Fotografii bezejmenné louky dokáže identifikovat možná více lidí než autora Mony Lisy. Když jsme včera publikovali krátkou zprávičku o zcela bezvýznamném kalifornském návrší, které proslavila oficiální tapeta Windows XP, řekl jsem si, že se podívám i po dalších světoznámých pozadích, které zná každý čtenář.
Bliss: Ikonická louka z Windows XP
Tou nejznámější tapetou ale skutečně dodnes zůstává právě ona magická zelená louka ze světa Windows XP, která ironií osudu dnes už ani neexistuje. Pokud jste včerejší bleskovku nečetli, jen připomenu, že se nachází na severním cípu San Francisco Bay a fotograf Charles O’Rear ji takto zachytil už v roce 1996.
Dnes byste zde namísto pastviny pro dobytek našli rozsáhlé vinice po obou stranách Freemont Drive v okresu Sonoma. Louka poblíž městečka Napa a Sonoma severovýchodně od San Francisca. Fotografie získala název Bliss, tedy rozkoš, ráj nebo třeba nebe. Tak je tomu ale pouze na stylizované fotografii. Návrší si ve skutečnosti dnes vůbec nevšimnete a pokrývá ho ke všemu všudypřítomná vinice.
Fotografie zůstala dalších několik let v šuplíku, než se dostala do výběru designérů Windows XP a stala se symbolem grafického rozhraní Luna. Scenérie jménem „Bliss“ si ve Street View prakticky nevšimnete. Motiv ostrého kontrastu mezi zelenou loukou a modrým nebem nakonec přejalo i mnoho dalších platforem a designérů. Na webu najdete desítky a možná i stovky variací na původní téma.
Pyramid Lake: Tapeta prvního iPadu
Takzvaný Bliss (název fotografie louky) ale není jediným svého druhu. Zářným příkladem je totiž třeba i první generace tabletu iPad. I ta ve výchozím stavu a na krabici používala přírodní motiv tapety tabletu. Je to přesně to jezero po západu Slunce, které se skvělo i na prvním iPadu při prezentaci Steva Jobse na jaře roku 2010. První generace iPadu proslavila motiv jezera po západu Slunce. Tuto fotografii si každý včetně vyhledávače spojí právě s prvním masovým tabletem.
Čtěte také: Umělecké foto akty v přírodním prostředí
Autorem této fotografie je pro změnu Richard Misrach a snímek pořídil na pobřeží nevadského jezera Pyramid Lake. Okolo fotografie se zároveň vedly určité autorské spory, kdy se části blogosféry zdálo, že nebyl fotograf dostatečně oceněn.
Aurora: Polární záře v Mac OS X Leopard
A u Applu nakonec i zůstanu, jelikož tato firma dala skrze tapetu tvář i svým desktopovým systémům. Stalo se tak s příchodem Mac OS X Leopard. Verze 10.5 vyšla na podzim roku 2007 a byla to pravděpodobně nejvýraznější aktualizace, která významně proměnila i celé grafické prostředí.
Apple zároveň přešel z abstraktních a spíše modrých motivů „aqua“ k polární záři a odstínům fialové a růžové. Právě tyto kombinace evokují přítomnost jablečného počítače dodnes, jakkoliv nejnovější Lion přichází s tapetou barevně už spíše konzervativnější galaxie Andromeda. Právě nadbytku charakteristické jablečné fialové si mnozí všimli i v případě linuxového Ubuntu.
Tato distribuce se už nějaký pátek stylizuje do jakéhosi bezplatného zrcadla Mac OS X a ještě markantnější je tomu tak v posledních verzích (už od verze 10.04), kdy hnědá barva ustoupila právě odstínům fialové a růžové. Historická barva Ubuntu je hnědá, od podzimu 2009 se však začíná rozhraní stále více podobat Mac OS X a tapetě Aurora: postupně Ubuntu 8.04, 9.10, 10.04 a současná verze 11.04.
