Tipy na focení v přírodě

Vítejte u první části nového seriálu, věnovaného další specifické oblasti fotografování. Krajina je již druhým rokem patrně nejoblíbenějším tématem naší celoroční fotografické soutěže. Fotografií se sešlo mnohem více než v jiných kolech a kvalita mnoha z nich nás velmi mile překvapila. Nejen, že se v soutěži objevilo mnoho záběrů, za které by se nemuseli stydět ani světoví fotografové zvučných jmen, ale milé bylo i to, že velkou část snímků tvořili snímky tuzemské. To je krásným důkazem toho, že za dobrým záběrem krajiny nemusí fotograf cestovat přes půl zeměkoule.

Hrát o přírodě v přírodě se jeví jako ideální stav. Nejrůznější samohyby, roztomilá dětská přibližovadla, ale i strašidelná monstra, hltající benzín po galonech, a stejně tak i mimořádně fotogeničtí lidé kolem nich, to vše jsou objekty fotografií, dostupné nějakou formou naprosto každému. Nejen akčním sportem je ovšem živ fotograf v motoristické branži. Klidnějším a pomalejším z vás mohu proto nabídnout romantické záběry vašich plechových miláčků v krajině nebo na pozadí velkoměstské architektury, vylepšení dokumentárních záběrů z vašich výletů a dovolených s rodinou nebo přáteli, na nichž figuruje i nějaké to vozidlo.

Často to navíc takhle chudým výčtem ani zdaleka nekončí. Předpokládám jen dvě věci: Že máte kola, auta, motorky, veterány, závody a přehlídky dopravní techniky, nebo třeba jen cestování s nimi, či jejich údržbu skutečně rádi a že máte po ruce fotoaparát, který přiměřeně ovládáte. Tím ovládáním nemyslím ovšem jen tolik, že ho dokážete zapnout a jednou rukou namířit přibližně příslušným směrem, ale že chápete základní principy jeho činnosti, smysl hlavních ovládacích prvků a orientujete se v nabídce jeho menu. Na neustálé opakování naprostých základů tu totiž prostor nemáme. Pokud si nejste jisti, zalistujte do příště v manuálu nebo využijte dobrodiní internetu.

Tipy pro focení vozidel v přírodě

Někdo si tady chtěl na věčnou památku (nebo snad jen pro ukázku přátelům večer v hospodě) zvěčnit auťák. Žádné vysoké cíle si nekladl, o fotografii nepřemýšlel anebo ani netušil, že se to má. Není to docela jedno? Jak komu! Určitá informační hodnota obsažena sice je, ovšem v jaké podobě? My, kteří na formu věříme a snažíme se ji co možná nejlépe sladit s obsahem, tu vidíme asi čtyřicet drobných i naprosto neodpustitelných chyb, z nichž těmi nejmenšími je nejspíš stín větve na dveřích anebo lesk na kapotě, bránící čitelnosti bočního nápisu.

A jde to tedy lépe? Na tomhle místě nejspíš o mnoho ne. Hlavním problémem totiž i při pečlivější práci zůstane rušivé a příliš blízké pozadí, stejně tak i nevhodné světlo a jeho směr. Jako i u jiných fotografických žánrů je totiž největším nepřítelem každého fotografa, kromě neznalosti konkrétního řešení, především jeho vlastní lenost a domněnka, že jakýkoliv plánovaný záběr mohu (musím) pořídit právě tady a teď, škoda každého kroku navíc. Mimochodem, je to i hlavní důvod, proč byly vynalezeny zoom objektivy a proč následně, díky jejich přítomnosti na levných fotoaparátech, vypadá většina laických záběrů tak tragicky. … Konečný záběr může totiž vypadat docela jinak!

