Fotbal, klimatický žal a sociální sítě: Jak se mění naše vnímání světa

Sociální sítě poutají pozornost spíš svými možnými negativními dopady, jedny z nejvýkonnějších strojů na peníze dneška. O „názorových bublinách“ už museli slyšet i lidé, kteří se nikdy na žádnou sociální síť nepřihlásili.

Z „bublin“ se stal pojem, který provází mimo jiné i téměř každé významnější volby posledních let. Drží jednotlivé názorové skupiny až zvukotěsně oddělené, aby se jejich příslušníci mohli vzájemně ubezpečovat o své pravdě. V tom má ale podobenství slabinu. Teoreticky by pak stačilo bubliny propíchnout vypnutím doporučujícího algoritmu, aby se uživatelé seznamovali se širší paletou názorů. Platformy digitálních obrů by se mohly stát pilířem veřejné debaty namísto jejím hrobem. Její autoři došli k závěru, že uživatelé se na sociálních sítích v nezanedbatelné míře přece jen setkávají i s obsahem, s nímž ideologicky nesouznějí. Například k větší smířlivosti k názorům voličů jiných politických kandidátů.

Dává to smysl i s ohledem na technologické možnosti sítí a pravidla jejich běžného provozu: sítě neznají detailní vývoj politických preferencí konkrétních lidí, ale poměrně spolehlivě určují, jakým tématům ten který uživatel věnuje pozornost. A technologičtí giganti mu rádi doručí obsah na všechna tato témata ve formě, která často překonává i největší poklesky takzvaných tradičních médií typu přehánění nebo velmi volného vztahu k faktům.

Výroba nesouhlasu a role memů

Digitální technologie jako celek mimořádně účinně vymazávají průměrnost a zviditelňují extrémy - v dobrém i špatném smyslu. Neuvěřitelné možnosti sebevzdělávání a vlastního rozvoje díky vynálezu webu doprovází zejména na sociálních sítích explozivní nadbytek informačního fast­foodu, který tak snadno obalí receptory v nervové soustavě instantním vzrušením. žádný vliv. Jedna věc je, jaký druh obsahu člověk ve „svém“ kanálu příspěvků vidí. Ta druhá zda ho vůbec bere vážně. Tu situaci si umí představit každý, kdo někdy namísto rozkliknutí zpravodajského článku s třaskavým titulkem rovnou zamířil do komentářové sekce, aby se pobavil divokou názorovu estrádou.

Zesměšnit a parodovat jakýkoliv druh informace je v současnosti mimořádně snadné a lákavé i díky formátu, kterým mezilidskou komunikaci obohatil právě až svět internetu a sociál­ních sítí. Jsou to memy - jediná skutečně nová kulturní forma 21. Lokální problém? Část amerických vědců vidí jako jeden ze zdrojů polarizace i úpadek menších místních médií. Lidem pak nezbývá než čerpat informace z celonárodních. Ta bývají ideologicky vyhraněnější než zpravodajství zaměřené na nadstranické místní záležitosti.

Čtěte také: Analýza fotbalu - komentář

Byla by chyba memy redukovat na pouhé legrácky na sítích. V souvislosti politické komunikace se dají chápat jako permanentní antikampaň. Dokážou působit jako extrémně snadno replikovatelná karikatura politických názorů nebo životního stylu. Jsou předurčeny ke sdílení, proto působí jako informační vir nebo stereotyp na steroidech, protože jejich formát kombinuje silný vizuál s textovým popiskem. Sdílení memů na svém profilu s více než 200 miliony sledujícími si zamiloval. Jeho popichování levicově smýšlejících spoluobčanů provokativními karikaturami posloužilo v předvečer loňských amerických prezidentských voleb jako silná větev kampaně jeho tehdejšího favorita Donalda Trumpa.

