Fragmentace přírody a možnosti její nápravy v České republice

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od roku 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné.

První snahy o ochranu ohrožených druhů se v Českých zemích objevují před dvěma sty lety společně s prohlašováním prvních přírodovědně cenných území za chráněné. Systematičtější úsilí o druhovou ochranu přichází na počátku 20. století, např. návrh zákona „na ochranu ptactva a slavíka zvlášť a zřízení ptačích útulků“ formulovaný Jiřím Jandou.

Zákonné ochrany ohroženým druhům se dostává až v r. 1956 přijetím prvního českého zákona o státní ochraně přírody a prováděcích vyhlášek o chráněných druzích rostlin (1958) a ochraně volně žijících živočichů (1965). Ochrana druhů měla převážně konzervační charakter a probíhala zejména v rámci chráněných území. První systematické pokusy o záchranu vybraných ohrožených druhů přichází až v osmdesátých letech.

Jak vypadá naše dnešní krajina?

Naše dnešní krajina je mozaika zastavěných území, intenzivně obdělávaných ploch a ploch opuštěných či opouštěných. Přičemž zastavěnost a fragmentace krajiny narůstají, intenzita zemědělství a lesnictví se stále zvyšuje a proces opouštění ekonomicky marginálních ploch a homogenizace krajiny pokračují. Je nasnadě, že druhům vázaným na tradičně udržovanou a využívanou krajinu do období první poloviny minulého století zvoní hrana.

Jsme tak svědky hromadného vymírání celých gild a společenstev druhů. Přitom je jasné, že sebelépe opečovávaná zvláště chráněná území nemohou tuto situaci zachránit. Řešením nemusí nutně být zásadní změny v legislativě, postačilo by lepší využívání stávajících nástrojů obecné ochrany přírody a přenastavení subvencí s cílem snížit intenzitu hospodaření, zvýšit konektivitu a obnovit heterogenitu krajiny, jež je pro biodiverzitu zcela zásadní.

Čtěte také: Řešení fragmentace krajiny

Jedním z nejdůležitějších ustanovení ZOPK jsou významné krajinné prvky (VKP), mezi které jsou zařazeny mj. všechny lesy, nivy, toky, rybníky, a další segmenty krajiny lze jako VKP registrovat. Proto je možno ve prospěch přežití ohrožených druhů ovlivňovat hospodaření na dostatečně velkých plochách. VKP jsou chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. Bezesporu jedním z indikátorů udržení kvality VKP je stav společenstev rostlin a živočichů.

Zatímco o potřebě uchování morfologie vodních toků či využívání niv je informovanost dostatečná, tak např. zlatohlávek skvostný je příkladem druhu, u něhož je místo ochrany jedinců, vhodnější ochrana biotopu a místní populace. Nemusíme však pro udržení funkcí VKP využívat jen restriktivní nástroje, ale i motivační a další. Bude též třeba metodicky vést orgány ochrany přírody.

Na první pohled by se mohlo zdát, že minimálně fragmentaci krajiny vyřeší ÚSES. Tento kdysi pokrokový nástroj ochrany přírody však zamrzl někdy v devadesátých letech. Opakovaně je sice deklarováno, že cílem ÚSES je mj. zajistit podmínky pro přežití „původního genofondu“, praxe je však jiná - počínaje metodikami, plánováním a konče realizací se na potřeby ohrožených druhů v krajině berou ohledy zcela minimálně, nezřídka dochází dokonce ke škodlivým zásahům.

Zákon o ochraně přírody také podrobně upravuje obecnou ochranu rostlin a živočichů a speciálně a přísněji ptáků. Bohužel se využívá jen zřídka. Přitom např. ustanovení o ochraně populací před zánikem nebo ochraně ekosystémů před zničením skýtá velký prostor při usměrňování hospodářských činností v krajině. Důslednějšímu uplatňování by pomohl výklad některých pojmů a rozšířená metodická podpora v této oblasti. Mnoho druhů je v krajině vázaných na dřeviny, ty požívají v našich krajích značné ochrany.

Mohou být chráněná území primárním nástrojem ochrany druhů?