Čtěte také: Zelená louka tapeta

Zadarmo to sice nebude, ale žádné peníze nebudou zapotřebí. Stačí si trochu pohrát s umístěním vozidla, s optimálním natočením kol, rozsvítit světla (stačí tlumená, někdy i jen parkovací, podle požadovaného kontrastu a úhlu záběru), najít ideální pozadí, směr nasvícení, pozici pro fotografa. Následně zkusíme s pohledem do hledáčku nebo alespoň na displej najít jemnými úkroky stranou nebo změnou výšky fotoaparátu co nejvhodnější umístění hlavních odlesků na kapotě. Výsledek by měl být co nejefektnější, ale ne na úkor přehlednosti základních tvarů a čitelnosti důležitých detailů.

Jestliže se střecha leskne, a zároveň se za horizontem nachází světlá obloha, nebude asi nejvhodnější podhled nebo takový úhel záběru, při němž by se tato část s nebem potkala a díky tomu jakoby „zmizela“. Naopak, musíme najít pro fotoaparát poněkud vyvýšené stanoviště, aby se za automobilem objevila ještě tmavá půda a jeho celkový obrys kolem dokola obklopila. Stativ by byl v takhle zimním podvečeru ještě jistějším řešením, to už bych chtěl ale nejspíš moc. Takže nastavíme vyšší citlivost (ne tu nejvyšší, aby se záběr zbytečně neutopil v šumu) nebo alespoň obligátní ISO Auto, zapřeme se lokty o tělo (předpokládám, že držíte fotoaparát během expozice vždycky a zásadně OBĚMA rukama), na okamžik přestaneme dýchat a… Cvak!

Postupně projdeme úskalími atraktivního fotografického tématu, v němž se to jen hemží nablýskanými kapotami, rychlými koly, plameny z výfuků i fotogenickým kouřem ze spálených pneumatik. Mnozí z vás určitě rádi navštěvují (a fotografují) nejrůznější výstavy, autosalony, přehlídky plechové krásy, tuningové a motocyklové srazy, fotograficky dokumentují celá vozidla a především jejich detaily nebo principy konstrukčního řešení jednotlivých technických součástí. Dělají to z čistě estetických nebo sběratelských zájmů, ale i pro inspiraci svých vlastních úprav nebo dokonce celých staveb nových a dosud neviděných vozidel.

Na rozdíl od minulých sérií se už budeme daleko méně bavit obecně a teoreticky, protože spoustu věcí jsme již probrali. Budeme se pohybovat ve světě technického oboru, jehož produkty se dají (i díky své sériovosti, a tím dokonaleji standardizovaným parametrům, než bývá zvykem například u modelek z předchozího cyklu), snáze najít, pojmenovat, roztřídit, přeměřit a zařadit do kontextu doby i stylu. Umožní to totiž lépe těmhle jen zdánlivě neživým strojům a nadšeným bláznům kolem nich rozumět, pochopit jejich zvláštní znaky, důležité, známé a specifické detaily, legendu i očekávání jejich majitelů a diváků. Tohle vše nám následně dovolí zhotovit jejich fotografie kvalifikovaně - tedy lépe než někdo, kdo rozumí jen svému fotoaparátu, a cokoliv vidí kolem sebe, seká jako onen pověstný Baťa cvičky.

Zkuste brát ale tenhle seriál i jako inspiraci, kam se podívat, jakou akci navštívit, co vlastně fotografovat a kde, jestliže vám benzín voní a bouře roztočených motorů je pro vás hudbou. Provedu vás postupně jednotlivými prostředími a motoristickými podniky, kde jsem s větším či menším úspěchem fotografoval, kam se rád vracím, a kde se podle mě může dařit i vám. Jako milovníci ladných plechových křivek jsme navíc určitě i trochu estéti a ovládat dnešní digitální fotografickou techniku není o mnoho těžší, než se rozjet s obyčejným autem. Chcete-li, můžete tedy následujících několik měsíců se svým fotoaparátem navštěvovat „autoškolu“ u nás na Digimanii.

