Ha Long Bay nebo Hoi An, které získaly status UNESCO.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Ze hry není ani indonéský ostrov Bali, který dlouhodobě patří k nejvýraznějším symbolům overturismu. Stále rostoucí výstavba hotelů a vil vytlačuje rýžová pole, která kdysi tvořila duši ostrova. Turistický sen se tak pomalu obrací proti svým vlastním lidem.

Vnitrostátní turismus v Číně

Zatímco jiné země řeší spíše nápor zahraničních návštěvníků, Čína navíc čelí fenoménu vnitrostátního overturismu. Mnohá města tu dlouhodobě zažívají dopravní kolaps, a oblíbené památky jako Velká čínská zeď nebo hora Tchaj-šan praskají ve švech.

Úřady reagují systémem předběžných rezervací a digitálním sledováním návštěvníků. Kdo chce navštívit populární památku, musí si vstup zarezervovat tři až sedm dní dopředu. Města jako Zibo nebo Jingdezhen se přes noc proměnila v turistické senzace díky virálním videím. Místa, která byla dříve bez povšimnutí, teď zaplavují desetitisíce návštěvníků, a místní samosprávy proto tak trochu improvizují.

Růst domácího turismu odhalil i slabiny infrastruktury. V některých regionech, zejména u menších soukromých atrakcí, chybí investice do bezpečnosti a údržby. Místa, která kdysi lákala svou autenticitou, se pak mění v přelidněné kulisy, kde mizí to, co turisty původně přitahovalo.

Udržitelný turismus se proto snaží hledat rovnováhu: rozprostřít návštěvnost, chránit přírodu a kulturu a zajistit, aby cestování obohacovalo jak hosty, tak obyvatele.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Klimatické změny a jejich dopady

Globální oteplování a klimatické změny začínají mít smrtící dopady. Mezi možnými následky klimatických změn v regionu bude výskyt moskytů v oblastech, kde v současnosti nejsou. Následně pak budou hrozit epidemie malárie a horečky dengue.

Vědci z Botanického ústavu AV ČR v souvislosti s těmito katastrofami nyní přinášejí alespoň jednu dobrou zprávu. Lesní porosty ve východní Asii se těžkým podmínkám z dlouhodobého pohledu dokážou poměrně dobře přizpůsobit. Podle něj se tedy ukazuje, že dosavadní škatulkování dřevin na stínomilné či světlomilné není zcela platné.

Vědci sbírali data podél 1500 kilometrů dlouhého gradientu v Jižní Koreji a východním Rusku. Na základě jejich šířky zjistili detaily o životě zkoumaných jedinců. Díky práci s letokruhy je možné vyčíst informace staré i 300 let.

Závěry studie vedou vědce k názoru, že je lepší nechat přírodu, ať se s následky tajfunů vypořádá sama. Jan Altman by rád podobné bádání provedl i na více lokalitách ve východní Asii.

Změna stravovacích návyků

Klimatické změny je to poslední, na co Maya Puspita Sariová myslí, když si pochutnává na bifteku a zmrzlině, které byly dříve pro miliony Indonésanů luxusem. Prudký nárůst konzumace produktů vzešlých z chovu hospodářských zvířat je ale pro naši planetu velmi špatnou zprávou. Platí to zejména o Číně a Indii, ale také o Indonésii.

Změna stravovacích návyků je nezbytná, aby oteplení planety nepřekročilo dva stupně Celsia, uvádí Chatham House. Tento limit si stanovilo mezinárodní společenství a vědci soudí, že jeho překročení může vést k řetězové reakci, který nynější stav ještě zhorší.

Klimatická změna v Afghánistánu a Etiopii

Afghánistán stojí uprostřed několika souběžných krizí. Afghánistán je jednou z nejohroženějších zemí světa klimatickou změnou. Pro osmdesát devět procent populace je zemědělství hlavním zdrojem obživy. Stále častěji totiž přichází sucho i záplavy kvůli nepravidelným srážkám.

Zemědělci se také potýkají s nedostatkem kvalitních semen, hnojiv a nástrojů, zatímco chovatelé dobytka bojují s nedostatkem krmiva, nemocemi a omezenými veterinárními službami. Tyto změny vedou k migraci a prohlubování chudoby.

Je třeba zlepšit vodohospodářství, posílit komunitní solidaritu a rozšířit moderní zemědělské postupy. Podpora afghánských farmářů je investicí do stability a budoucnosti celé země.

Etiopie, druhá nejlidnatější země v Africe a jedna z nejrychleji rostoucích ekonomik v regionu, je také extrémně zranitelná vůči změně klimatu. V letech 2020 až 2023 zažil Africký roh pět po sobě jdoucích období dešťů.

Mezi dopady změny klimatu patří narušená vegetační období, snížená vlhkost půdy, častější záplavy, sesuvy půdy, sucha, více chorob rostlin, více škůdců, a dokonce i častější výskyt malárie, kterou přenáší komáři.

