Fragmentace přírody: Jak ji napravit v České republice

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od roku 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné.

První snahy o ochranu ohrožených druhů se v Českých zemích objevují před dvěma sty lety společně s prohlašováním prvních přírodovědně cenných území za chráněné (Procházka 1926). Systematičtější úsilí o druhovou ochranu přichází na počátku 20. století, např. návrh zákona „na ochranu ptactva a slavíka zvlášť a zřízení ptačích útulků“ formulovaný Jiřím Jandou (Pešout 2015). Zákonné ochrany ohroženým druhům se dostává až v r. 1956 přijetím prvního českého zákona o státní ochraně přírody a prováděcích vyhlášek o chráněných druzích rostlin (1958) a ochraně volně žijících živočichů (1965). Ochrana druhů měla převážně konzervační charakter a probíhala zejména v rámci chráněných území.

První systematické pokusy o záchranu vybraných ohrožených druhů přichází až v osmdesátých letech. Kyčelnice žláznatá patří mezi druhy ohrožené v ČR malým areálem výskytu, většina populací je však chráněna územně. Řadu let se vedou v odborné veřejnosti diskuse o nutnosti změn v legislativních i ekonomických nástrojích (např. Hošek, Dušek 2015), jejich potřebnost je zdůrazňována i ve strategických dokumentech, naposledy ve Strategii ochrany biodiverzity (2016). NPP Kněžičky již od r. 1948 chrání teplomilná stepní a lesostepní společenstva na slínovcovém podkladě. Zdejší populace hlaváčku jarního patří k nejpočetnějším v České republice.

Jak vypadá naše dnešní krajina?

Je to mozaika zastavěných území, intenzivně obdělávaných ploch a ploch opuštěných či opouštěných. Přičemž zastavěnost a fragmentace krajiny narůstají, intenzita zemědělství a lesnictví se stále zvyšuje a proces opouštění ekonomicky marginálních ploch a homogenizace krajiny pokračují. Je nasnadě, že druhům vázaným na tradičně udržovanou a využívanou krajinu do období první poloviny minulého století zvoní hrana. Jsme tak svědky hromadného vymírání celých gild a společenstev druhů (př. Čížek et al 2009, Vermouzek et al. 2018). Přitom je jasné, že sebelépe opečovávaná zvláště chráněná území nemohou tuto situaci zachránit (viz dále).

Řešením nemusí nutně být zásadní změny v legislativě, postačilo by lepší využívání stávajících nástrojů obecné ochrany přírody a přenastavení subvencí s cílem snížit intenzitu hospodaření, zvýšit konektivitu a obnovit heterogenitu krajiny (Čámská 2018), jež je pro biodiverzitu zcela zásadní (Konvička et. al. 2016, Kuras et al.

Čtěte také: Řešení fragmentace krajiny

Přechodně chráněná plocha od roku 1998 účinně chránila hnízdiště rybáka obecného (Sterna hirundo) na jihočeském rybníku Dehtář. Jedním z nejdůležitějších ustanovení ZOPK jsou významné krajinné prvky (VKP), mezi které jsou zařazeny mj. všechny lesy, nivy, toky, rybníky, a další segmenty krajiny lze jako VKP registrovat. Proto je možno ve prospěch přežití ohrožených druhů ovlivňovat hospodaření na dostatečně velkých plochách (Pešout, Hošek 2012). VKP jsou chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. Bezesporu jedním z indikátorů udržení kvality VKP je stav společenstev rostlin a živočichů.

Nemusíme však pro udržení funkcí VKP využívat jen restriktivní nástroje, ale i motivační a další. Bude též třeba metodicky vést orgány ochrany přírody. Zatímco o potřebě uchování morfologie vodních toků či využívání niv je informovanost dostatečná, tak např. Zlatohlávek skvostný (Protaetia speciossima) je příkladem druhu, u něhož je místo ochrany jedinců, vhodnější ochrana biotopu a místní populace.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Na první pohled by se mohlo zdát, že minimálně fragmentaci krajiny vyřeší ÚSES. Tento kdysi pokrokový nástroj ochrany přírody však zamrzl někdy v devadesátých letech. Opakovaně je sice deklarováno, že cílem ÚSES je mj. zajistit podmínky pro přežití „původního genofondu“ (např. Bínová a kol. 2017), praxe je však jiná - počínaje metodikami, plánováním a konče realizací se na potřeby ohrožených druhů v krajině berou ohledy zcela minimálně, nezřídka dochází dokonce ke škodlivým zásahům (Hlaváč, Pešout 2017).

