Guth Jarkovský: Životní prostředí a jeho dopad

České literatuře memoárové přibylo Pamětmi J. S. Gutha-Jarkovského nové rozsáhlé dílo, které svou neskrývanou tendencí leckde asi narazí na odpor, zvláště proto, že z valné části vypravuje o osobách dosud žijících. Ale přes to je zajisté dokumentem z doby velikého převratu, pro niž nikdy nemůže být dokladů nadbytek.

Paměti Jiřího Gutha-Jarkovského

Dílo je rozděleno ve tři hlavní části. Z nich jen první budí harmonický dojem klidného a vyrovnaného vzpomínání, neboť v ní autor popisuje začátek svého života, šťastné dětství a život studentský, doby »bezstarostí«, jak sám říká. Zde se dovedl ještě srdečně i humorně rozhovořit o svých kamarádech i profesorech, s tklivou melancholií vzpomínat na prostředí rodinné, plné něžné lásky i mateřského odříkání.

V dalších svazcích se tento milý ráz mění v hořkou zpověď života zklamaného, ztrpčovaného lidskou nešetrností a zlobou. Autorovy soudy o lidech bývají velmi často odmítavé a nemilosrdné a v své přímosti odvážné, neboť jejich měřítko je čistě osobní; autor sám to několikrát loyálně připomíná.

Kritiku lidských slabostí rád odívá v podobu zlomyslné anekdoty a často vyřizuje účty satirickým šlehem. Takové štiplavé charakteristice neušel ani prof. Gebauer, s nímž měl autor nepříjemnou zkušenost při zkoušce z němčiny. A celkem je v tom množství lidí, jež v svém díle čtenáři představuje, jen maloučko těch, kterým bez výhrady projevuje sympatie.

Ale třeba říci po pravdě, že se stejnou přímostí posuzuje autor i osoby z pokrevního svého příbuzenstva, ba i sám sebe. Na mnoha místech s nestrojenou skromností promlouvá o svém talentu a významu spisovatelském, o úspěších ve škole i v činnosti veřejné, bez obalu vypravuje o nesnázích, jež mu působila vadná výslovnost, atd.

Čtěte také: Vliv Energie na Přírodu

Není však mým úkolem zkoumati, pokud je spisovatel v svých vzpomínkách pravdivý a spravedlivý; to je věc těžká a ještě odpovědnější než vzpomínky takové psát. Jde mi především o jazykovou a stilistickou stránku tohoto díla a svým úvodem chtěl jsem jen naznačiti dojem, který Paměti v čtenáři budí.

Formálně jsou tyto Paměti jen materiálem, jenž nebyl organisován uměleckou kázní, a proto zůstaly pestrou a jen zevně urovnanou mosaikou, volně se pojící ve čtyři velké obrazy života soukromého, školského, sportovního a politického.

Vztah k jazyku a lidové mluvě

Svůj poměr k mateřskému jazyku vyjádřil spisovatel několikrát v své knize a z jeho slov plyne jasně, že vždycky míval upřímný zájem o dobrou češtinu. Je to viděti už z nadšené chvály, jíž zahrnuje svého učitele na rychnovském gymnasiu prof. Vycpálka, milovníka nerušené řeči české a horlivého jejího propagátora mezi studenty, i z vypravování, jak poctivě, ale s malým zdarem opravoval své rukopisy podle českých Brusů i jak je dával opravovati odborníkem (I. 137, 488, 490).

Úsilí psáti dobrou češtinou se projevuje také v Pamětech a chyby, jež se v nich najdou, třeba přičítati na vrub obecnému úpadku knižní češtiny. Smysl pro jazykovou charakteristiku vede autora k tomu, že si dává i tam, kde nereprodukuje přímo výrok jiné osoby, obecný pardon pro výrazy nespisovné, běžné však v prostředí, které právě popisuje.

Někdy nebyl autor dost kritický a přejímal s tímto lidovým tónem také chyby, kterým by bylo bývalo lépe se vyhnout, zvláště pokud jde o hláskovou a tvaroslovnou stránku jazyka.

Čtěte také: Které zdroje energie jsou nejméně škodlivé?

Vůbec se zdá, že autor přeceňuje lidový jazyk, neboť se ho dovolává i ve větě, v které spisovnému jazyku kriteriem býti nemůže. Kdyby si autor důsledně a kriticky činil živý, přirozený usus jazykovým vůdcem, bylo by to hodno ovšem chvály. Ale toto bohužel není; autor se nedovedl úplně zbaviti papírového dědictví doby, z níž literárně vyrostl, ani nečistého nánosu doby nynější, a tak často falešným tónem zazní u něho slovo, pro něž by v lidové řeči příkladu nenašel.

