Globální oteplování a ochrana klimatu na mezinárodní úrovni

Změna klimatu je celosvětový problém: vypouštění emisí skleníkových plynů v jedné části světa ovlivňuje klima i v jeho dalších částech. Její řešení proto vyžaduje dlouhodobou spolupráci na regionální i globální úrovni. Mezinárodní klimatické summity a další jednání slouží jako klíčová platforma pro sdílení perspektiv a know-how a také formulaci závazků jednotlivých zemí. Dohody, které na těchto jednáních vzniknou, mají velkou symbolickou hodnotu a současně představují důležitý rámec pro politické a legislativní kroky, k nimž následně dochází na unijní, potažmo národní úrovni.

Mezinárodní dohody a úmluvy

Základní kámen mezinárodní klimatické politiky tvoří Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (1992), na kterou navazoval Kjótský protokol (1997) a později Pařížská dohoda (2015).

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC)

Podpis Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu UNFCCC (UN Framework for Cooperation in the Climate Change) v roce 1992 byl prvním krokem k mezinárodní spolupráci v oblasti boje se změnou klimatu. Jejím cílem je „stabilizovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečným antropogenním zásahům do klimatického systému.“ Úmluva je založena na čtyřech hlavních principech:

• na principu mezigenerační spravedlnosti, který říká, že je nutné klimatické systémy chránit i pro příští generace;
• na principu společné, ale diferenciované odpovědnosti, který říká, že ekonomicky vyspělé země nesou hlavní odpovědnost za tvorbu emisí skleníkových plynů a mají povinnost pomoci rozvojovým zemím s potíráním změny klimatu;
• na principu ochrany nejzranitelnějších zemí vůči dopadům změny klimatu, a konečně
• na principu tzv. předběžné opatrnosti.

Kjótský protokol

Konkrétní emisní limity byly poprvé stanoveny až Kjótským protokolem k Rámcové úmluvě, který byl přijat v roce 1997 na konferenci COP 3 konané v japonském městě Kjóto. Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu byl přijat v roce 1997. Zavázal signatáře 37 rozvinutých ekonomik a EU k redukci skleníkových plynů alespoň o 5,2 % průměrně k úrovni roku 1990 mezi lety 2008 a 2012. V roce 2012 byl schválen dodatek, kterým bylo potvrzeno pokračování Protokolu až do roku 2020.

Pařížská dohoda

Dalším doplněním Rámcové úmluvy je Pařížská dohoda, která byla podepsána a nabyla účinnosti v roce 2016, některé její části ale nadále zůstávají otevřené a nevyjasněné. Dohoda vymezila cíl omezit průměrné globální oteplování na hodnotu výrazně pod hranicí 2,0 °C ve srovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil 1,5 °C. Dohoda také přináší významnou změnu v tom, že ke snižování skleníkových plynů mají povinnost se zavázat nejen rozvinuté země, jako tomu bylo doposud, ale i rozvojové země.

Čtěte také: Problémy životního prostředí

V rámci Pařížské dohody se státy světa dohodly na cíli nepřekročit hranici oteplení o 2 °C a snažit se o udržení oteplení pod 1,5 °C (v porovnání s předindustriálním obdobím let 1850-1900). Zároveň se zavázaly formulovat své národní závazky ke snižování emisí (Nationally Determined Contributions, NDCs) a každých pět let je revidovat. Součástí dohody je i finanční podpora rozvíjejících se zemí zasažených změnou klimatu.

Role Evropské unie

Evropská unie se profiluje jako klimatický lídr a od roku 2019 naplňuje Evropskou zelenou dohodu, která usiluje o dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Důležitý je také balíček „Fit for 55“, jenž stanoví závazek snížit emise o 55 % do roku 2030. Tyto cíle zakotvuje právně závazný Evropský klimatický zákon (2021).

EU pod vlivem závěrů Zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu z roku 2018, že i při naplňování závazků Pařížské dohody přesáhne průměrné globální oteplení na konci století 2 °C, přijala evropský právní rámec pro klima (tzv. klimatický zákon) s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality k roku 2050. EU samotná je k roku 2021 producentem 7,3 % globálních skleníkových plynů a uvědomuje si, že její závazek k celkovému snížení a zastavení globálního oteplování nestačí.

Zelená dohoda pro Evropu představuje strategii EU pro dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Součástí dohody však nejsou pouze klimatické cíle, ale také opatření pro zdravější životní prostředí, zemědělství nebo odpadové hospodářství, jinými slovy, jde o komplexní plán pro dekarbonizaci celého hospodářství, včetně zdrojů pro jeho financování. Zelená dohoda byla Evropskou komisí představena v roce 2019, v roce 2020 pak byla schválena členskými zeměmi.

