Příroda a město jsou dva zdánlivě naprosto odlišné světy. Může se na první pohled zdát, že nemají nic společného, že jeden je nepřítelem toho druhého.
Já vnímám přírodu jako místo, kde se uklidňuji, kde své starosti utopím hluboko v kmenech vrb. Mohu mluvit do stromů, do trávy, do vody vždy s jistotou, že mé tajemství nebude prozrazeno. Příroda je tichým přítelem, který mi rozumí, ale neodpoví mi.
Město je pro mě místem, které zabilo přírodu. Pod betonem je pohřbena veškerá zeleň. Ve městě je mnoho lidí, kteří stále někam spěchají. Město vnímám jako mrtvé místo i přesto, že tam žije tolik lidí. Míjejí mě všechny ty různorodé postavy, které kráčejí jediným směrem. Proud jejich chůze jde proti mně.
Zdá se, že město odsuzuji a přírodu vyzdvihuji. Jak se to vezme. Do přírody chodím z jediného důvodu. Svěřím se jí se svými bolestmi, ona mě vyslechne. Na chvíli se mi uleví. Mé problémy ale žádný strom nevyřeší.
Mám-li někoho pro mě důležitého a pociťuji oboustranné city, nemusím do přírody chodit. S blízkou osobou můžu na vše zapomenout, můžu s ní vstoupit i do města, jít proti proudu chůze těch mnohých lidí a protancovat ulice, přeskákat zaprášené a špinavé zdi. Opustí-li nás náš blízký z jakéhokoliv důvodu, pak jsme se ve městě ztratili.
Čtěte také: Více o současné ekologii
Neznáme cestu ven, bez něj jsme ztraceni v prachu továren. Ztratili jsme se ve městě i přesto, že procházíme ulice, které dobře známe. Tančili jsme v nich, nyní jsou ale prázdné. Náhle nám nevadí, že jsou ulice špinavé, betonové zdi poskvrněné kouřem. Nevadí nám to, naopak se toto místo vrylo do našeho srdce.
Město už pro nás není tím, čím bývalo. Vylezu na nejvyšší zeď a dívám se na zapadající slunce. Celé město je zalito krví tohoto nyní smutného slunce. Odraz krve je vidět na sklech stojících aut, v oknech budov a pod jistým úhlem i na asfaltu a zdech. Město nám připomíná zážitky, které jsme v něm prožili. Nechceme ho opustit.
Ale pokud přítele opět najdeme v síti ulic, pokud on najde nás, pak začíná vše od začátku. Projdeme všechny dlážděné ulice. Poté třeba město na chvíli opustíme, jdeme lesy, mýtinami, lučními pěšinami. Takže miluji jak přírodu, tak i město, pokud k tomu mám důvod.
Nevadí mi ani zeleň, ani beton. Jediné, co mi vadí, je lidská touha po moci, po penězích a po obdivu. Pokud už příroda existuje, neničme ji. Pokud existuje město, nerušme ho. Jen proto, abychom si postavili dům uprostřed, lesa zabijeme tolik stromů, tolik živých vzpomínek druhých lidí. Proč? Potřebujeme to nutně k životu? Bude nám to prospěšně v době, kdy v tom lese ztratíme blízkou osobu?
Nebýt přírody, není na světě nikoho. Nebýt přírody, nemáme ani to město. Bez ní nejsme nic, pokud přírodu zabíjíme, ona nám to jednou může v nesrovnatelně větším množství vrátit.
Čtěte také: Přečtěte si o ekologických problémech
Romantický obdiv k přírodě
Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů, ale i na tom, že je dnes chráníme. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos a kdo ví, co bychom vlastně chránili.
Obdiv k přírodním krásám je pravděpodobně starý jako lidstvo samo. Co se na přírodě líbí a v jaké komplexitě, se ale dost radikálně mění, a to jak v rámci jednotlivých kultur, tak i v historii naší evropské kultury.
Některým kulturám či obdobím může připadat krásný jednotlivý objekt (strom, květ), případně nějaké pěkné místo, o nadšení z celé krajiny však máme doklad pouze u omezeného počtu kultur i období. Ostatně pojem krajiny sám se objevuje až v renesanční Evropě a to v souvislosti s pozadím malovaným na obrazech, nikoli s krajinou skutečnou.