Čtěte také: Umělecké foto akty v přírodním prostředí

Co platí o barvě, lze říct o celém autě, takže jeho fotografie by se měly snažit minimálně o totéž. S tímto a jemu podobnými automobily se už můžete setkat i u nás, jen vědět, kde hledat, a překonat tu pomyslnou slabost v kolenou, bázeň, anebo docela obyčejnou čecháčkovskou závist, vyjádřenou nejčastěji větou: „Přece nebudu olizovat tu jeho káru, ještě by si myslel, že se mi líbí!“ Kdo s tímhle problém nemá, najde v příštích dílech naší série odpověď na otázky kde, kdy i jak. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž všude okolo nich i spoustu zajímavých, nadšených a fotogenických bláznů, kteří stojí za uložení na paměťovou kartu vašeho fotoaparátu.

Kamarádi kolem kol se rádi baví spolu a sdružují se do větších houfů. Společné chvíle si dovedou pořádně užít a chtějí si vzpomínky na tyhle chvíle zachovat i na doma. Ke zhotovení katalogu Porsche nebo BMW na příští rok se nejspíš nikdo z nás tak snadno nedostane, ale připravit podklady pro webové stránky místního dealera nebo ilustraci pro odborný článek do motoristického časopisu není nijak nereálné. Pokud se naučíte základy příslušného řemesla a dokážete je uplatnit ve správný okamžik.

Tipy na výlety a focení v přírodě

Zůstáváte v létě v Česku a k přeplněným bazénům a koupalištím se zrovna neženete? Máme pro vás překvapení v srdci Vysočiny! Biotop Jemnice je jedním z nejhezčích a nejlépe vybavených koupališť v Česku. Díky přírodním materiálům, decentním barvám a jednoduchému tvaru skvěle zapadá do okolí. Zdobí ho kameny a dřevěná lávka, takže trochu připomíná okrasné jezírko. Koupaliště se nachází v údolí řeky Želetavky na místě bývalé vodní nádrže. Děti zabaví dlouhá skluzavka, vodní hřib, brouzdaliště a spousta prostoru pro běhání, dovádění a různé hry ve vodě i na suchu.

Tak přeci jen to moře letos stihnete, rybník Velké Dářko na Vysočině totiž nese právě toto označení. Dojet k němu můžete pohodlně na kole po místní cyklostezce. Rozkládá se na rozloze 206 hektarů a je opravdu mimořádné. Má jemné písčité, ale i travnaté pláže, nabízí spoustu služeb a dokonce i autokemp. Můžete si půjčit loďku či šlapadlo a užívat si vodu bez vln. Kraj pod Javořicí se pyšní několika unikátními vodními plochami.

Cestu na kole začnete v malebné Třešti, kde najdete přírodní koupaliště Malvíny. Třešť leží na půli cesty mezi krajským městem Jihlavou a historickou Telčí. Areál koupaliště, kde se bez obav koupají i alergici, se rozkládá na ploše o rozloze 1, 5 hektaru. Odtud se můžete vydat kolem přírodní památky Jezdovické rašeliniště přes Spělov do Batelova. Další zastávka bude v nedaleké Horní Cerekvi u lomu s průzračnou vodou, která je oblíbená i mezi potápěči. Další část trasy opět vede k lomu, tentokrát Čenkovskému, o němž se vypráví, že byl zatopený vlastně omylem. A poslední tip na koupání je v blahodárné rašelinné vodě Velkého pařezitého rybníka, který je součástí přírodní rezervace.

Čtěte také: Objevte přírodní krásy Velké Británie

Kempování v přírodě a jeho úskalí

V mnoha turistických průvodcích a internetových článcích, diskuzích a FB skupinách se dočtete, že Norsko je rájem pro wild camping (spaní mimo kempy) a cestování s obytným autem. A pro místních poměrů neznalým turistům se to tak skutečně může jevit. Edit červenec 2024: Tento článek jsem původně napsala v roce 2017 a vychvalovala jsem v něm, jak je Norsko rájem pro kempaře, stopaře a majitelé karavanů a obytných aut. Dnes jsem ho ale celý přepracovala a samotné je mi z toho trochu smutno.

1) Ano, v Norsku je povoleno kempování (ve stanu) ve volné přírodě mimo kempy. Toto je ošetřeno v norském právu Allemansretten, což je ojedinělé severské právo na přístup k přírodě. Nicméně i tady platí omezení. Musíte být minimálně 150 metrů od nejbližší budovy a kempovat smíte pouze na NEKULTIVOVANÉ půdě.

