Filosofie, příroda a osobnost: Český pohled

Klasická filosofie přírodních věd je dědičkou klasické filosofie z toho hlediska, že chce sílu přírodních věd vidět v tom, co tyto říkají o světě, tedy v jejich tvrzeních.

Podstatu tohoto způsobu uvažování vystihl již zmíněný filosof Putnam, který ve svém „nejde o zázrak“ argumentu uvažuje následovně.

1. Praktickou úspěšnost přírodních věd lze podle něj vysvětlit pouze dvěma způsoby: buď jejich teorie „adekvátně reprezentují svět“, nebo se jedná o zázrak.
2. Zázrak není dobré vysvětlení, proto zbývá pouze to, že teorie v přírodních vědách „adekvátně reprezentují svět“.

Proč ale tyto teorie začaly „adekvátně reprezentovat svět“ až s experimentální praxí, zatímco sofistikované teorie např. scholastiky neměly zdaleka takový efekt na naše okolí jako přírodní vědy (od léčení nemocí přes dopravu po průmysl)?

Za zlom v uvažování o přírodních vědách lze v tomto smyslu považovat dílo fyzikálního chemika, ekonoma a filosofa Michaela Polanyiho (1891-1976), který tvrdil, že naše schopnost interpretovat zkušenost (pozorování např. výsledku experimentu) nevychází pouze z našich teorií, ale zejména z našeho zacházení s věcmi, které obsahuje jakési nevyslovitelné, tedy původnější vědění (tacit knowledge).

Udělat správně experiment vyžaduje cvik, a ten lze získat následováním toho, kdo už je zacvičen, nelze ho tedy vyčerpávajícím způsobem sdělit a osvojit si pouhými pojmy. Tento druh vědění je něco, co nás spojuje s našimi zvířecími předky, a je to právě to, co nám umožňuje orientovat se ve světě během raného dětství, kdy žijeme z neartikulovaných poznání a pochopení.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Úspěch přírodních věd se touto úvahou přenáší z prostředí teorií do prostředí zacházení s věcmi okolo nás, protože pouze takovým zacházením lze teorie testovat a vybírat mezi nimi tu, která právě výsledky zacházení predikuje nejlépe.

Kuhnova kniha Struktura vědeckých revolucí bývá považována za jedno z nejvlivnějších děl minulého století. Dá se říci, že jejím hlavním přínosem je objev dějinnosti vědy.

U Kuhna definitivně mizí představa ahistorického rozumu, který nahlíží lépe a lépe pravdu samu, nýbrž rozum se stává produktem konkrétních historických podmínek, a to až do té míry, že různé racionální systémy vzniklé v různých historických podmínkách podle Kuhna nelze ani racionálně porovnat co do jejich pravdivosti, protože každý hovoří o „jiném světě“ (odtud paradoxní tvrzení, že Aristoteles a Galilei žili v jiných světech) či lépe řečeno o jiné zkušenosti se světem.

Z tohoto pohledu nespočívá vědecký pokrok v tom, že se vyřeší problémy kladené v minulosti, ale v tom, že se revoluční změnou opustí určitý pohled na svět a přejde se k jinému, v němž staré problémy ztrácejí smysl (čili už nemá smysl na ně vůbec odpovídat).

Takový revoluční krok se nazývá v Kuhnově terminologii „vědecká revoluce“ a obnáší změnu paradigmatu.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Kuhn se ve své knize snaží popsat vývoj vědy jako strukturovaný proces, tedy opět se pokouší zrcadlit nějakou objektivní skutečnost v jejím zákonitém procesu, jako by se sám dokázal vymanit z vlastního paradigmatu k nějakému hlubšímu nahlédnutí.

Mnohem dále uvažování o dějinnosti vědy dovedl Feyerabend, za jehož hlavní dílo lze považovat Rozpravu proti metodě.

Je-li rozum opravdu produkt vývoje člověka od zvířecích předků a během dějin lidstva, není-li tedy nad nimi, aby nahlížel nějakou ahistorickou pravdu, pak je pouhým nástrojem na dosažení různých cílů, který se nějak (často velmi složitým a chaotickým způsobem) prosazuje ve společenských vztazích.

U Feyerabenda se věda i se všemi svými teoriemi stává plně společenskou institucí, jak je dnes běžně chápána např. v knize The Handbook of Science and Technology Studies, kterou vydal MIT v roce 2007.

Nejlépe a pro Feyerabenda příslovečně se to ukazuje na příkladu vědecké metody.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Metodický postup bývá totiž chápán jako charakteristika racionality a vědy, jako by metoda spadla odněkud z nebe a umožňovala nám dojít k jistotě (Descartes).