Většině kultur se také líbí především scenérie člověkem obhospodařované krajiny, ať již v podobě pastvin, polí či zahrad, zatímco divoké pralesy, velehory, pouště či dokonce bažiny je buď nechávají chladnými, nebo je spíše považují za nehezké.
A pokud dnes žasneme nad krásou ledovci věnčených velehor, strmých skalisek porostlých chudou vegetací, užíváme si krásy tropických pralesů i šumavských lesů, ba dokonce se škrábeme na vrcholky hor, abychom mohli pohlédnout do kraje, pak je to díky tomu, že nás tomu naše evropská kultura učí, a to vlastně až od 18. století.
Čtěte také: Krása a význam přírody
Takové intenzivní prožívání přírody spíše volné až divoké skutečně začíná až v této době a bylo provázeno poprvé ve větší míře třeba i výpravami za těmito krásami, z kterých se vyvinul dnešní turismus.
V Evropě mělo do té doby tradici především zalíbení v hospodářské krajině, utěšené a idylické, a to prakticky už od antiky, resp. 18. století je sice líčeno především jako století racionalismu a osvícenství, přesto v něm byla i řada těchto preromantických proudů, které pak vyústily v obdiv k přírodě v romantismu.
Tento proud nás pak pravděpodobně ovlivnil nejvíce, a jeho výsledkem je jak naše estetické okouzlení přírodou, tak zcela hmatatelné fenomény intenzivně dotvářející krajinný ráz - výstavba různých turistických zařízení podél vyhledávaných cest, turistické značení i rozhledny, stejně jako chráněná území či národní parky.
Slovo „romantický“ dnes však již označuje poněkud jiné věci než v době, která je takto označována. „Večery při svíčce“ můžou sice být skutečně romantické i v tehdejším slova smyslu, ale málokdo by dnes považoval za romantické nadšení nad večerem při svíčce s umrlcem, strašidlem, stejně jako romantické sice mohou být červánky, ale málokdo by tak označil listopadové deštivé počasí, uragán či temný a děsivý les.
Přesto všechny tyto věci tehdejší romantismus zahrnoval a dodnes vlastně vzbuzují náš zájem, protože jsme stále dědici romantismu, i když tento pojem používáme poněkud jinak.
V tomto textu se podívejme na to, co vlastně „pravý“ romantik na přírodě obdivoval, čeho si všímal a čím se to podobá, ale i liší od dnešního postoje, případně i od postojů, které mu předcházely.
Hlavním myšlenkovým proudem před romantismem bylo osvícenství, vyznačující se jak důrazem na rozum a racionalitu člověka, tak důrazem na jasné a přesné formy, jejichž reprezentantem byla klasicizující tendence v umění. A právě na tyto tendence - v umění i myšlení - pak přichází reakce snažící se o opak a jež je spojena i s další vlnou zájmu o přírodní krásno.
V kontextu změn vztahu k přírodě v novověku je významné, že již nejen jednotlivci či menší skupiny, ale celý proud v evropské kultuře přináší obdiv k přírodě a ocenění jejích estetických stránek. Tento proud ale zdaleka není jednotný a má různé vývojové tendence i zabarvení v různých zemích, stejně jako umístění v čase.
Zdeněk Hrbata a Martin Procházka ve své knize Romantismus a romantismy (2005) hovoří v této souvislosti o potřebě chápat pojem romantismu pluralisticky a hovořit spíše o romantismech.
Podle některých dobových názorů byla romantiky oblíbená gotická architektura odvozená přímo z přírodních forem a materiálů.
Nicméně jako romantismus se většinou označuje období přibližně mezi lety 1790 až 1840 (popř. do poloviny století), s počátky především v německé kultuře v Berlíně a Jeně a rozšiřující se do Evropy - do Anglie, Francie a dále. Řada prvků charakteristických pro romantismus se vyskytuje ovšem v evropské kultuře již dříve (mluvíme o preromantismu), silně je můžeme vidět např. od počátku 18. století v Británii.
Naopak nesmíme zapomínat, že paralelně pokračuje v evropské kultuře i linie klasicizující, snažící se v přírodě vidět značně jiné ideje a preferující zjednodušeně řečeno krajinu ideální, arkadskou (ať již v podobě idylické, či heroické), jak ji známe v podstatě již od antiky.
O romantismu nám může prozradit něco již jeho etymologie. Termín pochází ze starofrancouzského slova romance, kterým se označovala románská mluva v protikladu k latině vzdělanců. Od 17. století se pak adjektiva „romantický“ užívalo ve významu „jako v románě“, jako něco vybásněného, dobrodružného, fantastického, ale i nepravdivého.