Většina trendů z USA se zpožděním doputuje i do Česka a používání memů v politickém marketingu není výjimkou. Rádoby konzervativní politici SPD například nedávno sdíleli obrázek rodinné pohody v podobě matky, kterou v kuchyni během pečení láskyplně obklopují dvě malé děti. „Nechali jste si feministkami vnutit představu, že tohle ženy utlačuje,“ hlásal doprovodný text. V memu ovšem samozřejmě chybějí kruhy pod očima nevyspalých rodičů a opomíjí fakt, že podle řady feministek není role ženy v domácnosti problematická, pokud ji tato životní úloha naplňuje. počítají. Pokud umí něco ještě lépe než personalizovat reklamu, je to vytvářet karikaturu toho, jak vypadá pomyslné rozložení názorů ve společnosti.

Uživateli proto servírují i jemu nekonvenující názory, vůči nimž se může náležitě pompézně vymezit. A ideálně rovnou obdrží lajky. Za každým spravedlivým rozhořčením je více či méně skryté potěšení z vědomí, že ONI, ovce, jsou úplně mimo a MNĚ je to jasné. Platformy Marka Zuckerberga nebo Elona Muska tím postrkují uživatele k hraní si na hrdiny, kteří nejdou s davem. Stejně jako všichni ostatní. Jen každý ze své bubliny vidí jiný dav, vůči němuž se stojí za to vymezit a který je možné popichovat.

Sociální sítě tím dovádějí do extrému princip, který už v osmdesátých letech minulého století popsali mediální sociologové jako takzvané pravidlo třetí osoby. Konzumenti médií jsou obvykle přesvědčeni, že oni sami i jejich blízcí jsou natolik prozíraví, že se manipulacemi nenechají ovlivnit. Ovlivňování podle nich podléhají vždy ti ostatní. Proto je dnes tak oblíbené vymezování se vůči takzvanému mainstreamu, ať už pomyslný hlavní proud znamená v představách konzumentů médií včetně těch síťových cokoliv. Diváky a uživatele ale spojuje představa, že právě oni mají sílu plavat proti proudu.

Podobné narcistní rysy umějí technologické oligopoly - stejně jako třeba provozovatelé webů a telegramových kanálů šířících kremelskou propagandu - perfektně vytěžit. Tahle schopnost se navíc protíná s rostoucí složitostí společnosti, která snadno zesiluje strach jednoho člověka z druhého.

Čtěte také: Vysvětlení klimatického optima

Volič voliči vlkem a klimatický žal

Pokud ti ostatní podlehli propagandě, budou v časech války ochotně navádět ruské rakety na české cíle? Pokud je svírá klimatický žal, budou si po vzoru profesora Avenaria z Kunderovy Nesmrtelnosti užívat noční sprinty městem spojené s propichováním pneumatik spalovacích aut? Kolik spoluobčanů ještě v MHD nebo v zaměstnání nakazí konspirátoři, podle nichž není covid o nic vážnější než rýma? A kolik nemovitostí na pronájem si může dovolit bohatší investor, aniž by tím prohloubil krizi bydlení?

V hemžení na sociálních sítích není kdy hledat odpovědi na podobné polarizující otázky, čas zbývá jen na vymýšlení dalších memů s tematikou „dezošů“, „libtardů“ nebo „svědků covidových“. Všechny znepřátelené kmeny tuší, že v době rozvinuté moderní společnosti se vzájemně ovlivňují více, než by chtěly skousnout. To ale poukazuje na hlubší problém než jen fungování digitálních platforem. Jejich dnešní stav je alespoň příležitostí k myšlenkovému experimentu, zda není podrážděnost důsledkem třeba i rostoucích pravomocí státu. Tím spíše v období kolem parlamentních voleb, kdy vhozený lístek do urny částečně ovlivní život celé republiky. Umožní voliči zvyšování daní? Nebo skrytý růst daní kvůli zadlužování? Okruhy podobných otázek jsou zdánlivě nevyčerpatelné.