Síť zvláště chráněných území (ZCHÚ) byla od počátku budována s ohledem na vysokou koncentraci přírodních hodnot, v mnoha případech s cílem ochránit konkrétní druhy nebo skupiny druhů. Doplnění územní ochrany o soustavu Natura 2000 s pevně stanovenými předměty ochrany na tento přístup navazuje. Přítomnost vybraných druhů v ekosystémech je dnes čím dál běžněji používána jako indikátor kvality a podklad pro jejich diferencovanou ochranu i péči.

Čtěte také: Fragmentace přírody: Česká republika

Aktuálně diskutovanou je otázka posuzování podstatných změn ve struktuře a funkci ekosystémů v I. a II. Pro některé druhy, vyžadující ke svému přežití aktivní péči nebo hospodaření, může být problematický požadavek na ponechání některých území samovolnému vývoji. Při plánování péče je zpravidla reflektován její výsledek z předchozího období. Nutným posunem v běžné praxi je však průběžné vyhodnocování a úprava managementu, tedy plnohodnotná aplikace adaptivního managementového cyklu.

Biotopy druhů je třeba podchytit již v územních plánech

Základním nástrojem pro využití území je mnohovrstevný proces územního plánování, proto se bez něj při ochraně biotopů ohrožených druhů organismů neobejdeme. Mezi nástroje územního plánování patří územně analytické podklady, které poskytují základní informace o limitech využití území. Pro druhovou ochranu je jich (i když v různé míře) využitelná celá řada, přímo na biotopy vybraných druhů jsou zaměřeny tyto podklady poskytované AOPK ČR: lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem a biotop vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců.

Celková plocha všech sledovaných jevů - území s limity ochrany přírody činí (po odstranění překryvů) 46,5 tis. km². To je na první pohled plocha pro ochranu většiny druhů dostatečná.

Artritická páteř druhové ochrany

Páteří druhové ochrany by měla být ochrana zvláště chráněných druhů (ZCHD). Od roku 1992 se seznam ZCHD, mimo reakci na vstup ČR do EU, příliš nezměnil. Dnes neodpovídá faktické vzácnosti a ohroženosti jednotlivých druhů, obsahuje některé druhy nadbytečně, řada jich na seznamu naopak chybí. Zde se tedy, na rozdíl od institutů obecné a územní ochrany přírody, bez významných legislativních změn neobejdeme.

Je nezbytné upravit stávající kategorie ZCHD a jejich ochranné podmínky a novelizovat vyhlášku č. 395/1992 Sb. Mezi ZCHD nemá smysl zahrnovat všechny druhy ohrožené a vzácné, nýbrž pouze ty, které lze účinně chránit a jsou běžně rozpoznatelné. Ochrana každého jedince je nezbytná pouze u těch nejohroženějších málopočetných druhů anebo u druhů, které čelí riziku likvidace či využívání jedinců ze strany člověka. Pro naprostou většinu ohrožených druhů je zásadnější se důsledně zaměřit na ochranu biotopu a místních populací.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Bez nástrojů aktivní péče o druhy se neobejdeme

Záchranné programy (ZP) jsou specifickým, časově, finančně a personálně velmi nákladným nástrojem ochrany druhů. Proto je třeba pečlivě prioritizovat. Za tímto účelem AOPK ČR zpracovala kritéria pro výběr druhů a v roce 2013 koncepci záchranných programů, kterou v roce 2014 MŽP schválilo. V rámci koncepce bylo na základě priorit vybráno 30 ZCHD, pro něž je doporučeno realizovat ZP. V případě ZCHD, které svým působením přicházejí často do konfliktu s hospodáři, je taktéž nutné koordinovaně řešit otázky spojené s ochranou. Pro tyto druhy jsou navrženy tzv. programy péče.

Kromě výše uvedených nástrojů zpracovává AOPK ČR regionální akční plány (RAP) na podporu významných a vážně ohrožených druhů, jejichž rozšíření je lokalizováno na omezeném území. Výsledky dosud realizovaných ZP převážně svědčí o nezbytnosti a nenahraditelnosti programů při péči o prioritní ohrožené druhy.

Jedině ruku v ruce s hospodáři!

Snad i tomu nejkonzervativnějšímu ochranáři je dnes již jasné, že chránit druhy bez zapojení vlastníků a hospodářů není možné. Ochrana přírody k tomu disponuje mnohými motivačními nástroji. Ale ne vždy je to jen o penězích, velmi často stačí vysvětlení a nadšení hospodáře pro ochranu daného druhu a je téměř vyhráno! Někdy se však skutečně bez ekonomické podpory obejít nelze. V této souvislosti je dobré, že velká část orgánů ochrany přírody již používá institut veřejnoprávních smluv.