2) Spaní v autě mimo kempy je v Norsku také tolerováno. Jednotlivé okresy a vlastníci soukromých pozemků, ale mají právo toto regulovat. Norský zákon „allemannsretten,“ nebo „právo na volný přístup,“ je zákon, který zajišťuje veřejnosti právo na volný pohyb a pobyt v přírodě. Příklady neuctivého kempování v Norsku.

Zatímco historicky s Alemannsretten nebyly nijak výrazné problémy, protože všichni chápali, že se to vztahuje na kempování v horách, lesích či odlehlých oblastech. V předchozí verzi článku jsem používala termín neobdělávaná půda (norsky „utmark“), ale to je možná zavádějící pojem - protože pastvina vypadá jako neobdělávaná půda, ale kempovat tam nesmíte. Nekultivovaná půda je definována jako přirozená, neregulovaná přírodní krajina, která není aktivně obdělávána nebo využívána k zemědělským účelům.

Když se zeptáte karavanistů a majitelů obytných aut, tak vám řeknou, že je přece jasný rozdíl mezi kempováním a parkováním: Pokud si nerozbalí židličky a gril a nevytáhnou markýzu, tak se přece nejedná o kempování, ale o parkování. Norsko nemá žádný zákon, který by se týkal kempování v obytných autech. „V našich předpisech týkajících se značení a parkování neregulujeme aktivitu „kempování“. Definován je pouze pojem „parkování.“

Norský zákon dává obcím a soukromým subjektům pravomoc instalovat zákazové značky nebo jiné značky regulující parkování. Většina zahraničních turistů je obeznámena se zákonem Allemannsretten a pravidly pro kempování a spaní v autě v rámci tohoto zákona.

Norové jsou extrémně nekonfliktním národem, a většina Norů se úzkostlivě vyhýbá jakékoliv konfrontaci. Problémy se probírají lokálně - na obecních setkáních, v místních internetových diskuzích nebo v novinách.

Moje chvilka slávy v místních novinách. Na FB skupinu lidech žijících na Lofotech v létě 2021 někdo napsal, že polské turistce a jejímu synovi někdo v Moskenes přelámal tyče od stanu a stan rozřezal. Tak jsme ji s Ivarem nabídli odvoz, ubytování a náš stan. Sørvågen je vesnice, kde momentálně s Ivarem žijeme. Je to nádherné místo, které je bránou do národního parku Lofotodden.

Další příklad se týká přenocování v obytných autech. Nedávno také přestala odpadová společnost svážet odpad. Patnáct obyvatel Myrlandu v obci Flakstad na Lofotech je zvyklých, že dvoukilometrová cesta je uzavřena kvůli vysokému riziku sesuvů půdy. Jen od 1. září 2021 zde bylo 16 sesuvů půdy.

Loni udělala společnost Visit Lofoten průzkum mezi místními, co je na letním turismu nejvíc štve. A ne, nejde o to, že by karavany na Lofotech neměly co dělat. Jde o to, jak a kde parkují. Obytky totiž parkují podél hlavní silnice E10 - která je páteří celých Lofot - často stojí jen tak na odpočívadlech nebo u cesty. A tak do toho letos (na žádost Visit Lofoten) vstupuje Statens vegvesen - norská správa silnic: na vybraných odpočívadlech, kde karavany běžně parkují přes noc, se letos v létě zavede časově omezené parkování. Většinou na čtyři hodiny, někde jen na dvě.

Nikdy nekempujte blíže než 150 metrů od nejbližší obydlené budovy nebo chaty. Nikdy nestanujte na kultivované půdě. Pokud si potřebujete odskočit v přírodě, tak svůj výtvor zakopejte. Navíc se na vás vztahuje zákon o motorizované dopravě. Nekempujte na pláži, na louce, na pasece apod. Situace ohledně volného kempování v Norsku se neustále mění. A nedá se říct, že k lepšímu. Kommune a soukromníci mají pravomoc zakázat kempování/parkování přes noc na svých pozemcích a stále více toho využívají.