Bohatou populaci prstnatce pleťového a vstavače bahenního se podařilo před zničením uchránit vyhlášením NPP V jezírkách u Velimi. Zákon o ochraně přírody také podrobně upravuje obecnou ochranu rostlin a živočichů a speciálně a přísněji ptáků. Bohužel se využívá jen zřídka. Přitom např. ustanovení o ochraně populací před zánikem nebo ochraně ekosystémů před zničením skýtá velký prostor při usměrňování hospodářských činností v krajině. Důslednějšímu uplatňování by pomohl výklad některých pojmů a rozšířená metodická podpora v této oblasti. Cíleně ochranu populací vybraných druhů, ať již dočasnou (např.

Mnoho druhů je v krajině vázaných na dřeviny, ty požívají v našich krajích značné ochrany. Jejich osídlení významnými druhy živočichů může být argumentem proti jejich odstranění, stejně jako naopak k jejich poškozování, pokud to udržení druhů na dané lokalitě vyžaduje. Pohled na dřeviny jako biotop se již podařilo v metodikách (př.

Čtěte také: Fragmentace přírody a řešení

Mohou být chráněná území primárním nástrojem ochrany druhů?

Síť zvláště chráněných území (ZCHÚ) byla od počátku budována s ohledem na vysokou koncentraci přírodních hodnot, v mnoha případech s cílem ochránit konkrétní druhy nebo skupiny druhů. Doplnění územní ochrany o soustavu Natura 2000 s pevně stanovenými předměty ochrany na tento přístup navazuje. Přítomnost vybraných druhů v ekosystémech je dnes čím dál běžněji používána jako indikátor kvality a podklad pro jejich diferencovanou ochranu i péči. Aktuálně diskutovanou je otázka posuzování podstatných změn ve struktuře a funkci ekosystémů v I. a II.

Pro některé druhy, vyžadující ke svému přežití aktivní péči nebo hospodaření, může být problematický požadavek na ponechání některých území samovolnému vývoji. Při plánování péče je zpravidla reflektován její výsledek z předchozího období. Nutným posunem v běžné praxi je však průběžné vyhodnocování a úprava managementu, tedy plnohodnotná aplikace adaptivního managementového cyklu (např. Hurford, 2017).

Biotopy druhů je třeba podchytit již v územních plánech

Základním nástrojem pro využití území je mnohovrstevný proces územního plánování, proto se bez něj při ochraně biotopů ohrožených druhů organismů neobejdeme. Mezi nástroje územního plánování patří územně analytické podklady, které poskytují základní informace o limitech využití území. Pro druhovou ochranu je jich (i když v různé míře) využitelná celá řada (viz Pešout, Hlaváč, Chobot 2018a), přímo na biotopy vybraných druhů jsou zaměřeny tyto podklady poskytované AOPK ČR: lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem a biotop vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců. Celková plocha všech sledovaných jevů - území s limity ochrany přírody činí (po odstranění překryvů) 46,5 tis. km2 (Pešout, Hlaváč, Chobot 2018b). To je na první pohled plocha pro ochranu většiny druhů dostatečná.

Artritická páteř druhové ochrany

Páteří druhové ochrany by měla být ochrana zvláště chráněných druhů (ZCHD). Od roku 1992 se seznam ZCHD, mimo reakci na vstup ČR do EU, příliš nezměnil. Dnes neodpovídá faktické vzácnosti a ohroženosti jednotlivých druhů, obsahuje některé druhy nadbytečně, řada jich na seznamu naopak chybí. Zde se tedy, na rozdíl od institutů obecné a územní ochrany přírody, bez významných legislativních změn neobejdeme. Je nezbytné upravit stávající kategorie ZCHD a jejich ochranné podmínky a novelizovat vyhlášku č. 395/1992 Sb.