Jedno z možných řešení je zdánlivě jednoduché, v českém politickém provozu však čím dál hůře proveditelné (jakkoli je běžnou součástí toho amerického): méně státu a regulací včetně možnosti stáhnout se do vlastní bubliny, tedy odvádět jen minimální daně, ale nespoléhat na žádný důchod ani veřejné zdravotní pojištění. Ta představa je o to lákavější v letech, kdy kapitálové trhy nadprůměrně rostou. S rozvojem umělé inteligence je stále snazší nasazovat do debat roboty, kteří mohou vyhrotit diskuzi několika slovy či memem. Představit si je lze jako obdobu autonomních dronů útočících na města. Spolehlivou obranou by bylo ověřování totožnosti uživatelů, znamenalo by to ale útlum anonymity na internetu.

Algoritmy by pak sice vyvolávaly o něco méně hrozivé představy o spoluobčanech, kteří svou politickou volbou nepřímo sahají do peněženek ostatních, těžko by však byla takto zásadní změna systému receptem na úplné utišení sítěmi jitřeného neklidu. Jak poznamenal autor knihy Raději zešílet v divočině Aleš Palán, hlavní politické dělení současnosti probíhá mezi lidmi šťastnými a nešťastnými. I k vykreslení téhle dělicí čáry mohou přispívat síťová média. Otázka vlivu jejich nadměrného používání na psychickou nepohodu nejenom mladistvých v posledních letech intenzivně zaměstnává odborníky na duševní zdraví.

Protože i když uživatelé zrovna neřeší politiku, tíha husté společenské sítě na ně přesto dopadá. Třeba při porovnávání s fotkami vrstevníků. Takže pokud dnes někdo žije opravdu v bublině, jsou to paradoxně spíše Palánovi šumavští samotáři než internetoví debatéři. Z Palánovy sondy mimochodem plyne, že samotářská existence je místy těžká, ale rozhodně ne nešťastná.

Čtěte také: Klíč k udržitelné budoucnosti

Generátor Politického Transu (GPT) a umělá inteligence

Jistý druh odstřižení však může nyní dovést k dokonalosti technologie, která vliv sociálních sítí možná ještě přebije: umělá inteligence. Další sněmovní volby plánované na období čtyřicátého výročí sametové revoluce tak mohou provázet nová digitální úskalí, protože jazykové modely typu ChatGPT se už dnes stávají nástrojem každodenního života.

A právě ony mají potenciál svou hranou empatií uzavřít uživatele do opravdu těsné bubliny vlastních představ, protože se dokážou ještě lépe než sociální sítě naladit na to, co člověk touží slyšet. „Pamatuji si, že poprvé jsem environmentální žal pocítila, už když jsem byla ve školce,“ říká Dora. Je jí 21 let, studuje a je členkou uskupení Fridays for Future. Prožívá enviromnentální úzkost. Strach z toho, jak se vyvíjí svět a jaká bude budoucnost, se objevil v historii už několikrát, připomíná psychiatr Jiří Horáček. „Dnes cítí střední úzkost alespoň 80 procent mladých,“ říká v rozhlasovém dokumentu Apocalypse Now od Jany Borškové.

„Konec světa, jak ho známe z filmů a knih, naše generace ještě nezažije,“ myslí si Magda. „Ale už nebudeme moci vést důstojný normální život. Budou vedra, migrace, nebude pitná čistá voda. A pokud bude naše generace mít děti, tak už nebudou mít planetu, na které se dát žít. Krize nepřijde ze dne na den, ale bude nám to ztěžovat život a neprožijeme ho od dětství do poklidného stáří, jako to měly generace před námi,“ obává se Magda.

Bezmoc, frustraci a vztek, že s tím nikdo nic nedělá, prožívají podle ní i další členové hnutí Fridays for Future. „Je to bezmoc a ztráta motivace cokoliv dělat, když víme, že je to beznadějné,“ popisuje Magda.

Devatenáctiletý Lukáš je členem Fridays for Future proto, že tak má pocit, že tím může něco změnit. „Cítil jsem frustraci, že se děje něco, co nemůžu dost dobře ovlivnit. A že neférovost toho, co klimatickou krizi provází, je všudypřítomná. A že já bych tomu rád zamezil, ale že jsem hrozně malý,“ popisuje s tím, že než se k hnutí přidal, cítil se ještě menší.