Dolský mlýn a jeho okolí

Mohutné zdi z pískovcových kvádrů, které dnes působí spíše jako pohádková kulisa vkusně zakomponovaná mezi skalami, byla totiž původně významnou hospodářskou usedlostí s mlýnem, pilou a několika dalšími živnostmi. Fungovalo zde i pohostinství spojené s právem vařit pivo a pálit alkohol. Turistickému ruchu se zde dařilo od samého počátku, neboť již roku 1881 mohla být díky mlýnskému jezu provozována i lodičková přeprava Ferdinandovou soutěskou v úseku mezi Dolským mlýnem a Srbskou Kamenicí. Podle dobových fotografií a kreseb se v tomto opravdu romantickém zákoutí lidem docela dařilo. Ovšem vyjma chvílí, kdy se přivalila po Kamenici velká voda.

Osudovou ránu Dolskému mlýnu uštědřila až druhá světová válka, tedy spíše to, co následovalo bezprostředně po ní. V důsledku odsunu německého obyvatelstva byl Grundmühle natrvalo opuštěn. Sice ještě posloužil několikrát filmařům jako scéna (například v pohádce Pyšná princezna vidíme ještě funkční stavení s náhonem a mlýnskými koly), ale dnes už z celého komplexu staveb zůstaly jen kamenné ruiny. Ty jsou předmětem archeologického bádání pod dohledem správy Národního parku.

K Dolskému mlýnu a jeho bezprostřednímu okolí přicházejí turisté celoročně hlavně po žluté trase z Jetřichovic krásným údolím potoka Jetřichovická Bělá nebo po zelené značce vedoucí nad Ferdinandovou soutěskou od Srbské Kamenice. Kolem Dolského mlýna vede i cyklotrasa 3076, kterou však v úseku Dolský mlýn - Kamenická Stráň lze doporučit pouze otrlým a fyzicky zdatným jedincům. Naopak úsek na Jetřichovice je veden po pohodové zpevněné lesní cestě.

Na mýtině u Královského smrku totiž probíhá akce „Dny lesních řemesel u Dolského mlýna“. Během celého týdne se zde staví a pálí milíř za účelem získání dřevěného uhlí, které následně slouží k živé prezentaci dalších dnes již málem zapomenutých lidských činností. Peče se chléb v polní peci, probíhají ukázky kovářského, hrnčířského a sklářského řemesla a přitom se dějí další atrakce lákavé pro dospělé i pro děti. Součástí akce je pochopitelně komentovaná prohlídka Dolského mlýna. V roce 2020 jsou Dny lesních řemesel plánovány v termínu 22. až 30. srpna.

Pokud byste nestihli prohlídku lokality Dolský mlýn na konci srpna, vřele vám doporučuji zpestřit si výlet k němu návštěvou velmi pěkné expozice „Leporelo Zadní země“. Ta je umístěna v budově obecního hostince v Jetřichovicích. Nápaditou formou ukazuje spoustu zajímavostí o přírodě i životě lidí v těchto končinách. Historii Dolského mlýna je zde věnována celá sekce.

Jste-li zdatní turisté, pak mám pro vás ještě jeden dobrý tip na výlet spojený s návštěvou Dolského mlýna. Vydejte se autobusem z Děčína do Růžové (linka 432) a projděte si okružní trasu naučné stezky Růžová. Je to krásná tůra otevřenou krajinou Českého Švýcarska, při které se můžete kochat pohledem na přírodní rezervaci Růžák, prozkoumat bunkry předválečného opevnění, obdivovat vesnickou památkovou architekturu v Kamenické Stráni a nakonec vystoupat k rozhledně Růženka na Pastevním vrchu. Za dobrého počasí spatříte vrcholky Lužických hor i monumentální pískovcové masivy Českého i Saského Švýcarska. K občerstvení doporučuji restauraci U kostela přímo v Růžové.