Metodické poznání jako relevantní poznání má sklon ignorovat to, že i samotná metoda se musela odněkud vzít, nějak se prosadit a že má svoje historické limity.

Dějiny jsou podle Feyerabenda otevřené a naprosto nevyzpytatelné, není možné je uzavřít nějakou současnou metodou - budoucí přístupy se mohou ukázat o mnoho lepší (pro danou situaci a otázky z ní plynoucí) a zcela nepředvídané, jiné, než jsme mohli byť jenom tušit.

Proto je také Feyerabend spojován s výrokem cokoli jde ve smyslu: nic není předem vyloučeno, musí se to otestovat a ukázat, jak to bude či nebude fungovat.

Kuhnův a Feyerabendův objev dějinnosti vědy (ještě u Hegela se ve vědě zjevuje duch dějin, jejich pojmová pravda, nadčasové a věčné poznání) jako produktu lidské společnosti umožňuje pochopit, proč právě zacházení se světem přírodní vědy tak prosadilo.

Už od našich zvířecích předků jsme totiž zdědili tutéž situaci obstarávání vlastního života.

V tomto obstarávání se objevují u různých živočichů různé strategie, jak reagovat na životní podmínky v okolí, přežít v nich a žít v nich spokojeně.

Takovéto vynalézavé zacházení s naším okolím se ukazuje v ještě větší míře u člověka s objevem ohně, prvních nástrojů atd.

Jedním z takových nástrojů, který mohl sloužit původně především k vyjadřování emocí a k zábavě, byl také jazyk a pojmové vyjadřování recepce okolního světa.

V jazyku, jak ukazuje např. Cassirerova Filosofie symbolických forem nebo Canettiho Masa a moc, se nejprve projevovalo velmi subjektivní vnímání okolí, abstrakce byla málo rozvinuta a převažovaly pocity.

Rozvíjení abstraktního myšlení je spojeno s praktickými aplikacemi, např. s počítáním, zeměměřičstvím, obchodem, což jsou všechno způsoby zacházení se světem našeho okolí.

Stane-li se ovšem abstraktní systém pojmů svět sám pro sebe bez vazby na experimentální činnost, uzavírá se do sebe, stačí si sám pro sebe jako obraz skutečnosti, který je přehlednější, pravdivější a intuitivnější než chaotická experimentální praxe a jehož interní problémy se dají řešit podle různých vnitřních pravidel.

To je určitá terapeutická funkce filosofických systémů, že nám přehledně vysvětlují naše okolí a náš život.

Samozřejmě potom tyto systémy jakožto produkt společnosti a jejích rozmanitých tlaků slouží i k účelům politickým, náboženským a jiným jako způsob určité indoktrinace veřejnosti.

Proto se přírodní vědy jako vědy experimentální zrodily právě na konci středověku, kdy byl sestrojen hodinový stroj, kdy se vytvářely a zkoušely alchymistické postupy a kdy vznikaly manufaktury.

Jestliže Newtonův systém představuje jakési završení popisu nebes, postaveného na pozorováních a nikoli na experimentech, sám by nikdy přírodním vědám nezískal takovou autoritu, jakou získaly tím, že změnily svět.

Explanační sílu newtonismu a jeho historický význam pro boj osvícenců proti církevním naukám o povaze světa lze však cítit dodnes: Bůh hodinář, který stvořil svět podle jednoduchých zákonů mechaniky a udržuje ho v neustálém chodu, a lidský rozum, který je natolik božský, že toto Boží dílo nahlíží v tom, jak bylo zamýšleno, a kochá se tím.

Leč experimentální věda tuto radost z intuitivně poznatelného vesmíru (a zde podotknu, že intuice jsou zjevně závislé na historické epoše a na sdílené kultuře, neboť zajisté např. lidé v rámci dnešní planetární kultury uděláme.

Proto souhlasíme s H. spolu s Wittgensteinem prostě "nechat svět tak, jak jest". otřesné svědectví německého dokumentárního filmu W. Widerhofera a N. Jenže náš svět přírodě plně neodpovídají.

Jako systém fungující pro člověka není už technika jen prvkem přírody. techniky, "který byl dlouho synonymem lidského vzestupu, se stává jeho hrozbou. Znehodnocuje i sebezáchovnou roli tradiční lidské pokory.

Proto souhlasíme s H. že je nutno prohlásit za neadekvátní beze zbytku a jako celek ji zavrhnout. "Nebude mír mezi civilizacemi bez míru mezi náboženstvími... náboženstvími bez dialogu mezi náboženstvími...