Ztráta úrodné půdy a nepředvídatelné počasí nutí farmáře k těžkým rozhodnutím. Etiopané nečekají pasivně na řešení, ale sami se na něm podílejí, i když často nemají dost prostředků. Chrání svoji půdu, obnovují ekosystémy a budují živobytí.

Od vyschlých údolí Afghánistánu po zaplavené svahy Etiopie se ukazuje, že lidé, kteří ke změně klimatu přispívají nejméně, jejími dopady nejvíce trpí. I když globální klimatické financování roste, jen malý zlomek se dostává k místním aktérům v křehkých kontextech - a ještě méně je věnováno adaptaci. Přitom jde o strategickou investici do globální stability a míru.

Klíčová doporučení pro COP30: Zvýšit financování adaptace na změnu klimatu, zejména pro nejméně rozvinuté země a zranitelné státy. Podporovat lokálně vedenou a inkluzivní adaptaci. Zavést klimatickou odolnost do humanitárních, mírových a rozvojových programů.

Nerovnost v produkci emisí

Deset procent nejbohatších lidí na světě přispělo od roku 1990 ke dvěma třetinám globálního oteplování. Kdyby měl svět emise jako polovina chudších, tak by se změna klimatu v podstatě nekonala, konstatovala nová studie.

Čínský přístup k ochraně životního prostředí

Od roku 2005 je Čína největším producentem CO2. V posledních letech je ale také světovým lídrem v investicích do zelených technologií. A tak se většina výzkumů či hodnotících zpráv jasně shoduje v tom, že bez Číny nelze dosáhnout pařížského cíle, který se snaží předejít globálnímu oteplení o více jak 1,5 °C. Základem čínského přístupu jsou inovace a investice se snahou dosáhnout modernizace přátelské k životnímu prostředí.

Přístup čínského státu je označován jako environmentální autoritářství, které mu umožňuje urychlené změny. Ekologická témata na nejvyšší úrovni čínské politiky začal zohledňovat předchozí vůdce Číny Chu Ťin-tchao, který stál v čele státu mezi lety 2003 a 2013 (a v období 2002-2012 v čele strany). Současné heslo a program „ekologické civilizace“ navazuje na Chu Ťin-tchaa a tvoří obecný (a také poněkud vágní) rámec pro ochranu přírody. Podle Si Ťin-pchinga má Čína nejdříve inovovat a až budou inovace dostatečně vyspělé a rozsáhlé, tak teprve poté se má zbavit starých neekologických technologií.

Současné politiky a velké projekty včetně těch, které Čína realizuje v rámci Iniciativy pásu a stezky, i díky zmíněnému konceptu ekologické civilizace často kladou rétorický důraz na environmentální standardy. Do lokální politicko-společenské situace se promítají dvěma základními způsoby. Zaprvé, lokální vlády dostávají z vyšších pater politiky cíle, které musí zohledňovat. Zadruhé, v Číně můžeme pozorovat rozšiřování tzv. kolaborativního vládnutí, a to hlavně v městských oblastech a často také ve vztahu k environmentálním otázkám. Čínský stát se kolaborativnímu vládnutí ve vztahu k environmentální otázkám otevírá během posledních dvou dekád. Dokonce ho mnohdy podporuje.

V nedávné době také Si Ťin-pching inicioval vznik tzv. environmentálních inspekčních týmů, které mají dále zlepšovat koordinaci mezi státní a lokální úrovní.

Environmentální problémy ve Střední Asii

V roce 1991 se rozpadl SSSR, a dal tak vzniknout mimo jiné i pěti samostatným středoasijským republikám - Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a Kazachstánu. Členství v SSSR těmto zemím přineslo kýžený ekonomický vzestup, ovšem bylo to mimo jiné i na úkor devastace životního prostředí. Nejznámějším příkladem je ekologická katastrofa Aralského moře.

Střední Asie je také regionem s významnými sousedy, kteří mají z mnoha důvodů sklon zasahovat do vývoje v republikách. Oblast sousedí přímo s Ruskem a Čínou, které se zde snaží prosazovat své mocenské zájmy.

Důvodem počátku zániku jezera se stala sovětská politika, která začala s odkláněním dvou největších řek regionu, Amudarji a Syrdarji, k zavlažování bavlníkových polí, v důsledku čehož byla snížena závislost Sovětů na dodávkách britské a americké bavlny. Celá situace vyústila v ekologickou katastrofu. Každá hlava státu v regionu podepsala bezpočet smluv, které měly řešit problematiku Aralského jezera, a zavazovala se v nich vyřešit problém jeho vysychání. Faktem ale je, že zůstalo pouze u závazků.

Problém vody ve Střední Asii nelze považovat za konfliktní pouze kvůli jejímu nedostatku, ale je i sporem o způsob rozdělení vody mezi jednotlivé státy. Tenze se nejvíce týkají řek Amudarji a Syrdarji, které jsou největšími zásobárnami vody v oblasti.

tags: #environmentalni #problemy #v #asii

Oblíbené příspěvky:

• Dopady znečištění ovzduší v Nepálu
• Podnikatelské klima v ČR 2009
• Skládkování odpadu v ČR
• Význam Buddhových soch
• Blýskáček řepkový: prevence