Podíl náhrady újmy za ztížené hospodaření v důsledku omezení vyplývajících z výskytu zvláště chráněných druhů tvoří zhruba desetinu celkového objemu vyplácených náhrad a je zřejmé, že význam tohoto nástroje poroste. Pro jeho snadnější uplatňování a zamezení spekulacím je třeba novelizovat obě prováděcí vyhlášky a také znění § 58 ZOPK. Úpravu vyžaduje i další nástroj, který má za cíl mírnit konflikt mezi zájmy ochrany vybraných druhů a vlastníky - zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými ZCHD, který byl přijat v roce 2000 a reflektoval v té době nejběžnější původce škod. Dnešní praxe indikuje potřebu celé řady úprav. Je třeba jednak rozšířit výčet ZCHD, jimiž působené škody jsou kompenzovány, ale také umožnit hrazení všech skutečných nákladů, které se vzniklými škodami souvisejí.

Není nač čekat

Nezbytná legislativní úprava zvláštní druhové ochrany bude přínosem pro nejvzácnější a nejohroženější organismy vyskytující se na našem území. Snažili jsme se však v článku naznačit, že nejpodstatnější nástroje pro ochranu biodiverzity máme k dispozici již nyní. Je třeba „jen“ lépe využívat obecnou ochranu přírody, adresněji nastavit subvence (zejména zemědělské dotace), věnovat se územnímu plánování a KPÚ a zahrnout druhovou ochranu do rozhodování při managementu ZCHÚ. Extenzivní výklad pojmu VKP podporují též rozsudky NSS.

Vedle územních plánů jsou pro ochranu biotopů druhů i pro obnovu konektivity a zvýšení heterogenity krajiny zásadní komplexní pozemkové úpravy (KPÚ). Jedním z cílů KPÚ je dle zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (139/2002 Sb.) vytváření podmínek k zabezpečení ochrany přírodních zdrojů. Je třeba, aby orgány ochrany přírody s využitím datové podpory AOPK ČR včas ke KPÚ uplatňovaly své připomínky. Lze též navrhovat protioperozní opatření a cestní síť tak, aby synergicky přispívaly ke konektivitě krajiny.

Fragmentace krajiny a dopravní infrastruktura

Fragmentace krajiny je jedním z důsledků naší činnosti v krajině. Často je zmiňována v souvislosti s dopravou, ale významnou roli hraje také například stále se rozrůstající zástavba. Omezení fragmentace vyvolané liniovými dopravními stavbami je možné provádět několika způsoby. Tím prvním je už samotný návrh vhodného vedení trasy. Pokud už ke vzniku tzv. bariérového efektu dojde, je nutné v místě migrační cesty navrhnout některou z forem ekoduktů (přechod či nadchod).

Zahraniční zkušenosti ukazují, že je mnohem výhodnější průchodnost liniových staveb řešit už při jejich plánování, než následnými nákladnými opatřeními. Nutnost budovat ekodukty jde napříč živočišnou říší. Dopravní cesty se snaží přejít jak drobní obojživelníci tak i velké šelmy. U obojživelníků se jedná v zásadě o čtyři druhy migrace o jarní tah, tah čerstvě metamorfovaných jedinců (letní tah), podzimní tah a nepravé tahy. Je zřejmé, že finanční nákladnost přechodů pro obojživelníky zdaleka není tak vysoká jako pro velké savce. Mezi ty, pro něž je třeba přechody budovat, patří mimo jiné například los evropský (Alces alces), který migruje na velké vzdálenosti a často vůbec nerespektuje teritoria.

Historie budování ekoduktů sahá do 70. let minulého století. První přechody vznikaly ve Francii, Německu a Rakousku, tyto ekodukty však byly mnohdy nepřesně lokalizovány a pro zvěř postrádaly atraktivitu. Dopravní cesta je překážkou jak pro drobné obojživelníky tak i pro velké savce. Zatímco těm drobnějším živočichům stačí zřizovat méně nákladné podchody, velcí savci vyžadují zelené mosty.