Mezi ZCHD nemá smysl zahrnovat všechny druhy ohrožené a vzácné, nýbrž pouze ty, které lze účinně chránit a jsou běžně rozpoznatelné. Ochrana každého jedince je nezbytná pouze u těch nejohroženějších málopočetných druhů anebo u druhů, které čelí riziku likvidace či využívání jedinců ze strany člověka. Pro naprostou většinu ohrožených druhů je zásadnější se důsledně zaměřit na ochranu biotopu a místních populací. V novém pojetí kategorizace, zpracovaném AOPK ČR dle přísnosti ochrany, by bylo vhodné uplatnit v ZOPK sice nastavený, ale nevyužívaný institut bližších ochranných podmínek a ochranu některých taxonů omezit na výskyt v přirozených stanovištích. Návrh potřebných úprav vyhlášky AOPK ČR připravila (Horodyská et. al.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Bez nástrojů aktivní péče o druhy se neobejdeme

Záchranné programy (ZP) jsou specifickým, časově, finančně a personálně velmi nákladným nástrojem ochrany druhů. Proto je třeba pečlivě prioritizovat. Za tímto účelem AOPK ČR zpracovala kritéria pro výběr druhů (Kostiuková, Čepelová 2017) a v roce 2013 koncepci záchranných programů, kterou v roce 2014 MŽP schválilo (MŽP a AOPK ČR, 2014). V rámci koncepce bylo na základě priorit vybráno 30 ZCHD, pro něž je doporučeno realizovat ZP. V případě ZCHD, které svým působením přicházejí často do konfliktu s hospodáři, je taktéž nutné koordinovaně řešit otázky spojené s ochranou. Pro tyto druhy jsou navrženy tzv. programy péče.

Kromě výše uvedených nástrojů zpracovává AOPK ČR regionální akční plány (RAP) na podporu významných a vážně ohrožených druhů, jejichž rozšíření je lokalizováno na omezeném území. Výsledky dosud realizovaných ZP převážně svědčí o nezbytnosti a nenahraditelnosti programů při péči o prioritní ohrožené druhy (Zmeškalová, 2017).

Jedině ruku v ruce s hospodáři!

Snad i tomu nejkonzervativnějšímu ochranáři je dnes již jasné, že chránit druhy bez zapojení vlastníků a hospodářů není možné. Ochrana přírody k tomu disponuje mnohými motivačními nástroji. Ale ne vždy je to jen o penězích, velmi často stačí vysvětlení a nadšení hospodáře pro ochranu daného druhu a je téměř vyhráno! Někdy se však skutečně bez ekonomické podpory obejít nelze. V této souvislosti je dobré, že velká část orgánů ochrany přírody již používá institut veřejnoprávních smluv (Pešout, Šmídová 2013). Podíl náhrady újmy za ztížené hospodaření v důsledku omezení vyplývajících z výskytu zvláště chráněných druhů tvoří zhruba desetinu celkového objemu vyplácených náhrad a je zřejmé, že význam tohoto nástroje poroste. Pro jeho snadnější uplatňování a zamezení spekulacím je třeba novelizovat obě prováděcí vyhlášky a také znění § 58 ZOPK.

Úpravu vyžaduje i další nástroj, který má za cíl mírnit konflikt mezi zájmy ochrany vybraných druhů a vlastníky - zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými ZCHD, který byl přijat v roce 2000 a reflektoval v té době nejběžnější původce škod. Dnešní praxe indikuje potřebu celé řady úprav. Je třeba jednak rozšířit výčet ZCHD, jimiž působené škody jsou kompenzovány, ale také umožnit hrazení všech skutečných nákladů, které se vzniklými škodami souvisejí.

Fragmentace krajiny a dopravní infrastruktura

Fragmentace krajiny je jedním z důsledků naší činnosti v krajině. Často je zmiňována v souvislosti s dopravou, ale významnou roli hraje také například stále se rozrůstající zástavba. Omezení fragmentace vyvolané liniovými dopravními stavbami je možné provádět několika způsoby. Tím prvním je už samotný návrh vhodného vedení trasy. Pokud už ke vzniku tzv. bariérového efektu dojde, je nutné v místě migrační cesty navrhnout některou z forem ekoduktů (přechod či nadchod).