Klimatická revolta a úzkost mladých

„Apokalyptické nebo chiliastické tendence byly v dějinách vždy a projevují se v obtížných podmínkách. Klimaaktivismus souvisí víc s hněvem než nadějí, tvrdí studie. „Problematika úzkosti z klimatické změny u mladých lidí je dnes velmi intenzivně studovaná. Studie, která nedávno vyšla, byla na 10 000 respondentech z asi deseti států. A podle ní víc než polovina mladých lidí prožívá extrémní úzkost ze změny klimatu. A víc než 80 procent mladých prožívá aspoň střední úzkost,“ přibližuje psychiatr.

Pochopení má zčásti i pro extrémní činy mladých lidí, jako je i polévání uměleckých děl barvou s cílem upozornit na změnu klimatu.

„Mladí lidé mají pocit, že nejsou slyšet. A skutečně dost nejsou. Jsou mladí, musí vzdorovat. Každá generace má svoje téma a tahle má oprávnění upozorňovat na změny klimatu prostě proto, že se jí dotýkají. Polévání děl barvou je revolta a ta s sebou přináší extrémy. Pseudověda proti vědě. „Já byla mladá,“ říká Dořina máma. Dora je členkou Fridays for Future a environmentální úzkost prožívá od malička. Dořina maminka si na základní škole natahovala plynovou masku, pláštěnku a igelitové pytlíky na ruce. „A fakt jsem věřila, že může zaznít siréna a budeme se muset schovat do sklepa.“

Dořina maminka ale přiznává, že na rozdíl od dnešní mladé generace se její vlastní úzkosti mohly rozplynout ve chvíli, kdy skončilo školní cvičení a ona odešla domů.

„Šla jsem ze školy a mohla jsem to vypustit. Doma to nikdo neřešil, na zprávy jsem se jako malá nedívala. Ale mladí dnes vyhledávají informace pořád, neustále jsou otevření stresu. My jsme z toho mohli vystoupit, i když to bylo jenom chvilkové,“ srovnává.

„Mně přijde děsivé a morbidní, že by se moje dítě mělo připravovat, jak se zachovat v případě ohrožení života. Horká brambora ve středu Evropy. Lukáš, další člen Fridays for Future, už zjistil, že být aktivní otupuje samotný strach. Má to ale limity. „Samozřejmě je pravda, že recyklace a nepoužívání plastových obalů má smysl. Ale rozhodně to nemá stejnou váhu jako spalování fosilních paliv. Není to jen naše osobní uhlíková stopa, jak se nás o tom snažily přesvědčovat dlouhá léta fosilní korporace,“ upozorňuje.

„Na co opravdu musíme koukat, je velká politika a to, co dělá vláda. Popírání klimatické krize se projevuje i tak, že někdo tvrdí, že už je pozdě a nedá se s tím nic dělat,“ dodává Lukáš.

O změně klimatu není možné mluvit pořád jen jako o blížící se apokalypse, ukázat kuřákům plíce zničené dehtem taky nestačí, aby přestali kouřit, říká v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl. Každý by si podle něj měl vybrat, čím ochraně životního prostředí pomůže. Úplně to tak není. Když se podíváme na aktuální průzkumy, zjistíme, že většina české společnosti je přesvědčena, že změna klimatu je závažný problém, který je potřeba řešit. Dokonce třeba v posledním roce z dotazníkových šetření vyplývá, že Češi změnu klimatu společně se suchem považují za největší hrozbu, dokonce ještě o něco více než hrozbu mezinárodního terorismu.

Posun vnímání klimatické změny v ČR

Došlo tedy k posunu? Určitě, máme k dispozici studii, která srovnává situaci ve členských státech Evropské unie, a z té vyplynulo, že vnímání české veřejnosti se posunulo nejvíc ze všech. Za jaké období k tomu posunu došlo? Čím to průzkum vysvětluje? Nebo jak to chápete vy? Časově souvisí s tím, jak sílila debata o změně klimatu. Určitě do toho můžeme zahrnout protesty hnutí Fridays for Future, vystoupení Grety Thunbergové. To téma se dostalo do centra zájmu médií i politiků. České průzkumy například ukazují, že názory na Gretu Thunbergovou společnost dost rozdělují, na druhou stranu nikdo jí nemůže upřít, že dokázala k tomu tématu přitáhnout pozornost.