V této době se používá, ne již s kritickým podtónem, i pro označení krajiny z obrazů Lorrainových a Poussinových a rozumí se jím citové kvality malby. Tím se dostává pojmu romantismus i prvního spojení s přírodou.
Romantismus totiž vzniká z pochybností vůči klasickému, vůči klasickým, tj. rozuměj antickým vzorům, stejně jako vzniká z rousseauovské skepse vůči civilizaci a kultuře, tolik vynášených osvícenstvím. Tomu odpovídá pak i zcela opačná východiska uvnitř člověka i ve vnějším světě.
Jestliže lidé osvícenství hledají sílu i smysl své existence v rozumu a racionálním zkoumání vnějších věcí, romantik se obrací ke svému nitru, kde hrají hlavní roli emoce a duchovní „rozměr“.
Zatímco osvícenci se obracejí do vnějšího světa s důvěrou v jeho poznatelnost nástroji vědy a rozumu, romantici naopak zdůrazňují pokoru před nekonečností vesmíru, přírody, Boha, před tajemstvím. Zatímco přísně a racionalisticky založené osvícenství nenávidí „pověru“ i církev a ústí někdy až do ateismu, člověk romantismu se obrací znovu k duchovnímu prožitku, k hledání Boha, a to v oficiální církvi i mimo ni.
Snaha nalézt protiváhu k antice a jejímu pohanství vede především ke (znovu)nalezení křesťanského středověku. Středověk, zejména gotika, se nyní stává vrcholným obdobím, ke kterému se upínají zraky Evropanů. Gotika jako sloh, považovaná kritiky obdivujícími antiku za pouhopouhý sloh barbarů - Gótů - je nejen rehabilitována, ale 19. století se ji dokonce pokusí „resuscitovat“ v podobě novogotiky.
A nalézáme tu i argumentaci založenou na zdůrazňování přírody, protože gotika je v této době chápána jako nejorganičtější, vegetativní bujivosti nejbližší dílo lidských rukou, znázornění přirozené architektury a krásy lesa.
Pěkným dokumentem je esej Jamese Halla (Esej o původu, historii a principech gotické architektury, 1785), který přímo odvozuje vznik gotického slohu (ba dokonce provádí experimenty v tomto duchu) z ohýbání a použití dřevin - prutů, větví a kůlů, majících předobraz v kamenných osekaných větvích pozdní gotiky.
Pro romantiky gotické tvarosloví jakoby splývá s přírodou, stejně jako se gotické ruiny vynořovaly ze změti rostlinstva, které je obrůstaly a se kterými jakoby srůstaly (viz řada obrazů C. D. Friedricha).
Stejně tak v opozici vůči osvícenskému racionalismu i upřednostňování antiky jsou pak objeveny i místní neantické tradice pohanské, především mytologie severská a keltská, ať již původní či umělá (Macphersonův Ossian, souborně 1765). Posvátno a tajemno ale zprostředkovávaly i další formy, především pohádky (Grimmové, 1812) a lidové příběhy, sbírané - ostatně již osvícenci - mezi lidem.
S tím vůbec souviselo i „objevení“ národních tradic a národního povědomí, opět v opozici vůči kosmopolitnímu osvícenectví. Kromě duchovna křesťanského středověku měli romantici rádi i pohádky či neantické pohanské mytologie.
Romantismus byl ovšem i opozicí či vzpourou proti nastupujícímu „modernímu“ věku technologií. Jak shrnuje filosof Břetislav Horyna: „Romantizovat svět znamená vrátit mu nazpět kouzlo, které začal ztrácet s rozvojem moderní civilizace. Odkouzlení světa, které přinesla racionalizace, empirizace, subjektivizace a modernizace, vytváří žitou skutečnost, již chce romantická poezie opět mystifikovat, znovu zakouzlit.
Jak se Evropan odvracel od vlastní kultury, našel také znovu zalíbení v kulturách odlišných, v exotice. A to nejen v Orientu, na Blízkém Východě, ale i na Dálném východě či v obou Amerikách a vůbec u přírodních národů celého světa (Delacroixovy obrazy z Alžíru, ale i Chateaubriandova Atala), což už byla ovšem tendence celé druhé poloviny 18. století.