Ne vždy je třeba budovat nákladné "eko-mosty” mnohde postačí upravit mosty stávající. Tuto problematiku řeší Metodika křížení komunikací a vodních toků s funkcí biokoridorů, kterou v roce 1995 vydala Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Jedním z nejtypičtějších biokoridorů a také migračních cest jsou vodní toky, kde je možné upravit a využít stávající mosty a mostky. U mostů je nutné zvětšit jejich světlost tak, aby v celé jeho délce byl dostatečně široký suchý okraj. U stávajících mostů a tam, kde světlost nemůže být dostatečná, je možné vybudovat jednoduché dřevěné lávky jejichž minimální šířka by měla být 40 cm a měly by být aspoň 20 cm nad hladinou průměrného ročního průtoku.

Vzhledem k finanční náročnosti výstavby ekoduktů je jejich efektivnost nesmírně důležitá. Při návrhu je třeba vycházet z průzkumů migračních cest a také z návaznosti na okolní prostředí. Efektivnost je možné vyjádřit pomocí migračního potenciálu, který vyjadřuje funkčnost ekoduktu a je dát součinem složky ekologické a složky technické. Ekologická složka vyjadřuje migrační tlak v dané lokalitě a složka technická charakterizuje parametry migračního objektu, kdy se nejčastěji diskutuje o šířce ekoduktu.

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Územní systém ekologické stability (ÚSES) představuje jeden z pilířů ochrany přírody a krajiny České republiky. Vytváření ÚSES je již od roku 1992 zakotveno v zákoně o ochraně přírody a krajiny, dokonce je výslovně označeno za veřejný zájem, na kterém se společně podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Legislativně je stanoveno také začlenění ÚSES v územním plánování.

Většina biologů se však dnes shoduje na tom, že potenciál ÚSES není dostatečně využitý. Je to způsobeno především vymezováním ÚSES převážně na základě jednotek potenciální vegetace. Aktuální stav rozšíření biotopů je brán v úvahu pouze okrajově, výskyt a nároky na prostředí ohrožených a dalších cílových druhů téměř vůbec. Příležitostí ke změně přístupu mohlo být zpracování nové metodiky vymezování ÚSES Ministerstva životního prostředí v roce 2015. Nová metodika však dlouhodobá očekávání bohužel nenaplnila.

V čem jsou hlavní nedostatky „staronové“ metodiky?

Vymezování ÚSES zůstává založeno na biogeografickém členění ČR, tedy na teoretické podobě ekosystémů, které by se na našem území vyvinuly bez ovlivňování člověkem. Za takové ekosystémy jsou v podmínkách ČR považovány především ekosystémy lesní. Teorie ÚSES stále vychází z předpokladu, že vnášení ekologicky stabilních lesních prvků do člověkem ovlivněné krajiny přinese automaticky „zvýšení její ekologické stability“.

Tyto teoretické předpoklady, často postavené na principech statického, kybernetického pojetí ekosystému z 50. letech 20. století, jsou dnes však již v mnoha směrech novými poznatky ekosystémové ekologie překonány. Striktní vazba ÚSES na jednotky potenciální vegetace vede, stejně jako v případě koeficientu ekologické stability, k nesprávnému „protěžování“ lesních ekosystémů.

Propojování prvků přirozených a přírodě blízkých lesních ekosystémů je z hlediska ochrany přírody přínosné, zároveň ale nelze rezignovat na zajišťování konektivity ostatních (nelesních) stanovišť. Z ochranářské praxe je známé, že lesní společenstva jsou v podmínkách ČR v porovnání s ostatními nejméně ohrožené (je zde nejmenší podíl ohrožených a mizejících druhů). Naopak například stepní biotopy patří ve střední Evropě druhovou rozmanitostí často k nejbohatším a zároveň i k nejohroženějším.

Naprostý paradox pak představují situace, kdy lokality se stepními společenstvy byly vymezeny jako součást ÚSES a následně souvisle zalesněny tak, aby odpovídaly mapě potenciální vegetace. Uplatněním rigidních schémat stanovených klasickými metodickými postupy vymezování a realizace ÚSES tak došlo k přímé likvidaci jedinečných společenstev s množstvím zvláště chráněných a ohrožených druhů, navíc bez efektu pro rezistenci či rezilienci propojovaných ekosystémů.