Planeta v nouzi. Vedro ve městech, prázdné studny nebo vykácené lesy. Klimatické změny výrazně zasahují do života nás všech. Tvrdá fakta jasně ukazují, že planeta se kvůli vypouštění skleníkových plynů ohřívá a mění. Co se vlastně přesně děje? Deník Aktuálně.cz připravil velký speciál věnovaný změně klimatu, ve kterém postupně zveřejňuje reportáže, rozhovory s odborníky i inovativně zpracované fotogalerie nebo interaktivní grafiky. Fotky trpících koalů nefungují. V tomto lese vám hned nateče do bot. Foto: Když to v lese čvachtá. V Chrudimi se naučili vážit si vody.

Češi jsou zároveň podle průzkumů velkými milovníky přírody a patří mezi rekordmany v třídění odpadu. Jsou ještě nějaká další specifika, která si můžeme na základě sociologických dat přiřknout? Vy jste zmínila ta důležitá, ještě bych k tomu dodal, že v přírodě také velmi rádi trávíme čas. Jsou tam ale i další věci, které nám asi tolik nezalichotí. Češi jsou poměrně konzervativní v ochraně přírody: jsme špička v třídění, zaostáváme ale v občanské angažovanosti, schopnosti se ozvat, když se má například kácet v nějakém veřejném parku. Dá se to vysvětlit třeba nějakou nedůvěrou v instituce nebo stát, přesvědčením, že takové aktivity nemají smysl? Dlouhodobě a napříč různými šetřeními se ukazuje, že Češi velmi málo věří, že by dokázali něco změnit. Důvěra a odhodlání je tu třeba poloviční než jinde.

Zmiňoval jste Gretu Thunbergovou. Ta když hovoří před světovými politiky, apeluje na ně, aby něco udělali pro zastavení klimatické změny, hovoří často rozčileně až zlostně. Pomáhá podle vás tématu? To je dobrá otázka. Ale upřesnil bych ji. Greta Thunbergová volí různé emoční polohy. Nemyslím, že vzteklá grimasa z jejího vystoupení v OSN, která se tak často připomínala v médiích, by byla pro její komunikaci příznačná. Ano, v tom, co říká, je určitě skrytý vykřičník a důraz na to, že už včera bylo pozdě, čímž velmi dobře prorazila hradbu lhostejnosti k tomu tématu. A jak vidíme na českých datech, Greta není idol pro každého.

Expert na sociální a environmentální aspekty psychologie, sám vystudovaný psycholog a pedagog. Zkoumá postoje české veřejnosti ve vztahu k životnímu prostředí, radí neziskovým organizacím i státním orgánům jak informovat o otázkách ochrany přírody a životního prostředí. Podílel se na tvorbě několika strategických dokumentů Ministerstva životního prostředí a Ministerstva školství. Je autorem knihy Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí a spoluautorem publikace Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Na druhou stranu, nemá smysl příliš řešit Gretu, důležité je to, na co ona odkazuje, což jsou vědci a studie, které nám předpovídají, jak se bude klima vyvíjet. A na nich je vidět, jak věda pokročila, protože dnes jsme schopni mít prognózy o stavu sucha v Česku na několik let dopředu podle toho, jak se bude vyvíjet globální koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. I proto patří debata o tom, jestli změna klimatu probíhá, nebo ne, do minulých dekád.

V té souvislosti se hovoří o asi 97procentní shodě vědců na tom, že klimatická změna je způsobená člověkem. Je to platný argument? Bezpochyby. Můžeme se podívat na jakoukoliv úroveň nebo zaměření vědy, všude jsou důkazy naprosto robustní a stěží zpochybnitelné. Argumenty dlouhých cyklů ve vývoji klimatu nikdo nezpochybňuje.