Významné osobnosti české filosofie

Josef Kopecký: Filozofie pěstovaná na půdě katolicismu

Josef Kopecký (9. března - 7. dubna) se stal nejvýraznější osobností české filozofie pěstované v první polovině našeho století na půdě katolicismu.

Po maturitě na gymnáziu v Brně (1901) vstoupil do brněnského bohosloveckého učiliště. Odtud ho biskup F. Bauer poslal studovat filozofii a přírodní vědy na Gregoriánskou univerzitu v Římě.

V r. 1904 se tam stal doktorem filozofie na základě dizertace z filozofie a rigoróza z tomistické filozofie a astronomie.

Ve studiích filozofie (a moderní filologie) pokračoval v l. 1904-05 a 1907-09 na FF UK. Jeho učiteli filozofie byli B. F. F. Krejčí a T. G. Masaryk; z přednášejících na pražské německé univerzitě ho zaujal O. Willmann.

V r. 1919 získal doktorát filozofie na FF UK (dizertace Kolísání pozornosti a pokus o jeho výklad). Od r. 1925 přednášel jako soukromý docent dějiny filozofie na TF UK.

V r. 1925 byl za zásluhy o šíření křesťanské filozofie jmenován čestným členem Papežské akademie sv. Tomáše Akvinského (před ním se tohoto vyznamenání dostalo J. Pospíšilovi).

Už za univerzitních studií spolupracoval s týdeníkem Nový svět a s Českou ligou akademickou. V r. 1908 založil - s literárním historikem V. Bitnarem a malířem E. Pacovským - revui Meditace („k pěstování křesťanské filozofie moderní metodou a v úzkém vztahu k mystice“).

V r. 1918 se stal sekretářem Společnosti sv. v r. 1932 spoluzakladatelem (a předsedou) Spolku katolických profesorů. Byl přísežným soudním tlumočníkem ze šesti jazyků (a četl i v několika dalších).

Jeho vztah k novotomistům sdruženým kolem Filosofické revue byl však dost rezervovaný. Např. začínající „snahou po odluce církve od státu a vrcholící v odluce od pojmu osobního Boha a od teismu vůbec“.

Důležitý pendant ke K. programové stati o novoidealismu představuje článek Pojem agnosticismu (ČM 1908). K. popř. např. není ještě agnosticismem, kdežto skepticismus rozšiřuje své pochybnosti na všechny předměty poznání.

K popularizaci filozofie přispěl i svou Rukovětí filosofie a Filosofickým slovníkem (na něm se autorsky podíleli i K. Černocký a - od 3. vyd. - O.

Díla Josefa Kopeckého:

• Meditace 1908
• O filosofii sv. Augustina. K 500.

Zdeněk Kratochvíl a uchopování přirozenosti

Zdeněk Kratochvíl se zabývá chápáním přírody, resp. přirozenosti. Zůstal i koncept uchopování přirozenosti, stejně tak i spolehnutí se na Hérakleitovo a Hippokratovo pojmosloví, v němž přirozenost není synonymem pro druhové určení, i když i tento význam může občas mít; zvláště však není synonymem pro podstatu, dokonce neměnnou.

Každé poznání je nějak reduktivní, také filosofické poznání, dokonce už smyslové vnímání. Jde spíš o to, používat různé redukce na míru problému a přiznávat si je, nezapomínat na provedené redukce. Proto raději mluví o „uchopování přirozeností“.

Filosofické chápání přírody má rezonovat s jejím vědeckým poznáváním. Kratochvíl se se zalíbením jako na poslední rámec dívá na nesmírné bloudivé dění bez cíle, jež rozhodně není prosto různých pravidelností, jež se nám zčásti daří poznávat, na dění často nesrovnatelně pomalejší, méně upocené než naše životy, jindy nesrovnatelně prudší, a naše okolí a trable vidí jako jeho lokální trochu netypickou, ale plně do něj integrovanou podobu.

Díla Zdeňka Kratochvíla:

• Filosofie živé přírody (1994)
• Alternativy (dějin) filosofie (2020)
• Příroda a věci
• The Philosophy of Living Nature
• Anaxagorás
• Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti
• Délský potápěč k Hérakleitově Řeči
• Naivní realismus? Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum 2024

Erazim Kohák a ekologické povědomí

Erazim Kohák (21. května 1933 - 8. února) patřil mezi významné české a československé myslitele ekologického hnutí, ve svých textech varoval mimo jiné před negativními dopady konzumu na přírodní zdroje.

tags: #filosofie #příroda #osobnost

Oblíbené příspěvky:

• Recyklace tiskáren Příbram
• Likvidace odpadu v Kolíně
• O ohroženém druhu horských pralesů
• Projekty a iniciativy v ČR
• Evropská příroda