EU si na cestě ke klimatické neutralitě do roku 2050, tedy cíli Zelené dohody, stanovila průběžný cíl, a to dosáhnout do roku 2030 55% snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990. Naplnění tohoto cíle by měla podpořit opatření navržená v balíčku Fit for 55. Jedná se o balíček návrhů založených na tržních mechanismech (např. systému pro obchodování s emisními povolenkami nebo uhlíkovém vyrovnání na hranicích), regulacích (týkajících se např. zdrojů energie, paliv nebo lesů a zemědělství) a podpůrných opatřeních (zaměřených na podporu skupin zasažených dekarbonizací).

Čtěte také: Co způsobuje globální oteplování?

EU se na financování klimaticky prospěšných opatření podílí především prostřednictvím evropských fondů. Jde například o Evropské strukturální a investiční fondy, v rámci kterých by mělo na klimatická opatření směřovat alespoň 30 % prostředků. Dále vznikl Fond pro spravedlivou transformaci, který má minimalizovat negativní náklady dekarbonizace v zasažených regionech. Na financování klimatických opatření se podílí i Národní plán obnovy. Dále existují Modernizační a Inovační fond, které jsou financovány výnosy z prodeje emisních povolenek a jejich celý obnos putuje na opatření podporující dekarbonizaci a modernizaci ekonomiky. V roce 2025 bude spuštěn Sociální klimatický fond, který bude zaměřen na dekarbonizaci sektorů budov a silniční dopravy nebo přímou podporu zranitelných domácností.

Česká republika

ČR přijímá evropské závazky prostřednictvím národních strategií. Mezi hlavní dokumenty patří Politika ochrany klimatu ČR, Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, a také Integrovaný národní energeticko-klimatický plán (NEKP).

Legislativa Česka v oblasti změny klimatu je ve velké míře utvářena mezinárodními dohodami a úmluvami a legislativou EU. V roce 2024 v Česku probíhá aktualizace klíčových strategických dokumentů v oblasti energetiky a klimatu, aby reflektovaly současné vědecké poznání, cíle Zelené dohody pro Evropu nebo geopolitické změny po invazi Ruska na Ukrajinu. V rámci Politiky ochrany klimatu z roku 2017 si Česko stanovilo cíl dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 32 Mt do roku 2020 (a o 44 Mt do roku 2030) v porovnání s rokem 2005. V roce 2022 Česko ve srovnání s rokem 2005 dosahovalo snížení o přibližně 33 Mt (bez zahrnutí sektoru LULUCF). V porovnání s rokem 1990 klesly české emise skleníkových plynů do roku 2022 přibližně o 1/3, nicméně z velké části se tak událo zejména díky opouštění těžkého průmyslu v 90.

Emisní závazky a klimatická neutralita

Emisní závazky lze chápat jako závazky nejčastěji států, ale ve stále větší míře i podniků a institucí, ke snižování emisí skleníkových plynů. Na emisní závazky je možné nahlížet skrze jejich typ (všechny skleníkové plyny × oxid uhličitý), formu (zákon × strategický dokument × prohlášení), množství emisí (částečné snížení emisí × úplná neutralita) nebo horizont (2050 × 2070). Hlavním cílem je přitom celosvětově dosáhnout klimatické neutrality.

Čína jakožto největší světový emitent se zavázala dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060. EU si, stejně jako USA, jako cíl stanovila rok 2050, přičemž do roku 2030 chce dosáhnout 55% snížení emisí ve srovnání s rokem 1990.

Čtěte také: Atmosféra a počasí

Aktuální vývoj a varování

S blížící se klimatickou konferencí OSN (COP30) v Brazílii přinášejí světové organizace varování před nedostatečnými kroky ke snížení emisí. Podle OSN by současné klimatické plány omezily globální emise skleníkových plynů do roku 2035 jen o deset procent.

Klimatolog Radim Tolasz varuje, že globální oteplování probíhá rychleji, než vědci předpokládali, a že současná míra adaptace není dostatečná. Celosvětově se nedaří účinně snižovat emise skleníkových plynů, což je nezbytné pro zmírnění dopadů změny klimatu.

tags: #globální #oteplování #ochrana #klimatu #mezinárodní #úroveň

Oblíbené příspěvky:

• Odpadové hospodářství a uvolnění potrubí – recenze
• Škoda Octavia 1.9 TDI a ekodaň
• Spontánní emise záření
• Německá recyklace azbestu
• Obrovská skládka odpadu v oceánu