Četla jsem několik textů, jejichž autoři řešili, jestli toto předkládání faktů a dat o tom, "jak se věci mají", může vůbec na někoho zapůsobit, přesvědčit. A dochází k závěru, že ne. Souhlasíte s tím? Možná je i to jeden z důvodů, proč jsou mediální výstupy o požárech v Austrálii doprovázeny soucit vzbuzujícími snímky ohněm zmučených zvířat. Reklamy různých "zelených" výrobků se pak snaží vyvolat dojem, že pokud je upřednostníme třeba před klasickou kosmetikou, můžeme na sebe být tak trochu i hrdí, že bojujeme za dobrou věc.

Kdybychom byli v Chcete být milionářem, tak tohle je otázka za pět milionů. Důležitých je podle mě několik věcí. Zaprvé, ptát se lidí, co o tématu vědí, jaké z něj mají pocity. Jak vnímají vědce nebo environmentální aktivisty. Jak si myslí, že by se svět mohl proměnit, pokud bychom to vzali vážně. Chyba, kterou dělají i někteří aktivisté, je, že se omezují jen na jednu ze tří věcí, a to je popis problému. Ukážou pětistého utopeného medvěda a rozpraskanou půdu na jižní Moravě s pocitem, že pak všichni půjdou domů, zahodí klíčky od auta do záchodu, spálí letenky a ve vnitrobloku v činžáku zasadí mrkev. Dneska už ale stovky experimentů ukázaly, že lidé musí zároveň vědět i něco o tom, jak tu situaci řešit, aby dokázali existenci problému přijmout. Ano. Třeba to, že extrémně vysokou emisní zátěž mohou snižovat státy, to je podle mě primární, protože znečištění způsobené domácnostmi je mnohem menší než to, co vyprodukuje energetika nebo průmysl.

Doporučení pro ochranu klimatu

A třetí část? Nemluvit o klimatu donekonečna jako o blížící se apokalypse. Protože zase moc dobře víme, že to nefunguje, stejně jako nestačí kuřákům ukázat plíce zničené dehtem, aby přestali kouřit. K tomu se ještě dostaneme. Kdyby za vámi teď ale přišla obyčejná Češka nebo Čech s tím, že se chtějí chovat lépe ke klimatu, co byste jim poradil? Jako první bych se jich zeptal, co je pro ně v životě důležité, co jim dělá radost. Každý jsme jiný a to je třeba respektovat. Co je nejúčinnější? To všechno ale spočívá v omezování se, proč by to měl někdo chtít dělat? Ne nezbytně, třeba u létání se dá mluvit o tom, jestli je nutné létat po Evropě na víkendy, jestli by nebylo zajímavější jet na jednu dlouhou cestu. Kvantitu proměnit v kvalitu. Může individuální změna spotřebitelského chování stačit? Sama si hlídám, abych nepoužívala moc igelitu nebo plastů, ale čas od času mě přepadne hrozný pocit zmaru, že to je k ničemu. Občas se tím i obhajuji: na co se budu namáhat, když jsou tu pořád velcí znečišťovatelé. Do určité míry to platí.

Kdybych měl lidem poradit jedinou věc, jak přispět k ochraně životního prostředí a přírody, neřekl bych ani třídění odpadu, ani storno letenek, řekl bych "zabývejte se tím, co se kolem vás děje, a zkoušejte to ovlivňovat". Třeba zásadní rozhodnutí pro českou krajinu, ze které mizí motýli, ptáci i další hmyz. Pochopení zemědělské politiky by nemělo skončit konstatací, že je tu hodně řepky. No ale samozřejmě pokud u toho chce člověk působit důvěryhodně, měl by i sám něco dělat. V Česku je to bezpochyby energetika. Velmi vysoká závislost na uhelných zdrojích, která v přepočtu na počet obyvatel patří k největším v Evropě, a to i ve srovnání s velmi uhelnými zeměmi, Polskem nebo Německem.