Na každém druhém kopci mají nějakou pěknou stylovou turistickou hospůdku, to jen u nás to vypadá jako na zanedbaném smetišti, právě proto, že chybějí ty služby. Zkulturnit by se toto místo určitě dalo, tak nějak po vzoru našich Saských sousedů, aby to neuškodilo památce ani přírodě a přitom návštěvník si nepřipadal bezprizorní. Však i v historii se zde dalo občerstvit i přespat, tak nač předstírat divočinu, když to stejně není pravda. J. Na jaře 2024 bude ve všedních dnech uzavřena žlutá trasa (též cyklotrasa) z Jetřichovic. Asi do dubna. Bude se tam intenzivně těžit kůrovcové dřevo.

Ekologická doprava do školky

Honza vozí své dva kluky na nákladním kole. Za běžného provozu vídáme před školami a školkami vcelku obvyklý jev: „mamataxi" hledající místo k zastavení, odkud by mohly děti vystoupit a pokračovat do školy či s rodiči do školky. Jen zřídkakdy je vidíte přijíždět na kole či koloběžce. Je pěkné červnové ráno a já na kole dojela přes Tyršův most k plácku na cestě k Meditační zahradě. Právě tady předávají rodiče své děti Ivetě Šoulové a Milanovi Vřešťálovi, kteří je budou doprovázet během dopoledního putování a hraní si ve volné přírodě.

Přijíždí první táta Michal Mleziva v doprovodu svého čtyřletého syna Maxíka. Do školky to mají 2,5 kilometru. Táta sleduje svého syna celou cestu. Nejnebezpečnější místo jejich trasy prý je poslední křižovatka za Tyršovým mostem. Maxík má své vlastní kolo, které si bere do školky. Na kole jezdí očividně rád a jde mu to. Ostatně tahle cyklistická praxe, byť většinou po cyklostezkách, mu pomůže lépe se orientovat v dopravním provozu, až bude jednou jezdit do školy sám.

To Tonda s Martinem mají luxusní svezeníčko. Jejich táta Honza Novák je totiž ze Lhoty vozí na nákladním Clamberu. Tento cargobike, který používají pro odvoz malých dětí ale i nákladu hlavně v Dánsku, je u nás spíše raritou a v Plzni je jich asi jen pár. Je to vlastně tříkolka s nákladním prostorem většího boxu vpředu, kam se na lavičku vejdou až dvě děti nebo jeden dospělý. Sama jsem si jízdu i svezeníčko podobnou christianií (oblíbený dánský cargobike s nákladním prostorem vpředu) před pár lety zkusila, když nám svůj služební dopravní prostředek půjčil na veletrhu dánský velvyslanec Ole Moesby.

Tohle kolo s elektropohonem (ten ale není standard) je pro odvoz dětí do školky ideální. Rodič je má pěkně pod kontrolou, neboť box s lavičkou je vpředu mezi dvěma koly tříkolky. Taška s věcmi do školky se do boxu pohodlně vejde a děti mají výhled na věci okolo. Pro konverzaci s rodičem úplně ideální. Ostatně během sedmikilometrové trasy z Plzně-Lhoty se toho dá napovídat dost. Přestože Honza Novák svoje kluky vozí ze Lhoty po trase mezinárodní CT3, sám by je na kolech na trasu nepustil. Na dvou místech po cestě je totiž docela hustý provoz. Na silnici ze Lhoty do Plzně jezdí i autobus a krátký úsek u dálničního přivaděče je dost frekventovaný a spěchající řidiči ohleduplností k cyklistům neoplývají.

Právě přijela na kole jedna maminka. Lucie Tlustá vozí svého čtyřletého syna Richarda na zadní sedačce kola. Od křižovatky U Práce to mají ke školce 3,5 kilometru. „Na trase nejsou stezky," říká Lucie a pokračuje: „Musím se vymotat z ulice Kardinála Berana - to je problém. Od Belánky je to dobrý. Problém mám při přejezdu přes silnici od transfuzní stanice ke stezce podél ulice Edvarda Beneše dolů k Tyršovu mostu.