Jiné strojenosti jsou způsobeny autorovou zálibou v slovech starožitných. Proto také velmi často užívá slov, jejichž knižní význam nebo tvar vznikl nepochopením pravého jejich významu.

Také ve vazbách autor archaisuje: zvláště si oblíbil neosobní vazbu typu ‚bylo mi udělati něco‘ a užívá jí i tam, kde by i v staré češtině byla zněla strojeně, někdy dokonce na újmu srozumitelnosti.

Nepřirozeně zní i gen. kvalitativní ‚slečna smutných vzpomínek‘ I. 66 m. se smutnými vzpomínkami. Jinou takovou zvláštností autorovou napodobenou podle staré češtiny je plurál u jmen abstraktních, na př. otec byl zbožných povah I. 46, tmy houstly I. 333.

Přechodníky jsou autorovým oblíbeným prostředkem stylistickým, ale užívá jich ještě po starším způsobu, kdy se holdovalo pohodlným formám absolutním.

Čtěte také: Životní prostředí a pyrotechnika

K tomuto seznamu třeba připojiti ještě několik odchylek, jež jsou jakýmisi zvláštnostmi autorovými. Stará slova otcovský, otcovství nahrazuje autor zbytečnými novotvary otecký I. 125, 149, 162 a j., otectví I. 255; starší zlatitý je nahrazeno novým zlatistý I. 124 atd.

Také ve vazbách se najde několik zvláštností: H. měl na vůli tomuto nedostatku odpomoci I. 318 m. měl vůli, chtěl; ve přímém blízku Berlína II. 8 m. přímo u B., hned u B.; mému tchánu byla smrt Albertova velikou ranou I. 502 m. pro mého tchána; nesměli jsme býti hostitelům dlouho s obtíží I. 390 m. obtížní, na obtíž.

Afektovaně znívá spojka ‚aniž‘, kladená často m. prostého ‚ani‘ v postavení nedůrazovém, popletena je na str. I. 292 věta: nikdy jsem od těch dob aniž od těch dob neměl… Strojeně také působí oblíbený autorův způsob nahrazovati slovesný výraz jmenným, někdy dokonce na újmu srozumitelnosti: z víka udělali jsme dvířka na provázkách jakožto veřejích I. 49.

Tuto zálibu v konstrukcích jmenných rozvinul autor dokonce v celý systém a vytvořil si zvláštní způsob kombinovaného členění větného, jež má patrně vyhovovati jeho snaze po stručnosti a jež se obráží také v jeho originální interpunkci. Někdy ovšem vznikají z toho spojení nepřirozená, nelogická zeugmata a pod.

Při takovém složitém a mnohdy násilném spojování větných členů vznikají ovšem často anakoluty a chybné atrakce. Autor na škodu svého díla užívá hojně slovesných adjektiv na -ší, -vší, která jsou ještě méně lidová než cokoliv jiného.

Několikrát se vyjádřil autor strojeně z přemrštěné snahy vyhnout se nesprávnosti »přebroušením«, na př. výučba I. 350, 408 m. učení, vyučování; prostředky na usnadněnou české účasti II. 105 m. na usnadnění; jeho přičiněním stal se Hlahol táborský z prvních českých sborů pěveckých I. 139 m. jedním z prvních sborů; bude tomu 100 let, co spatřila světlo světa z prvních žen I. 504 m. jedna z prvních žen, atd.

Z pádů se těší zvláštní pozornosti autorově genitiv (viz už nahoře gen. komparativní). Tak se přes slušnou míru užívá gen. záporového místo akusativu. Napodobením záporného tvaru vzniklo spojení: sotva bylo nějaké práce původní, které by… I. 376, a otázka: bylo pak divu, když…? I. 131 m. byl div; ve větách: ‚sám přece jiného nejsa nežli Čech‘ I. 182 a ‚neměli kdy mysliti na jiného nežli na studium‘ I. 185 je vynecháno zájm. nic (na nic jiného).

tags: #Guth #Jarkovský #životní #prostředí #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Objednání svozu odpadu Trutnov
• Obecně Závazná Vyhláška o Odpadech – co potřebujete vědět
• Stížnost na znečištění ovzduší
• Pyrolýza plastů: udržitelná budoucnost
• Rizika vysokého krevního tlaku