Zahraniční zkušenosti ukazují, že je mnohem výhodnější průchodnost liniových staveb řešit už při jejich plánování, než následnými nákladnými opatřeními. Nutnost budovat ekodukty jde napříč živočišnou říší. Dopravní cesty se snaží přejít jak drobní obojživelníci tak i velké šelmy. U obojživelníků se jedná v zásadě o čtyři druhy migrace o jarní tah, tah čerstvě metamorfovaných jedinců (letní tah), podzimní tah a nepravé tahy. Je zřejmé, že finanční nákladnost přechodů pro obojživelníky zdaleka není tak vysoká jako pro velké savce. Mezi ty, pro něž je třeba přechody budovat, patří mimo jiné například los evropský (Alces alces), který migruje na velké vzdálenosti a často vůbec nerespektuje teritoria.

Historie budování ekoduktů sahá do 70. let minulého století. První přechody vznikaly ve Francii, Německu a Rakousku, tyto ekodukty však byly mnohdy nepřesně lokalizovány a pro zvěř postrádaly atraktivitu. Dopravní cesta je překážkou jak pro drobné obojživelníky tak i pro velké savce. Zatímco těm drobnějším živočichům stačí zřizovat méně nákladné podchody, velcí savci vyžadují zelené mosty. Medvěd nebo los nepodejde ani pod estakádou. s minimální šířkou 80 metrů. Šířka toho typu mostu se navíc zvětšuje ve směru k oběma koncům, aby byl přechod z okolního prostředí na most plynulý. Tento typ mostu je vhodný pro migraci velkých šelem. Ne vždy je třeba budovat nákladné "eko-mosty” mnohde postačí upravit mosty stávající.

Tuto problematiku řeší Metodika křížení komunikací a vodních toků s funkcí biokoridorů, kterou v roce 1995 vydala Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Jedním z nejtypičtějších biokoridorů a také migračních cest jsou vodní toky, kde je možné upravit a využít stávající mosty a mostky. U mostů je nutné zvětšit jejich světlost tak, aby v celé jeho délce byl dostatečně široký suchý okraj. U stávajících mostů a tam, kde světlost nemůže být dostatečná, je možné vybudovat jednoduché dřevěné lávky jejichž minimální šířka by měla být 40 cm a měly by být aspoň 20 cm nad hladinou průměrného ročního průtoku. Tyto lavice, které se nejčastěji budují z nehoblovaných prken z tvrdého dřeva přibitých na příčné svlaky a kůly zatlučené do dna, mohou být také z velkých plochých kamenů. Dále je dobré instalovat vhodné ochranné oplocení tak, aby bránilo zvířatům vstupu na vozovku a zároveň je nutilo využít přechod.

Vzhledem k finanční náročnosti výstavby ekoduktů je jejich efektivnost nesmírně důležitá. Při návrhu je třeba vycházet z průzkumů migračních cest a také z návaznosti na okolní prostředí. Efektivnost je možné vyjádřit pomocí migračního potenciálu, který vyjadřuje funkčnost ekoduktu a je dát součinem složky ekologické a složky technické. Ekologická složka vyjadřuje migrační tlak v dané lokalitě a složka technická charakterizuje parametry migračního objektu, kdy se nejčastěji diskutuje o šířce ekoduktu. Existuje také celá řada průzkumů stávajících podchodů a přechodů, např. rozsáhlý průzkum probíhal na území Kanady v oblasti Rocky Mountains, kde bylo za pomoci kamer pět let sledováno 22 podchodů a 2 přechody, který mimo jiné ukázal i závislost mezi stářím objektu a jeho efektivitou. Čím starší objekt byl, tím byl využívanější.

Co dál?

Vedle územních plánů jsou pro ochranu biotopů druhů i pro obnovu konektivity a zvýšení heterogenity krajiny zásadní komplexní pozemkové úpravy (KPÚ). Jedním z cílů KPÚ je dle zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (139/2002 Sb.) vytváření podmínek k zabezpečení ochrany přírodních zdrojů. Je třeba, aby orgány ochrany přírody s využitím datové podpory AOPK ČR včas ke KPÚ uplatňovaly své připomínky. Lze též navrhovat protioperozní opatření a cestní síť tak, aby synergicky přispívaly ke konektivitě krajiny (Šarapatka et.

tags: #fragmentace #prirody #jak #to #napravit

Oblíbené příspěvky:

• Snižování emisí CO2
• Vitalita s přírodními produkty
• Školy v přírodě Soběšice
• Vše o svozu odpadu v Novém Bydžově
• Protokol o emisích vozidel