Klimatický graf: Vysvětlení Holocénního klimatického optima

03.10.2025

Jakékoliv úvahy o změnách klimatu potřebují data o historickém vývoji podnebí. Na to, kolik se toho klimatu napovídá a přes silácká mediální prohlášení, že už všichni víme, jak to je, jich ve skutečnosti máme k dispozici poměrně málo, mají rozličný původ a jsou porůznu rozeseté na časové ose. Ani není divé, že poskytují ne tak úplně konzistentní obrázek.

Geolog Jason P. Briner každé jaro jezdí do kanadské Arktidy na severovýchodní okraj Baffinova ostrova. Jeho tým tam od května v drsných podmínkách sbírá vzorky ledovce a ze dna jezera „CF3“ těží zmrzlé bahno. Je jisté, že takový výzkum není úplně pro každého, odměnou jim ale byl unikátní soubor dat, jehož pomocí v loňské studii rekonstruovali tisíce let historie arktického klimatu.

Význam polárních oblastí pro paleoklimatologii

Polární oblasti jsou sice obtížně dostupné a nevlídné, ale jako zdroj paleoklimatologických dat nejsou vůbec špatné. Právě tam klima nejvíc kolísá, čím blíže k rovníku, tím je historie klimatu poklidnější a veškeré změny v průběhu času menší. Jezerní sedimenty jsou také hezky spořádaně uložené a jde je poměrně slušně číst. Zmrzlé arktické bahno proto nese cenné informace, které by ve fosilních profilech jinde ve světě nebyly zdaleka tak zřetelné. Ba co víc, badatelé se rozplývají, jak úžasně reaguje právě oblast Baffinova ostrova. Podle jejich měření tohle území neustále podstupuje ještě větší klimatické kotrmelce než většina Arktidy.

Holocénní klimatické optimum

Nejzajímavějším sdělením Brinera a spol. je něco jiného, co je poněkud mimo pozornost médií. Arktické bahno přesvědčivě dokládá výrazné oteplení ve starším holocénu, takzvané Holocénní klimatické optimum (Holocene climatic optimum a řada synonym). Brinera rozhodně nelze podezřívat, že by byl klimatický skeptik, ale přesto je to tak. Ani Holocénní klimatické optimum nemají alarmisté rádi. Hokejkové grafy a podobné mediální triky se totiž snaží dělat dojem, že klima až dosud bylo stále stejné, pro vzdělanější diváky od konce poslední doby ledové, ale ani o ní se raději moc nemluví.

Vzorky z Baffinova ostrova ovšem přehledně vypovídají již dávno známou věc, totiž, že ve starším holocénu bylo zhruba v době mezi mínus10500 a 8500 lety velmi teplo v oblastech blízkých pólu a také v Austrálii a na Novém Zélandu, později se v těchto místech ochlazovalo a teplo a vlhko bylo nejvýrazněji v mírném pásu. Podstatné je, že se klimatologové převážně shodnou a většinou o tom moc nemluví, že v tomhle období bylo na celé planetě přibližně až o jeden stupeň tepleji, než je dnes. Bylo to zajímavé a napínavé období, například v evropských šířkách byla hranice lesa o stovky metrů výše než dnes. Jako hezký doklad toho zlovolného globální oteplení panovalo v Africe takzvané Africké vlhké období (African Humid Period). Název je dostatečně výmluvný, území dnešní Sahary bylo poseté jezery plnými hrochů a krokodýlů. Nanejvýš pozoruhodné je, že k příchodu a odchodu Afrického vlhkého období došlo kosmickou rychlostí, podle mořských sedimentů během desetiletí.

Čtěte také: Klíč k udržitelné budoucnosti

Alarmisté provozují weby s detailními instrukcemi, jak odpovídat těm, kdo s nimi nesouhlasí. V případě Holocénního klimatického optima má správný alarmista říct, že i kdyby teplá perioda existovala, vůbec nic to neznamená, protože přesně víme, co ji způsobilo a přesně víme, že dnes se otepluje z naprosto jiných důvodů.

Role oxidu uhličitého

Naše znalosti o jeho hladině v atmosféře v průběhu holocénu pocházejí v podstatě ze tří zdrojů. Podle bublinek vzduchu zamražených do ledu v Antarktidě je koncentrace atmosférického oxidu uhličitého poměrně stálá: průměrně 180-210 µL/L během ledových dob, a 280-300 µL/L v dobách meziledových. Tomu věří většina klimatologů. Pak ale ještě existují data založená na hustotě průduchů březových listů a ta ukazují něco docela jiného. Podle nich oxid uhličitý v minulosti výrazně a extrémně rychle kolísal, přičemž například během Holocénního klimatického optima se jeho koncentrace zajímavě blížila té dnešní (383 µL/L). Třetí soubor dat pochází z bublinek v ledu v Grónsku a ten je rozporuplný, výsledky někdy se podobají antarktickému ledu, někdy březovým listům.

Existují hypotézy, které tvrdí, proč jsou špatné výsledky z Grónska naznačující velké kolísání oxidu uhličitého a data z březového listí a také hypotézy vysvětlující, proč jsou špatné výsledky z Antarktidy. Jisto rozhodně není. Ironické je, že příznivci lidské viny na globálním oteplování mají problém v obou případech. Pokud má pravdu led z Antarktidy, pak oxid uhličitý zjevně není jediným hybatelem klimatu a je potřeba velmi důkladně ověřit, zda se na oteplování nepodílí i něco jiného. Pokud mají pravdu březové listy, pak oxid uhličitý zjevně kolísá jako blázen i bez lidského přičinění a je potřeba velmi důkladně ověřit, zda za jeho nynější nárůst opravdu můžeme výhradně my.

Stále ještě také visí ve vzduchu provokativní otázka, jestli v případě oxidu uhličitého a teploty náhodou nezaměňujeme příčinu a následek. Možná je to celé o hodně složitější. Každopádně je co zkoumat.

Čtěte také: Soukromá letadla: ekologická zátěž

Čtěte také: Složky a interakce klimatu

tags: #klimatický #graf #fajfka #lez #vysvětlení