Většině operačních systémů dnes vládne spíše abstraktní výchozí tapeta. Windows má sice těch přírodních v zásobě celou plejádu, žádná z nich už ale nedosáhla ohlasu slavné zelenkavé louky.
Čtěte také: Objevte přírodní krásy Velké Británie
Afghánská Mona Lisa: Portrét Šarbat Guly
Snímek dívky, kterému se také přezdívá "afghánská Mona Lisa", nafotil v 80. letech americký fotograf Steve McCurry. Uhrančivý pohled neznámé dívky. Fotografii afghánské dívky publikoval v roce 1985 časopis National Geographic a okamžitě obletěla svět. Fotografa McCurryho tento snímek proslavil a otevřel mu cestu do světových časopisů.
O bezejmenné, asi desetileté dívce, se v době publikace fotky nic nevědělo. V časopise National Geographic byl k její fotografii připojen jen krátký popis: "Uštvané oči vypráví o strachu afghánských uprchlíků." Celý západní svět si výraz dívky vysvětloval jako projev vzdoru proti okupantům rodné země.
V minulém díle jsme si ale pověděli, že dívka se tak nepřístupně dívala proto, že jí focení nebylo příjemné (jak sama později přiznala). V paštunské kultuře totiž ženy před cizími muži nikdy obličej neodhalují. Dívka ukázala svůj obličej na příkaz učitele, který chtěl vyhovět McCurryho přání nafotit dívku bez šátku.
Hledání ztracené dívky
V roce 2002 vyhledal Steve McCurry dívku znovu. Už to byla dospělá žena, v které byste dívku z titulní stránky nepoznali. V National Geographic o ní vyšla v tom samém roce reportáž, ve které bylo poprvé uvedeno její jméno: Šarbat Gula. Čtenáři se také dozvěděli, že patří k etniku Paštunů a že její rodiče zemřeli v rodném Afghánistánu při náletu ruské helikoptéry.
Nakonec se ale ukázalo, že tato historie není tak úplně tak pravdivá. Matka Šarbat Guly zemřela na zánět slepého střeva, když ji bylo kolem 8 let a její otec byl v době focení naživu v Pakistánu, jak řekla sama Šarbat Gula v rozhovoru v roce 2017.
Čtěte také: Aktivity pro děti v přírodě
V dnešním světě nám může přijít minimálně podezřelé, že McCurry vyfotil nezletilou dívku bez souhlasu jejích rodičů a aniž by se jí zeptal aspoň na jméno. Jenže to byla 80. léta v prostředí uprchlického tábora - legální kontext zde možná ani neexistoval.
Krása a utrpení
Jestli se k focení mohla vyjádřit Šarbat Gula, to nevíme. Ale focení jí příjemné nebylo. Steve McCurry chtěl nafotit dívku tak, aby na ní byly vidět nuzné podmínky jejího života. Avšak samotná dívka se za svou bídu styděla. Když viděla o 17 let později svou fotku, tak se styděla za svůj děravý šat, který měla tehdy na sobě a který si propálila při vaření.
Jenže Steve Mc Curry si chtěl za každou cenu vyfotit její krásné oči rámované otrhaným šátkem. A teď se dostáváme k jednomu z hlavních rysů McCurryho tvorby, kterou mu spousta jeho současných kritiků vyčítá - jeho fotky jsou prostě příliš krásné.
Přijde vám ale morální, přemýšlet jako fotograf nad krásnou kompozicí, když třeba fotíte člověka, který přisel zrovna o nohu a očividně trpí? To je jeden z hlavních problémů válečné fotožurnalistiky, kterému se v knize War is Beautiful věnoval americký spisovatel David Shields. Možná vám to bude připadat neuvěřitelné, ale stalo se i to, že fotoreportéři aranžovali mrtvá těla, aby dosáhli působivých snímků.
Estetizace utrpení byla vyčítána třeba i známému fotografovi Sebastianovi Salgadovi, který fotil konflikty na Balkáně, v Afghánistánu a Rwandě. Salgado na kritiku odpověděl stylem, že jeho komunikačním jazykem je fotografie a že dělá to, co dělá, protože to jinak neumí.