Biokoridor v tradiční hnízdní oblasti kriticky ohroženého dropa velkého na Znojemsku byl založený jako pás dřevin. Je přitom prokázané, že drop preferuje otevřenou krajinu a místům se vzrostlou zelení se vyhýbá. I zde by bylo účelnější biokoridor řešit jako travnatý pás s rozptýlenou výsadbou křovin.

Vnášení lesních prvků do intenzivně využívané zemědělské krajiny přitom přináší jen omezený efekt. Lesní druhy do okolní otevřené krajiny zpravidla nepronikají (mají zcela odlišné ekologické nároky) a naopak - ohrožené stepní či lesostepní druhy z lesních prvků nijak neprofitují (viz druhy jako sysel obecný, skřivan polní, čejka chocholatá, chřástal polní, naprostá většina stepních bezobratlých včetně významných opylovačů atd.). Je tedy na místě položit si otázku, jaký (a zda vůbec) mají zakládané lesní prvky v zemědělské krajině přínos.

Z hlediska plnění hlavních cílů ÚSES by bylo zjevně přínosnější nahradit vkládání lesních prvků rozptýlenou výsadbou keřů v kombinaci s extenzivně udržovaným bezlesím. Metodika vymezování ÚSES se snaží problematiku nelesních biotopů řešit zavedením samostatné doplňkové úrovně tzv. antropogenně podmíněného ÚSES. Je však zřejmé, že rozdělení na úroveň „přírodní“ (myšleno lesní) a antropogenně podmíněnou (nelesní) je umělé a postrádá jakýkoliv biologicko-ekologický základ. Konečně i samotný zákon o ochraně přírody a krajiny ukládá ÚSES vymezovat a chránit jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných přírodě blízkých ekosystémů. Na suchých stanovištích by maximální ekologický efekt přinesla obnova stepních trávníků s rozptýlenými keři. Pokud je realizace ÚSES založena na husté výsadbě dřevin, bude výsledný efekt spíše záporný.

Samostatným problémem pojetí vymezování ÚSES nadále zůstává také skutečnost, že biokoridory jsou navrhované bez ohledu na svou průchodnost pro organismy osídlující propojované části ekologické sítě.

Jak je třeba metodiku upravit?

Přestože metodika vymezování ÚSES deklaruje jako svůj cíl zajistit podmínky pro přežití „původního genofondu“ a umožnit volný pohyb původních druhů krajinou, v částech věnovaných vlastnímu vymezování ÚSES na tyto cíle prakticky rezignuje. Vymezování je podřízeno snaze navrhnout „podle jednoho metru“ pravidelnou síť ekologicky stabilních lesních prvků v lesní i nelesní krajině. Aby se ÚSES stal účinným nástrojem ochrany přírody a mohl účinně zajišťovat konektivitu ekologické sítě, je třeba doplnit hlavní principy jeho vymezování tak, aby odrážely historickou přítomnost člověka v krajině České republiky.

Je nezbytné, aby základním podkladem při vymezování USES byl aktuální stav krajiny, vč. údajů o cenných přírodních biotopech a výskytu populací zvláště chráněných, ohrožených a dalších cílových druhů. Koncept biotopů může být vnímán jako redukcionistický, nepopírá však původní biogeografický přístup, naopak jej dále rozvíjí, mj. tím, že zohledňuje působení člověka.

Navrhované změny metodiky by přispěly k ochraně cenných biotopů (nejen lesních, ale i stepních, lesostepních či mokřadních), a to včetně zajištění požadavků širokého spektra druhů vázaných na tyto biotopy. Podmínkou však je, aby jednotlivé skladebné části ÚSES, zejména pak biokoridory, byly navrhovány a realizovány tak, aby respektovaly potřeby druhů, které se v nich vyskytují. Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat druhům vyššího stupně ohrožení, jejichž populace jsou ohrožené fragmentací.

Posuzování vlivů na lokality Natura 2000

Posouzení vlivů záměru nebo koncepce na lokality Natura 2000 ověřuje, zda váš projekt může samostatně nebo ve spojení s jinými záměry významně ovlivnit předmět ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality (EVL) nebo ptačí oblasti (PO). Začíná žádostí o stanovisko orgánu ochrany přírody. Orgán ochrany přírody má na vydání stanoviska zákonnou lhůtu 30 dnů od doručení žádosti a vyjádření musí být odůvodněné. Pokud nelze významný vliv vyloučit, navazuje podrobnější posouzení podle § 45i, které se procesně propojí s EIA nebo SEA.