Michal Slivka vozí svoji dceru Vesnu také na zadní sedačce kola. Jejich trasa dlouhá asi 2,5 kilometru jim trvá asi 15 minut. Nejnebezpečnější je pro ně jedna nešikovná křižovatka. Je to křížení Doudlevecké a Samaritánské ulice. Auta tu jezdí dost rychle a cyklostezka tudy již nevede. Od zimního stadionu přijel také táta Nikola Bindzar se synem Mikim. Cesta jim trvala 18 minut. „Jezdíme pravidelně, nemáme jiný dopravní prostředek. Když to nejde na kole, musíme jet trolejbusem," říká táta Nikola.

Iveta Šoulová, která spolu s Milanem Vřešťálem školku zakládala, mi odpověděla: „Odrazuje je cesta z města po silnici, nebo mají miminko, se kterým se bojí jet na kole. Často také ráno spěchají do práce," říká Iveta. To potvrzuje také jeden z tatínků: „Mě kolo baví, ale spíš jezdí mamka, mě to zpožďuje, musím být brzo ráno v práci." Iveta pak dodává: „Myslím, že někteří rodiče nejezdí, neboť se třeba bojí kvůli nebezpečným úsekům na trase, jako jsou nebezpečné sjezdy do křižovatky či nekomfortní sjezdy ze stezek. Jedno z nejnebezpečnějších míst je křižovatka nad Tyršovým mostem ve směru z Výsluní, tam je to opravdu nebezpečné, tam se bojím i já sama byť dospělá.

Z plácku, kde se děti scházejí, je čeká ještě pár set metrů do školky, které absolvují pěšky s Milanem a Ivetou. Napřed se děti seřadí a koupí si lístky do imaginárního autobusu, a poté s bagáží na dvoukoláku vyrazí za zvuku bubínku po vyasfaltované místní cestě do přírody hrát si. Tato cesta je ale překvapivě dost frekventovaná. Během pár minut, kdy jsem si dětský „pěšobus" fotografovala, děti míjelo hned několik aut a řidiči nebyli nejohleduplnější, ani když viděli skupinu malých dětí.

Díky podpoře nadačního fondu Zelený poklad (program „Nás učí příroda") mohou děti ve školičce bádat v říši rostlin a živočichů, pěstovat sezónní zeleninu a hrát si s dešťovou vodou.Školka V Zahrádce v Plzni-Doudlevcích patří k těm, které podporují dojíždění dětí na kole. Učí je tak to, co budou později potřebovat - pohybovat se v dopravním provozu a být v tomto směru samostatné. Mnozí rodiče, kteří své děti vozí do školy a školky autem právě o tohle své děti ochudí.

Podle průzkumů z cyklisticky vyspělejších států na západ od nás je právě samostatnost a zodpovědnost při pohybu v dopravním provozu jedna z věcí, co dělá z dětí dospělé. Honza vozí své dva kluky na nákladním kole. Lucie Tlustá vozí svého syna Richarda na zadní sedačce.

Ochrana obojživelníků

V Beskydech ohlašují jaro jako jedni z prvních živočichů obojživelníci. Nejinak tomu je i letos, kdy brzký nástup teplých dní uvedl do pohybu zejména skokany a ropuchy. Žáby se jdou rozmnožovat do stojatých vod a na některých místech musejí při svém tahu překonávat také frekventované silnice. Proto zejména na jaře bývají počty přejetých obojživelníků automobily největší a nezřídka může silniční doprava způsobit i vymření místních populací obojživelníků.

V roce 2025 tak jsou v CHKO Beskydy realizovány dočasné bariéry podél přehrady Šance, přehrady Bystřička a dále u mokřadů v katastrech obcí Horní Lomná, Bílá, Krásná a Čeladná. Celková délka všech zábran činí 10,6 kilometrů a kromě záchrany tisíců jedinců žab a čolků budou zjištěné poznatky využity také pro zefektivnění zabezpečení silnic v příštích letech například pomocí tzv.

tags: #fotky #z #koly #v #prirode #tipy

Oblíbené příspěvky:

• Zábava a učení s logickými hrami
• Možnosti recyklace
• Tepelné znečištění a oteplování
• Obnovitelné zdroje a dotace
• Ochrana přírody v ČR: Přehled