Stevu Mc Currymu zase vyčítal vlivný americký kritik afrického původu Teju Cole, že jsou jeho fotografie z Indie moc líbivé a málo autentické. Indii prý ukazují pohledem movitého turisty, který sem zaskočí na prázdniny a záměrně vyhledává ošuntělé výjevy plné bídy, protože jsou fotogenické. Steve McCurry podle Teju Cola romantizuje nuzné podmínky indických lidí.
Digitální úpravy a etika fotožurnalistiky
Z fotografií Steva McCurryho je patrné, že vizuální působení snímku je pro něj podstatné, neřkuli primární. Jenže se zdá, že Steve McCurry si k té kráse musel zřejmě občas trochu dopomoci.
V roce 2016 byl McCurry kritizován za digitální úpravy svých snímků, jako je např. vymazávání nežádoucích postav v pozadí, které rušily estetickou kompozici. Vše začalo, když italský fotograf Paolo Vigilione zveřejnil na svém blogu McCurryho fotografii, na které se v pozadí na chodníku vznášel kus nohy. Někdo asi vymazal postavu, ale nebyl dost důsledný.
A pobouření fotografové začali vytahovat další a další McCurryho snímky, které dokládají rozsáhlé úpravy v editačním programu. Zatímco v umělecké nebo komerční fotografii nejsou digitální úpravy problém, tak v reportážní fotografii jsou považovány za velké faux pas.
Reportážní fotografie má poměrně přísný etický kodex a z digitálních úprav povoluje jen ořez snímků a úpravu tonality, maximálně ještě barevnosti, a to z důvodu, aby měl divák jistotu, že se dívá na věrné zachycení děje.
Problém s reportážní fotografií je, že jsou na ni kladeny dva požadavky, které mohou být navzájem protichůdné. Požadavek objektivnosti (jako např. ve fotografii používané v kriminalistice) a zároveň požadavek krásy (jako u obrazů v galerii). Reportážní fotografie by měla představovat věrný otisk reality - jenže co naplat, nejlépe se prodávají noviny s krásnou fotkou na obálce.
Nařčení z digitálních úprav nebylo pro Steva McCurryho, člena prestižní agentury Magnum, vůbec nic příjemného. Na výtky kritiků argumentoval tvrzením, že reportáže pro jakoukoli zpravodajskou agenturu nefotí už léta a že sám sebe označuje za uměleckého a nikoli reportážního fotografa. A jako "vizuální vypravěč", jak sám sebe definoval, má na manipulaci a inscenaci snímku nárok.
Nakonec ale zpytoval své svědomí: "Ačkoli jsem měl pocit, že jako autor mohu své snímky upravovat jakkoli v kompozičním, nebo estetické smyslu, tak nyní chápu, že to může být matoucí pro lidi, kteří si myslí, že jsem stále fotožurnalista. Do budoucna jsem se rozhodl používat program na úpravu fotek v minimální míře a to i na moji vlastní práci na osobních cestách," uvedl.
Humanistická fotografie a její limity
Steve McCurry vyrůstal v tradici humanistické fotografie a ta nám pomůže objasnit, proč se McCurry považuje více za "vizuálního vypravěče" než za fotoreportéra. Pro McCurryho je důležitější humanistické vyznění snímku než samotná objektivita snímku. Není pro něj důležité zobrazit situaci přesně tak, jak se stala, ale předat poselství snímku - to, že všichni lidé jsou v jádru stejní. Protože jeho práce apeluje na základní lidské hodnoty, dokáže oslovit tak široké spektrum lidí.
Problém ale je, že všichni lidé na světě stejné hodnoty nemají, jakkoli bychom si to přáli. Steve McCurry se na Šarbat Gulu díval pohledem člověka ze západu a chtěl, aby se na něj tak dívala i ona sama - to znamená bez závoje přes tvář a přímým pohledem. Tento typ sebeprezentace, který my v západním světě považujeme za zcela běžný a tedy i univerzální, nebyl Šarbat Gule vůbec vlastní.