Posuzování se váže na konkrétní předměty ochrany a celistvost dané lokality: například konkrétní stanoviště, druhy nebo ekologické funkce. Proto je tak důležité pracovat s aktuálními daty o lokalitě a předmětech ochrany, abychom zajistili, jak může váš záměr tyto cíle ovlivnit.

Postup podle § 45i se aktivuje ve chvíli, kdy záměr nebo koncepce mohou mít významný vliv na evropsky významnou lokalitu (EVL) nebo ptačí oblast (PO). Klíčové je právě slovo „mohou“. Už při screeningu je práh nastaven poměrně nízko, aby se případná rizika zachytila včas a bylo možné je dál odborně posoudit. Stanoviska o ne/vyloučení vlivu vydávají na základě žádosti příslušné orgány ochrany přírody - odbory životního prostředí na krajských úřadech a příslušná pracoviště AOPK ČR.

Velmi častý omyl je představa, že když záměr neleží uvnitř hranice EVL nebo PO, tak se Natura 2000 neřeší. Ve skutečnosti se posuzuje “vliv na lokalitu”, ne jen poloha v hranici.

U posuzování Natura 2000 často rozhoduje nejen to, jaká data máte, ale i kdy je získáte. Většinou je nutný terénní průzkum, musí proběhnout ve správném období roku a za podmínek, kdy jsou chráněné druhy a biotopy skutečně zjistitelné.

Rozumný start je veřejná datová opora: informace o EVL a PO, standardní datové formuláře, mapové nástroje a souhrny doporučených opatření.

“U Natura 2000 se nejvíc vyplácí zapojit specialistu už ve chvíli, kdy se projekt teprve formuje. Dokud ještě není pevně dané umístění, kapacita ani technologie, dá se s variantami pracovat chytře a odstranit rizika dřív, než se promění v problém.

V české praxi se nejčastěji setkáváme se zásahy, jako je přímý zábor a ztráta biotopů či stanovišť, fragmentace krajiny a vznik bariér pro pohyb organismů, změny hydrologického režimu včetně odvodnění nebo vzdutí vod, rušení živočichů hlukem, pohybem a světelným znečištěním, dopravní zátěž se sekundárními dopady v podobě emisí a zvýšené mortality i prašnost a imise během výstavby i následného provozu.

Prvním krokem je ověřit, zda lze projekt upravit, zvolit jinou variantu nebo změnit časování tak, aby se vliv na lokalitu Natura 2000 vyloučil nebo dostal pod kontrolu. Teprve pokud to není možné a negativní závěr přetrvává, přichází na řadu výjimečný postup podle evropských pravidel. Posuzují se reálné alternativy, existence naléhavého převažujícího veřejného zájmu a navrhují se kompenzační opatření, která zachovají funkčnost celé soustavy Natura 2000.

Proces krok za krokem

1. Předběžný screening ještě před podáním a žádost o stanovisko podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny.
2. Cílem je rychle si ověřit, které EVL a PO mohou být relevantní, jaké jsou předměty ochrany a základní dopadové cesty. Následně se podává žádost. K žádosti je třeba dodat popis záměru, mapy, vymezení dotčení, předběžné posouzení dopadů.

Výsledek A: významný vliv vyloučen vs Výsledek B: významný vliv nelze vyloučit

Pokud screening prokáže, že významný vliv na lokalitu Natura 2000 je vyloučen, jde o důležitou oporu pro další povolovací kroky, ale jen tehdy, když je závěr kvalitně a konkrétně odůvodněný, jinak se může vracet k doplnění nebo být napadnutelný. Pokud naopak významný vliv vyloučit nelze, nastupuje postup podle § 45i odst. 2 a podrobné posouzení, často v rámci EIA nebo SEA, kde už se pracuje s variantami řešení, terénními daty a návrhem opatření ke snížení dopadů.

Načasování je zásadní. Potřebujete posouzení Natura 2000? Pokud se váš projekt může dotýkat Natura 2000, ozvěte se nám.

tags: #fragmentace #přírody #jak #to #napravit

Oblíbené příspěvky:

• Vliv Bedřicha Moldana na ochranu ovzduší
• Nový systém Door to Door v Humpolci
• Objevte skryté poklady Salcburku
• Ekologické materiály ve stavebnictví
• Více o zajíci polním