Jaké aktivity pak dávají smysl, pokud chceme tlačit na změnu chování velkých znečišťovatelů? Máme dvě cesty. Jedna je nepřímá, skrz spotřebitelské chování: volby se nekonají jen jednou za čtyři roky, ale každý den v obchodě, kdy volím, jestli peníze pošlu firmě A, nebo firmě B. Víme, že podniky na to celkem dost reagují. Není to ale trochu zástupný problém, podobně jako brčka? Může takové zacílení pozornosti spotřebitelů mít skutečně pozitivní dopady pro životní prostředí? U palmového oleje to tak skutečně bylo. Jinak ale, myslím, poukazujete na strašně důležitou otázku a to je velikost efektu různých opatření. Každý máme jen 24 hodin denně, každý máme omezený rozpočet a představa, že z domova zachráníme všechno a všechny si koleduje jedině o to, že z toho psychicky vyhoříme.

Když se vrátím k tomu tlaku na velké znečišťovatele. Jaká je podle vás přímá cesta? Politická. Tlak na představitele státu, vládu, kteří nastavují pravidla průmyslové činnosti a podnikání vůbec. Vláda sama realizuje různé velké investice a nákupy… Takže pokud budeme volit politiky, kterým záleží na budoucnosti, je to nejlepší cesta k tomu, aby se tu nastavila společenská a podnikatelská pravidla odpovídající 21. Politici se nejspíš obávají, jak by voliči zareagovali na opatření, o kterých jsou v řadě případů přesvědčení, že si je nemůžeme ekonomicky dovolit. Veřejnost se bojí ztráty pracovních míst zejména v průmyslu, zdražení elektřiny kvůli snahám o snižování emisí. Jsou to oprávněné obavy?

Je to trochu, jako když lidé s chřipkou tvrdí, že si nemůžou dovolit zůstat doma kvůli práci, a nakonec skončí v nemocnici s těžkým zápalem plic. Na druhé straně je dnes k dispozici řada studií, které ukazují, že klimatická opatření mohou být ekonomicky přínosná. Naopak se můžeme ptát - kolik pracovních míst to vytvoří? Nepomůže nám to stát se modernější ekonomikou - mozkovnou místo montovny? O kolik čistší ovzduší může být na Ostravsku nebo v severních Čechách? O kolik lépe se můžete vyspat, když ubude aut se spalovacím motorem ve městech?

Vy se profesně věnujete tomu, jak o problematice mluvit. Jak podle vás vypadá vzdělávání o klimatu na českých základních a středních školách? Bohužel i ve školách dochází k tomu, že se žáci dozvědí popis problému, ale už se neprobírají možná řešení. Jenže ony místo toho můžou upadnout do deprese nebo reagovat popíráním toho, že se to skutečně děje. V poslední době se hovoří o takzvaném environmentálním žalu nebo tísni. Ten právě přepadá lidi, když si plně uvědomí svůj strach z toho, že planeta nezadržitelně spěje do záhuby. Jak rozšířený problém to podle vás je, dá se to třeba přirovnat četností k výskytu nějakého jiného psychologického problému v populaci? Data k tomu, pokud vím, v Česku nejsou žádná. Z mojí zkušenosti je to poměrně rozšířené u lidí, kteří se ochraně životního prostředí věnují.

Když se vrátím k otázce emocí: může i žal být jednou z těch, které lidé postrčí k akci? Je potřeba hledat rovnováhu. Není dobré mít nasazené růžové brýle a věřit, že to za nás ekologové a budoucí generace vyřeší, ale ani propadat zoufalství. Klíčové je vzít si na sebe tolik odpovědnosti, kolik mohu unést, a spojit síly s ostatními a mít v životě i jiné zájmy.

tags: #fotbal #klimaticky #zal

Oblíbené příspěvky:

• Jak správně skladovat dřevo
• Životní dílo Ivana Holoubka
• Vyklízení Brandýs nad Orlicí
• Ohrožení: Spam, Webové Útoky, Skenery - Vysvětlení
• Recenze kotlů na koks a dřevo