V neposlední řadě se pak Evropan znechucený vlastní civilizací obrátil k přírodě. Pochopitelně ne k přírodě descartovsky geometrizované a mechanizované či přírodě eukleidovsky geometrických tvarů, ale stejně jako Rousseau k přírodě volné a divoké, která ztělesňovala tajemství vesmíru i Boha.
Právě v přírodě byla pro romantika přítomnost duchovního principu či Boha nejvíce zřejmá. V přírodě, která je jakýmsi pojítkem i zprostředkovatelem mezi Bohem a člověkem, může člověk nejlépe zakoušet kontakt i ztotožnění se s božstvím.
Námětem romantického umění je proto příroda volná, často ve svých divokých, člověka převyšujících aspektech, rozevírající se do nekonečna, kde mírou není člověk, ale Bůh. Romantici, vyhledávající v přírodě samotu a putující osaměle krajem, nejsou vlastně nikdy sami. Jsou blíže Bohu, pobyt v přírodě je pro ně hlubokým náboženským zážitkem.
Krajina celá je nejen proniknuta Bohem, ale je přímo (pohansky) oduševnělá, celá žije. Jak si zapsal v jednom fragmentu Novalis: „Zvláštní druhy duší a duchů, které obývají stromy, krajiny, kameny, malby. Na krajinu musíme nazírat jako na dryádu nebo oreádu. Krajinu máme pociťovat jako nějaké tělo.
A tato samota neumožňuje jen bližší kontakt s božstvím, ale obdobně jako u Rousseaua, i s vlastním nitrem, ke kterému se díky duchovnímu zážitku z přírody můžeme lépe přiblížit. Jak píše opět C. G. „Úloha malíře nespočívá ve věrném znázornění vzduchu, vody, skal a stromů. Má vyjadřovat odraz své duše, svých citů," napsal malíř Caspar David Friedrich.
Tato spojitost našeho nitra s přírodou, krajinou se stala předmětem obrovského zájmu a oblíbenosti přírody v romantickém umění. Umění připadl nyní obrovský úkol - odhalit a pronikat k tajemství lidské duše. K tomu ale bylo zapotřebí nějakého slovníku, díky němuž bychom byli schopni vyjádřit (obrazem, slovem) nevyjádřitelné. A tím nejlepším, co dokáže zobrazit hnutí v našem nitru, je právě příroda. Tyto pocity v nás příroda vyvolává, protože i my jsme přírodou.
Novalis ve svém Modrém květu (1802) píše: „Pokud se týká obrazů, je příroda nejskvělejší učitelkou. Vytváří nesčetné krásné i podivuhodné podoby … Máme zálibu ve zpěvu slavíka, v šumění větru a v nádherných světlech, barvách a podobách, protože působí příjemně na naše smysly; a poněvadž naše smysly jsou takto uzpůsobeny přírodou, která vytváří skutečnost, líbí se nám i její umělé napodobení. I sama příroda chce vychutnati požitek ze své umělecké tvořivosti a proto se proměnila v lidi, v nichž se sama těší ze své velkoleposti…“
V tomto citátu je ovšem vidět i jiné pojetí umění, které se vlastně nedá zcela odlišit od přírody, i ono je vlastně prostřednictvím umělce jejím dílem. Zde se silně uplatňuje nejen kantovská koncepce přírodní krásy projevující se svou uměleckostí a umělecké projevující se jako „produkt přírody“, ale nová kantovská koncepce génia, jehož prostřednictvím příroda vytváří pravidlo.
Pro romantika příroda splývá s uměleckými díly člověka často v nerozlišitelném, tajemném a neustále proměnlivém celku, tak jako např. Pokud je příroda jakýmsi slovníkem, jehož prostřednictvím se můžeme nejen vyjadřovat, ale kterým ona vlastně mluví sama se sebou, pak je to slovník příznačně tajemného, ambivalentního významu. Schelling píše: „Co nazýváme přírodou, je báseň, která je uzavřena do tajného zázračného písma.“
V romantickém umění nejde tedy vůbec o nějakou doslovnou, „realistickou“ nápodobu krajiny, jak píše C. D. Friedrich: „Úloha malíře nespočívá ve věrném znázornění vzduchu, vody, skal a stromů.
Pro romantismus bylo typické i akcentování odvrácených stránek přírody, jejích „nočních stránek“, německy Nachtseiten, což se mohlo projevit v jisté surovosti živlů, ale i určité sychravosti, nevlídnosti a smutku krajiny.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]