Fotografie Šarbat Guly ukazuje na limity humanistické fotografie - pokud se budete snažit v lidech vidět rysy, které na základě vaší kultury považujete za "normální", může se stát, že přehlédnete, čím se ostatní lidé odlišují a co tvoří jejich specifickou životní zkušenost. Vždyť i pohled očí, který považujeme za něco univerzálního, podléhá kulturním zvyklostem. V západním světě přímý pohled do očí považujeme za znak sebejistoty a upřímnosti, ale třeba pro Japonce je spíše znakem arogance. Pokud váš obchodní partner z Japonska při poradě klopí oči, neznamená to, že usíná, ale že vám prokazuje respekt. A v případě arabských kultur může byt fakt, že se žena podívá muži zpříma do očí, interpretován jako flirtování.
Dvě strany mince
McCurryho cílem bylo vyvolat v nás empatii s mladou afghánskou dívkou a ukázat nám v duchu humanistické fotografie, že jsme všichni i přes všechny rozdíly stejní. Ačkoli Šarbat Gule focení příjemné nebylo, její fotografie měla i pozitivní aspekty. Díky snímku se vybralo enormní množství peněz pro afghánské uprchlíky, což v dospělosti ocenila i samotná Šarbat Gula.
Podle afghánské političky Noor Safi byla fotografie Šarbat Guly důležitá také pro prosazování ženských práv. Připomeňme si, že talibánští radikálové byli schopni zabít ženu za to, že ji někdo znásilnil, čímž podle nich pošpinila čest své rodiny. Když v roce 2017 prezident Ashraf Ghani nabídl Šarbat Gule dům v Afghánistánu a zachránil ji tak z vězení v Pakistánu, bylo to symbolické gesto pro všechny afghánské ženy, že pro novou vládu je postavení žen důležité.
Samotná Šarbat Gula si ale myslí, že ji krásné oči nikdy v životě nepomohly. Na otázku, jestli její oči skutečně léčí, jak mnoho Afghánců věří, odpověděla: "Nemyslím si. Kdyby moje oči měly zázračnou moc, tak bych si přece v životě neprošla takovým utrpením."
Tajemství v očích
Co si doopravdy myslí, jaká je? Moc toho o ní vlastně nevíme, i když její tvář známe v západním světě skoro všichni. Co nakonec zůstává, je její tajemný pohled a to je podle mě poselství, které fotka přináší. Poselství, že každý člověk v sobě ukrývá tajemství. I když dotyčného poznáme sebelépe, zůstává na dně jeho očí vždy něco neproniknutelného. Něco, k čemu bychom měli přistupovat s citem a pokorou. Protože nikdy nevíme, co si dotyčný prožil a čím si prošel. A proto bychom se měli vyvarovat rychlých soudů jen na základě povrchních znalostí.
Fotografie Šarbat Guly nás donutí se tázat, jaká zkušenost vězí za jejím pohledem. V tomto smyslu je plně humanistickou fotkou, přesně tak, jak zamýšlel Steichen. Pohled Šarbat Guly totiž oslovuje každého z nás.
Asi jste už slyšeli rčení, že oči jsou oknem do duše. Proto je zachycení očí pro fotografa tak důležité, a to hlavně v portrétní fotografii. Často se opakuje poučka, že dobrý portrét by měl vystihnout charakter portrétovaného - zkrátka jeho duši. Ale může opravdu fotograf zachytit duši člověka, když často ani neznáme do detailu veškerá tajemství osoby, se kterou sdílíme domácnost? Fotograf podle mě nemůže duši člověka zobrazit, může ji pouze naznačit - ukázat hloubku a tajemství, které se za očima skrývá. Postavit diváka na okraj propasti, na jejíž dno sám nedohlédne.
tags: #fotky #priroda #je #mona
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]